Modelový psychologický román s válečnou tematikou, zaměřený k problémům moci a přizpůsobivosti.
Román se skládá ze 43 číslovaných kapitol a odehrává se v rozmezí prvních pěti dnů května 1945 v jihočeské vesnici. V životě neúspěšný německý kapitán Karl Hofer, v civilu učitel dějepisu, usmyslí si po Hitlerově smrti alespoň dočasně uskutečnit svou představu nacionálního socialismu. Při ústupu do Rakouska obsadí se svým oddílem ves Rtyni. Zabavením radiopřijímačů a neprodyšným obklíčením vesnice přesvědčí obyvatele i vojáky o vítězství německé tajné zbraně a konci války. Ve Rtyni, jejímž velitelem se sám jmenoval, hodlá zavést nový řád, ke všem stejně spravedlivý. Je odpůrcem fašistických excesů, vyznává však osudové předurčení germánské rasy k vládě nad světem. Při styku s obyvateli si ověřuje svou nadřazenost: většinou se setkává se strachem, podbízením a prospěchářstvím. Opatrný starosta se pokouší lavírovat, ochotně spolupracuje bývalý novinář, řídící učitel i větší část ostatních, zdrcených válečným rozuzlením. Hoferovým představám o poslušnosti se vymyká pětasedmdesátiletý pan Katys a mladá vdova Krista Ratajová. Hoferovi je sympatická bezelstnost starostova čeledína Lojzy Loška, prosťáčka obdařeného schopností hádat budoucnost z přírodních jevů, a určí ho za bubeníka. Po sebevraždě znásilněného děvčete se ve svém kázání postaví moci místní farář. Uvězněním provinilého vojáka i faráře, který je ve vězení vojákem zardoušen, dostává "předprojekt" budoucnosti povážlivé trhliny. Ty se prohlubují po zastřelení německého dezertéra, kterého ukrýval důvěřivý Lojza. Proti své vůli je Hofer nucen odsoudit Lojzu k smrti, míní jej však v poslední chvíli omilostnit. To však zhatí vzpoura několika venkovanů, bouřících se proti rozsudku. Lojza je zastřelen, rebelové zmasakrováni. Hofer pochopí, že jeho idea je neuskutečnitelná, a spáchá sebevraždu. Když vojáci zjistí, jak válka ve skutečnosti dopadla, odejdou z vesnice, kde zůstanou jen její fyzicky i morálně zdeptaní obyvatelé.
Rezavý déšť se zakládá na konfrontaci dvou principů: chybně orientovaného intelektu (Hofer) a bezbranné prostomyslnosti, nekultivované vzděláním (Lojza). Jednoduchým syžetem s chronologickým řazením událostí prostupují lyrické a meditativní pasáže. Autorův ironizující odstup, obsažený zejména v jazyce s barokizujícími obrazy a větnou skladbou a také v neobvyklých metaforách ("Do pohnutí upadala odevždy lehce, jak prádlo do necek". "Zalezlost všech byla tak těsná jak ušlapané zelí v sudu.") snižuje vážnost situací a vnáší do textu grotesknost, zřetelnou i v sarkasticky karikujícím zpodobení některých událostí (např. v průběhu křtin). Větší počet postav, z nichž některé dostávají prostřednictvím autorovy optiky směšné nebo pitvorné rysy, slouží k vytvoření modelové konstrukce, k demonstraci experimentu, na němž autor prezentuje sílu mocenské demagogie a nebezpečí adaptace na zlo. Děj se rozvíjí reakcemi postav na mezní situace. Závěr, v němž vrcholí ničivost pokusu, usvědčuje z amorálnosti nejen filozofii založenou na výlučnosti rasy, ale také jakoukoliv snahu o vytváření lidského společenství násilnými metodami. Příběh osvětluje autorovo pojetí dějinné úlohy božích prosťáčků jako těch, kteří se stávají nejčastějšími oběťmi. Projevuje se v něm zároveň přesvědčení o vlivu náhody na osud člověka a autorův názor na českou národní povahu vůbec. S trpkostí autor pohlíží na tzv. spravedlnost a vysmívá se lidské přizpůsobivosti.
Celé dosavadní dílo VĚROSLAVA MERTLA (nar. 30. 3. 1929 v Chrášťanech u Týna n. Vltavou) je prostoupeno variacemi motivů týkajících se základních životních hodnot: pravdy, mravní odpovědnosti, váhy lidských činů, viny a neviny. Morální otázky promítá autor do všednodenní existence svých postav, jež často podléhají pragmatismu. Aby dosáhl větší průkaznosti a jednoznačnosti sdělení, vytváří v některých případech modelové situace. Zasazuje do nich postavy psychicky vyšinuté a také jedince pátrající po své identitě a hledající ztracené jistoty v návratu do krajiny dětství a mládí (povídky Stín blaženosti, 1969; román Dům mezi větrem a řekou, 1978; aj.). Životní křivdy a nesoulad s potomky sužuje stárnoucí hrdiny povídkového souboru Podzimní svit (1984). Mertlovo vidění světa, zabarvené mnohdy groteskně nebo tragikomicky, vystupuje nejzřetelněji prostřednictvím expresívního jazyka, v němž základ neobvyklých podobenství tvoří jemné přechody mezi vážným a směšným. Vytvořením modelové situace, v níž jsou principy nacismu konfrontovány s obecně lidskými morálními hledisky a běžnými psychickými reakcemi, navazuje Rezavý déšť na román M. HANUŠE Já - spravedlnost (1946). Prolínání minulosti a přítomnosti, přání protagonistů vrátit uplynulý čas a bezpečí bývalého venkovského domova sbližují Mertlovy prózy s tvorbou J. ČEPA a proudem venkovské prózy 30. a 40. let. Deziluze z proměn kraje a lidí v něm, nesoulad s tímto novým, egoismem prosyceným prostředím, je v Mlčení věžních hodin (1989) paralelní k HRUBÍNOVĚ Zlaté renetě. Všudypřítomným mravním přesahem, tragickými momenty a věrohodným zasazením postav do historicky reálného prostředí upomenou autorovy romány (Rezavý déšť; Nám po tomto putování, 1970; Pád jasnovidce, 1986) na tvorbu V. KÖRNERA.
Lit. V. Novotný: Agónie zrezivělých duší, ZN 26. 3. 1982; V. Píša: Válka a pět dnů izolace, Tvorba (příl. Kmen) 1982, č. 10; V. Vodák: Román s atraktivním námětem, LD 5. 2. 1982; V. Píša: Člověk sám sobě zrcadlem, Kmen (příl. Tvorby) 1987, č. 14 (o Podzimním svitu a Pádu jasnovidce); (zm): V. M., Jihočeská pravda 22. 9. 1990.
(Sylva Bartůšková, Slovník české prózy, 1994)