Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945
 






Foto Ondřej Němec (3x), z archivu Tomáše Mazala

 Ivo  VODSEĎÁLEK

* 8. 8. 1931, Praha 
 
 
Básník, prozaik, výtvarník
 

Syn úředníka Městské spořitelny pražské, vnuk MUDr. Františka Vodseďálka (1863–1932), přispěvatele Národních listů a autora životopisné prózy Jan Bahenský (1900); jeho první manželka Dana „Dagmara“ Prchlíková přispěla na počátku 50. let příležitostnými verši do edice Půlnoc, jeho druhá manželka Jana Vodseďálková (rozená Novotná) byla v 60. letech první československou balonovou pilotkou; jeho syn Martin Slomovič je překladatel, jeho dcera Jana Vodseďálková-Miškovská je restaurátorka a herečka, dcera Olga Vodseďálková-Kaufmanová je filmová dokumentaristka.
Po ukončení povinné školní docházky v pražských Vršovicích absolvoval Vodseďálek reálné gymnázium na Novém Městě v Praze v Ječné ulici, kde byli jeho spolužáky a přáteli mj. Zbyněk Fišer (posléze básník Egon Bondy), pozdější politik Zdeněk Mlynář či sochař a básník Karel Žák. Po maturitě (1950) pracoval jako stavební dělník v Praze a jako montér na Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě. Od roku 1953 byl projektantem v národním podniku Chemoprojekt. Od roku 1960 připravoval ze soukromé iniciativy obnovu létání volnými plynovými balony v Československu; roku 1965 založil v rámci Svazarmu Balon-klub Praha, stal se jeho prvním předsedou a vedl stavbu prvního československého poválečného plynového balonu (start v červnu 1968). Dosáhl kvalifikace pilot–instruktor; poté co mu v roce 1974 bylo zakázáno balony pilotovat, zabýval se tímto sportem alespoň organizačně.
Od počátku 50. let se příležitostně věnoval tvorbě uměleckých koláží a v 80. letech pak též umělecké keramiky. V roce 1988 ukončil pracovní poměr v Chemoprojektu předčasným odchodem do důchodu. Roku 1990 podnikl tříměsíční cestu po Spojených státech, kde se jeho manželka účastnila závodů v balonovém létání, v 90. letech pak podnikl ještě řadu dalších zahraničních cest. V letech 1991–1997 byl majitelem a provozovatelem cestovní a letecké dopravní kanceláře Adyton. Žije střídavě v Praze a ve Vysokém nad Jizerou, rodišti svých předků.

 

Své verše a prózy z konce 40. let a z let padesátých vydával ve strojopisných svazcích ve velmi omezeném počtu exemplářů (4 až 6 „výtisků“) v de facto samizdatové, v době svého vzniku však nešířené edici Půlnoc, kterou v letech 1951–1953 redigoval společně s Egonem Bondym, později sám. Také další vlastní literární tvorbu dával až do konce 80. let ve strojopisných edicích k nahlédnutí pouze svým nejbližším přátelům. Jeho jedinou účastí na samizdatových podnicích je vzpomínkový příspěvek Urbondy, obsažený ve sborníku Egonu Bondymu k šedesátinám, který vznikal v roce 1989, avšak vyšel již jako regulérní publikace v lednu 1990. Od 60. let však uplatňuje v odborných časopisech práce z oboru automatických řídících systémů a z historie i současnosti létání s balony.
Své koláže vystavoval roku 1969 v Mnichově, uměleckou keramiku roku 1983 v Augsburgu, obojí v roce 1984 v Essenu, v 90. letech a po roce 2000 pak opakovaně v Praze, dále též v Brně, Olomouci, Liberci, Krakově, Vysokém n. Jizerou aj. Od počátku 90. let publikoval literární tvorbu, články a rozhovory např. v Literárních novinách, Revolver Revue, Haňťa Pressu, Tvorbě, Vokně, Respektu, Metropolitanu, Iniciálách, Literarura na świecie (Varšava), Prágai Tükör (Praha), Tvaru, Právu, Salonu Práva, Nových knihách, Uni, Aluzi, Hostu, Světlíku, Kalmanachu, Reflexu, Protimluvu, Lidových novinách. Vodseďálkovy básnické a prozaické texty byly též otištěny v několika sbornících a rovněž v překladech v zahraničních antologiích a časopisech (francouzsky, italsky, maďarsky, polsky, rusky, finsky); bylo z nich též sestaveno několik recitačních scénických pásem poezie, např. Cesta na Riviéru (1990) či Requiem za Vítězný únor (1994) a rovněž pásem rozhlasových, např. v rámci cyklu Nežádoucí texty v režii Radima Vašinky (2005). Nejčastěji publikoval v Revolver Revue a v roce 2007 mu také byla udělena Cena RR.
Vodseďálkova života a díla se týká též řada filmových dokumentů, v nichž rovněž sám vystupuje, např. Volání výšek (ČST 1974, r. Vladimír Kabelík), Sie sass im Glashaus und warf mit Steinen (Extrafilm, Rakousko 1992, r. Nadja Seelich); Fišer alias Bondy (ČT 2000, r. Jordi Niubo); Proroci a básníci. Kapitoly z kalendáře (ČT 2000, r. Ivan Vojnár); Samizdat, 1. a 11. pokračování seriálu (ČT 2002, r. Andrej Krob); Česká vzduchoplavba, 3 díly (ČT 2003, r. Olga Kaufmanová, I.V. spoluautorem scénáře); Česko jedna báseň (díl ze seriálu ČT, 2007, r. Pavel Řehořík). Jako herec se podílel na filmu Příliš hlučná samota (1994, r. Věra Cais).

 

Vodseďálek se literární tvorbě věnoval od přelomu 40. a 50. let. Je autorem více než dvaceti větších, ale i miniaturních básnických sbírek a několika povídek. Trvale platným znakem jeho tvůrčího postoje v celém poúnorovém období byla naprostá mimoběžnost s oficiálním literárním kontextem, která nabyla podoby autorova rozhodnutí nepublikovat, a to ani v 70. letech zavedeném samizdatu. V tištěném souboru Dílo Ivo Vodseďálka, jímž vlastně teprve v roce 1992 oficiálně debutoval, rozčlenil svou tvorbu do pěti svazků, zachycujících pět vývojových fází, s příznačnými názvy Zuření, Snění, Bloudění, ProbouzeníNalézání.
Vodseďálkovy juvenilní verše z konce 40. let byly silně ovlivněny surrealismem a surrealistická estetika nejednou podmínila jeho výraz i později, když na počátku 50. let začal experimentovat s vlastními literárními koncepcemi. Poetika tzv. trapné poezie (blízká poetice tzv. totálního realismu Egona Bondyho) vyvěrala z ambivalentního vztahu k dobovému ideologickému a mytologickému charakteru umění a skutečnosti. Básník jím byl přitahován i odpuzován, estetizoval jeho schémata a emblémy a současně je popíral a zostouzel (Zuření). Estetizace a ironizování banalit přitom odhalovaly nejen trapnost, ale rovněž tragiku doby, která je zplodila.
Nepřímo byl Vodseďálkův jednoznačný odstup od sféry oficiální ideologie vyjádřen také v následujícím období, kdy se obraznost jeho veršů ukotvila ve vnitřním světě vysněných zážitků a příběhů (Snění). V druhé polovině 60. let autor hledal nové možnosti vyjádření, experimentoval s grafickou poezií či verši psanými na základě syntaktického automatismu (Bloudění). Vodseďálkovo nejplodnější tvůrčí období nastalo od poloviny 70. let, v němž své verše stylizoval do výpovědi „svědka doby“, blízké stylizaci poezie Jiřího Koláře z přelomu 40. a 50. let (Probouzení, Nalézání) a ukládal do nich vskutku téměř deníkové zápisy cestovatelských, především však všednodenních zkušeností a zážitků. Jeho záznamy autentických reálií však povětšině mířily k obecnějším tezím, k vyslovení zásadnějších otázek morálních, filozofických, teologických či mystických. Vodseďálkova poezie se tak ocitla v žánrové poloze básnické morality či esejistiky se silným sklonem k doslovnosti výpovědi.
Volným pandánem Vodseďálkovy básnické tvorby jsou jeho prózy. Z nich např. novela Kalvárie (z let 1952–1954), slučuje v sobě inspiraci dílem Ladislava Klímy a syrovou sociální skutečnost první poloviny 50. let. Svých dřívějších stylizací básnických i prozaických využívá Vodseďálek též ve svých textech z 90. let (soubor esejů, básní a prozaických miniatur Felixír života, 2000).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Felixír života (BB, PP 2000); Dvě prosy. Kalvárie & Kompensace (PP 2004).
Souborná vydání: Dílo Ivo Vodseďálka (Pražská imaginace, 1992, 5 sv., ed. M. Machovec: sv. 1: Zuření: poezie z let 1949–1953; sv. 2: Snění: poezie a próza z let 1951–1955; sv. 3: Bloudění: poezie a próza z let 1962–1968; sv. 4: Probouzení: poezie z let 1975–1984; sv. 5: Nalézání: poezie z let 1985–1989).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Egonu Bondymu k šedesátinám (1990); Literární a kulturní klub 8 (2000); Anthologie de la poésie tchèque contemporaine: 1945–2000 (2002); Čtení o Krakonošovi. Sborník studií (převážně) o literárních podobách vládce hor (2002); Antologie českého rozhlasového fejetonu 2002–2004 (2004); Z věku na věk (Moskva 2005); Hrabaliana rediviva. Příspěvky z mezinárodní mezioborové konference o díle Bohumila Hrabala (2006); Intorno a Bohumil Hrabal. Atti del Convegno internazionale di studi (Udine, 2006).

LITERATURA

Katalog: „Lepené obrazy“ (ed. L. Gronský, 2005).
Studie a články: E. Bondy: Kořeny českého literárního undergroundu v letech 1949–1953, Vokno 1990, č. 18, též v anglickém překladu: The Roots of the Czech Literary Underground in 1949–1953, in Views from the Inside (2006); M. Machovec: Bondy, Vodseďálek a edice Půlnoc, RR 1991, č. 15; týž in Šestnáct autorů českého literárního podzemí, Literární archiv 1992, s. 41; týž in Několik poznámek k podzemní ediční řadě Půlnoc, KS 1993, č. 3; týž in Od avantgardy přes podzemí do undergroundu, in Alternativní kultura. Příběh české společnosti 1945–1989 (2001); M. Pilař: Prostory českého undergroundu aneb Na okraj díla Ivo Vodseďálka, ČL 1994, č. 4; týž in Underground: Kapitoly o českém literárním undergroundu (1999); týž: Doslov aneb Literární archeologie Ivo Vodseďálka, in I. Vodseďálek: Felixír života (2000); týž in Vrabec v hrsti aneb Klišé v literatuře (2005); M. Homolová: Muž, který rád stoupá k nebesům, LidN 21. 2. 1997; G. Zandová: Básník – svědek – aktivista. Poetický program a vydavatelský projekt Egona Bondyho v čase stalinismu, ČL1998, č. 6; táž: Totaler Realismus und Peinliche Poesie. Tschechische Untergrund-Literatur 1948-1953 (Frankfurt na Mohanem – Berlín – Bern – New York – Paříž– Vídeň 1998, česky 2002); E. Petrová: Básník ve třech podobách, Ateliér 1998, č. 12; B. Hoffmann: Humor v současné české poezii, in Přednášky z 46. běhu Letní školy slovanských studií (2003); M. Špirit: Autorský klid Ivo Vodseďálka, doslov in I. Vodseďálek: Dvě prosy (2004); J. Nejedlý: Kdo teď hýbe českou poezií? Děti, blázni, naivisté, MFD 28. 8. 2004; Zbyněk Fišer [jr.]: Cizí jazyky v tvorbě autorů edice Půlnoc, in Literatura určená k likvidaci II (2006); M. Kovařík: „Motýlí efekt“ tvorby Ivo Vodseďálka, Týdeník Rozhlas 2006, č. 38; P. Mecner: Průniky v dílech autorů Skupiny 42 a Edice Půlnoc, Tvar 2006, č. 11; O. Mainx in Poezie jako mýtus, svědectví a hra. Kapitoly z básnické poetiky Egona Bondyho (2007); G. Chew: Křesťanská symbolika v postkřesťanském světě socialismu. Kalvárie Ivo Vodseďálka, ČL 2008, č. 3.
Recenze: Dílo Ivo Vodseďálka: P. A. Bílek, NK 1992, č. 37; Jiří Rulf, LidN 29. 10. 1992 * Felixír života: A. Haman, NK 2000, č. 51; R. Kopáč, MFD 5. 12. 2000; J. Grombíř, Tvar 2001, č. 10 * Dvě prosy: Š. Švec, Dobrá adresa 2004, č. 11; H. Svobodová, LitN 2004; J. Chuchma, MFD 24. 9. 2004.
Rozhovory: T. Mazal, Vokno 1990, č. 18; J. Topol, Respekt 1990, č. 2; J. Míka, Metropolitan 1991, č. 169; M. Drbal, Tvar 1998, č. 7; A. Irmanovová, LidN 9. 5. 1998; M. Jareš, Aluze 2001, č. 3; R. Kopáč, NK 2001 , č. 30, též in Je tu nejdrahocennější hlava (2003); P. Pýcha, Právo 8. 8. 2001; S. Škoda, Babylon, 2001/2002, č. 6; B. Ditrich, Reflex 2006, č. 33.
Autor hesla: Bohumil Svozil (1998); Martin Machovec (2007)
Aktualizace hesla: 6. 12. 2007 (kp)
 
zpět na hlavní stranu