Románová metafora konfrontující v příběhu vídeňské šlechtičny z konce minulého stol. pomíjivost člověka i celých společenství s hledáním životního smyslu.
Velmi obsáhlý román (v 1. vyd. více než 700 stran) je uveden moty ze SOLÓNA ("Celek se pozná až nakonec.") a blíže neurčené kuchařky ("Předkládal se i pečený hroznýš na šalvěji a paštika z ježčího masa."). Děj 32 číslovaných kapitol se odehrává v letech 1897-98 většinou ve Vídni, ale i v Neukirchenu - na panství hlavní postavy, vévodkyně La Talli re d'Haygu res-Kevelsberg, a v Millstattu (ten hrdinka zdědila po strýci, knížeti Leuchtenberg-Aulendorfovi). Vévodkyně na základě rozmluv s čínským mudrcem Wu-i-šengem pojme úmysl zařídit si ve vídeňském předměstí Aspern hotel, který by byl zároveň jakýmsi muzeem její doby. Celý román je pak podrobným vyprávěním o realizaci projektu až po slavnostní otevření hotelu 10. září 1898. Zvláštní význam má přitom návštěva, kterou vévodkyně po strýcově smrti vykoná v pohřebním salónu pana Globetrottera. Temně groteskním inventářem z jeho skladů (umělými keři, proměnlivým osvětlením, ale i poplašným zařízením pro záchranu předčasně pohřbených) vybaví velký zrcadlový sál hotelu - tzv. Spectaculum, symbol snu o věčnosti a dokonalosti. Vedle vévodkyně vystupuje v románě množství postav ze tří společenských vrstev - z řad aristokracie (např. hrdinčini bratranci - cynický vévoda Le Guynac-Delamore a Adalbert z Rittersteinu, vyděděný knížetem Leuchtenbergem pro někdejší styky s dvorem romantického podivína Ludvíka II. Bavorského), ze středního stavu (advokát Hartmann, kavárník Musil a klenotník Radechowsky, malíř Daniel Diezler, který podle ubožačky žijící v boudě nedaleko od hotelu namaluje obraz s příznačným názvem Svědomí, aj.) a z okruhu služebnictva (komorná Justina, kočí Pummel, "gorilí" ošetřovatel holubů Stockalp, česká kuchařka Betty Barbellová, která prostým úsudkem rozřeší záhadu tajemného ťukání v klekátku, atd.).
Již obě mota předznamenávají mnohovrstevnost a gurmánskou přejemnělost, která je součástí autorovy metody. Ve virtuózně komponovaném románu s klasickým autorským vypravěčem hrají rozhodující úlohu tři základní motivy, které se v textu stále vracejí v nejrůznějších variacích - motivy muzea, zrcadel a smrti. Muzeálnost je vůbec nejvýraznější vlastností prostředí, jež hrdinku obklopuje. Autor vlastně provádí čtenáře muzeem, předvádí mu jeden exponát za druhým. Se zálibou prodlévá u každé podrobnosti, ať už se týká kuchyně, interiérů a nábytku, oblečení nebo společenské etikety. I s rozhovory zachází jako s exponáty živé řeči: proto je často ozvláštňuje podle profesních sklonů postav a zaznamenává tolik zdánlivě vedlejších detailů o předmětech rozmluv. Přebujelost vyprávění je záměrná, vyvolává napětí mezi zdáním a skutečností. Román má rozměry eposu, ale je to epos tragikomický, vyhrocující rozpor mezi homérskou šíří popisu a vytrácející se historickou oprávněností popisovaného. Fuks tak už stylovými prostředky sugeruje přezrálou atmosféru aristokratického světa, který nahrazuje životní obsah vnějškovou formální kultivovaností. Člověk zde nevtiskuje řád věcem, naopak věci ovládají člověka, podmaňují si ho. Novou funkci tak získávají i tradiční fuksovské motivy tajemství (Pummelův prsten, vidiny hajného Kneffla, tajemné zvuky v klekátku); jejich přirozené (vlastně komické) vysvětlení ironicky podtrhuje tápání postav hrozících se bezvýznamných maličkostí, ale slepých ke skutečným příznakům zlomu epoch. - Rozpor mezi tím, co existuje jen zdánlivě, a tím, co vskutku je, navozuje ještě výrazněji motiv zrcadel: právě odraz v zrcadle zároveň je i není - vidíme jej, ale nemůžeme jej uchopit. Sama vévodkyně, okouzlující osoba, která nevyznává jen prázdné ideály vlastní společenské vrstvy, ale hledá si skutečnou životní náplň (stýká se s kroužkem literátů kolem H. BAHRA, píše hru o konci římské říše) a nepostrádá ani sociální cítění, je odsouzena k náhradnímu, jakoby v zrcadle odraženému životu. V těchto souvislostech nabývá na významu v románě obsáhle "citovaný" spisek Demetria Facia o upírech a zrcadlech. Jeho významotvornost objasňuje klíčová scéna v závěru díla. Tak jako neživí-nemrtví upíři sají cizí krev, tak i nemrtvá-neživá aristokracie žije z výsledků cizí práce. A tak jako se upíři neodrážejí v zrcadle, tak se při otevření Spectacula vytrácí ze zrcadel i obraz hrdinčiny společnosti, ba i vévodkyně samé. Ohlašující se zánik jednoho životního způsobu, který i na konci své existence vyzařuje nashromážděné bohatství tradic, kultivovanosti a krásy, je přitom v díle pojat jako jedna z mnoha podob nevyhnutelné smrti, jíž propadá (a jíž se podvědomě děsí) každý jednotlivec i každá epocha. Ne náhodou se v románě připomíná zánik celých říší a civilizací, ne náhodou se vévodkyně zamýšlí nad příznaky konce habsburské monarchie, chystající se překročit magický rok 1900. Všechny připomínky smrti, zániku a konce roztroušené porůznu v textu ústí v sugesci marnosti a dočasnosti. Vévodkyně se jí snaží čelit, když však uvede do Spectacula první návštěvníky, začíná si uvědomovat bizarnost svého výtvoru a ptá se sama sebe, zda její muzeum nebude spíš muzeem pomíjivosti, slepoty a smrti než muzeem doby. Její otázka: "Zda má dějinná zkušenost je skutečnou dějinnou zkušeností..." zaznívá na konci románu jako memento před zmarněním, před ztrátou řádu a smyslu života, před bludnými cestami jedince i celých společenství v ireálném prostoru "mezi zrcadly".
Román Vévodkyně a kuchařka byl pro Fukse návratem k východiskům, z nichž vyrůstala jeho tvorba 60. let. V době normalizace Fuks pod tlakem dogmatické kulturní politiky a svazové kritiky svými kultivovanými kompozičními postupy vnějškově ozvláštňoval tematiku, která byla cizí jeho tvůrčímu založení (události r. 1948 a problematika emigrace v Návratu z žitného pole, 1974; poválečné proměny chudého slovenského venkova v Pasáčkovi z doliny, 1977; dětství a mládí J. FUČÍKA v Křišťálovém pantoflíčku, 1978). Odklon od voluntarismu této etapy přinesla již novela Obraz Martina Blaskowitze (1980) s motivem viny a trestu. Teprve epické a evokační potence obsáhlého románu však autorovi dovolily plně rozvinout metodu "bloudivých" stop, navádějících i zavádějících indicií a pozvolna se skládajících významových vrstev, které však nikdy svá tajemství nevydají beze zbytku. Je to metoda, která v jeho tvorbě zrála již v 60. letech, ale ve Vévodkyni a kuchařce získala ještě výraznější významotvornou funkci tím, jak sama o sobě vypovídá o podstatných znacích zobrazené epické skutečnosti. V syntetizujícím celku románu ovšem našel místo i groteskní starosvětský humor, jaký si Fuks vyzkoušel v Nebožtících na bále (1972).
Svou významovou otevřeností, nedourčeností, ironickým pojetím i metatextovými prvky patří román, vedle děl M. KUNDERY, k nejvýraznějším projevům postmodernismu v naší literatuře. Jeho typologické souvislosti vedou vůbec spíše k cizím literaturám než k tvorbě domácí provenience (podobnost s románem M. V. KRATOCHVÍLA Evropa tančila valčík, 1974, a obdobnými díly, která s předem danými hodnotovými znaménky tematizují konec habsburské monarchie, je jen vnějškově látková). Nejtěsněji se Fuksův román pojí s tvorbou trojice rakouských autorů, pro něž byl zážitek konce jedné epochy rozhodujícím impulsem k napsání jejich stěžejních děl (J. ROTH, Pochod Radeckého; K. KRAUS, Poslední dnové lidstva; R. MUSIL, Muž bez vlastností). Magická přitažlivost smrti a mytologizační postupy spojují ovšem Fukse i s širším okruhem rakouských a pražských německých spisovatelů (G. MEYRINK, R. M. RILKE, F. WERFEL, F. KAFKA, G. TRAKL, H. BROCH, J. URZIDIL).
Lit. J. Lukeš: Román jako muzeum, SvS 16. 7. 1983; V. Novotný: Román jako hroznýš na šalvěji, ZN 4. 6. 1983; J. Peterka: Pronikavá metafora, Kmen (příl. Tvorby) 1983, č. 40; B. Svozil: Konstanty a proměny L. F., Kmen (příl. Tvorby) 1983, č. 38; R. Pytlík: K interpretaci literárního díla ze současnosti, ČLit 1984, č. 4; B. Svozil in L. F.: Vévodkyně a kuchařka, Praha 1987; M. Jungmann: L. F. redivivus, in Cesty a rozcestí, Londýn 1988; S. Čmejrková: Textová výstavba románu L. F. Vévodkyně a kuchařka, LitR 1990, č. 4; M. Pohorský: Paní vévodkyně a stará Vídeň, in Zlomky analýzy, Praha 1990; A. Haman in Kol.: Český Parnas, Praha 1993.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)