Soubor rozmarně vyprávěných příběhů o hrách na lásku a s láskou, odhalující v tragikomických situacích šálivost lidských citů a bezmoc vůle i rozumu.
Poslední česky vydaná verze souboru (1991) je složena ze sedmi povídek (původně jich však bylo ve třech knižních svazcích publikováno deset) a opatřena doslovem J. OPELÍKA a Kunderovou poznámkou o genezi knihy a vztahu, jaký má k celku jeho díla. S hravostí, pro Kunderu příznačnou, a téměř kombinatorickou systematičností je v prózách nastolována a zkoumána otázka, jak dalece jsme strůjci vlastních osudů, kdo (co) je vlastně řídí a má-li naše konání vůbec nějaký smysl. Autor opakovaně obnažuje zrádnost a dvojznačnost pojmů jako pravda a lež (Eduard a Bůh), autentičnost a odvozenost názoru i citu (Doktor Havel po dvaceti letech, Falešný autostop) cynismus a upřímnost (Symposion), konfrontuje skutečnost lidské povahy s iluzorním obrazem, jaký si o člověku utváří jeho okolí (Nikdo se nebude smát, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým). Základ povídek je zpravidla anekdotický: jejich hrdinové se nechávají unést náhlým nápadem nebo rozmarem, chtějí si zahrát nevinnou hru, při níž svým partnerům a protihráčům říkají především to, co chtějí slyšet, pak jsou však obvykle zaskočeni nečekanými důsledky samovolně běžícího dění: "Najednou jsem chápal, že je to jen moje iluze, když jsem si myslel, že si sami osedláváme příběhy a řídíme jejich běh; že to možná vůbec nejsou naše příběhy, že jsou nám spíš odkudsi zvnějšku podsunuty; že nás nikterak necharakterizují; že nemůžeme za jejich prapodivnou dráhu; že nás unášejí jsouce odkudsi řízeny jakýmisi cizími silami." Hlavními postavami jsou většinou intelektuálové, schopní své tragikomické příběhy reflektovat a komentovat (historik umění v Nikdo se nebude smát; učitel v próze Eduard a Bůh; lékař - doktor Havel - v povídkách Symposion a Doktor Havel po dvaceti letech), často lidé považující sbírání milostných "trofejí" za jeden z hlavních darů života (Zlaté jablko věčné touhy, prózy s doktorem Havlem). Vedle příběhů souvisejících s erotikou a emocemi věkově "přiměřených" partnerů je zde opakovaně traktováno téma intimního poměru mladého muže a starší ženy (Symposion, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Eduard a Bůh).
Poměrně dlouhodobá geneze Směšných lásek se projevila v široké škále použitých vypravěčských strategií, kompozičních a žánrových postupů i v tematické různorodosti próz. S odstupem je stále zřetelnější, že šlo o jakousi tvůrčí laboratoř, v níž Kundera objevoval náměty i výrazové prostředky, které posléze rozvíjel v románové tvorbě. Skazová forma vyprávění a personální vypravěčská perspektiva je střídána narací ve 3. osobě singuláru a objektivizujícím, neúčastným podáním nebo vyprávějícím demiurgem, jenž reflektuje a komentuje i vlastní proces tvoření, zorné úhly se často mění i v rámci jedné povídky (Falešný autostop, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým). Pro jazykové ztvárnění se stala typická snaha o precizní formulování myšlenky a vystižení reality, přičemž tempo vyprávění se radikálně liší podle celkového žánrového řešení povídky (vaudevillový Symposion proti epicko-reflexivnímu Doktoru Havlovi po dvaceti letech). Evidentní je rovněž Kunderova záliba v bonmotech, jimiž se snaží vyjádřit zejména životní paradoxy, ze kterých ho patrně nejvíce fascinuje, jak nepostřehnutelně se fakt mění ve svůj protiklad. Pro Kunderovy analýzy nejosobnějších sfér a intimních situací a dějů je příznačná schopnost vypovídat i o problémech obecných, společenských (ať už aktuálních či tzv. věčných). Např. líčení milostných poměrů mladíků se zkušenými ženami ústí mj. v kritiku nezralé a narcisistické nadutosti ("lyrického věku") se sklony přehlížet minulé a glorifikovat budoucí, kterýžto postoj má svou společenskou paralelu mezi ideology, přemalovávajícími minulost a doporučujícími přítomný život obětovat budoucím příslibům. Libertinskou tematiku Kundera využívá k ironické negaci současných modifikací donjuanského mýtu. S problematikou lidské identity a autenticity pak souvisí rovněž fenomén mystifikace a lidských schopností i potřeb ji produkovat, popřípadě identifikovat.
Prozaik, esejista, básník, dramatik a také překladatel MILAN KUNDERA (nar. 1. 4. 1929 v Brně), syn klavíristy a pedagoga JAMU L. KUNDERY, vstoupil do literatury jako básník (Člověk zahrada širá, 1953; Poslední máj, 1955; Monology, 1957) a výrazně se prosadil jako dramatik (Majitelé klíčů, 1962; Ptákovina, 1969; Jakub a jeho pán, připrav. k uvedení, ale zakázáno 1970, knižně 1992). První Kunderova povídka se jmenovala Já truchlivý bůh a časopisecky byla publikována v r. 1958. Knižně vyšla spolu s povídkami Sestřičko mých sestřiček a Nikdo se nebude smát pod názvem Směšné lásky (Tři melancholické anekdoty, 1963). Následoval Druhý sešit směšných lásek (1965) obsahující Zlaté jablko věčné touhy, Zvěstovatele a Falešný autostop. Třetí sešit směšných lásek (1968) zahrnul prózy Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Symposion, Eduard a Bůh a Doktor Havel po deseti letech. První české souborné vydání Směšných lásek vyšlo s podtitulem Melancholické anekdoty v r. 1970 a byly z něj vyřazeny texty Sestřičko mých sestřiček a Zvěstovatel. Další vydání v torontském 68 Publishers z r. 1981 (stejně jako první francouzské vydání z r. 1970) už neobsahovalo ani povídku Já truchlivý bůh. Kromě postupného omezování počtu povídek prováděl Kundera i některé další úpravy (krácení, stylistická precizace, změna číslovky v titulu Doktor Havel...), které směřovaly mj. k obecnějšímu vyznění textů. Kvantitativní redukce, jíž Kundera Směšné lásky postupně podroboval, nevycházela jen z hodnotových hledisek, nýbrž také z jeho snahy přiblížit soubor románovému tvaru, respektive svému vlastnímu pojetí románu, akcentujícímu jednotu tematickou a kompoziční. Přes provedené úpravy je různorodost narativních struktur i tematických složek výsledného díla natolik výrazná, že sám autor se v českém prostředí kloní spíše ke zde už zažitému chápání knihy jako sbírky povídek.
V kontextu Kunderovy umělecké tvorby představují Směšné lásky dílo zlomové jednak proto, že jimi našel novou autorskou metodu a pozici plně odpovídající jeho osobnímu založení, jednak z toho důvodu, že obsahují v archetypální podobě v podstatě všechny důležitější tvarové postupy a témata jeho pozdějších prací (nejsilněji se Směšnými láskami korespondují Jakub a jeho pán a Kniha smíchu a zapomnění). V kontextu světovém Kundera navazuje především na tradici francouzských osvícenských prozaiků, ale také na BALZAKOVY Rozmarné povídky. Za domácí inspirační zdroj souboru lze považovat VANČURŮV Luk královny Dorotky (1932). Jako polemická reakce na Směšné lásky vznikl prozaický cyklus Z. SALIVAROVÉ Pánská jízda (1968). Zřetelné vlivy Kunderových povídek pak lze identifikovat v povídkovém souboru Něžnými drápky (1983) V. MACURY a v knize Lehkým perem (1987) slovenského prozaika M. BÚTORY. - Podle dvou Kunderových povídek vznikly stejnojmenné filmy: Nikdo se nebude smát (1965, režie H. BOČAN) a Já truchlivý bůh (1969, režie A. KACHLÍK).
Lit. O. Chaloupka: Směšné milování, Plamen 1965, č. 12; M. Blahynka: M. K. hra na vypravěče, in sb. Příběhy pod mikroskopem, Praha 1966; R. Grebeníčková: Úspěšné kontaktáže, HD 1966, č. 5; M. Jungmann: Zkoušky - rizika - výsledky, in Obléhání Tróje, Praha 1969; J. Lukeš: Opus č. 2., NK 1991, č. 45; J. Opelík: Nemilosrdenství, in M. K.: Směšné lásky, Brno 1991; Z. Kožmín: Fenomén X v Kunderově próze, Romboid 1992, č. 9; M. Suchomel: O potřebě mýtů a klaunů + Hráči, in Literatura z času krize, Brno 1992; F. Všetička: Kunderův Doktor Havel po třiceti letech, Tvar 1992, č. 32; K. Chvatík: Zrození prozaika aneb Don Juan pozdní doby, in Svět románů M. K., Brno 1994; Z. Kožmín in Umění stylu, Praha 1967; D. K. Vašková: Paradoxní žertování (Kritické ohlasy K. díla v angličtině, včetně obsáhlé bibliografie), Proměny 1979, č. 3; R. C. Porter: M. K. - A Voice from Central Europe, Aarhus 1981; H. Kosková: Memento mori v próze M. K., in Hledání ztracené generace, Toronto 1987; M. Jungmann: Kunderovské paradoxy, in Cesty a rozcestí, Londýn 1988; K. - Materialy z sympozjum zorganizowanego w Katowicach w dniach 25-26 kwietnia 1986r., Londýn 1988; R. Pytlík: Já truchlivý bůh, Kmen 1989, č. 50/51; F. Ricard: Kundera idylický?, Lettre internationale 1990, č. 1; Zo zákulisia, Revue svetovej literatúry 1990, č. 4 (rozhovor); J. Holý: Mitteleuropa in der Auffassung von M. K. und V. Havel, Wiener Slawistisches Jahrbuch 1991 (37); K. Chvatík: O některých motivech Kunderových románů, in Pohledy na českou literaturu z ptačí perspektivy, Praha 1991; N. Macurová: Domov a exil (Traumata M. K.), Tvar 1991, č. 31; Proměny 1991, č. 1 (kunderovské číslo); S. Richterová: Totožnost člověka ve světě znaků, in Slova a ticho, Praha 1991; K. Chvatík: Romány M. K. a krize lidské existence pozdní doby, in Melancholie a vzdor, Praha 1992; J. Illg: W kregu powiesci M. K., Kraków 1992; K. Chvatík: Svět románů M. K., Brno 1994 (zde další lit., zvláště cizojazyčná).
(Lubomír Machala, Slovník české prózy, 1994)