Slovník české literatury po roce 1945

NĚMEC, Ludvík: Hra na slepo 

Krátký román o hledání osobní integrity po tragickém vyústění milostného vztahu.

Děj dvousetstránkové prózy, zasazené do krajského města a do druhé půle 70. let, je rozčleněn do čtyř oddílů pojmenovaných podle fází šachové partie (Zahájení, Přerušeno, Střední hra a Koncovka) a 16 číslovaných kapitol, přičemž dvě, sedmá a třináctá, jsou napsány formou scénáře (tato dramatická intermezza nesou tituly Hra na pravdu a Hra na slepo). Hlavní postava, talentovaný šachista Oto Repus (snad odvozeno od franc. repousser = odstrčit, odmítnout), jenž po maturitě nastoupí na místo dozorce v galerii, aby se mohl nerušeně věnovat studiu šachové teorie, se ocitá v psychiatrické léčebně. Dobrovolně se sem uchýlil po smrti své milenky Evy Rybické. S Evou se Oto seznámí a vzápětí intimně sblíží na studentském večírku. Pod tlakem jeho sobectví a neodpovědnosti se vztah rozkládá, zvláště po Otově vyzrazené nevěře s jejich společnou známou Ilonou. Eva, ač těhotná, známost ukončí a situaci řeší prostřednictvím Ilony pokoutní nezákonnou interrupcí. Nečekaná komplikace v době andělíčkářovy nepřítomnosti ji stojí život. Oto, sám navíc za hru o peníze vyloučený z možnosti závodně hrát šachy, uhýbá v osobní krizi před tíživou realitou do ústavu pro choromyslné. Zde je blízkým přítelem Pavkou informován, že úmrtí způsobil zanedbaný zánět slepého střeva, rozpomene se však na Evinu pooperační jizvu, která tuto příčinu smrti vylučuje a (přinucen okolnostmi) v doprovodu schizofrenního Hynka utíká z léčebny, aby se dozvěděl pravdu.

V próze se ve dvojí časové vrstvě odvíjejí následně i retrospektivně podané události, vzájemně propojeny a proloženy předznamenávajícími nebo komentujícími citáty ze šachové příručky, řidčeji písňovými texty. Titul knihy je vysvětlen hned v záhlaví první citací z publikace K. ZMATLÍKA a J. LOUMY Šachista začátečník: "Hrou na slepo čili zpaměti rozumíme partii, kde alespoň jeden ze soupeřů nevidí na šachovnici a figury..." Kromě roviny metaforické (obecně lidské osudové nejistoty, hledání, tápání a prohry nezkušeného mladíka) má název i význam konkrétní: jedním z dramatických, i kompozičně zdůrazněných vrcholů je Otova simultánní partie na slepo v hostinci na předměstí, při níž dojde k rozluštění příčiny Eviny smrti. Šachová symbolika, která náleží k prvořadým spojujícím kompozičním prvkům prózy, střídavě rozvíjené ich- a er-formou, se opakovaně promítá také do ostatního textu, např. do roviny meditativní: "/.../ díval se na přistávající parník s celou třídou polonahých dívek a viděl jen tu složitou hudbu bílých a černých figur na bílých a černých polích, proti bílému vždy černé, proti černému vždy bílé, proti hrozbě hrozba a stále tikot šachových hodin, které jdou pro každého hráče zvlášť, každý bojuje ve svém vlastním čase, a až spadne na hodinách červený praporek nahoře u dvanáctky, je to znamení, že jeden z nich prohrál /.../". Dostředivá orientace na hlavního hrdinu a odhlédnutí od širších sociálních vazeb nezbraňuje autorovi v zprostředkovaném zachycení společenského marasmu a všudypřítomné deziluze. Ty se projevují ve studentské komunitě plytkostí vztahů, alkoholismem a promiskuitní, primitivistickou "kamarádskou" sexualitou, jež svými důsledky poznamenává na celý život. Němcově metodě dominuje racionalita, dynamické vyprávění s častým dialogem, ostrý analytický pohled. Sympatie a antipatie ponechává na čtenáři, pouze zaznamenává, systematicky zkoumá jednostranně zaměřenou, egocentrismem zmrzačenou Otovu osobnost a vede ho do bezvýchodné patové pozice. Závěr, v němž Oto obdrží zprávu o narození Pavkova a Magdina dítěte a rozehrává další šachovou partii, je jakousi katarzí s otazníkem.

Hra na slepo je druhou knižně publikovanou prózou LUDVÍKA NĚMCE (nar. 8. 7. 1957 v Kyjově). Jeho prvotinu Nejhlasitější srdce ve městě (1978) - věnovanou Mikulovu, kde se také odehrává - spojuje s Hrou na slepo nejen tragická a osudová milostná zápletka, ale i typová příbuznost hlavního hrdiny Petra Křížka s Otou Repusem. Epizody ze života mladého muže jsou ostatně také osou později vydaných Němcových próz: průvodce špilberskými kasematy Jan zlákal autorovu pozornost v Průvodci povětřím a tmou s podtitulem 28 lekcí z česko-české konverzace pro naprosté začátečníky (1988) a fotograf okresních novin Rudolf je středem děje v příběhu s takřka detektivní (ale i milostnou) zápletkou Negativ (1989). Jako pátý svazeček edice TVARy (přílohy obtýdeníku Tvar) vyšly v březnu 1994 pozoruhodné Němcovy povídky Já jsem ta tma (název je z básně autorova přítele M. HUPTYCHA, jehož čtyřverší tvoří moto textů) s lakonicky skromným podtitulem příhody; nic víc. Autorův medailon zde uvádí i další, dosud nepublikované práce: soubor povídek Stačí jen škrtnout, román Jako muž a novelu Anja.

Povýšením šachové hry na metaforický a kompozici organizující leitmotiv se Hra na slepo dostává do blízkosti obdobně tematicky vystavěných próz. Za všechny po jedné z kontextu světového i domácího - Šachová novela S. ZWEIGA a novela J. FRIEDA Časová tíseň. Hrdinové Němcových próz bývají řazeni k postavám autorů čerpajících tematicky z normalizační reality. Obvykle jsou připomínání M. BEZOUŠKA, V. DUŠEK, R. JOHN, Z. ROSENBAUM, P. HÁJEK i Z. ZAPLETAL, tedy spisovatelé, jejichž krédem je "autentický" záznam výseku reality. Němcovy ambice sahají dále: prostřednictvím promyšlené kompozice a dějových střihů usiluje o hlubší postižení psychiky postav a jejich motivace.

Lit. O Nejhlasitějším srdci ve městě: V. Slíva: Nejhlasitější debut roku?, BV 18. 10. 1979; J. Lukeš: Bez pověr a bez iluzí, in Prozaická skutečnost, Praha 1982 ; P. Bílek: Kdo musí jít z kola ven, Kmen (příl. Tvorby) 1982, č. 21; J. Kříž: Šachová partie L. N., Rt 8. 6. 1982; vln (= V. Novotný): Černobílé prozírání, ZN 27. 9. 1982; J. Pecháček: Hra na originalitu, LitM 1983, č. 4; Š. Vlašín: Průboje a stereotypy mladé prózy, in Na přelomu desetiletí, Praha 1985 + Ideální vrcholy trojúhelníka, tamtéž (o Nejhlasitějším srdci ve městě); o Průvodci povětřím a tmou: A. Jedličková: Pro žáky nižších ročníků školy života, Kmen 1989, č. 9; Z. Kožmín, R. Svoboda, J. Trávníček, M. Uhlířová, M. Zelinský, BV 24. 4. 1989 (minirecenze a rozhovor s L. N.); M. Jungmann: Vítězní Moravané, in Průhledy do české prózy, Praha 1990 ; o Negativu: P. Janáček: Pomalu vyvolávaný film, Iniciály 1990, č. 10/11; J. Schneider: Nálezy ve smyslu ztrát, Tvar 1990, č. 32 ; P. Šrut: Schopnost lásky, LidN 14. 4. 1994 (o povídkách Já jsem ta tma); rozhovory: Poznávací znamení: touha, MF 24. 8. 1983; Tápající hrdina mě už nebaví, Kmen 1989, č. 10.

(Richard Svoboda, Slovník české prózy, 1994)


© ÚČL AV ČR (www.ucl.cas.cz), inSophy (www.insophy.cz), Studio Vémola (www.vemola.cz), 2006-2008