Povídky o kuriózních postavách a jejich tragikomických osobních konfliktech.
Soubor obsahuje devět povídek. Ačkoliv se příběhy odehrávají v době 2. svět. války nebo několik let po ní, mají většinou starosvětskou patinu, což je dáno výběrem a vykreslením podivínských typů ze staroměstských domů v blízkosti Týnského chrámu. Jejich protagonisty jsou "potrhlé", vyšinuté, popletené a sklerotické ženy a stařeny, které svérázně reagují na náhodně vzniklé, nejednou bezvýchodné situace související s dobovými změnami životního stylu. Omylem doručená pohlednice vzbuzuje v matce padesátiletého starého mládence a její sestře obavy, že si syn přivede nevěstu a pošle je do domova důchodců; pošetilými intrikami se tomu pokoušejí zabránit (Pohlednice). Hospodyně vysloužilého rytmistra Růžena nemůže přenést přes srdce zmodernizování starožitného záchodu, který s pocitem pýchy a nadřazenosti dovoluje používat i jiným nájemníkům z domu (Až vás, tetičko, budou dávat do hrobu...). K figurce její zaostalé schovanky Milči a jejímu manželskému soužití se vrací Legenda od tří pavích per. Točí se kolem aféry s cennostmi uloženými ve staré pokladně, kterou Milča odvezla před pomyslnými zloději do rodinné hrobky. Jako černou grotesku koncipoval autor povídku Einsteinovy oči o důmyslném tyranizování šestadvacetileté slabomyslné Evičky směšně okázalou, zlomyslnou stařenou a jejím "nóbl" nájemníkem. Groteskní i tragické rysy se prostupují v titulní povídce s postavou rázné kamnářky, která se za protektorátu slitovala nad láskou německého vojáka a české dívky. Když se jí zřekli vlastenečtí rodiče, ujala se nebožačky a po její smrti i několikadenního dítěte. S optikou nasměrovanou ke kladným pólům života líčí Nenadál oboustranně láskyplný vztah dvou ošuntělých dobrosrdečných babiček, rozdávajících papírové růže, a mladého houslisty, jemuž pomohly ze svízelné situace (Růžový kavalír). Povídka Michálek naopak karikuje rvačkou vrcholící akce modlilek, které kvůli kostelníkovu pobuřujícímu odkrytí choulostivých tělesných partií při mši chtějí znovu vysvětit kostel. Satirický pohled je charakteristický i pro povídky s postavami intelektuálek (Křivoklátské intermezzo, Hodinka pravdy v Ústavu occidentálních literatur), ať jde o stárnoucí asistentku pražské univerzity a její tragikomické počínání při pletkách se studenty nebo o pracovnice vědeckého ústavu, odhalované jako pozérky a v podstatě i hlupačky.
Nenadál, sám žijící na Starém Městě, se ve své prvotině nechal inspirovat detailní znalostí tamního prostředí a s ním spjatých lidí determinovaných svým sociálním postavením, věkem, mnohdy i duševní zaostalostí. Jeho povídky, složené ze zlomků dějů a konkrétních situací, jsou vyprávěny ve 3. nebo v 1. osobě a využívají filmových střihů, proudu vědomí, simultánního prolínání kontrastních nálad. Významné místo v textu zaujímá přímá řeč, pásmo autorského vypravěče je zastiňováno pásmem postav zvláště při reakcích na události, jež narušují životní nebo názorový stereotyp aktérů. Psychická specifičnost a duševní obzor povahově kuriózních figurek, výstřednost jejich pocitů, utkvělých představ, reakcí a střetů s okolím se vyjevuje prostřednictvím jazykově-stylistické roviny v jejich směšných, malicherných a místy jakoby zmatených dialozích. Přímou řeč zachycuje autor v její autentické hovorovosti (nevyhýbá se slangu) a účinně jí využívá jako prostředku charakterizace svých postav. Ladění povídek se neustále pohybuje na hranici mezi ironií a soucitem, humorem a tragikou, někdy i realitou a absurdnem. V prózách z vědeckého prostředí nahrazuje latentní autorský soucit satira, zesměšňující intelektuální neplodnost, kariérismus a licoměrnost. Prolínání vzájemně protikladných prvků ústí místy v grotesku nebo drastickou komičnost (Až vás, tetičko, budou dávat do hrobu..., Einsteinovy oči). Ve svém úhrnu demonstrují prózy pitoresknost lidských povah a osudů i jejich existencionálního prožívání.
Prvotina RADOSLAVA NENADÁLA (nar. 30. 10. 1929 v Šumperku), anglisty, vysokoškolského pedagoga, autora literárněkritických statí, učebnic a skript, zůstávala dlouho pouze v rukopise. V nakladatelství Čs. spisovatel byla odmítnuta zřejmě z obavy, že zobrazení materiální situace vrstvy z okraje společnosti by mohlo být chápáno jako výsměch společenskému zřízení. Již před vydáním Rakvářovy dcery získal si Nenadál pověst významného překladatele stěžejních autorů anglické a americké literatury (W. M. THACKERAY, J. WAIN, E. HEMINGWAY, J. STEINBECK, J. THURBER aj.). K jeho nejvýznamnějším překladům patří Tichá dohoda od E. KAZANA, Sophiina volba od W. STYRONA a IRVINGŮV Svět podle Garpa. - Na čtenářsky úspěšný debut Nenadál navázal podobně modelovanou povídkovou tvorbou o různě deformovaných rodinných a pracovních vztazích a osudových závislostech v dějově pestřejších povídkových souborech Dušinky (1989), Přijď zpět (anebo radši ne) (1989), a Škorpión (1990). Příklon k současnosti se přitom projevuje ve změně prostředí, omlazení postav a posílení role vypravěčského subjektu. (V Dušinkách se vrací k postavám starých žen a jejich dožívání v nemocnici jen titulní povídka.) Uvolnění epické linie v groteskně nebo satiricky prezentovaných příbězích antihrdinů a v líčení jejich trapných či směšných situací má za následek menší sevřenost a významovou vágnost jednotlivých próz. Groteskní, přímo kafkovský obraz vztahů a situací, do nichž se dostává v Praze americká badatelka o F. KAFKOVI podává novela Tudy chodil K. (1992). Prózou My Tě zazdíme, Aido! (1991), která je příběhem pražského homosexuála, falešně označeného za nositele viru AIDS, pronikl autor do specifiky této komunity. V témže roce vydal autor ještě povídku Sešitky chrámové bohyně o úřednici, která se za ústrky mstí svému okolí fízlováním.
V kontextu poválečné prózy patří Nenadálova prvotina k poměrně ojedinělým pohledům na způsob vegetování panoptikálních lidiček. Jejich portréty vytvářejí jakýsi soudobý pitoreskně deformovaný pendant k NERUDOVÝM Povídkám malostranským (1878). Nenadálovy groteskní, ale ne jednorozměrné postavy se pohybují v prostoru mezi tragikomickými figurkami I. HERRMANNA, satiricky vyhrocenými obrazy tzv. malých lidí K. POLÁČKA a po spravedlnosti toužícími chudáky ze společenské periferie F. LANGRA. Výběr lidských typů ukazuje i na paralelu s dílem B. HRABALA, třebaže při jejich kresbě nepoužívá Nenadál tak výstředních a šokujících nadsázek a jeho projev postrádá hrabalovskou senzitivitu a expresívnost.
Lit.: Petr A. Bílek: Moderní knížka lidového čtení?, Kmen (příl. Tvorby) 1986, č. 9; Z. Heřman: Čichám, čichám, člověčinu, MF (venkov) 22. 4. 1986; V. Novotný: Nenadálé zrození povídkáře, ZN 15. 5. 1986; I. Zítková: Rakvářova dcera a jiné prózy, Práce 21. 2. 1986; o Dušinkách: bs: Tragikomický svět figurek, KR 1989, č. 12; P. Janáček: Není humor jako humor jako humor, Tvorba 1989, č. 40; A. Jedličková: Já vám budu říkat Mírečku, dušinko..., Kmen 1989, č. 37; J. Schneider: Z galérie karikatur, Tvar 1990, č. 2 ; M. Železná: Bizarní figurky?, LitN 1990, č. 8 (příl. LidN 24. 5. 1990).
(Sylva Bartůšková, Slovník české prózy, 1994)