Slovník české literatury po roce 1945

MICHAL, Karel: Bubáci pro všední den 

Soubor humoristickosatirických povídek se silným živlem groteskně fantastickým.

Zápletky všech sedmi povídek jsou založeny na podivuhodných setkáních lidí s bájnými a pohádkovými bytostmi a jevy, jež zkomplikují jejich dosud obyčejný život a naruší jeho stereotyp. Plachý účetní dostane od stařečka kouzelný prsten, který mu umožní proměňovat se v medvěda (Silná osobnost). Správce hradu Šaratice potká v křížové chodbě Bílou paní a ohlásí to ministerstvu kultury, které vyšle k prozkoumání jevu odbornou komisi (Jak Pupenec k štěstí přišel). Žurnalista se dostane do potíží, když mu někdo hodí oknem do pokoje mrtvé zvíře, které nejen mluví, ale navíc myslí tak neúprosně logicky, že jeho odpovědi působí někdy jako politická provokace (Mrtvá kočka). Jiný redaktor se při reportážní návštěvě kanálů pod městem setká ve starém sklepení s pidimužíkem a ten mu nabídne své služby - zabíjet paličkou lidi, na něž mu ukáže (Kokeš). Dvěma důstojníkům se na chodbě kasáren zjeví duch vojáka, který se tam oběsil před sto lety, a oni se děsí povinnosti hlásit případ nahoru (Mimořádná událost). Plivník chce pomoci zbohatnout svému pánovi, jenž si ho v opilosti "vyseděl", a pracuje pro něho tak, že daleko překonává všechny normy; tím vzbudí nevoli spoludělníků a vytvoří podniku neřešitelné administrativní a právní obtíže (Plivník dlaždiče Housky). Konečně strašidýlko Vikýřník, žijící na půdách a střechách, pomůže podporučíku Bezpečnosti, potěšeno jeho přátelstvím, dopadnout půdního zloděje a slíbí mu pomoc i v dalších případech, je však otřeseno, když z jeho rozhovoru s manželkou pozná, že jím má být jen využito v zájmu kariéry a potom odkopnuto (Balada o Vikýřníkovi). Vyústění povídek a jejich hlubší smysl vyplývá z toho, jak se jednotliví lidé, případně i bubáci s nečekanou situací vyrovnávají; člověk zpravidla v tomto vztahu neobstojí. Schopnost proměnit se v medvěda a budit v lidech úděs změní mentalitu ušlápnutého úředníčka natolik, že se začne cítit mimořádnou bytostí, rozhodne se jít za svým zájmem cestou silných - a pokusí se o loupež ve spořitelně. V záležitosti Bílé paní odborník z komise u přednosty na ministerstvu nakonec zapře, že zjevení spatřil, ač předtím důkladně popsal a historicky zařadil jeho oblečení, a navrhne suspendování nešťastného správce, který trvá na tom, co viděl. Důstojníci se rozhodnou dělat, že duch není a nikdo ho neviděl; a kdo by jej uviděl, bude potrestán pro šíření poplašných zvěstí a rozvracení morálky. Atp. Nejsvéráznější řešení přináší Balada o Vikýřníkovi: zhrzené strašidýlko vyškolené předtím příslušníkem Bezpečnosti v zásadách lidské morálky si vzpomene na jeho slova, že špatné je nedodržet slib nebo využít pro sebe práce někoho jiného a že všichni mají bojovat, aby se takový způsob života nikomu nedařil; a protože takto špatně se zachoval jeho falešný přítel, pokládá za svou mravní povinnost zmařit příslušníkovo prospěchářství: začne samo krást na půdách.

Michalovy povídky představovaly závažný impuls ve vývoji české satiry přelomu 50. a 60. let; povznesly ji svým básnickým viděním, obrazotvornou silou, vtipem a jízlivou ironií i pronikavostí svého soudu o světě. Jejich vůdčím motivem je nedůvěra k strnulým konvenčním a dogmatickým představám o skutečnosti a k myšlenkovým schématům. Smyslem zjevování bubáků na scéně střízlivého všedního dne bylo prověřit jednotlivé typy lidí, uvést ve zmatek jejich sebeuspokojené a zjednodušené myšlení, vnímání skutečnosti přes citáty z tzv. klasiků marxismu-leninismu nebo přes služební předpisy; předmětem výsměchu je především omezenost byrokraticko-dogmatických představ o skutečnosti. Autor nepominul ani jiné lidské nectnosti jako závist, hamižnost, kořistnictví nebo zbabělost, proradnost, přetvářku, podlézavost, ochotnou přizpůsobivost. K tomuto cíli obrátil tradiční metodu lidových pohádek naruby: zatímco v nich hrdina nejčastěji přichází z lidského světa do kouzelných končin, zde naopak pohádkové bytosti vstupují do lidské reality, z níž se ovšem po morální a citové stránce i způsobem myšlení vymykají. V několika případech je řešení konfliktů shodné s pohádkovými principy: zlo je potrestáno (v povídce Silná osobnost účetní ztratí možnost proměnit se zpět v člověka a skončí v kleci zoologické zahrady) a poctivost, čestnost odměněna (správce Pupenec je přeložen, ale na lepší hrad), leckdy však je myšlenkové jádro příběhů mnohoznačné (zvl. Kokeš). Michal pracuje s nadsázkou až ztřeštěnou, kterou přivádí na samu hranici únosnosti. Přitom se mu podařilo spojit poetičnost s čapkovskou civilností a haškovským plebejstvím v textech mile rozverných a současně dravě kousavých. Epické vyprávění svérázně obohacuje také spousta detailních postřehů charakterizujících lidi i dobu (např. "...Pupenec míří ve svátečním odění k nádraží, vyzdoben odznaky masových organizací," - "Hlavní inženýr byl svého řemesla cukrář"), shazování typických frází (na otázku, jaký má poměr k současnému zřízení, mrtvá kočka odpoví, že nemá zájem o nic, ani o současné zřízení, protože nepotřebuje k své existenci potravy) i aforistické výroky ("Všichni se sice divili, ale nikdo se nedivil přespříliš. Kdo se moc diví, prozrazuje, jak je nezkušený").

Bubáci pro všední den jsou druhou knížkou mnoha povoláními prošlého KARLA MICHALA (vl. jm. Pavel Buksa, 28. 12. 1932 v Praze - 30. 6. 1984 v Basileji), který krátce předtím debutoval svěží detektivní moralitou Krok stranou (1961), v níž rovněž projevil svůj kriticko-satirický pohled na současnost a přinesl podněty k obrodě tohoto žánru. Jeden motiv z Bubáků rozpracoval s režisérem Z. PODSKALSKÝM ve scénář úspěšného filmu Bílá paní (1965), jenž pobouřil stranické orgány svým bujně satirickým zobrazením funkcionářů národních výborů a jimi vedených mas. Poté následovala ironizující kvazihistorická novela z konce třicetileté války Čest a sláva (1966), vyrůstající z vančurovské tradice a soustředěná k otázce věrnosti ideálům, která ve filmovém ztvárnění režiséra H. BOČANA (1968) získala v kontextu doby vystupňovanou aktuálnost. Kriminalistická novela Gypsová dáma (1967) s ústředním problémem spravedlnosti se svými postavami z podsvětí pražské periferie 20. let přiblížila sféře F. LANGRA, K. ČAPKA a F. NĚMCE, ale bez jejich dobromyslného pohledu na člověka. Stupňující se deziluze z lidských charakterů, resp. z české národní povahy, zesílila do krajnosti v prózách zčásti publikovaných ještě v 60. letech časopisecky a souhrnně vydaných až v emigraci v knize Rodný kraj (Kolín n. Rýnem 1977, Praha 1993); jde o nelítostnou apokryfní demytizaci legendárních postav a situací české i slovenské historie (Havlíčkovy deportace, odboje Roháče z Dubé, osudu Jánošíkova), ústící až ve výsměšný škleb. Skeptický Michalův pohled na možnost člověka a zvláště malého národa ovlivňovat běh dějin vrcholí v dramatickém textu Wir, die Bürger von Mélos (česky jako My, občané mélští, 1991, z nevydaného rukopisu přel. V. FISCHEROVÁ; psáno 1973, původně jako hra pro švýcarskou televizi, nerealizováno). - Michal byl jedním z nejosobitějších autorů mladé prozaické vlny konce 50. a počátku 60. let. Zaměřením proti konvencím a zmechanizovanému pojetí života stejně jako poetičností, bohatou obrazotvorností, civilností výrazu i pohádkovostí měl hodně společného s M. MACOURKEM, od jeho subtilnosti se však odlišoval zemitým plebejstvím, blízkým spíše B. HRABALOVI. Ve sklonu k vytváření absurdních situací šel svou cestou vedle intelektuálnějšího I. VYSKOČILA, V. HAVLA aj., v žánru apokryfu pak byl souběžníkem M. UHDEHO (Záhadná věž v B., 1967). V historické próze se zcela odvrátil od jiráskovské tradice a předznamenal díla vyjadřující skepsi k možnostem člověka smysluplně zasahovat do historických událostí (J. ŠOTOLA, O. DANĚK, V. KÖRNER aj.). - Jeho sebevražda podnítila manželku V. FISCHEROVOU ke sbírce Zádušní mše za Pavla Buksu (1993), bilancující jejich šestnáctileté soužití.

Lit. V. Novák: Moudrost bláznivých příhod, MF 12. 1. 1962; J. Hájek: Debut proti všem pravidlům, Plamen 1962, č. 4 (i o Kroku stranou); O. Sus: Z "nové vlny" satyrů + Osvobozující smích nad tratolišti krve (o Kroku stranou), in Metamorfózy smíchu a vzteku, Brno 1964, 1965; o souboru Gypsová dáma: V. Dostál: Příběhy o spravedlnosti a spravedlivosti, KT 1968, č. 3; I. Klíma: Smutný humorista, HD 1968, č. 4 ; M. Suchomel: Situační zpráva o cestách k dospělosti + Čas románu (o knize Čest a sláva), in Literatura z času krize, Brno 1992; F. Benhart: Černé a bílé, Plamen 1967, č. 8; Z. Pochop: Vzpomínka na závěr, in K. M.: Bubáci pro všední den, Praha 1991; K. Hvížďala in České rozhovory ve světě, Praha 1992.

(Pavel Pešta, Slovník české prózy, 1994)


© ÚČL AV ČR (www.ucl.cas.cz), inSophy (www.insophy.cz), Studio Vémola (www.vemola.cz), 2006-2008