Společensko-psychologický román z vesnického prostředí 50. let.
Próza se dělí na dvě nestejně velké části, které vždy uvozuje lyrizovaný prolog. Oddíly, stejně jako celá kniha, mají symbolické tituly. První dvě třetiny románu tvoří část nazvaná Plevel (osm kapitol), druhá se jmenuje Sklizeň (čtyři kapitoly). Jednotlivé kapitoly jsou pravidelně prokládány Listy z kroniky, v nichž postava učitele Horta komentuje a v úvahách hodnotí místní dění. Děj se odehrává v jihomoravské vesnici Velká Samota v rozmezí několika měsíců. Začíná na podzim 1956 příjezdem ústředního hrdiny Martina Součka, důstojníka z povolání, který se vrací do rodné obce pro nevěstu Annu Malcovou, a končí dalšího roku v létě. Martin nalézá místní JZD, jež spoluzakládal, v naprostém úpadku. Rozhodne se zůstat, aby pomohl družstvo znovu pozvednout a přesvědčil rezignované vesničany o politické správnosti a výhodách kolektivizace. Když je zvolen předsedou, zavede tvrdý režim. Je náročný k sobě a neúprosně vyžaduje kázeň a pořádek i od ostatních. V první části autor líčí Martinův zápas s rozbujelými nepořádky v družstvu (alkoholismus, krádeže), v druhé popisuje výsledky jeho snažení. Družstvo opět prosperuje, je vyznamenáno jako nejlepší v okrese, Martin však prožívá hlubokou vnitřní krizi. Cítí se osamělý, protože nekompromisností a někdy i necitlivým jednáním si všechny kolem sebe znepřátelil (rozešel se dokonce s Annou, která na něj léta trpělivě čekala). Začne tajně pít, ale tím více jen sám sebou pohrdá. Vše se ale nakonec v dobré obrátí: při úspěšných dožínkách pochopí družstevníci předsedovy zásluhy a přijdou mu vyjádřit svůj dík.
Velká Samota přináší kritický obraz vesnice prožívající rozporný a složitý proces združstevňování. Kromě toho otevřel román také dobově aktuální téma konfliktu mezi osobností a kolektivem, mezi vedoucím pracovníkem a podřízenými. Vážná společensko-etická otázka vyrůstající z obecněji platného rozporu "velké samoty" silného jedince na jedné straně a lidské masy, jež má být vedena k velkému cíli, na druhé, se však v průběhu děje nerozvíjí jako problém společenský, ale posouvá se do roviny individiální psychologie. Příčiny a podstatu zobrazovaných konfliktů (úpadek družstva, vnitřní krize hlavního hrdiny) vidí autor především v lidské povaze: "hlavně to bylo v lidech /.../ v lidech samotných". Stále více pozornosti věnuje Martinovu charakteru, aniž jeho zvláštnosti zřetelněji motivuje. Martin je pojat polemicky vůči téměř dokonalým postavám těch kladných hrdinů, kteří v tehdejší próze ztělesňovali představu o tzv. novém člověku. Je sice uvědomělý komunista, pracovitý a schopný organizátor, ale zároveň člověk, jenž nemá pochopení pro lidské slabosti a není schopen hlubšího citu. Oddanost společensky potřebné věci zcela potlačila citovou stránku jeho osobnosti. Ostatní postavy, včetně Martinovy snoubenky, jsou zobrazeny s menší intenzitou. Autorova bezpečná znalost vnějšího a vnitřního světa venkovského člověka dala přesto vzniknout několika výrazným typům s osobitou mentalitou, kterou utvářelo dávné spojení s půdou a krajem vinorodé jižní Moravy. Do určitého protikladu k Martinovi je koncipována postava slabého a nejistého učitele Horta, který zpočátku stojí také mimo rozrůzněný, ale přece jen kompaktní vesnický kolektiv. Martin, jenž "vášnivě prahl dávat příklad", ho dráždí svým siláctvím a sebevědomím. Nicméně právě učitel se v jeho blízkosti stává statečnějším a přibližuje se dobově chápanému ideálu "nového člověka". Velká Samota náleží k tradičnímu typu prózy, jenž staví na dramatickém příběhu, pevně vedených dějových liniích a kultivovaném stylu. Prosté objektivní vyprávění přerušují jen Listy z kroniky, které jsou psány ich-formou a v návratech k jednotlivým situacím a událostem prodlužují vyprávěcí čas.
Velká Samota je druhou románovou prací IVANA KŘÍŽE (nar. 12. 11. 1922 v Osové Bítýšce) a vyznačuje se rysy příznačnými pro celé autorovo umělecké usilování. Kříž má vyostřený smysl pro etiku své doby. Náměty hledá (podobně jako Z. PLUHAŘ) v oblasti palčivých společenských problémů a činí z nich obvykle součást jedincova mravního dilematu. Do konce 60. let, po nichž byl autor načas umlčen, se v jeho tvorbě postupně projevily hlavní tendence české prózy jako celku. Po široce koncipovaném budovatelském románu Dívčí pole (1955) z prostředí východního Slovenska pomáhal Kříž ideové i stavební principy tohoto žánru rozrušovat, zejména důrazem na psychologii postav. V dalším vesnickém románu Unavený bůh (1966) stupňoval kritičnost a v alegorické Pravdě o zkáze Sodomy provázelo snahu o složitější pohled na skutečnost i využití náročnějších tvárných postupů. Velká Samota měla vedle PROCHÁZKOVÝCH Zelených obzorů zakladatelský význam pro rozvoj vesnické prózy nového typu. K dalším představitelům žánru později patří např. J. KŘENEK, J. KOSTRHUN nebo Z. DOSTÁL. Z Křížových prací se k němu dále řadí novela Oheň chce dobré dřevo (1961) a Hostina (1984), román, který po autorově návratu do literatury zneklidnil obrazem mravního úpadku celé společnosti, nedohlédl však jeho příčin. Průzkumný charakter v nové české próze mělo rovněž druhé Křížovo velké téma - otázky výchovy mládeže (První den mého syna, 1963; Nebezpečné znalosti, 1982). Trvalou vlastností Křížovy tvorby (viz též romány Smrt senátora, 1979; Na útěku, 1986; Když se prokurátor zlobí, 1988) je neskrývaná angažovanost, s níž na sebe autor bere spoluodpovědnost za společenský vývoj. - Velká Samota byla zfilmována L. HELGEM r. 1959 podle autorova vlastního scénáře.
Lit. A. Jelínek: Román nevyužitých možností, LitN 1960, č. 24; B. Macák: Život v nás i kolem nás, HD 1960, č. 7; J. Hájek: Patero zastavení nad cestami nové prózy, in Osudy a cíle, Praha 1961; J. Opelík: Hromádka nových českých románů, in Nenáviděné řemeslo, Praha 1969 (o Unaveném bohu); F. Buriánek: Proti samotě v lidech, in O současné české literatuře, Praha 1982; M. Jungmann: Druhý návrat I. K., in Cesty a rozcestí, Londýn 1988 (o Hostině); B. Macák: Hledání lidského člověka, in Cesty k dnešku, Brno 1964; J. Hrabák, in K morfologii současné prózy, Brno 1969; M. Suchomel: Alternativy historické všednosti, in Literatura z času krize, Brno 1992.
(Marie Uhlířová, Slovník české prózy, 1994)