Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Jiří HANIBAL

* 18. 2. 1929, Tábor 
 
 
Prozaik, filmový režisér a scénárista
 Dětství a mládí prožil v rodišti, kde také roku 1948 maturoval na reálném gymnáziu. V letech 1948–1953 vystudoval režii na FAMU, kde potom až do roku 1959 působil jako asistent. Poté pracoval ve Filmovém studiu Barrandov, v roce 1991 odešel do důchodu a věnuje se literární tvorbě.
 

Během studií na DAMU natočil krátkometrážní dokument Dárci života (1953) a školu absolvoval dokumentárním filmem Než loutky oživnou (1953). Na FAMU vznikl také středometrážní film Nová směna (sc. a r. + Václav Sklenář, kamera Jaroslav Kučera, 1952) a krátkometrážní dokumentární film 777-77 (sc. + Václav Sklenář, kamera Jiří Kadaňka, 1955). Jako asistent režie spolupracoval s Karlem Kachyňou a Vojtěchem Jasným na filmu Není stále zamračeno (1950) a s Martinem Fričem na filmu Dařbuján a Pandrhola (1959). S Kachyňou a Jasným pracoval jako pomocný režisér na snímku Dnes večer všechno skončí (1954), s Jasným také na povídkovém filmu Touha (1958) a se Zbyňkem Brynychem na filmu Pět z milionu (1959). Podílel se na scénáři filmu Páté oddělení režiséra Jindřicha Poláka (1960). Režíroval filmy: Všude žijí lidé (1960, r. se Štěpánem Skalským, sc. + Věra Kalábová a Jiří Marek), Život bez kytary (1962, sc. + Jan Procházka), Škola hříšníků (1965, sc. + Drahoslav Makovička), Dům ztracených duší (1967, vlastní sc. podle detektivního románu Pavla Hejcmana Dům za duhovou zdí), Hvězda (1969, sc. + Bohumíra Peychlová), Velikonoční dovolená (1971), Dvě věci pro život (1972), Velké trápení (1974, podle Heleny Šmahelové), Dobrý den, město (1976, podle povídek Tomáše Tintěry), Podivný výlet (1977), Čas pracuje pro vraha (1979, sc. podle prózy Efektivně mrtvá žena Václava Erbena), Víkend bez rodičů (1981), Láska s vůní pryskyřice (1984, podle vlastní novely Když pláče les). Osu jeho filmové tvorby však tvoří především filmy pro mladé diváky: Povídky o dětech (1964, povídkový film, povídka Kapr, námět a sc. Jan Procházka), Dědeček, Kyliján a já (1966, podle Jana Rysky), Malé letní blues (1967, podle Malé letní romance prozaika Václava Čtvrtka, sc. + Ota Hofman), Červená kůlna (1968, sc. Ota Hofman), Karlovarští poníci (1971, podle povídky Paula Schallücka, sc. + Paul Schallück), Údolí krásných žab (1973, sc. + Stanislav Rudolf), Anna, sestra Jany (1975, sc. Jaroslav Dietl), Leť, ptáku, leť (1978, sc. + Zuzana Suchánová, Jaroslav Petřík, Josef Pinkava), Neohlížej se, jde za námi kůň (1979, sc. + Zdeněk Mahler), Neříkej mi majore (1981, sc. Venuše A. Sekyrová), Levé křídlo (1983, podle povídky Vendula prozaičky Hermíny Frankové), Útěk s Cézarem (1989, vlastní sc.) aj. Pro televizi natočil krátký hraný film Smutný půvab (1963) a hudební dokumenty Z mého životaKřečovice Josefa Suka (oba 1971). Napsal též scénář k televiznímu filmu Dívka a kouzelník (2009, r. Juraj Herz). Rozhlasovou dramatizaci románu Podivný rok v městě T. (1988, sc. Z. Ungr, r. M. Buriánek) nastudovalo plzeňské studio Čs. rozhlasu.
Hanibal získal četná ocenění na filmových festivalech doma i v zahraničí, mj. Cenu Mezinárodní federace filmového tisku FIPRESCI v San Sebastianu 1961 za film Všude žijí lidé, zlínský Zlatý střevíček a Cenu za nejlepší film pro děti v Cannes 1965 za film Kapr a Zlatého lva, Stříbrnou Minervu a zvláštní uznání Mezinárodního centra pro literaturu a film CIDALS v Benátkách 1967 za film Dědeček, Kylián a já.– V roce 2009 o něm režisér Martin Kabát natočil televizní dokument Věčný romantik režisér Jiří Hanibal.

 

Prozaické dílo Jiřího Hanibala se tematicky větví do několika okruhů. Debutoval komorně laděnými psychologizujícími příběhy, jež zachycují klíčové momenty v osobních životech postav (pozdní lásku starého dřevorubce v novele Když pláče les, rozchod stárnoucího herce s „poslední“ mladou milenkou v Narozeninách) a usilují odhalit skutečné vztahy mezi lidmi, jakož i zdroje základních jistot a mravních postojů. V následných prózách se Hanibalův zorný úhel rozšiřuje a ideologizuje. Inspirace k románové kronice Podivný rok v městě T. byla patrně autobiografická, obraz života českého maloměsta v posledním předválečném roce však naplňuje tezi o třídním antagonismu mezi zahálčivými měšťáky a odpovědnými proletáři. Autobiografický základ má pravděpodobně i próza Dlouhá noc nad městem, zachycující období druhé světové války prožívané dospívajícím chlapcem v českém maloměstě. Ve složitě fabulované próze s tajemstvím Návštěva předestřel Hanibal problematiku vztahu Čechů a sudetských Němců v duchu tradičního obrazu nepřítele; k citlivému tématu se později vrátil v rozsáhlém románu s autobiografickými prvky S pečetí viny, jehož hrdinové jsou zachyceni spíše jako oběti střetu osobních a společenských dějin.
Od počátku 21. století se ve svých románech snaží zobrazit proměnu české společnosti a jejích hodnot v polistopadovém období (Život samá serpentina, Konec časů medových, Blýskání na lepší časy, Život s chutí cyankáli, Nebezpečné křižovatky). V dějově rozvětvených prózách se vrací k psychologickému vhledu do nitra postav, potýkajících se s nejistými rodinnými, přátelskými i pracovními vztahy, a pokouší se otevírat nová dobová témata, například téma ženské homosexuality, respektive bisexuality (Čáry života; též v historickém románu Marie Kristýna). Nejambiciózněji pojal Hanibal román Osudová setkání. Vyprávění časově rozprostřené do celé druhé poloviny 20. století sleduje více či méně propletené osudy postav několika generací, jejich vzestupy, pády i to, jak se jejich potřeby, přání a ambice střetávají s dobou i s potřebami a přání jiných. Očividná snaha o kritické vykreslení dobových poměrů nepřekračuje podobně jako v dalších jeho knihách zavedené obrazy a představy.
Další linii Hanibalovy tvorby představují romány historické. Postupně se zaměřil na několik historických období: dvůr králů Václava II. a Václava III. (Úděl královský, Velmož tří králů), lucemburskou dynastii (Střepy z královské číše, Král a císař, Až na vrchol), rod Rožmberků (Neklidná duše Evy z Rožmberka, Vášně a boje Polyxeny z Lobkovic), období pobělohorské (Baroni z Větrova) i 18. století (Kat lidumil, román o katu a sběrateli Karlu Hussovi; Marie Kristýna, nejmilejší dcera Marie Terezie). Ačkoli se opírá o (populárně) naučnou literaturu, předností jeho románů není historická přesnost, opět jej zajímá především psychologická motivace jednání a mravní zásady hrdinů, kteří se často ocitají v situaci, kdy musí volit mezi svými osobními city a preferencemi na jedné straně a státními zájmy, ale i společenskou konvencí a striktní dobovou etiketou na straně druhé. Autor se snaží vyprávění dynamizovat střídáním vyprávěcích perspektiv a forem, v čemž lze – stejně jako v hojně zastoupených dialozích, obecně příznačných pro všechny jeho knihy – spatřovat zúročení zkušeností s filmovým vyprávěním. Všechny své příběhy zpestřuje rovněž milostně-erotickými scénami a melodramatickými zápletkami, jež se v některých knihách stávají dominantními (Mrazné květy na skle, Severská rapsodie, Hon na motýly).
V pozdním tvůrčím období obohatil Hanibal své tvůrčí portfolio o tvorbu pro dětské čtenáře: ve vyprávění o příhodách a putování obra Burydáše a a jeho malého dinosauřího kamaráda Petlíka využívá s humorným nadhledem motivů a postav klasických pohádek stejně jako dobrodružné a sci-fi literatury.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Když pláče les (P 1975); Narozeniny (P 1978); Podivný rok v městě T. (R pro ml., 1987); Návštěva (R 1988); Balada o dívce a potulném muzikantovi (P 2001); Život samá serpentina (R 2002); Konec časů medových (R 2003); Blýskání na lepší časy (R 2003); Život s chutí cyankáli (R 2005); S pečetí viny (R 2006); Úděl královský (R 2007); Čáry života (R 2007); Velmož tří králů (R 2008); Střepy z královské číše (R 2010); Král a císař (R 2011); Osudová setkání (R 2012); Neklidná duše Evy z Rožmberka (R 2013); Dlouhá noc nad městem (R 2014); Kat lidumil (R 2014); Vášně a boje Polyxeny z Lobkovic (R 2015); Marie Kristýna, nejmilejší dcera Marie Terezie (R 2016); Mrazné květy na skle (R 2017); Severská rapsodie (R 2017); Podivuhodná dobrodružství obra Burydáše (R 2018); Baroni z Větrova (R 2019); Hon na motýly (R 2018); Johana z Rožmitálu (R 2019); Alej smrti (R 2020); Nebezpečné křižovatky (E 2020); Až na vrchol (R 2021).

LITERATURA

Recenze: Když pláče les: Kř (= A. Křemenáková), NK 1975, č. 15; V. Macura, ZN 7. 5. 1975; S. Cenek, RP 24. 6. 1975; Š. Vlašín, Tvorba 1975, č. 26; MJV (= M. Janů-Veselá), Práce 11. 7. 1975; H. Hrzalová, LM 1975, č. 8; J. P. Kříž, Rovnost 12. 8. 1975 * Narozeniny: VěK (= V. Kovářová), NK 1978, č. 17; Š. Vlašín, Rovnost 8. 6. 1978; M. Veselá, Práce 13. 7. 1978; D. Hubená, LM 1978, č. 9; otb (= O. Brůna), Scéna 1978, č. 12 * Podivný rok v městě T.: Z. Heřman, ZM 1988, č. 2; V. Píša, RP 28. 9. 1988; Š. Vlašín, Kulturní práce 1988, č. 9; kr, SvSl 22. 9. 1988 (rozhl. dram.) * Návštěva: L. Soldán, Rovnost 24. 8. 1988; J. Kynclová, Obrana lidu 1988, č. 40 * Balada o dívce a potulném muzikantovi: A. Haman, Tvar 2002, č. 2 * Život s chutí cyankáli: A. Haman, LidN 22. 9. 2005 * Neklidná duše Evy z Rožmberka: J. Bílek, Haló noviny 17. 9. 2014, příl. Literatura – Umění – Kultura, č. 22 * Alej smrti:R. Spitzer, Centrum Detektivky [online] 23. 3. 2021.
Rozhovory: Z. Červenková, MF 24. 9. 1975; I. Zítková. Knižní novinky 2003, č. 11; P. Kovařík, Brněnský deník Rovnost (též v dalších regionálních mutacích Deníku) 27. 1. 2007; red., K revue 2007, č. 11.
K životním jubileím: J. Kliment, RP 7. 2. 1979.

Autor hesla: Drahomíra Vlašínová (1995); Veronika Košnarová (2023)
Aktualizace hesla: 3. 1. 2023 (vk)
 
zpět na hlavní stranu