Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945
 





























autorská kniha
Jan Měřička - Jaromír Typlt: Les crase-têtes (2002)










 Jaromír TYPLT

* 25. 7. 1973, Jilemnice  
 
 
Spisovatel, editor a performer
 Vyrůstal v Nové Pace, kde také navštěvoval základní školu a od roku 1987 gymnázium. Po maturitě (1991) studoval češtinu a filozofii na FF UK. Absolvoval v roce 1997 prací Proměny českého surrealistického textu mezi lety 1938–1953, za jejíž mírně rozšířenou verzi získal v roce 2001 titul PhDr. V období 1997–2009 žil v Liberci, kde v letech 1997–1999 vykonal civilní službu v občanském sdružení pro péči o duševně nemocné Fokus MYklub, v letech 2000–2008 pracoval jako dramaturg Malé výstavní síně v Liberci a 2008–2010 byl kurátorem liberecké Galerie U Rytíře. V letech 2006–2008 vedl studentské divadlo poezie Mimo patro při Základní umělecké škole v Liberci. Od podzimu 2009 žije v Praze, zároveň nadále působí i v Nové Pace. Mezi lety 2010–2017 byl ve svobodném povolání. V roce 2017 nastoupil do doktorského studijního programu komparatistiky na FF UK, v jehož rámci absolvoval v letech 2020–2021 stáž v Paříži na Université Sorbonne. Od počátku roku 2018 zároveň pracuje pro Kulturně komunitní centrum Art v Praze na Letné. – Bratr Lubomír Typlt (*1975) je malíř, strýc Jan Schejbal (1942–2021) působil jako překladatel z katalánštiny a španělštiny.
 

V letech 1990–1993 byl externím spolupracovníkem časopisu Iniciály, roku 1994 krátce působil v redakci brněnského dvouměsíčníku Host, kde vyšly mj. jeho eseje věnované osobnostem a dílu Egona Bondyho, Zbyňka Havlíčka, Ladislava Klímy, Jaroslava Režného či Zdeňka Wagnera. Svou původní tvorbu, esejistiku i komentované edice (Hana Fousková, Zdeněk Košek, František Novák, Ladislav Zívr) od devadesátých let vedle toho opakovaně prezentuje zejména v Analogonu, Revolver Revue, SouvislostechTvaru (1994 zde v příloze Tvary č. 9 dramatické aktovky Kdo vsloupí, neprokloubí, Dříve nežvzápětí). Dále publikoval v periodikách Lidové noviny, Studentské listy, Tvorba, Literární noviny, Vokno, Sklepník (Hořice v Podkrkonoší), Žurnál UP, Dotyky (Bratislava), ORD, Intervence, Okruh, Scriptum, Ticho, Umělec, Kavárna A.F.F.A., Aluze, Ateliér, Clinamen, List pro literaturu, Logos, Notes, Oko, Prostor Zlín, Reflex, Psí víno, Sojky v hlavě, Světlík, Véčko, Protimluv, HIS Voice, Výčepní list, Achát (Nová Paka), Art & Antiques, A2, Půlnoční expres (online), H_Aluze, Weles, Kalmanach. Rozsáhlejšími ukázkami ze své básnické, popř. i esejistické tvorby je zastoupen rovněž v zahraničních časopisech eSamizdat (Itálie), Hebenon (Itálie), Die Horen (Německo), Sudetenland (Německo), Wyspa (Polsko), Bacchanales (Francie), Nunc (Belgie), Akhali saunje (Gruzie), Inostrannaja literatura (Rusko) a v mezinárodní internetové revue pro zvukovou poezii Huellkurven. Je autorem doslovů ke knihám mj. Michala Ajvaze, Stanislava Dvorského, Věry Linhartové, Františka Nováka a k bibliofilským vydáním tradiční čínské Knihy o Cestě a Síle v novém překladu Oldřicha Krále (2010, přetištěno in RR 2012, č. 88) či povídky Jana Opolského Povodeň (Nová Paka 2013). Průvodními texty přispěl do katalogů a prospektů výstav řady současných českých výtvarníků (Vladimír Kokolia, Jan Merta, Jan Měřička, Vít Ondráček, Milan Pitlach, Jiří Šigut, Lenka Vilhelmová ad.) a představitelů českého art brut (Zdeněk Košek, Ota Prouza), esejemi doprovodil také fotografické monografie Čestmíra Krátkého (Tvorba jako pokus o existenci, 2007) či Jana Pikouse (Subjektivní fotografie, 2008). Příležitostně se věnuje rovněž překladům, především z němčiny (mj. Dirk Hülstrunk /portál literarni.cz/, Markus Lüpertz /Host 2001, č. 8, příl. Světová literatura). V letech 2010–2015 působil jako lektor literární dílny Ars poetika.
Roku 1987 založil strojopisnou edici Demolice, v níž uveřejňoval výhradně vlastní texty: juvenilní básnickou sbírku Večeře Páně (1987), dále sbírku Procitající teurgos (1990), prozaický soubor Pohyblivé prahy chrámů (1990), sbírku Černá svíce – Světlo vetřelcem (1991) a básnickou skladbu Epocha Setmění (1992). V polovině devadesátých let v Nové Pace vydal tři svazky ve vlastní bibliofilské edici Pakárna.
Od roku 1996 prezentoval Jaromír Typlt své texty na řadě literárních performancí, jež sám označuje jako „zmutovaná autorská čtení“. Spolupracuje s umělci z různých mediálních oblastí: jeho texty zapojil do svých autorských knih-objektů výtvarník Jan Měřička (mj. Hlavolomy, 2000), do svých poetry-filmů videoartisté Viktor Kopasz (Shadow play, 2003; Vinice, 2012) a Marc Neys alias Swoon (In the Sign, 2013; Instinctea, 2015; A Parade, 2020) a Michal Rataj do několika svých radiofonických kompozic. Své texty Typlt transformuje rovněž do podoby výstavních realizací. Příležitostně se uplatňuje i jako herec a performer. – V roce 1994 mu byla udělena Cena Jiřího Ortena za knihu Ztracené peklo. – Zejména kritické a publicistické stati Typlt několik let soustavně podepisoval smyšleným druhým křestním jménem Filip, případně iniciálou F. Někteří literární kritici mu přisuzovali autorství mystifikačních reakcí na jeho vlastní texty podepisovaných jménem Josef Tulipán, Typlt to však odmítl. Užíval a příležitostně stále užívá šifru TJF.

 

Vedle původní různožánrové tvorby, osobitě rozvíjející odkaz moderny a avantgardy, se Jaromír Typlt zapojuje do literárního a široce kulturního prostoru jako originální performer, editor a esejista. Jeho dílo dostálo v průběhu času nepominutelných posunů a proměn, za konstantní rys je nicméně možné považovat přitažlivost, ba téměř posedlost alchymií slova, multimediálními dimenzemi řeči, vedoucí – s postupem času čím dál důrazněji – k nejrůznějším přesahům do jiných oblastí umění: k experimentální hudbě a radiofonickému umění, grafice (bibliofilie, autorské knihy), videoartu atd. V aktuálním kontextu a s využitím moderních audiovizuálních prostředků se Typlt navrací nejen k ideálu „Gesamtkunstwerk“, nýbrž k samotnému původu poezie, k jejímu sepětí s hudbou, divadlem, mystérii i filosofií. Jeho tvorba si nárokuje aktivního recipienta, jak na rovině jednotlivých smyslů (zrak, sluch, ba i hmat), tak i intelektu, ratia, reflexe, a zároveň imaginace, fantazie, intuice, schopnosti oddat se obrazné síle a energie jazyka, akceptovat jiné, cizí (reprezentované odchylkami od jazykové normy a úzu, od jazykově/logicky srozumitelného výrazu), ochotě opustit svou dosavadní, jazykovou i mimojazykovou, zkušenost.
Na počátku devadesátých let se básnickou tvorbou a četnými esejistickými a literárněkritickými projevy Typlt představil jako jeden z nejvýraznějších autorů nejmladší generace. V juvenilních textech byl ovlivněn sebedestruktivní poetikou rockové hudby a také již stále zesilující inspirací surrealismem (prvotina, „heavymetalová mše f-moll“ Koncerto grosso). Poezii chápal především jako protipól všednosti a utilitarismu. Jeho tvůrčí sebevědomí – provázené různými autostylizacemi ovlivněnými především Ladislavem Klímou a Salvadorem Dalí bylo prostoupeno touhou po nepřetržité verbální a pocitové iniciaci a emocionální sugesci, která však nabývala i podoby manýristických gest. Podobný charakter měly rovněž jeho rané práce prozaické (Pohyblivé prahy chrámů, Zápas s rodokmenem) a dramatické (Dříve než vzápětí). Důraz na všeobjímající imaginaci a hru s absurdními dimenzemi jazyka v nich stále více nabývaly podoby provokativní proklamace, jíž dominovala konstrukce a forma.
Programovou bilanci své rané tvorby autor představil ve výboru Ztracené peklo, obsahujícím mj. starší sbírky Procitající teurgosEpocha Setmění (s podtitulem Kytaromachie). Prostřednictvím kaskád metafor, neologismů, archetypálních obrazů i četných literárních a kulturních citátů a aluzí tu básnický subjekt konstruuje svébytné fikční světy, jež jsou výrazem radikálního požadavku osobní (nejen umělecké) svobody. Typltův proklamativně subversivní postoj s sebou nesl i četná manifestační, polemická a diskusní vystoupení. K těm nejvyhraněnějším patří esejistický manifest Rozžhavená kra (publikovaný v Iniciálách 1993), v němž kategoricky zavrhuje veškerou novodobou konvenčnost v umění a literatuře. Jeho tehdejší tvorbu provázely i autointerpretační výpovědi, jež ovšem nepostrádaly (sebe)ironický rozměr.
Po jistém odmlčení se Typlt vrátil k veřejnému vystupování především formou jevištních a knižních performancí. Literární projev se v nich dostává do těsné blízkosti s projevem výtvarným a hudebním (zvukovým), složka slovesná a grafická, resp. zvuková se navzájem doplňují, inspirují a teprve ve vzájemné interakci vytvářejí významovou jednotu. Takový charakter měly mj. autorské knihy, které Typlt vytvářel s výtvarníkem Janem Měřičkou a jejichž některé texty převedl do souboru že ne zas až, svým zpracováním blízkého povaze knihy-objektu. Ve svých básnických i prozaických textech se již obešel bez programních akcentů a proklamací návaznosti na surrealismus, nadále se nicméně opírá o výrazné tvůrčí gesto, experiment a hru na rovině kompoziční, obrazné, diskurzivní i grafické (Stisk). Zásadního významu postupně nabývá zvuk, v němž se koncentruje největší dynamika, napětí, primární, vše-zakládající energie. Formálně pročištěný výraz, k němuž ve své poezii autor dospívá, naznačuje touhu navrátit se do stavu prvopočátečního vztahování se ke světu, k ryzímu vnímání, ryzímu slovu (Za dlouho). To se projevuje mj. i ve zvukově-textových kompozicích, vytvářených společně s Michalem Ratajem v rámci projektu Škrábanice (zachyceném na albech ŠkrábaniceZaškrábnutí), který originálním způsobem navazuje na tradici tzv. hörspiel a za součinnosti obou tvůrců evokuje zvukový obraz situace, v němž je bytí jakoby vymknuto ze své samozřejmosti.
Citlivost pro intermediální přesahy je patrná rovněž v autorově paralelní činnosti esejistické a editorské. Věnuje se především autorům, v jejichž tvorbě sehrává důležitou roli novopacký, resp. podkrkonošský genius loci (monografie Ladislava Zívra, eseje o Josefu Kocourkovi, Janu Opolském, J. K. Šlejharovi), tvorbě psychotiků a art brut, resp. jeho literární obdobě écrits bruts (surového psaní), již čtenářům dlouhodobě zpřístupňuje v časopiseckých i knižních edicích a komentářích (mj. Hana Fousková, Zdeněk Košek, František Novák, Helena Skalická).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie a práce o literatuře: Koncerto grosso (BB 1990); Pohyblivé prahy chrámů (PP 1991); Zápas s rodokmenem (P 1993, kresby Boris Jirků); Oči pro plášť (P + texty Iana Curtise přeložené Petrem Fantysem, 1994); Dříve než vzápětí (D 1994); Rozžhavená kra (E 1996); Opakem o překot (P 1996, fotografie Aleš Kuneš); Michal přes noc (P bibliof. 1996, kresby Vít Ondráček); Víčka (B 2001, biblifilie, tištěný svitek); Kakofroň (E 2001, soukromý tisk); Zajetí/Fógság (BB 2001, bibliofilie, fotografie Viktor Kopasz); Víra v únavu (P bibliof. 2003, dřevoryty František Štorm); že ne zas až (BB 2003, bibliofilie, s Janem Měřičkou); Stisk (PP, BB 2007); Ladislav Zívr (výtvarná monografie 2013); Za dlouho (BB 2016); scénicky: Služebnictvo chápe prorocké výzvy (1990); Kdo vsloupí, neprokloubí (1992); Dříve než vzápětí (1996, scénické čtení; 2018).
Výbor: Ztracené peklo (BB 1994).
Zvukové nosiče: Michal přes noc (audiokniha 2012; spolupráce L. Železný a M. Finger); Škrábanice (zvukově-textová kompozice 2014; s M. Ratajem); Zaškrábnutí (soubor zvukově-textových skladeb 2020; s M. Ratajem).
Překlady: Jidi Majia: Slova v plamenech (2016; se Zuzanou Li; J. T. překlad básní).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: Šnykerikyk. Miroslavu Červenkovi k pětašedesátinám studenti FF UK Praha (1997); L. Kundera: Piju čaj (2003); Ludvíku Kunderovi k pětaosmdesátinám (2005); 7edm (2006, 2. svazek); Antologie české poezie. II. díl (1986–2006) (2007); Tjeckien berättar: I sammetens spår – femton noveller (Stockholm 2009); Bezpodmínečné horizonty (2010); Cesty 1910–2010, Almanach ke 100. výročí založení Gymnázia v Nové Pace (Nová Paka 2010); Česká fotografie 1938–2000 v recenzích, textech, dokumentech (2010); The Return of Král Majáles (2010); Zvukem do hlavy: sondy do současné audiokultury (2012); Hledání ztraceného místa(CD-ROM 2013); "Die schönen Überbleibsel nach dem Ende der Welt." Sudeten, literarisch / "Piękne resztki po końcu świata." Sudety literackie / "Krásné relikty po konci svĕta." Sudety literárně (Dresden 2017); Věci v básních (2020); Stankovič 1940–2020 (2020); Hranice myšlení/myšlení hranice (2021).
Uspořádal a vydal: J. Synecký: Kniha Altdorferova (1994); M. Koch: Panický Kumburk (Nová Paka / edice Pakárna; 1996); K. H. Mácha: Pouť krkonošská (Nova Paka / edice Pakárna 1997; též přísp.); Konfese Ladislava Zívra (1997); P. Kofroň: Tón ne (1998); J. Kocourek: Jensen a lilie (Nová Paka / edice Pakárna 1998); H. Fousková: Jizvy (1998, rozšířené vydání pod titulem Troud, 2003); Sborník ke 43. narozeninám Petra Kofroně: 44/99 (bibliofilie, 1999); Síňka. Sborník k 25 letům Malé výstavní síně v Liberci (2000; též přísp.); H. Skalická: Láska ve vodě (2000, katalog); Z. Košek: Jak se dělá počasí (2001, katalog); Malá výstavní síň 1975–2004 (2005, katalog); H. Fousková: Psice (2008).

LITERATURA

Studie a články: M. Petříček: Sentimentální Typlt, Host 1994, č. 3; M. C. Putna in My poslední křesťané (1994); J. Trávníček: Básnické pokolení devadesátých let, Host 1997, č. 1, též in Na tvrdém loži z psího vína (1998); P. Poslední in Paměť hor. Z literárního povědomí východních Čech po roce 1945 (2001); M. Petříček: Jaromír Typlt: Nakažlivost poezie, Host 2001, č. 10; J. Boyon: Néologie typltienne et le corps měřičkien, in Dialogue des cultures: interprétation, traduction (Prague, sb. 2006; též zde); J. Stejskal in Novopacko. Portrét paměti a srdce (2009); M. Balaštík in Postgenerace. Zátiší a bojiště poezie 90. let 20. století (2010); K. Piorecký in Česká poezie v postmoderní situaci (2011); K. Malá: Jensen a lilie vs. Opakem o překot: poetické analogie v juveniliích Josefa Kocourka a Jaromíra Typlta, in Podoby a funkce příběhu: pokus o interdisciplinární debatu (sb. 2011); N. Mizerová: Vstupuj devíti branami: roztroušené postřehy k textu Michal přes noc Jaromíra Typlta, Souvislosti 2012, č. 2; K. Pospiszil: "Ke slovu je potřeba se doposlouchat". Audio art a tekstoxo-dźviękowatwórczość Jaromíra Typlta, Bohemistyka 2013, č. 2; J. Prášil: Poezie jako obraz. Poetry-filmy Jaromíra Typlta, Cinepur 2017, č. 110.
Recenze: Koncerto grosso: V. Novotný, MFD 8. 1. 1991; P. Janáček, LidN 29. 1. 1991; P. A. Bílek, Tvar 1991, č. 14; J. Jůzl, Labyrint 1991, č. 2; I. Brezina, Iniciály 1991, č. 16 * Procitající teurgos: J. Jůzl, Tvar 1991, č. 36 * Pohyblivé prahy chrámů: P. Janáček, LidN 26. 3. 1992, příl. Národní 9; P. A. Bílek, MFD 17. 6. 1992; M. Exner, Tvar 1992, č. 37 * Epocha Setmění: M. Pilař, Tvar 1992, č. 36; P. Nádvorníková, Iniciály 1993, č. 33 * Zápas s rodokmenem: V. Novotný, NK 1993, č. 47; P. Hruška, Tvar 1995, č. 7 * Ztracené peklo: V. Novotný, Práce 28. 9. 1994; P. Janáček, LidN 12. 11. 1994, příl. Národní 9; I. Vágner, NK 1994, č. 34; P. Ctibor, Tvar 1994, č. 17; V. Skalická, LitN 1995, č. 37 * Rozžhavená kra: L. Sedláková, NK 1996, č. 43 * Opakem o překot: P. Hruška, Box 1996, č. 6; I. Harák, Alternativa nova 1997/1998, č. 7 * že ne zas až: J. Nejedlý, LidN 28. 8. 2004 * Stisk: J. Staněk, Tvar 2008, č. 6; O. Hejnic, Tvar 2008; č. 6; M. Langerová, Respekt 2008, č. 7; J. Štolba, A2 2008, č. 18; P. Boháč, Souvislosti 2008, č. 2; I. Harák, Host 2008, č. 5, též in Býýýt odněkud: Kritiky a studie k nové a novější české literatuře (2010); L. Holeček, Nekultura.cz [online] 31. 8. 2008; P. Andreas, iLiteratura.cz [online] 25.3. 2008 * Michal přes noc (audiokniha): Z. Mitáček, Kulturní noviny 2012, č. 12; P. Ferenc, A2 2012, č. 18; K. R. Valášková, Lžička v šuplíku (Olomouc) 2012, č. 4; T. Čada, H_Aluze 2012/2013, č. 22/23 * Ladislav Zívr: J. Moucha, LitN 2013, č. 51/52; P. Wittlich, Umění 2014, č. 3; J. H. Vitvar, Respekt 2014, č. 22; V. Šlajchrt, RR 2014, č. 95; J. Vanča, Tvar 2014, č. 15 * Škrábanice: F. Jakš, H_aluze 2014, č. 27; A. Hauznerová, Souvislosti 2014, č. 2; A. Švamberk, Uni 2014, č. 5 (též zde); M. Lauer, His Voice [online] 12. 5. 2014; J. Faix, Tvar 2014, č. 13; J. Koumar, Full Moon [online] 27. 8. 2014; * Za dlouho: A. Chrobáková-Lněničková, Texty 2016, č. 71; V. Košnarová, Tvar 2017, č. 1; N. Mizerová, Tvar 2017, č. 1; P. Kotrla, Host 2017, č. 6. * Zaškrábnutí: P. Gojda, Týdeník Rozhlas 30, 2020, č. 28; J. Riedel, Uni 2020, č. 6; R. Polách, Souvislosti 2020, č. 2; R. Kuděj, Full Moon [online] 16. 8. 2020; J. Riedel, Uni 2020, č. 6.
Rozhovory: P. Kosatík, LM 1990, č. 1; P. A. Bílek, Iniciály 1990, č. 10–11; L. Marks, Vokno 1991, č. 23; I. Brezina, Reflex 1991, č. 35; P. Janáček, LidN 22. 4. 1993, příl. Národní 9, č. 16; nam (N. Macurová), Tvar 1994, č. 20; P. Šrámek, Souvislosti 2003, č. 3; M. Sýkora, Světlík 2004, č. 11; M. Stöhr, Host 2007, č. 3; T. Suk, H_aluze 2007, č. 1; L. Jiřička, A2 2008, č. 18; J. Hájek, A tempo revue, 6. 10. 2008 (zde) a 11. 12. 2008 (zde); B. Správcová, Tvar 2009, č. 4; P. Šrámek in Pod cizím nebem bloudili jsme spolu (2009); K. R. Valášková, Lžička v šuplíku (Olomouc) 2012, č. 4; M. Velčková, Deník Referendum [online] 9. 7. 2013; B. Klepal, internetový portál Brno – město hudby 8. 6. 2015 (zde).

Autor hesla: Vladimír Novotný (1998); Karel Piorecký (2007); Veronika Košnarová (2021)
Aktualizace hesla: 18. 3. 2021 (vk)
 
zpět na hlavní stranu