Nostalgicko-groteskní vzpomínková próza oživující atmosféru a citové hodnoty mizejícího maloměstského světa.
Městečko, kde se zastavil čas je relativně souvislý text o 11 kapitolách a krátkém autorském dovětku, má však překvapivý podtitul Povídky, který J. ZUMROVÁ v ediční poznámce vyd. z r. 1991 interpretuje ve smyslu "vyprávění, povídání". Vypravěč s výraznými autobiografickými rysy vzpomíná na své dětství v městečku u řeky (inspiračním zdrojem byl Nymburk, kde autorův otec působil jako správce pivovaru), na charakteristické tamní figurky (životním radostem holdující děkan Spurný, horlivý pivovarský hlídač Vaňátko, řezník a hlasatel Armagedonu Burýtek, prchlivý vypravěčův dědeček atd.), a zvláště na rodiče a strýce Pepina. Sám vypravěč je ústřední postavou jen v první epizodě; pak se jeho pozornost přesouvá hlavně ke vzájemným vztahům v rodině: "Příliš jsme si šli na nervy, příliš utrpení a příkoří jsme jeden druhému udělali, příliš jsme se měli rádi, a tak raději tou samou láskou jsme se jeden od druhého odstřelovali a raději jsme byli mezi lidmi a věcmi v jiném prostředí". Tatínek Francin nachází uspokojení v tom, že každou sobotu rozmontuje do poslední součástky svůj motocykl (později automobil) a pak jej zase skládá dohromady. Strýc Pepin, který jako dělník v pivovaře vykonává ty nejtěžší práce, dostává každého čtvrt roku "revoluční náladu", odmítá se stravovat u bratra-pána, vyzvedne si úspory a odchází do "hospody s dámskou obsluhou na Žofíně", aby všechno propil. Po válce a zestátnění pivovaru, se bratři stáhnou do ústraní a věnují se zahrádce a houbařství. Jednou najdou v lese opuštěné nákladní auto; Francin ho opraví, začne s ním rozvážet zeleninu a Pepina bere s sebou jako závozníka. Jindy spolehlivý automobil však vypoví poslušnost zrovna v okamžiku, kdy je obklopen dělostřeleckou baterií, jejíž salva má doprovodit slavnostní odhalení pomníku. Tlaková vlna učiní z auta nepoužitelný vrak. Od té doby se oba bratři stávají stále více součástí toho světa, který nenávratně mizí. V poslední kapitole Francin navštěvuje Pepina těsně před jeho smrtí v domově důchodců, umístěném v blízkém zámečku.
Pro významovou výstavbu textu je rozhodující autorovo pojetí času. Emocionální atmosféru prózy určuje pocit nostalgie, tesknoty vyplývající z neopakovatelnosti času lidského života i času historického. Proti jejich jednosměrně orientovanému a zdánlivě stejnoměrnému plynutí staví však autor subjektivní kvality času, jeho zaplněnost a prázdnotu, zrychlování a zpomalování, pocity překypujícího bytí i strnulosti blížící se neexistenci. Hrabalův text, sugerující dojem spontánně vytrysklého, ale v jednotlivých úsecích různému tempu podřízeného proudu, je pokusem vzepřít se lhostejnému běhu času hned dvojím způsobem. Prvním je vypravěčské znovustvoření světa, z něhož autor odvozuje svou poetiku i hodnotovou hierarchii (tak jako v jiných Hrabalových prózách je nejvlastnějším živlem tohoto "zpřítomňování", jež nepodléhá pravidlům realistického popisu, nýbrž má charakter umělecké kreace, při níž vzniká svět zcela nový, autonomní, groteska: Francin s Pepinem např. tak dlouho mykologicky experimentují, až dostanou otravu z křemenáčů). Druhý spočívá ve zdůraznění kontrastu mezi časem smysluplným a časem, který smyslu pozbyl, a tak se zastavil. Arbitrem, který určuje, čí čas se má zastavit a čí naopak běžet rychleji, je historie; ta je ovšem slepá a necitelná - odsouvá do nebytí nejen to, co se přežilo, ale i mnohé z toho, co má skutečnou nebo alespoň subjektivně pociťovanou hodnotu. Mizení maloměstského panorámatu s idylickým mikrosvětem pivovaru pociťuje autor jako proces hodnotového ochuzení života, přinášející i ztrátu elementárního lidského smyslu pro slušnost, soucit nebo pochopení. Když je Francin propuštěn z pivovaru, řekne mu jeden z dělníků: "Byl jste na nás hodný a to vám máme za zlé, protože tím jste lámal ostří třídního boje, rozumíte?" Když si pak chce na památku odkoupit staré petrolejové lampy z kanceláře, nový ředitel je raději vyhodí na smetiště. Symbolickým znamením definitivního konce epochy, jejíž hranice postavy prózy nemohou - a vlastně ani nechtějí - překročit, se pak v závěru stává scéna likvidace starého hřbitova a vytrhávání náhrobků, jejímž svědkem se Francin stane cestou z domova důchodců. - Protiklad času běžícího a strnulého, zaplněného a vyprázdněného, vyjadřuje nejsilněji kontrast mezi Francinovým "montováním", jež se jeho pomocníkům jeví jako bláznovství, jemu samotnému však jako práce plná požitku až estetického, a monotónními a subjektivně takřka neuvědomovanými činnostmi (pumpování vody a nafukování pneumatik), jež Francin ordinuje svému zestárlému bratrovi kvůli pohybu. Protiklad mezi různými fázemi života každého z obou bratrů (např. Pepinovými pijáckými výkony, siláckými erotickými řečmi v hospodě na Žofíně nebo provokováním německého inženýra za války na jedné straně a jeho stařeckou netečností na straně druhé) přitom nakonec vyústí v záměnu jejich charakterů: furiantský Pepin se uzavírá do sebe, přestává lidem odporovat a stává se z něj tichý stařeček, Francin však přebírá jeho dřívější zvyky, vyhledává manuální práci, zachutnají mu tučná jídla, zesílí mu hlas a na provokativní otázky sousedů odpovídá křikem a jadrnými nadávkami. Tuto záměnu ještě podtrhuje motiv bílé námořnické čepice, v níž Pepin chodíval na flámy a kterou si pak Francin nasazuje, když odchází z návštěvy u umírajícího bratra. Motiv námořnické čepice zároveň symbolizuje trvání, kontinuitu, hodnoty, které zůstávají v platnosti i při střídání epoch a generací: objevuje se už v první kapitole, kde je spojen s dětstvím vypravěče, a naposledy se vrací v samém závěru prózy, kde Francin bratrovu čepici odhazuje do větru se cyranovským gestem a myšlenkou na "staré zlaté časy": "Tatínek čepici nastavil větru a pak ji hodil do vzduchu do slunce a čepice plachtila a padla na vodu a proud ji unášel, /.../ a tatínek měl dojem, že se nikdy ne nepotopí, ale potopit nemůže, a i kdyby, tak ta čepice bude v jeho mysli zářit jako světlá vzpomínka".
První verze prózy vznikla v r. 1973, do značné míry jako reakce na nucené mlčení, do něhož byl Hrabal zahnán normalizační mocí. Postavou strýce Pepina navazuje na Taneční hodiny pro starší a pokročilé, a hlavně na Postřižiny, napsané již r. 1971 jako první z cyklu "nymburských" vzpomínkových próz, vydané však teprve r. 1976. V Postřižinách, stylizovaných jako vyprávění autorovy maminky a soustředěných ke vztahu mezi ní a Francinem (Francin zde trpí bujnými kousky své ženy podobně jako v Městečku Pepinovými výstřelky), mělo ovšem Hrabalovo vyprávění idyličtější charakter, bylo v něm méně nostalgie a trpkosti. Zato už od Postřižin se v Pepinových promluvách objevují moravismy a některé znaky hanáckých nářečí, patrné i v Městečku (např. "každýho pána je nélepší drapnót a látnót s nim vo zem..."). Když pak autor nemohl dosáhnout toho, aby v Československu vyšel text Městečka v autentické podobě, vrátil se k němu a rozvedl některé jeho motivy v knihách Krasosmutnění (1979) a Harlekýnovy milióny (1981). V Krasosmutnění je vypravěč týž jako v Městečku, výrazněji si však uchovává i roli jedné z jednajících postav. Společnými motivy obou knih jsou např. vytetovaná mořská panna, tatínkovo montování, strýcovy vzpoury nebo léčení paní Burýtkové fulguračními proudy, celý povídkový cyklus se však svým laděním vrací k Postřižinám (příznačný je titul jedné z povídek Každý den zázrak). Harlekýnovy milióny vycházejí z motivů poslední kapitoly Městečka - jejich vypravěčkou je opět maminka a dějištěm je domov důchodců v zámku za městem. Mají jednoznačně nostalgický ráz, oproti Městečku se v nich mnohem méně uplatňuje korigující pól životní grotesky.
Lit. O Postřižinách: L. (= A. Linke), O knihách a autorech 1976, léto; T. Sedláček: Postřižiny - návrat k východisku?, Rt 1. 10. 1976 ; o Krasosmutnění: (-ra) (= V. Macura): Krásný v smutku, smutný v kráse, ZN 30. 6. 1979; T. Sedláček: Každý den zázrak, Rt 20. 6. 1979 ; o Harlekýnových miliónech: J. Lukeš: Valčík na rozloučenou, SvS 20. 5. 1982; T. Sedláček: Smrt strýce Pepina, Rt 23. 7. 1982 ; B. Svozil in B. H.: Městečko u vody, Praha 1986; M. Masáková: B. H. Kniha o čase, který se zastavil, NK 1991, č. 17; V. Novotný: Vzhůru vstříc tomu, co už není, in B. H.: Městečko, kde se zastavil čas, Praha 1991; P. Nový: Poslední z velkých Hrabalů, MF Dnes 24. 4. 1991; V. Števa (= Š. Vlašín): Paralela k trilogii, Haló noviny 27. 8. 1991; B. Svozil: Pábitelovo vzpomínání, PL 31. 1. 1992.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)