Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Jiří HEJDA

* 25. 2. 1895, Praha  
† 25. 4. 1985, Praha  
 
Národohospodář, publicista, redaktor, autor reportáží a vzpomínek, prozaik, básník a dramatik
 Jeho otec Karel František Hejda (1865–1919) publikoval v novinách zvláště hudební referáty a vydal řadu povídkových knih, psal dramata a překládal z francouzštiny a němčiny. – Jiří Hejda začal po maturitě na gymnáziu v Praze (1912) studovat práva, ve druhém semestru (1914) byl odveden na ruskou a později italskou frontu. Kromě několika týdnů však válečná léta strávil s předstíranou nemocí v zázemí – mj. v Praze, kde také již za války složil první státnici. V roce 1920 získal titul JUDr. Od roku 1919 pracoval jako národohospodářský redaktor nejprve v deníku Tribuna, od podzimu téhož roku v olomouckém Československém deníku. V roce 1923 byl šéfredaktorem olomouckého týdeníku Přehled a od roku 1924 zde učil na obchodní akademii. V roce 1926 se vrátil do Prahy jako redaktor soukromé informační kanceláře Ústřední tisková korespondence, v roce 1928 přešel do Lidových novin, v roce 1930 do Českého slova. Souběžně (1928–1939) přednášel na Vysoké škole obchodní. Roku 1935 se stal ředitelem v Českomoravské Kolben-Daněk (ve funkci generálního tajemníka), později vrchním ředitelem. Pod vlivem politické situace v roce 1939 z ČKD odešel a založil továrnu na velkokuchyňská zařízení, kterou vlastnil až do znárodnění v roce 1949, poté v ní pracoval jako podnikový plánovač. Roku 1946 se stal jako zástupce Československé strany národně socialistické členem Ústřední plánovací komise při předsednictvu vlády. V prosinci 1949 byl zatčen a v roce 1950 v procesu s Miladou Horákovou odsouzen na doživotí za velezradu a špionáž. Po několika měsících na Mírově byl od roku 1951 vězněn v Leopoldově a od roku 1959 ve Valdicích. Poté, co mu byl v roce 1962 podmínečně prominut zbytek trestu (1968 zrušen), pracoval Hejda do odchodu do důchodu jako figurant v Geodézii.– Jeho syn Neklan Hejda (1921–1999) je autorem básnických sbírek Casanova (1993) a Verše starého pána (1995), napsal také několik divadelních her. Jeho vnukem je hudební skladatel, dramaturg a režisér Lukáš Matoušek (*1943).
 V roce 1913 otiskl první báseň v Moderní revui a pod pseud. N. S. Goljubin první povídku v Národní politice; v letech 1922–1923 mu bylo v Moravské Ostravě uvedeno několik dramat. Jinak až na výjimky publikoval především národohospodářské příspěvky v periodikách: Čs. deník (Olomouc, také prózu a verše pod pseud. A. Jirkovský, A. N. Goljubin), Přehled (Olomouc), Lidové noviny (také beletristické kurzivy a besídky), Tribuna, Přítomnost, Hospodářský rozhled (mj. pod pseud. Nemo články o národohospodářských osobnostech s vlastními karikaturami), České slovo (také povídky pod pseud. Hanuš Janda; v letech 1931–1933 byl rovněž editorem Hospodářské ročenky Českého slova), Dnešek, Svobodné slovo aj. Řada jeho prací zůstala pouze v rukopise, především pětidílný román Národ sobě, prózy (Absurdní povídky, V pasti, Tvář domova) a také téměř desítka dramat. – Kromě výše uvedených pseudonymů užíval též šifru Hd. Jeho rozsáhlou třídílnou předmluvu v antologii Bidlova čítanka (1959), napsanou ve valdické věznici, pokryl svým jménem Arsen Pohribný. – Hejdově památce je věnována skladba jeho vnuka Lukáše Matouška Věnec sonetů pro violoncello a klavír (1996/2000), která vyšla na CD jako součást druhého svazku Spisů Jiřího Hejdy (2010).
 V reportáži z třicátých let V zemi hákového kříže, v níž Hejda odhalil už v začátcích nacistického režimu jeho určující totalitní rysy, se prvně osvědčila autorova střízlivá věcnost a snaha o objektivitu. V próze Útěk, publikované o třicet pět let později, se v příběhu dvojice vězňů prchajících z leopoldovské pevnosti stala základním zdrojem napětí mimořádná podrobnost vyprávění. Cílevědomost, pevná vůle, sebevědomí a vypjaté vlastenectví hlavního hrdiny charakterizují také Hejdův autoportrét v jeho nejvýznamnější beletristické práci, ve vzpomínkách Žil jsem zbytečně. Známé i méně známé osobnosti zde vystupují jen natolik, nakolik hrají roli v osudech vzpomínajícího, jehož aktivní zájem o hospodářské a politické problémy země však dává vzniknout plastickému obrazu společenského vývoje českých zemí od první světové války po začátek sedmdesátých let. Za svého věznění, bez možnosti okamžitého písemného záznamu, vytvořil Hejda kromě řady nepublikovaných próz několik věnců sonetů (Sonety zpívané šeptem v stínu šibenice, resp. Sonety: Ruzyň – Pankrác – Mírov – Leopoldov – Kartouzy 1950–1962), jimž dal psanou podobu až po svém návratu z vězení v roce 1962. Ačkoli obsahují pasáže lyrického okouzlení, převažuje v nich snaha co možná nejjednoznačněji vyjádřit myšlenky, pohybující se v protipólech ubohosti člověka a jeho prométheovské touhy.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: V zemi hákového kříže (Rp 1934); Útěk (P 1969); Žil jsem zbytečně (vzpomínky, 1991; 2. uprav. vyd. 2010, ed. J. Velíšek); Sonety zpívané šeptem v stínu šibenice (1993; 2. uprav. vyd. 2010 jako sv. 2 Spisů J. H.); scénicky: Velikonoce (1922); Válka (1922); Když kvete kapradí (1923).
Souborné vydání: Spisy Jiřího Hejdy: sv. 2: Sonety: Ruzyň – Pankrác – Mírov – Leopoldov – Kartouzy 1950–1962 (2010; ed. L. Matoušek).
Příspěvky ve sbornících a knihách jiných autorů: Bidlova čítanka (1959; pod jm. A. Pohribného).
Účast v týmových pracích: Dvacáté století. Co dalo lidstvu. Výsledky práce lidstva XX. věku. Sborník pokroku současného lidstva. Díl V. Pokroky průmyslu (1932).
Národohospodářské práce: Nová hospodářská politika (1929); Hospodářská funkce akciové společnosti (1930); Světová hospodářská krize a nezaměstnanost (1932); O naší a světové krizi (1932, s E. Šternem); Krize a spotřeba (1935); Kurz technické správovědy na Benešově technice (rozmnož., b. d.).

LITERATURA

Studie a články: J. Lukeš: Sám v pasti, in Stalinské spirituály (1995); J. Tomeš: J. H., in Jarmila a Hugo Schreiberovi (edd.): Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5: Příběhy nevšedních životů. 2. díl (2009); J. Pelán: Znělkové věnce Jiřího Hejdy, in J. H.: Sonety: Ruzyň – Pankrác – Mírov – Leopoldov – Kartouzy 1950–1962 (2010); P. Zídek: Redaktor LN odsouzený s Horákovou, LidN 26. 7. 2013; F. Všetička: Žil jsem zbytečně, in Z paměti literární Olomouce 2 (sb. 2006), též in F. V.: Olomouc literární 2 (2014); J. Ruml: Amplitudy života Jiřího Hejdy, LidN 5. 5. 2015; P. Turek: Román zbytečného (?) života, Týdeník Rozhlas 2015, č. 30.
Recenze: Útěk: O. Sus, HD 1970, č. 1; J. Veselý, Proměny (New York) 1970, č. 3 * Žil jsem zbytečně: (kk) (= R. Kvaček), SvSl 8. 1. 1992; J. Lukeš, LidN 30. 7. 1992; D. Holcová, Labyrint 1992, č. 5; P. Matoušek, NK 1992, č. 3; M. Švagrová, LidN 17. 1. 2011 * Sonety zpívané šeptem v stínu šibenice: J. Brabec, NK 1993, č. 3; V. Justl, Telegraf 19. 6. 1993, Příloha * Spisy Jiřího Hejdy: sv. 2 - Sonety: M. Švagrová, LidN 15. 1. 2011.
K životnímu jubileu: J. Rubeš, SvSl 25. 2. 1995.

Autor hesla: Přemysl Blažíček (1995)
Aktualizace hesla: 27. 9. 2019 (vk)
 
zpět na hlavní stranu