Román o chlapeckém dospívání na prahu nacistické okupace, nastolující témata odcizení, osamělosti a smrti.
Hlavní postavou románu, uvedeného dvojím motem (P. PROUZA a M. GOLDREICH) a rozčleněného do 28 číslovaných kapitol, je gymnaziální student Michal, syn vysokého pražského policejního úředníka. Ve vyprávění senzitivního a introvertního chlapce s bohatou fantazií často splývá smyšlené a reálné: náhražkou za autentický kontakt s otcem a matkou v odosoběném a chladném rodinném prostředí jsou pro něj nejen dialogy a dobrodružství s povídavou a pověrčivou služkou Růženkou (společné výpravy k jasnovidce a do zapovězené otcovy pracovny), ale i rozmluvy s portrétem babičky, starosvětské aristokratky z dob monarchie, s plyšovým medvědem a se soškou tanečnice (jejich zničení v závěru knihy při německé prohlídce bytu je mnohavrstevnou metaforou konce dětství a zlomu epoch). Do směsice prozaické skutečnosti, fantaskních snových a pohádkových vidin, morytátů i pověr pronikají s postupem děje (a tedy i s hrdinovým dospíváním) stále intenzivněji tíživé dějinné události. Pojmenovány přímo nebo průhlednou narážkou tvoří vždy jen okraj stylizované pubescentovy výpovědi (smrt T. G. M., henleinovské nepokoje v pohraničí a Runcimanova mise, norimberské rasové zákony, zářijová mobilizace, Mnichov, březen 1939 atd.). Epizodní postavy jsou obvykle podány zběžně a přitom účelově zjednodušeny či karikovány (otec, matka; obsáhlé panoptikum Michalových gymnaziálních spolužáků; nositelé tajemného všudypřítomného zla: správce Hron a učitel zeměpisu - nevypočitatelný agresívní despota; nonkonformní a bizarní učitel češtiny, takřka surrealistický vykladač ERBENOVÝCH balad atd.).
Román je sledem vcelku volně spjatých epizod, integrovaných zejména Michalovou výpovědní perspektivou (výrazně subjektivní ich-forma), časově následným řazením textových segmentů (výjimku tvoří nemnoho přehledně začleněných digresí, např. Růženčino a Hronovo vyprávění) a množství opakujících se konstantních či mírně variovaných motivů, vyjádřených slovním spojením, větným celkem i několika větami. Ty nejen napomáhají stmelení racionálně budované kompozice, ale jsou i potenciálními nositeli nejrůznějších sekundárních obrazných významů, objevujíce se v odlišných kontextech a vytvářejíce tak specifické konotační okruhy: např. hudební motivy a s nimi související postavy zpěvačky Ilony Lányiové a emigrovavšího dirigenta Artura Jacobsona, dále motivy hodin, sekery, hřbitova a řada dalších. Jejich funkce zároveň spočívá v tom, že opakovanou, "nadbytečnou" informací (nebo její absencí) zpomalují (zrychlují) rytmus vyprávění. Volné tempo způsobují i obšírné popisy prostředí a příhod, minuciózní práce s detailem hraničící s artistní ornamentální manýrou. Sugestivní atmosféru dotváří nevýrazná magicko-realistní hranice mezi snem a skutečností. Užití rafinovaných stylově diferenciačních prostředků přináší ono pro Fukse typické "větvení náznaků a narážek" (Z. KOŽMÍN), jehož výsledkem je složitá soustava nápovědí a symbolů, evokující společenské klima sklonku 30. let, hrdinovu samotu uprostřed rodinných příslušníků a spolužáků. V bizarní scenérii nejstarší části Olšanských hřbitovů ponechává autor kolísajícího hrdinu tváří v tvář majestátu zmaru a smrti. Na výsledném tvaru se významně podílí i ironie (např. na podzim r. 1938 si služebná Růženka pořídí klobouk jménem "Radostný podzim") a absurdita (intelektuální perverze zeměpisářovy šikany, nikde nekončící a nikde nezačínající výrobní linka v továrně strýce Vojty atd.).
Román Variace pro temnou strunu je po Panu Theodoru Mundstockovi a cyklu šesti povídek Mí černovlasí bratři (1964) v pořadí třetí vydanou beletristickou knihou L. Fukse. Její zrod však sahá daleko před datum autorova oficiálního vstupu do literárního dění. Ten se odehrál r. 1959 ve 4. čísle posledního ročníku časopisu Květen a v původní verzi zde otištěné povídky Kchonyho cesta do světa - později vyšla přepracovaná v knize Mí černovlasí bratři - nalezneme v zárodečné podobě jednu z linií románu, motiv rozhovorů s obrazem babičky. Raný zrod tohoto díla stvrzuje i autentický Fuksův výrok: "Psal jsem ji vlastně, když mi bylo 17 let, tedy koncem války, kdy jsem chodil do gymnázia." Část této mladické skici k románu Variace pro temnou strunu byla otištěna (s poznámkou, že se jedná o první Fuksovu prózu) v časopise Host do domu (1967, č. 1). S povídkami knihy Mí černovlasí bratři spojuje román nejen ona motivická shoda, ale i stejný hlavní hrdina a vypravěč i mnohé postavy, v neposlední řadě i příbuznost tematická. Téma osamělosti a úzkosti i neprostupného mechanismu společenského zla je příznačné pro celou Fuksovu první tvůrčí etapu (včetně povídek Smrt morčete, 1969, a románového podobenství Myši Natalie Mooshabrové). Shody vystupují i v oblasti tvárné: k elementárnosti oproštěný dialog, a zejména rafinovaná kompozice s refrénovými motivickými návraty. Promyšlená kompoziční konstrukce opřená o leitmotivy spolu s personifikací jednotlivin předmětného světa upomíná na tvorbu Fuksova vrstevníka J. ŠOTOLY. Modelovostí a úsilím o nastínění elementárních existenciálních otázek sahají kořeny Fuksovy tvorby zjevně k tradicím pražské německy psané literatury.
Lit. A. Jelínek, LitN 1966, č. 50; I. Zítková, MF 22. 10. 1966; H. Kosková: Fuksovy temné variace, Svědectví 1967, č. 31; K. Kostroun: Kde začíná literatura, KT 1967, č. 4; J. Opelík: Hromádka nových českých románů, in Nenáviděné řemeslo, Praha 1969; F. Všetička: Kompozice F. románu Variace pro temnou strunu, ČLit 1972, č. 1; B. Svozil in L. F.: Variace pro temnou strunu, Praha 1988; M. Pohorský: Variace na Fuksově struně, in Zlomky analýzy, Praha 1990; M. Suchomel: Čas románu, in Literatura z času krize, Brno 1992.
(Richard Svoboda, Slovník české prózy, 1994)