Slovník české literatury po roce 1945

Miloš VACÍK

* 21. 6. 1922, Kožlany (u Plzně)

† 5. 5. 1999, Praha

Básník a literární kritik

Otec byl vyučený obuvník, později pracoval jako poštovní zaměstnanec v Praze, kam se rodina 1930 přestěhovala. Dcera Ivana, provdaná Kučerová (* 1943), je televizní redaktorkou, dcera Alexandra, provdaná Pflimpflová (* 1948), nakladatelskou redaktorkou a překladatelkou z francouzštiny. Syn z jeho druhého manželství Miloš Vacík (* 1969) je hudebník a výtvarník, syn Michael Vacík (* 1974) počítačový grafik a kreslíř.
Obecnou školu Vacík vychodil v rodišti a v Praze, kde pak absolvoval i reformní reálné gymnázium. Po maturitě 1941 byl účtárenským úředníkem u výkupní společnosti Prispol. Jako externí spolupracovník týdeníku List mladých se 1942 stal členem stejnojmenné odbojové skupiny. V červnu 1944 byl pro tisk ilegálních časopisů a letáků zatčen a až do konce války vězněn (v Praze-Pankráci, v Terezíně, v polském Gollnowu a v Hamburku-Fuhlsbüttelu). Po osvobození studoval na FF UK bohemistiku, filozofii a estetiku (absolvoval 1948) a současně pracoval jako ústřední kulturní tajemník Svazu osvobozených politických vězňů a vedl kulturní rubriku týdeníku této instituce Hlas osvobozených (později Hlas revoluce). V letech 1945–1948 byl členem literárního odboru Umělecké besedy a 1947 patřil do Skupiny Mladé fronty. V roce 1947 se stal zakládajícím redaktorem nakladatelství Mír, po únoru 1948 zrušeného. V letech 1950–1951 byl redaktorem Světa v obrazech, poté přešel do Rudého práva, kde působil na sekretariátu listu a 1958–1968 řídil jeho kulturní rubriku. V 60. letech byl současně členem umělecké rady Čs. filmu a členem tvůrčí skupiny Kubala – Novotný. V roce 1969 přešel do redakce týdeníku Svět práce, odtud byl však 1970 z politických důvodů propuštěn. Poté ve svobodném povolání. V roce 1979 odešel do důchodu. Živil se lektorováním pro pražská nakladatelství a příležitostnými pracemi (hlídač v semenářské stanici Sempra ve Veltrusích, vrátný aj.). Po roce 1990 se stal předsedou redakční rady týdeníku Nové knihy, v němž do roku 1994 působil též jako redaktor.

Časopisecky debutoval verši 1940 v Listu mladých, kde pak až do zániku časopisu 1942 uveřejňoval i literární recenze. 1942 a 1943 německá cenzura zakázala publikovat jeho básnické skladby Aleje a Stínohra. Po 1945 přispíval (převážně verši) do Hlasu osvobozených, Hlasu revoluce, Generace, Kvartu, Mladých archů, My, Kritického měsíčníku, Kulturní politiky, Lidových novin aj. V 50. a 60. letech, kdy se věnoval především recenzní činnosti a souhrnnějším úvahám o současné tvorbě, zejména poezii, psal do Rudého práva, Nového života, Tvorby, Impulsu, Literárních novin aj. V 70. a 80. letech uveřejňoval pod pseudonymem Václav Vodák recenze v Lidové demokracii a pod pseudonymem Jakub Ouda přispíval do exilového časopisu Listy (Řím). Po roce 1990 psal do Literárních novin, Tvaru, a zejména do Nových knih, dále spolupracoval s Čs. rozhlasem (recenzní činnost na stanici Vltava).
V samizdatu kolovaly Vacíkovy básnické sbírky Prosté motivy (1982), Bílí ptáci na černém nebi (b. d.) a Čtyři krahujci (1985) a Zahrada na dva zámky (b. d.), přispěl též do rukopisného sborníku Miroslavu Drozdovi a Jiřímu Honzíkovi k šedesátinám (1984, ed. J. Franěk). V 70. a 80. letech používal též šifry vv (Lidová demokracie), některé kratší příspěvky standardně podepisoval šiframi mv a MV.

Jako básník se Vacík bezprostředně po válce etabloval poezií, která ve vysoce stylizované podobě a s důrazem na jazykovou a tvárnou stránku básnického projevu prezentovala jeho vězeňskou zkušenost (Malá kalvárie, Sonety z opuštěného nádraží). Ačkoli později psal i verše harmonizující (Prosté motivy), už zde se Vacík projevil především jako básník se zjitřeným smyslem pro rozpornost života a světa. Takovéto směřování jeho tvorby se vylučovalo s povahou české poúnorové poezie a vedlo k básníkovu dlouhému odmlčení. K poezii se vrátil až v 70. a 80. letech, kdy, zbaven společensko-politických iluzí své generace, začal publikovat v samizdatu i v zahraničí. Sbírkami Čtyři krahujci a Křiky nářky ticha se přihlásil k vlastním halasovsko-holanovským východiskům i k dalším podnětům české básnické tradice, zároveň však zradikalizoval intenzitu a složitost vyjadřovaných prožitků. Opět se zde připomínají autobiografické motivy, včetně zkušenosti vězeňské, básníkova výpověď však míří do polohy nadosobní, k expresivní lamentaci nad společenskými poměry za tzv. normalizace a posléze i nad apokalyptickým stavem lidské civilizace. Snaha eticky burcovat se propojuje s autorovou vírou v poezii jako mravně záchranné hodnoty a „posledního oharku v podpalubí potápějící se lodi“. Celkový profil Vacíkovy poezie naznačuje bilanční výbor Nemilostná a milostná; kniha Ty jsi ten sad je pak reprezentativním výborem z jeho celoživotně pěstované milostné lyriky. Bilanční charakter má rovněž poslední, již posmrtně vydaná sbírka Rapsodie hraná na střepy starých hliněných džbánů. Zde se ovšem jedná o bilanci ve smyslu autobiografického ohlédnutí se za svým životem, přičemž jediným obdobím oproštěným od morálních rozporů a pochybností zůstává dětství. Vacík zde na sebe bere část spoluviny za mravní selhání společnosti v poúnorových letech. Tato osobní dramata evokuje až s barokní expresivitou a atitetičností.
Novinové kritice i širším kritickým úvahám o soudobé literatuře, především poezii, se Vacík soustavněji věnoval od konce 50. let. Od počátečního, převážně ideového hodnocení díla se v rámci socialistického pojetí literatury postupně vyvíjel k odstíněnému chápání umělecké tvorby se stále silnějším důrazem na její mravní dimenzi a vnitřně očišťující smysl.

BIBLIOGRAFIE

Poezie: Království (BB 1943); Malá kalvárie (BB 1946); Sonety z opuštěného nádraží (BB 1947); Země jistotná (BB 1949); Zahrada na dva zámky (BB, Kolín nad Rýnem 1983); Čtyři krahujci (B 1991); Křiky nářky ticha (BB 1995); Rapsodie hraná na střepy starých hliněných džbánů (1999).
Výbory: Nemilostná a milostná (BB 1989); Ty jsi ten sad (BB 1996).
Příspěvky ve sbornících: Poezie za mřížemi (1946); Jednotou Slovanstva k míru (1947); Jakou barvu má srdce. Česká poezie 1945–65 (1965); Čeští spisovatelé o toleranci (1994); Česká nezávislá literatura po pěti letech (1995); Velenica (Ljubljana 1995).
Překlad: H. Forman: Co jsem viděl v rudé Číně (1949, s H. Ungárem).
Uspořádal a vydal: Literatura, vězení, exil (1997, též přisp.).

LITERATURA

Studie a články: R. Matys: doslov in: Rapsodie hraná na střepy starých hliněných džbánů (1999).
Recenze: Malá kalvárie: AMP (A. M. Píša), Práce 9. 7. 1946; J. Pistorius, KM 1946, s. 240 * Sonety z opuštěného nádraží: A. M. Píša, Kytice 1947, s. 473; J. Pistorius, KM 1948, s. 139 * Zahrada na dva zámky: P. Řehoř, Zpravodaj (Winterthur) 1984, č. 2 * Nemilostná a milostná: J. Trávníček, Kmen 1990, č. 9 * Čtyři krahujci: V. Novotný, NK 1991, č. 21; M. Petříček, Tvar 1991, č. 22; (brousek) (A. Brousek), LitN 1991, č. 46, též in Podřezávání větve (1999) * Křiky nářky ticha: V. Novotný, NK 1995, č. 23; R. Matys, LidN 1. 7. 1995, příloha Národní 9 * Rapsodie hraná na střepy starých hliněných džbánů: J. Suk, NK 1999, č. 44; M. Kovářík, Tvar 2000, č. 1.
Rozhovory: V. Sůva, NK –Výběr nejzajímavějších knih, 1990, podzim; V. Bezdíček, Tvar 1995, č. 7; L. Rákosník, Tvar 1998, č. 16.
Nekrology: Z. Janík, LidN 7. 5. 1999; (jch) (J. Chuchma), MFD 10. 5. 1999; M. Chroust, Tvar 1999, č. 14; an., Mosty 1999, č. 20; R. Matys, Dokořán 1999, č. 10.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (uspořádáno v 1. stupni evidence).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Památník národního písemnictví (průvodce po fondech)

Autor hesla: Bohumil Svozil (1998); Karel Piorecký (2007)

Aktualizace hesla: 5. 4. 2007 (kp)

Aktualizace bibliografie: 5. 4. 2007 (kb)

zpět na hlavní stranu