Slovník české literatury po roce 1945

JEDLIČKA, Josef: Kde život náš je v půli se svou poutí 

Reflexivní novela s tématem kritické životní bilance, zasazená do atmosféry druhé poloviny 40. a počátku 50. let.

Rozsahem nevelké dílo je členěno na menší úseky graficky zdůrazněnými incipity. Vznik knihy je datován lety 1954-57 a lokalizován do Litvínova. V závěrečné autorské poznámce je také popsána její geneze. V próze bez jednotícího celistvého příběhu se střídají a prolínají meditativní a zpytavé životní reflexe s fragmentárními záznamy z vlastní autorovy biografie a se zlomky životních příběhů jiných osob, zčásti odposlechnutými, zčásti takovými, jichž byl autor a vypravěč v jedné osobě svědkem. Příběhové pasáže se většinou odehrávají od května 1945 do počátku let padesátých, sporadicky se ještě vracejí do válečného období. Čteme v nich většinou tragické či tragikomické každodenní příběhy přímých aktérů mýtizovaného "budování nové společnosti", zde konkrétně lidí, kteří se podíleli na poválečné výstavbě Litvínova ("trestná výprava" motivovaná závistí nad novou pračkou, příběh osamělé staré ženy toužebně čekající na zazvonění telefonu apod.) Postavy soustředěné kolem osoby vypravěče se také nadšeně účastní politických událostí z února 1948.

Smysl Jedličkovy prózy je v myšlenkové shodě s titulní citací vstupního verše DANTOVA Pekla. Lidský život se vším hořem, smutkem a zoufalstvím, které jej provázejí, je hoden důstojnosti. Touha po jeho naplnění nebrání vidět jej i v tragickém rozměru, bez falešných iluzí a nadějí. Na implicitní otázku po smyslu lidského konání vypravěč odpovídá: "...jediné, oč tu ještě jde, je výklad této cesty". Je lhostejno, zda si své strázně člověk připravuje sám, nebo je jako oběť vystaven zlobě a nenávisti jiných, zda čelí či podléhá tragickým rozmarům dějin nebo náhodnému, o nic méně však neúprosnému neštěstí. Účinně, protože překvapivě, konfrontuje autor dobové jevy notoricky známé s takovými, jejichž kritická reflexe byla přísným tabu - komunistickými lágry, vraždami v Katynském lese, smrtí Z. KALANDRY a vězněním J. PALIVCE. Vedle těchto dějových fragmentů prochází dílem zpytavá zpověď vypravěčova, která se pokouší objektivně reflektovat dobovou roli nadšených nositelů mýtu, mezi něž i on sám patřil. V komentářích, které se vztahují k jeho vlastním dobovým názorům, je pak autor nejsžíravější. Ilustrace tohoto kritického postoje je v kontrastní paralele doplňována vztahem ostatních zúčastněných postav k dobovému entuziasmu: svými každodenními starostmi a slabostmi jsou tito "hrdinové" na hony vzdáleni tomu, aby svou dobu chápali a prožívali jako dobu heroickou. Místem děje je Praha a především pak truchlivá, infernální a tím k titulu odkazující krajina poúnorového Litvínova s jeho povrchovými doly, chemickými závody, ubikacemi brigádníků, přestavěnými z bývalého německého koncentračního tábora. - Rozpětí žánrových charakteristik jednotlivých fragmentů sahá od soudničky přes publicistický komentář s případnou ironizující distancí až k filozofické reflexi. Vypravěčská ironie, vědoucí už o následcích činů, se pak v této perspektivě jeví jako nemilosrdně komentující. Tak např. vedle dobových prováděcích nařízení pro obydlování nových sídlišť, která dnes působí nechtěnou komikou, čteme přímé citace z DANTA či MÁCHY. Vše je proloženo občasnými metatextovými úvahami o principech a smyslu právě takto pojaté literární tvorby. "Ano, moje poetika je poetikou policajta; shromažďuji fakta: nepíšu příběh, ale vydávám svědectví." Mimo jiné i částečné "nonstylizaci" výpovědi do podoby nezaujatých publicistických komentářů konfrontovaných se sžíravou hlubinnou introspekcí, vděčí autor za to, že napsal jedno z nejpronikavějších a zároveň nejnemilosrdnějších svědectví o prvních letech budování socialismu v naší zemi. Konstitutivním prvkem je rovněž akcelerující tempo prózy, které kopíruje hektické tempo doby. Kniha byla ve své době přijata velmi živě, avšak s rozporuplnými hodnoceními. Ostře proti jejímu vyznění protestovala dogmatická kritika, která vytýkala autorovi především tvrdý útok na 50. léta, jednoznačně interpretovatelný v neprospěch názoru o reformovatelnosti komunistického režimu.

Debut JOSEFA JEDLIČKY (16. 3. 1927 v Praze - 5. 12. 1990 v Augsburgu, SRN) je jedním ze dvou beletristických děl, která autor za svého života napsal. Přesto patří jeho přínos v kontextu české literatury k zásadním. Od r. 1968 žil Jedlička v Mnichově a pracoval jako redaktor Svobodné Evropy. Věnoval se rovněž literárněvědné práci, je autorem studií např. o F. KAFKOVI, P. J. ČAADAJEVOVI, o poezii I. DIVIŠE, či rozsáhlého Dodatku k nenapsaným dějinám české literatury (Rozmluvy 1987, č. 7), ve kterém se věnuje autorům a dílům ve své době tabuizovaným a zamlčovaným. Knižně vyšel pod názvem České typy aneb Poptávka po našem hrdinovi (1992) soubor esejů s tématem ironických analýz typických českých vlastností, které jsou demonstrovány na známých literárních postavách. Jeho druhé beletristické dílo, román Krev není voda (1991) má mnoho styčných ploch s prvotinou. Jde o detailní historii autorových rodových kořenů, vystavěnou na důkladné znalosti rodinných dokladů a dobových dokumentů i širších reálií. Románové ambice potvrzuje symetrická kompozice díla, práce s napětím při představování životních osudů jednotlivých členů rodu.

V kontextu české prózy patří Jedličkův debut do linie prozaických životních bilancí, nemilosrdných v osobní i společenské kritice, kterou představují první prózy J. FRIEDA, L. BUBLÍKA, K. SIDONA. V 70. a 80. letech jsme svědky obdobného, i když v konkrétních projevech umírněnějšího jevu u generace, která se dostává do období prvních kritických ohlédnutí (Z. ROSENBAUM, Z. ZAPLETAL, M. BEZOUŠKA, L. NĚMEC aj.).

Lit. A. Brousek: Kritický metr na metr knih, Orientace 1966, č. 4; M. Brousková: Dvojaký prechod hraníc, MT 1966, č. 8; R. Grebeníčková, HD 1966, č. 12; Z. Heřman, V. Karfík, D. Moldanová, V. Steklač: Třetí konfrontace, SML 1966, č. 5; J. Hlaváček: Kacířem snadno a rychle, Průboj 19. 9. 1966; K. Kostroun: Rozervanec, Plamen 1966, č. 11; F. Nečásek: O jedné knize a jedné recenzi, RP 16. 11. 1966; I. Zítková: Trasa z minulosti do budoucnosti, MF 23. 8. 1966; J. Opelík: Obraz ze života mého, in Nenáviděné řemeslo, Praha 1969; M. Pohorský: Próza jako svědecká výpověď, in Zlomky analýzy, Praha 1990; V. Fischerová: Pokus o bilanci, in J. J.: České typy aneb Poptávka po našem hrdinovi, Praha 1992; V. Karfík: Ohlédnutí za osudem, LitN 1992, č. 24 (o knize Krev není voda).

(Miroslav Zelinský, Slovník české prózy, 1994)


© ÚČL AV ČR (www.ucl.cas.cz), inSophy (www.insophy.cz), Studio Vémola (www.vemola.cz), 2006-2008