Vývojový satirický román karikující maloměšťáka jako společenský typ.
Román se skládá z 11 kapitol, jejichž názvy předznamenávají charakter následující zápletky (Cesta k výšinám, Komplikace, Trampoty s inteligencí atd.). Každá z nich je dále členěna do tří až šesti číslovaných podkapitol. Ústřední postavou díla, jehož děj se odvíjí v období od 10. do 60. let našeho stol., je Karel Humbl, který rekapituluje a ze svého subjektivního zorného úhlu hodnotí události vlastního života. Humbl se narodil před 1. svět. válkou v Praze, záhy ztratil matku. Od raného dětství je svým otcem Františkem Humblem vychováván k loajalitě vůči habsburské monarchii. Touží po splynutí s kolektivem, avšak od dětství je spolužáky přezírán. V předmnichovské republice se po vzoru otce a pana řídícího ve škole stane nadšeným masarykovcem. Po maturitě na obchodní akademii je otcem poslán na zkušenou do Brém, zaplete se tam však s partou nacistických výrostků. Při jedné z jejich protižidovských akcí je zatčen a vrací se do Prahy, kde narukuje - vojenský režim mu nesmírně vyhovuje. Po návratu z vojny pracuje v záložním ústavu pro obchod a průmysl a po vzoru prezidenta ústavu Hejtuma se z něj stává náboženský horlivec. O něco později, v době bezprostředního ohrožení republiky fašismem, je fanatickým nacionalistou. Na začátku okupace je Němci ze zaměstnání vyhozen, to mu však nijak nebrání v udavačství. Stává se parťákem skupiny intelektuálů pracovně nasazených v jednom pražském průmyslovém závodě a podává o nich informace gestapu. Nechtěně, vinou své hlouposti, udá herce Ticháčka, který pracuje v odboji. Svatováclavskou orlici za to však již na konci války přijmout nechce. Napíše protinacistický pamflet, ale bojí se jej odeslat. Ze zášti a zlomyslnosti to však udělá jeho otec. Humbl je zatčen, vyslýchán a vězněn na Pankráci, kde zachrání život mladému spoluvězni inženýru Královi. Ten se po válce stává správcem velkého stavebního podniku a Humbla v něm udělá nejprve účetním, později podnikovým hospodářem. V době politických procesů se Humbl Krále zbaví, vezme si jeho ženu Kristu a nastěhuje se k ní. Problémy s nevlastním synem vrcholí ve chvíli, kdy Dan zjistí, že Humbl je podvodník, udavač a nepřímý vrah jeho otce. Krista spáchá sebevraždu, Humbl začíná psát své zápisky.
Neffův román je koncipován jako zpověď protagonisty, který se ve svých 57 letech formou chronologicky řazených zápisků snaží bilancovat a obhajovat své jednání. Humblova subjektivní výpověď ("já se zde nesnažím vypovědět objektivní skutečnost toho, 'jak to bylo', nýbrž sepisuji svůj příběh tak, jak se dnes zachoval v mém povědomí") je však sebeklamnou obhajobou přizpůsobivého kolaboranta, propadlého morálnímu marasmu. Působivost dodává jeho portrétu zvolená forma: Neff nezachycuje svého hrdinu zvnějšku, ale dává slovo přímo jemu, aby co nejvíce zvýraznil distanci mezi pokřiveným morálním vědomím, z něhož hodnocení událostí vychází, a objektivní skutečností. Napětí plynoucí z tohoto rozestupu je ještě podtrženo jazykovými prostředky, které vystihují povahu autora zápisků: jsou falešně strojené a primitivní zároveň, přehnaná servilita se v nich mísí s vulgárností, žoviálnost s frázemi politických úvodníků. Humblova podlost se s věkem prohlubuje. Začíná u drobných lží v dětském věku, kdy se chce zalíbit spolužákům, pokračuje přizpůsobivostí vůči postupně se měnícím politickým poměrům a končí nepřímou vraždou. "Marný tajtrlík - svatoušek - pokrytec - denunciant - vědomý vrah, to je crescendo či vlastně decrescendo Humblova růstu" (V. ČERNÝ). V Humblovi autor vytvořil typ přizpůsobivého měšťáka, který vždy dává přednost ideám před vlastním názorem, nemůže žít bez příkazů a povelů, cítí potřebu oddanosti a jeho největší slastí je možnost "křičet s ostatními". Vlastní pseudomorálka mu brání v pravdivé sebereflexi a nikdy mu nedovolí odejít "ze scény". V tom je hrůznost a nebezpečnost tohoto lidského typu.
Trampoty pana Humbla uzavírají druhou a umělecky nejvýznamnější etapu Neffova díla, k níž patří i Srpnovští páni a pentalogie a jejíž myšlenkovou osou je autorova polemika s měšťáctvím jako mravní i intelektuální prostředností a konformismem. V 70. letech pak Neff v trilogii o neohroženém Petru Kukaňovi z Kukaně (Královny nemají nohy, 1973; Prsten Borgiů, 1975; Krásná čarodějka, 1980) obohatil českou prózu o osobitou variantu historicko-fantastického románu parodujícího dobrodružné příběhy o hrdinech bez bázně a hany; poukázal přitom k mezím, na něž člověk stále znovu naráží při svých pokusech o uskutečnění ideálních představ o dokonalém uspořádání společnosti. - Trampotami pana Humbla navázal autor na své psychologické romány z 30. a 40. let. Karel Humbl má řadu shodných rysů s jejich ústředními postavami (s Pavlem Zunou z Malého velikána, 1935; Sášou Helvichem z románu Dva u stolu, 1937; Štěpánem Baltazarem z románu Bůh zbytečnosti, 1939), podobají se mu i postavy z dalších Neffových děl (např. Epík nebo Křišťan z románu Srpnovští páni, Theodor Nedobyl z pentalogie).
Jako moderní modifikace pikareskního románu mají Trampoty pana Humbla blízko k Zpovědi hochštaplera Felixe Krulla od T. MANNA. V české literatuře se postava mravně pokřiveného maloměšťáka objevuje už u F. J. RUBEŠE, J. NERUDY či S. ČECHA, přímé předchůdce má Neffův Humbl v románových zpovědích záporných hrdinů J. HAVLÍČKA (Neviditelný, 1937) a V. ŘEZÁČE (Černé světlo, 1940). V době vydání byly Trampoty pana Humbla svým tradičně laděným vypravěčstvím - spolu s románem B. BŘEZOVSKÉHO Věční milenci nebo FÁBEROVÝM Stínem Bílé skály (1965) - protichůdné dobovým tendencím k rozbití a problematizaci románového tvaru; myšlenkově ovšem souzněly s tehdejším společenským reformismem. Na koncepci Trampot zanedlouho navázal B. BŘEZOVSKÝ svou Čistou duší (1971), styčné body v pojetí hlavního hrdiny-vypravěče lze najít i v HRABALOVĚ próze Obsluhoval jsem anglického krále.
Lit. V. Běhounek: Živočichopis měšťáka, Práce 17. 1. 1968; J. Brabec: Cesty k svébytnosti české prózy, Orientace 1968, č. 4; M. Honzíková: Výpověď maloměšťáka, RP 24. 2. 1968; A. Jelínek: Zpověď hochštaplera Humbla, LitL 1968, č. 1; V. Dostál: Rozkoš z vyprávění, in Zrcadla podél cesty, Praha 1987 (o románu Královny nemají nohy); M. Pohorský: Na téma dějiny a lidská přizpůsobivost + Na téma dvojakosti člověka (o Rouchu pana de Balzac), in Zlomky analýzy, Praha 1990; V. Černý: Neffův poslední román, in Tvorba a osobnost I, Praha 1992.
(Jiří Zahradnický, Slovník české prózy, 1994)