Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Karel ŠIKTANC

* 10. 7. 1928, Hřebeč (u Kladna) 
 
 
Básník, autor pohádek, překladatel
 Jeho otec byl truhlářem a později železničním zřízencem v ocelárnách. Středočeský venkov, kde Karel Šiktanc prožil dětství, podstatně poznamenal jeho dílo. V Praze studoval na Amerlingově učitelském ústavu (1943–1947) a Vysoké škole pedagogické (1948–1950). Roku 1950 však školu opustil a zvolil si povolání redaktora: nejprve krátce působil v kulturní redakci deníku Mladá fronta a v témže roce se stal redaktorem Čs. rozhlasu, vysílání pro mládež, později armádního vysílání. V letech 1955–1959 byl členem redakční rady časopisu Květen a literárního uskupení utvořeného kolem něj, které se hlásilo k programu tzv. poezie všedního dne; úzce spolupracoval s Jiřím Šotolou. Od roku 1960 byl vedoucím redaktorem nakladatelství Mladá fronta, od roku 1961 jeho šéfredaktorem. V druhé polovině 60. let náležel do redakčního okruhu časopisu Orientace (krátce i předsedal jeho redakční radě). S nastupující normalizací byla v Mladé frontě zlikvidována většina nákladu jeho sbírky Mariášky (1970) a Šiktanc sám z nakladatelství odešel (1971). V následujícím období vystřídal řadu příležitostných zaměstnání (mj. 1987–1988 hlídač tenisových dvorců Štvanice), pro svůj odmítavý postoj k totalitní státní moci a veřejnou angažovanost byl vyslýchán a zbaven oficiálních publikačních možností. – Po listopadu 1989 jej Václav Havel vyzval, aby za něj vykonával funkci předsedy nově vzniklé Obce spisovatelů (do dubna 1990), později byl členem její rady (do 1992). V letech 1993–1995 řídil edici České básně v nakladatelství Český spisovatel; od roku 1995 je v důchodu. – Syn Karla Šiktance Petr Halmay je básník.
 

Debutoval verši v roce 1949 v deníku Práce. Poezii, novinové články, úvahy a reportáže publikoval v periodikách: Práce, My, Mladá fronta, Lidové noviny, Literární noviny (Literární listy, Listy), Nový život, Čs. voják, Kulturní tvorba, Kultura, Plamen, Host do domu, Listy Klubu přátel poezie, Rudé právo, Tvorba, Mladý svět, Svobodné slovo, Lidová demokracie, Večerní Praha, Vlasta, Květy, Směna, Zemědělské noviny, Obrana lidu, Ohníček, Mateřídouška a Pionýr. V průběhu normalizace publikoval v samizdatových periodikách (mj. Spektrum, Obsah), na konci 80. let v Amatérské scéně, Lidové demokracii aj. – Po roce 1989 přispívá především do Literárních novin, dále do časopisů Obrácená strana měsíce; Tvar; Loutkář (zde jeho dramatický text Ledová nevěsta, 1998); Host; Weles; Souvislosti ad. – Významná část jeho díla vyšla v samizdatových edicích Petlice a Krameriova expedice: Český orloj (1974); Jak se trhá srdce (1978); Tanec smrti aneb Ještě Pámbu neumřel (1979); Pro pět ran blázna krále (1979), Sakramenty (1985); Srdce svého nejez (1988). – Přispěl též do samizdatových sborníků a antologií: Pozdravy Jaroslavu Seifertovi (1971); O čem bych psal, kdybych měl kam (Tak píšu vám, pane Hrabal!) (1974); Hlasy nad rukopisem Českého snáře (1981); Z pěstiček zaťatých. Básníkovi Janu Skácelovi k šedesátinám (1982); Písačky pro Dominika Tatarku (1983); Básníci a samotáři (1984), Na střepech volnosti (1987); Z Obsahu 1987 (1988); JK 75 (Pražská imaginace 1989, tisk k narozeninám Jiřího Koláře); Z Obsahu 1988 (1989). –
Napsal řadu pohádek pro Československý, resp. Český rozhlas: Královna s vlčí tváří (1992); Král Kamenné srdce (1992); O králi jasnozřivém a slepci převozníku (1994); Svatební šaty (1995); Nejčernější les (1995); Svatojánský oheň (1997); Tři spravedliví (1998, vše r. Karel Weinlich); Černý jezdec, bílý kůň (1999); Hodiny pro nevěstu (2000); Sivá princka (2001); Heřmaňský poklad (2002); Orlí kámen (2004); Černé peří (2005, vše r. Jaroslav Kodeš); Komteska a Koloděj (2005, r. Karel Weinlich); Jedna hrůza (2007, r. Yvona Žertová) aj.; dále je autorem rozhlasových her Putování za králem (1990, r. Petr Adler, na CD záznam scénického čtení 12. 4. 2008 pořídil Petr Kotyk) a Dar nedar (2003, r. Hana Kofránková). Šiktancovy pohádky z knih Královské pohádky (1994) a O dobré a o zlé moci (2000) byly též natočeny na 12 CD komplet Pohádky (2006, r. Jaroslava Šiktancová). –
Pro Čs. televizi napsal hry Nejkrásnější sen (1960) a Romance štědrovečerní (1963, s Jiřím Šotolou, obě r. Jiří Bělka) a pohádky Král, kejklíř a hvězdář (1971, r. Ludvík Ráža); Jak se ševcem šili čerti (1975, r. Svatava Simonová, podle Jiřího Mahena, pod jm. Mileny Medové); Dary hadího krále (1977, r. Libuše Koutná); Chudák muzika (1981, r. Svatava Simonová, pod jm. Mileny Medové); Švec z konce světa (1986, r. Věra Jordánová); Kouzelnice od Křídového potoka (1988, r. Vladimír Karlík, pod jm. Mileny Medové); Pravda a lež (1992, r. Vlasta Janečková); Duhová hora (1994, r. Miloš Bobek); O králi, hvězdáři, kejklíři a třech muzikantech (1996, r. Zdeněk Havlíček); Stříbrný a ryšavec (1998, r. Vladimír Drha); Král ozvěny (1999, r. Dušan Klein); Paní Mlha (2000, r. Moris Issa); Zvon Lukáš (2003, r. Jitka Němcová); Křišťálek meč (2007, r. Jitka Němcová) aj. –
Některé jeho verše byly zhudebněny (mj. píseň na jeho text Praha je zlatá loď zazněla ve filmu V proudech, 1957, r. Vladimír Vlček) a použity též pro dramatizaci (mj. Patetická. Recitační kompozice podle stejnojmenné poémy Karla Šikatnce, scénář Josef Henke, hudba Luboš Fišer, in Černé hodinky, 1964). – Předmluvami a doslovy doplnil knihy Jiřího Wolkera O milionáři, který ukradl slunce (1961); Luďka Noska Profesionální svaly (1992); Milana Hrabala Kamenná křídla (1995); Karla Hynka Máchy Máj (1999); Oty Pavla Jak jsem potkal ryby (2002, původně v roce 1974 pod jménem Ladislav Ducháček) aj. –
Vedle řady jiných ocenění dostal v roce 1989 Seifertovu cenu (za sbírku Srdce svého nejez); v roce 2000 Státní cenu za literaturu (za sbírku Krevel), v roce 2004 cenu Magnesia Litera (za sbírku Zimoviště). – K Šiktancovým 80. narozeninám uspořádal Petr Hruška rukopisný sborník Šlechtictví neklid (2008). –
V 70. letech Šiktanc podepisoval své televizní pohádky jménem Mileny Medové a rozhlasové pohádky jménem Evy Králové. V osmdesátých letech publikoval pod cizími jmény i knižně (např. pod jménem Vladimíra Pistoria, Jiřího Šebánka, Vladimíra Remeše, Libuše Palečkové či Soni Pilkové aj.).

 

Karel Šiktanc je básník dramatického, nepokojného světa subjektu, do jehož bytí vždy podstatně zasahuje vnější realita stejně jako mytická síla minulosti. Motivicky jeho básně čerpají především z tradičního venkovského světa, jeho pohanských zvyklostí a křesťanských rituálů, Šiktanc jej však zbavuje obvyklé idyličnosti kontrastním střetáváním předmětných detailů a personifikací abstrakt. Stejně tak se střetá jeho bohatý slovní materiál, originální neologismy, biblismy a archaismy, s hojnými projevy hovorovými a dialektickými. Jeho poezie má značnou zvukovou působivost a velmi bohatou hláskovou instrumentaci, je psána rytmicky i rýmově výrazným veršem, zdůrazněným dalšími básnickými figurami (časté jsou zejména anafory, aliterace aj.).
Do literatury Šiktanc ovšem vstoupil na počátku 50. let poezií budovatelsky nadšeného optimismu a neosobního patosu (Tobě, živote!, Pochodeň jara). Jednostrannost ideologického vidění prvních sbírek básník posléze kriticky reflektoval ve Vlnobití, ale teprve ve sbírce Žízeň, vzniklé ve znamení poetiky všedního dne a kladoucí důraz na prostotu a předmětnost výpovědi, přinesl subjektivnější, rozporuplnější a také přesvědčivější obraz světa. Ze subjektivního vnímání výrazných dějinných událostí vyrůstají básnické skladby Heinovské noci (s tématem Lidic) a Patetická (o únorových dnech 1948). V první z nich Šiktanc nalezl svůj typický, úsečný jambický verš, smyslově bohatou metaforiku i dramatický rytmus střihu lyrických detailů a vyprávěných dynamických pasáží. Zejména tu však objevil téma paměti, které se stalo východiskem pro celou jeho další tvorbu. K paměti národní (Město jménem Praha) se v jeho verších a sbírkách postupně přiřazuje paměť rodová (Artéská studna), intimně osobní (Mariášky) a předhistorická paměť mýtů a archetypálních hodnot (Adam a Eva). Prosívání minulosti a její konfrontace s přítomností vedly básníka k rozkrývání trvalých, neustále se opakujících významů lidské existence. Tomu pak byl v jeho skladbách podřízen i nelineární, cyklický čas a jejich kruhová kompozice (zvěrokruh, dny v týdnu, měsíce v roce). Mýtotvorná síla Šiktancových veršů je zvlášť působivá ve skladbě Adam a Eva, v níž je za pomoci starozákonních jazykových prostředků, motivů a citací zachycen obrozující se milostný vztah, vyvzdorovaný na nicotě vyprahlého nitra i vnějšího světa „darmoděje“. Milostná střetání jsou přitom v Šiktancově díle provázena zvláštní fatalitou, dramatickým vyhrocením a svíravou úzkostí z pomíjivosti (Jak se trhá srdce).
Na počátku tzv. normalizace vzniká Šiktancovo vrcholné dílo Český orloj: cyklus dvanácti básní sestavených podle měsíců v roce, bohatě a složitě komponovaný, který je mohutným prolnutím všech vrstev paměti. Má dialogický charakter rozhovoru otce se synem, který je vypravován do dospělosti a vybavován životními zkušenostmi, těženými z otcova osudu i z národních, křesťanských a pohanských tradic předků. Středovou hodnotou se zde stává země (v alegorii ženy), česká krajina s celým svým dědictvím hodnot a obrodnou silou, uskřinutá mravním marasmem neutěšené přítomnosti. Český orloj je psán v bolestně naléhavé intonaci, mnohdy má charakter vyzvání, příkazu, zapřísahání, modlitby, kletby či zaříkávadla. Obraz zpustošeného světa a ztrácené lidské důstojnosti se v této době stává určujícím „prostorem“ většiny Šiktancových sbírek (Zaříkávání živých, Utopenejch voči, Srdce svého nejez). Je sestavován z krutých, vizuálně působivých motivů (krev, tma, světlo, nahota), z nichž ústřední postavení zaujímá smrt. Hrozba konečnosti básníka nepřetržitě vtahuje do aktivního vzdoru činem s jeho kolektivní důsažností, uchováním a předáním tradičního dědictví (Nebožka smrt). Skladba Tanec smrti aneb Ještě Pámbu neumřel pracuje ve stylu lidové barokní divadelnosti s dialogy, chórem a s postavou smrti vítězící nade vším i s postavou lidsky bezmocného boha, přihlížejícího pokračující zkáze. Dítě, které tento bůh v závěru křtí svým pláčem nade světem, je spolu se symbolem básnického slova jediným vzdorem zmaru. Hlas, bránící lidskou důstojnost (propůjčující místy veršům téměř aristokratický tón), je vlastní i básním z následujících, volněji komponovaných sbírek (Ostrov Štvanice, Hrad Kost).
Básně poněkud kratšího rozsahu jsou psány zhutněným veršem, zpřítomňujícím autorovo poselství v náznaku, v zámlce a jisté zlomkovitosti obrazů a dějů. Vše se v nich stahuje, úží a svírá, vše naplňuje tíseň a zároveň vzepření proti konzumní hlušině a vlažnosti usedlé existence. Do centra básně se stále častěji přesouvá sám jazyk, slovo a promluva (Řeč vestoje). Na stavu řeči, na tom, jak s ní zacházíme a jak v ní „bytujeme“, je totiž úroveň našich životů nesmlouvavě viditelná. Novým tématem autorových pozdních sbírek, včetně té dosud poslední (Vážná známost), je stáří. Jde o typické šiktancovské drama, nikoliv zklidněné a smířené přijetí údělu a situace: básníkův poměr se světem a se sebou samým je vždy veskrze vášnivý, konfliktní, plný střetů, svárů, paradoxů, neuspořádaný a věčně rozházený do kontrastů a nejistot. Je to stálé vzpínání a vzpírání se něčeho horoucího uprostřed houstnoucího šera. – Od 60. let se Šiktanc okrajově věnoval rovněž psaní písňových textů a překládal poezii (zpočátku ruskou a sovětskou, později s pomocí podstročniků též antickou a starou čínskou).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Tobě, živote! (BB 1951); Pochodeň jara (BB 1954); Vlnobití (BB 1956); Žízeň (BB 1959); Heinovské noci (B 1960; poté in Slepá láska); Patetická (B 1961); 2. celostátní spartakiáda (Rp 1961, s J. Šotolou); Pohádky chudé na řádky (BB pro děti, 1962); Raci a racci (RpRp 1962, s J. Šotolou); Nebožka smrt (BB 1963); Artéská studna (BB 1964; poté in Slepá láska); Kapela pana Anděla (BB pro děti, 1965); Zaříkávání živých (BB 1966; poté in Slepá láska); Město jménem Praha (B 1966); Horoskopy (BB 1968); Adam a Eva (B 1968, překlad též do srbštiny 1972); Mariášky (BB v próze, 1970, náklad zničen, 1996); Pohádka z broskvových květů (D 1971, podle korejského Vyprávění o dívce Sim-Čchong v překladu V. Pucka, s J. Knitlovou); Jak se trhá srdce (BB, Mnichov 1983, vydání v roce 1970 zakázáno, samizdat 1978; sbírka je součástí stejnojmenného výboru z r. 1991); Český orloj 1, 2 (BB, Mnichov 1980, 1981; původně samizdat 1975; společně 1990); Haló, tady jaro! (BB leporelo pro děti, 1985, pod jm. Vladimír Pistorius); Ostrov Štvanice (BB 1991); Utopenejch voči (BB 1991, obsahuje sbírky Pro pět ran blázna krále, původně samizdat 1978, a Sakramenty, původně samizdat 1985); Tanec smrti aneb Ještě Pámbu neumřel (BB 1992, původně samizdat 1977); Muž a žena (BB, bibliof., 1992, básně ze sbírky Jak se trhá srdce); Královské pohádky (PP pro děti, 1994, 1970 vydání znemožněno); Srdce svého nejez (BB 1994, původně samizdat 1988); Hrad Kost (BB 1995); Šarlat (BB 1999); O dobré a o zlé moci (PP pro děti, 2000); Hodinový cimbál (BB, bibliof., 2000); Zimoviště (BB 2003); Fidlátka (BB 2004); Řeč vestoje (B 2005); Běseň (B 2005); Vážná známost (BB 2008).
Výbory: Paměť (BB 1964); Jak se trhá srdce (BB 1991); Spadl buben do kedluben (BB pro děti, 2005).
Rozhovor: J. Slomek: Řeč neřeč. Rozhovor s Karlem Šiktancem (2007).
Ostatní práce: Jakou barvu má mládí (1980, text ke knize fotografií M. Hucka, pod jm. Jiří Šebánek); Jakou barvu má láska (1985, text ke knize fotografií M. Hucka, pod jm. Vladimír Remeš); Dvanáct nesmrtelných – hrdinové světového písemnictví a jejich tvůrci (1985, pod jm. Soňa Pilková); Jakou barvu má domov (1988, text ke knize fotografií, pod jm. Libuše Palečková).
Souborné vydání: Slepá láska (BB 1968, obsahuje: Heinovské noci; Artéská studna; Zaříkávání živých).
Spisy: Dílo Karla Šiktance (ed. J. Brabec, nakl. Karolinum 2000–2006): sv. 1 (2003, obsahuje Žízeň; Heinovské noci; Nebožka smrt; Artéská studna); sv. 2 (2001, obsahuje Město jménem Praha; Horoskopy; Mariášky); sv. 3 (2001, obsahuje Zaříkávání živých; Adam a Eva; Jak se trhá srdce); sv. 4 (2000, obsahuje Český orloj; Tanec smrti); sv. 5 (2005, obsahuje Pro pět ran blázna krále; Sakramenty; Srdce svého nejez; Ostrov Štvanice); sv. 6 (2006, obsahuje Hrad Kost ; Šarlat ; Zimoviště); sv. 7 (2006, Paralipomena).
Překlady: J. Hámos: Zlatá hvězda (D, 1951, překl. S. Talaváňa, texty písní K. Š.); B. Sluckij: Co nezapomenu (1958, s J. Šotolou); J. Jevtušenko: Zelené víno (1960, též ed.); S. Aljošin: Pevný bod (D 1961, překl. J. Studený, K. Š. spolupracoval na textech postavy Autora); B. Pasternak: Modrý host (1966, s J. Šotolou) + Hvězdný déšť (1989, s dalšími); Sbohem, starý Říme (1983, s dalšími, pod jm. E. Stehlíkové); A. Burjavskij: Mluv!, in Sovětské divadlo 2 (1988, př. J. a R. Pochovi, s použitím básnických překladů K. Š. a R. Kubišty); G. Donizetti: Lucia di Lammermoor (operní libreto S. Cammarana přebásnil K. Š., in program Divadla F. X. Šaldy v Liberci, 1996); Tři nadání. 3 x 24 starých básní o básnictví, malířství a kaligrafii (2000, s O. Králem).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Vyzvání na cestu (1961); Naši v Antarktidě. Vyprávění a snímky čs. účastníků 3., 4. a 5. sovětské výpravy do Antarktidy (1963); Václav Sivko. Knižní a volná grafika (text v katalogu, 1964); Podivuhodní kouzelníci. Čítanka českého stalinismu v řeči vázané z let 1945–55 (Purley 1987); Na střepech volnosti (Mnichov 1989); Poslední setkání (1991); Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře (1991, původně samizdat 1981); Vladimír Preclík - sochař (1991); Väntan (Stockholm 1992); Zápisník o Šaldovi. K 125. výročí narození FXŠ 22. prosince 1992 (1992); Bílá žízeň (1993); České korunovační klenoty. Pamětní vydání ke vzniku České republiky (1993); M. Krob: Česká republika. Čechy, Morava a Slezsko (1993); Čeští spisovatelé o toleranci (1994); Bezděz v krásné literatuře (1997); Lásky a nelásky (1998); Ryby katedrál (2001); Pegasovo poučení (2002); Anthologie de la poésie tcheque contemporaine (Paříž 2002); Vavřín zelený i zlatý '03 (2002); Tschechien (2003, spec. číslo časopisu Podium /Vídeň/); Jsme hrdí na svou zemi? (2004); Báseň mého srdce (2005); Iz veka v vek (Moskva 2005); Rozdíly sbližují (2005).
Uspořádal a vydal: Almanach Květen. Sborník mladé české literatury 1957 (1957, s J. Šotolou a M. Florianem, též přisp.); Almanach Květen 1958. Hlubší než smrt (1958, s J. Šotolou a M. Florianem, též přisp.); A co básník. Antologie české poezie 20. století (1963, s J. Šotolou a J. Brabcem); Udeřila hodina. Poezie z let 1938–1939 (1964); J. Seifert: Nejkrásnější bývá šílená (1968).

LITERATURA

Studie a články: J. Brabec: Doslov, in K. Š., Paměť (1964); M. Červenka: K srdci skutečnosti, LitN 1964, č. 45, též in M. Č., Obléhání zevnitř (1996) + Výklad Adama a Evy, LidN 20. 12. 1990, též in M. Č., Obléhání zevnitř (1996) + Verš a řádek, Kritický sborník 1988 (smz.), č. 1, též in M. Č., Styl a význam (1991) + Mýtus a dialog. Šiktancův Český orloj, KS 1992, č. 1, též in M. Č., Obléhání zevnitř (1996) + Karel Šiktanc, Český orloj, in Český Parnas (1993); I. Fencl: Básník zakleté generace. Karel Šiktanc po patnácti letech, Plamen 1967, č. 2 + I. Fencl: Na křižovatce mezi utopií a mýtem, A–Almanach autorů 1992, č. 4; J. Janů, V. Karfík, M. Červenka a J. Putík: Bezprostřednost, paměť a mýtus, Orientace 1969, č. 1; J. Brabec: Dějiny, básník a mýtus, Spektrum (smz.) 1981, č. 3 + Básník, LitN 1997, č. 27; V. Macura: Šiktancovy Heinovské noci a aktualizace žánru pásma v poezii generace Května, in Zdeňku Pešatovi k šedesátinám (1988, samizdat) + Karel Šiktanc, Heinovské noci, in Česká literatura 1945-1970 (1992); V. Křivánek: Šiktancův comeback, Tvorba 1991, č. 36/37 + Karel Šiktanc: Český orloj, in Český dekameron (1994); M. Pohorský: Karel Šiktanc, aneb Jak se trhá básníkovo srdce (doslov), in K. Š., Muž a žena (1992); Š. Nováková: Básnický portrét Karla Šiktance, Labyrint 1995, č. 6; V. Novotný: Vše jakoby poprvé v žití, in K. Š., Mariášky (1996); J. Pechar: Dvě poémy Karla Šiktance, in J. P., Nad knihami a rukopisy (1996); O. Nytrová: Adam a Eva. Starozákonní typologie a česká literatura, Adamové a Evy putují českou literaturou, in Ohlasy Starého zákona v české literatuře 19. a 20. století (1997); G. Zand: Karel Šiktanc - ein "barocker" Dichter der Gegenwart, in Tschechisches Barock / České baroko (1999); M. Exner: Pokus o interpretaci Šarlatu, Aluze 1999, č. 3/4; I. Málková: Od Mrtvé vsi k Heinovským nocím. Srovnání básnických skladeb Viktora Fischla a Karla Šiktance, Zlatá šedesátá (2000); A. Debická: Úvodní a závěrečné promluvové úseky v pohádkách J. Štroblové a K. Šiktance, in Konec a začátek v jazyce a v literatuře (2001) + K výstavbě Královských pohádek K. Šiktance, ČJL 2002, č. 5/6; J. Jícha: Královské pohádky K. Šiktance, ČJL 2002, č. 5/6; J. Urbanec: Motiv smrti v rané tvorbě Karla Šiktance, in J. U., Střídavý čas naděje (2002); V. Papoušek: Imaginativní linie české poezie a dílo Karla Šiktance, Tvar 2002, č. 18, též in Reflexe baroka v české literatuře XX. století (2003); Současní čeští spisovatelé knih pro děti a mládež (2003); R. Ličková: Vypravěčská strategie Královských pohádek, in Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let 20. století (2004); P. Tejnorová: Nevěsta Jakuba Krofty: Návštěva, Karel Šiktanc básník, Divadlo a interakce (2006); P. Hruška: Vlastní, krvácivé jméno, Tvar 2008, č. 17 + „Něco nás věčně nutí hrát nějaké staré drama“, Disk 2008, č. 26; J. Trávníček: Karel Šiktanc: Šarlat, in V souřadnicích volnosti (2008).
Recenze: Tobě, živote!: Z. K. Slabý, NŽ 1952, č. 9; V. Dostál, NŽ 1952, č. 12 * Pochodeň jara: J. Janů, LitN 1955, č. 15; M. Červenka, RP 24. 3. 1955; A. Jelínek, NŽ 1955, č. 6; M. Petříček, Obrana lidu 13. 2. 1955 * Vlnobití: M. Červenka, LitN 1957, č. 6; Z. Heřman, HD 1956, č. 12; A. Jelínek, RP 3. 2. 1957; V. Dostál, Kultura 1957, č. 17 * Žízeň: Z. Heřman, HD 1959, č. 10; A. Jelínek, Plamen 1959, č. 4; J. Opelík, Kultura 1959, č. 45; F. Vrba, LitN 1959, č. 39; M. Vacík, RP 10. 10. 1959 * Heinovské noci: M. Červenka, Plamen, 1960, č. 9; F. Vrba, LitN 1961, č. 6; M. Vacík, RP 19. 2. 1961; J. Brukner, NK 1961, č. 1; Z. K. Slabý, LD 17. 2. 1961; I. Diviš, NK 1962, č. 5 * Patetická: J. Trefulka, HD 1962, č. 2, též in Pro a proti '61 (1962); F. Vrba, LitN 1962, č. 8; M. Blahynka, Kultura 1962, č. 6; M. Červenka, Plamen 1962, č. 3 + NK 1961, č. 51; M. Vacík, RP 23. 3. 1962 š. (= J. Šimůnek), VP 28. 12. 1961 * Pohádky chudé na řádky: V. Frýbová, Tvorba 1962, č. 51/52; O. Kryštofek, Práce 12. 7. 1963; V. Mayer, Komenský 1962/63, č. 10 * Raci a racci: š. (= J. Šimůnek), VP 1. 3. 1963 * Nebožka smrt: M. Pohorský, ČL 1963, č. 5; F. Vrba, LitN 1963, č. 30; J. Opelík, HD 1963, č. 10; M. Vacík, RP 28. 6. 1963; (ab) (= A. Hrubá), LD 9. 8. 1963 J. Šimůnek, VP 13. 7. 1963 * Paměť: M. Blahynka, KT 1964, č. 35; Z. Heřman, LitN 1964, č. 38; B. Svozil, Plamen 1965, č. 3 * Artéská studna: M. Červenka, LitN 1964, č. 45; O. Kryštofek, Práce 16. 10. 1964; B. Doležal, Tvář 1965, č. 1; M. Vacík, RP 26. 3. 1965; K. Kostroun, KT 1965, č. 3; Z. Kožmín, HD 1965, č. 11 * Zaříkávání živých: J. Šimůnek, MF 2. 11. 1966; M. Vacík, RP 27. 1. 1967; V. Karfík, LitN 1967, č. 4; J. Trefulka, HD 1967, č. 2; J. Urbánková, VP 24. 2. 1967 * Adam a Eva: V. Karfík, Listy 1968, č. 4 + F (= V. Karfík), Listy Klubu přátel poezie 1969 (květen); M. Petříček, HD 1969, č. 15; A. Bartušek, Plamen 1969, č. 4; ABE (= K. Bednář), Obroda 1969, č. 4 * Mariášky: pkv (= P. Kovařík), SvSl 9. 12. 1970; M. Jareš, Tvar 2003, č. 7 * Tanec Smrti aneb Ještě Pámbu neumřel (smz): J. Trefulka, Listy (Řím) 1982, č. 2 (též o sb. Pro pět ran blázna krále) * Český orloj (exil): D. Vaněčková, Magazín (Curych) 1981, č. 6; -tr- (= D. Strož), Magazín (Curych) 1982, č. 1; P. Řehoř, Zpravodaj (Curych) 1981, č. 4; I. Diviš, Obrys (Mnichov) 1981, č. 1 * Jak se trhá srdce (smz.): J. P. (= J. Procházka), Svědectví (Paříž) 1984/85, č. 74; P. A. Bílek, NK1990, č. 51-52; J. Rulf, LidN 17. 4. 1991 * Český orloj: V. Křivánek, Iniciály 1990, č. 10-11; M. Petříček, Tvar 1990, č. 43; V. Karfík, LitN 1990, č. 31 * Utopenejch voči: M. Petříček, NK 1991, č. 12; M. Exner, Tvar 1991, č. 34; V. Novotný, MFD 20. 3. 1991 * Ostrov Štvanice: J. Trávníček, Tvar 1991, č. 36; R. Matys, NK 1991, č. 28-29; J. Trefulka, LitN 1991, č. 36 * Tanec smrti aneb Ještě Pámbu neumřel: R. Matys, NK 1992, č. 36; V. Novotný, MFD 25. 11. 1992; J. Pechar, LitN 1993, č. 7; M. Exner, Tvar 1993, č. 1 * Královské pohádky: les (= L. Sedláková), Denní Telegraf 24. 3. 1993; šru (= P. Šrut), LidN 31. 3. 1994, příl. Národní 9, č. 13; Z. Heřman, Tvar 1994, č. 8 * Srdce svého nejez: R. Matys, LidN 5. 11. 1994, příloha Národní 9, č. 45; V. Šibrava, NK 1994, č. 38; V. Karfík, Týden 1994, č. 9; J. Štolba, LitN 1995, č. 31 * Hrad Kost: R. Matys, NK 1995, č. 26; L. Sedláková, Denní Telegraf 8. 7. 1995 * Horoskopy (2. vyd.): L. Sedláková, Denní Telegraf 5. 1. 1996; V. Šibrava, NK 1996, č. 10 * Mariášky (2. vyd.): J. Šimůnek, SS 31. 10. 1996 * Šarlat: Š. Vorková, LidN 13. 4. 1999; J. Suk, NK 1999, č. 17; J. Rulf, Reflex 1999, č. 19; J. Staněk, Tvar 1999, č. 12; V. Karfík, LitN 1999, č. 26 * Dílo Karla Šiktance 4: J. Slomek, LidN 10. 6. 2000; * O dobré a o zlé moci: J. Slomek, LidN 16. 12. 2000; R. Ditmar, NK 2001, č. 6; M. Reissner, Ladění 2001, č. 1 * Dílo Karla Šiktance 3: jas (= J. Slomek), LidN 5. 6. 2001; M. Kovářík, Tvar 2002, č. 3 * Dílo Karla Šiktance 2: jas (= J. Slomek), LidN 31. 1. 2002 * Dílo Karla Šiktance 5: jas (= J. Slomek), LidN 6. 12. 2002 * Zimoviště: V. Karfík, LidN 15. 5. 2003; S. Škoda, Reflex 2003, č. 27; J. Chrobák, Tvar 2004, č. 15 * Dílo Karla Šiktance 1: jas (= J. Slomek), LidN 18. 2. 2004 * Dílo Karla Šiktance 6: jas (= J. Slomek), LidN 30. 7. 2004; P. Boháč, Souvislosti 2005, č. 1 * Řeč vestoje: J. Rulf, Reflex 2005, č. 34; R. Hylman, LidN 24. 9. 2005, příl. Orientace; J. Trávníček, Tvar 2005, č. 17 * Dílo Karla Šiktance 7: J. Slomek, Týden 2006, č. 50; M. Jareš, LidN 12. 5. 2007, příl. Orientace * Řeč ne řeč: V. Karfík, Respekt 2008, č. 5; -vb- (= V. Burian), Listy 2008, č. 1; O. Horák, LidN 6. 3. 2008; M. Nyklová, Knižní novinky 2008, č. 9/10; J. Chuchma, MFD 2. 5. 2008; J. Němec, Host 2008, č. 5; M. Blahynka, Obrys-Kmen 2008, č. 36 (zde); M. M. Marešová, Portál české literatury (zde) * Vážná známost: R. Kopáč, MFD 26. 9. 2008; W. Heinrichová, Tvar 2008, č. 19; P. Čermáček, Weles 2008, č. 35/36; M. M. Marešová, Portál české literatury (zde).
Rozhovory: (sv) (= S. Svoboda), MF 30. 8. 1959; J. Janáčková, Svoboda 1961, č. 41; K. Valtera, Tvorba 1962, č. 4; L. Gawlik, VP 13. 4. 1963; V. Karfík, LitN 1966, č. 27; A. Brousek, Orientace 1966, č. 3; DP (= D. Posekaná), MF 1. 11. 1968; vk (= V. Karfík), Listy 1968, č. 2; K. Sidon, Listy 1969, č. 18; I. Markvart, Amatérská scéna 1989, č. 2; M. Langerová, SvSl 1. 7. 1989, příl. Příloha; V. Sůva, Výběr z nejzajímavějších knih 1989, č. 3; J. Rulf, Reflex 1993, č. 52, též in J. R., Jací jsme (1997); J. Rychetský, Český deník 13. 5. 1994, příl. Report; P. Janáček, Tvar 1995, č. 15; F. Cinger, Právo 20. 10. 2000; J. Slomek, LidN 19. 10. 2000; L. Sedláková, Právo 15. 2. 2001, příl. Salon, č. 205; J. Slomek, LidN 10. 7. 2003; P. Boháč, Souvislosti 2006, č. 3.
K životním jubileím: M. Červenka, Obsah 1988 (smz.), červen; J. Suk, NK 1993, č. 26; J. Brixi, Amatérská scéna 1993, č. 7; (cg) (= F. Cinger), Právo 10. 7. 2008.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (usp. v 1. st. evidence).
Autor hesla: Petr Hruška (2009)
Aktualizace hesla: 19. 4. 2009 (ph)
 
zpět na hlavní stranu