Soubor vědeckofantastických povídek zdůrazňujících v době prudkého civilizačního rozvoje trvalé mravní hodnoty.
V 11 povídkách se střídají témata typická pro tzv. tvrdou science fiction: lety do vesmíru (Poslední dobrodružství kapitána Nemo) a návštěvy mimozemšťanů (Stella z třetí hvězdy) s různými vědeckými a pseudovědeckými spekulacemi - např. o následcích plně ovládnuté genetiky pro další vývoj lidstva (Chemický vzorec osudu), o nových objevech v biologii (Einsteinův mozek) a v chirurgii (Ztracená tvář), o psychologických účincích technického rozvoje a následné ztráty pracovních příležitostí (Vynález proti sobě). Aktualizují se však také náměty nepůvodní, ve fantastické a dobrodružné literatuře často exploatované - téma nesmrtelnosti (Dryák), odpovědnosti vědce za svůj objev (Pojednání o vzdušných korábech), existence sněžného muže (Po stopách sněžného muže); nechybí ani parodie starých fantastických literárních syžetů (Vzpoura na lodi Odysea). Dramatická a fantasticko-dobrodružná fabule slouží v povídkách vždy jako přitažlivý obal pro vyslovení názoru na určitý naléhavý společenský nebo morální problém. Autor např. srovnává zločin individuální vraždy s válkou, která podle něj přes svou anonymitu není o nic menším zločinem (Blbec z Xeenemünde). Několikrát se také vrací otázka nebezpečí, jež vzniká z nerovnoměrného vývoje racionální a emocionální složky lidské psychiky, obava z porušení rovnováhy v této sféře, z nedostatku lásky, vzájemného pochopení a tolerance (Einsteinův mozek, Vynález proti sobě). Autora nezajímá vědecký rozvoj v jeho jednotlivostech. Sleduje celkové tendence společnosti, domýšlí stopy, jimiž moderní doba poznamenává myšlení a cit člověka.
Většina povídek je psána ich-formou, přičemž vypravěč je někdy i jednou z hlavních postav; jindy jsou prezentovány jako cizí vyprávění (Stella z třetí hvězdy). Nesvadba vytváří atraktivní, poutavý a bohatě větvený děj (občas využívá retrospektiv - Ztracená tvář) s neobvyklými zápletkami, aby získal zájem čtenářů o určitou ideu. Charaktery postav jsou letmo načrtnuty, autor jen ve zkratce naznačuje jejich vzájemné vztahy, prostředí i historicko-společenskou atmosféru. Děj je - podobně jako v žánrech triviální literatury - zhuštěný, v dynamickém vypravěčském tempu se míří k co nejpregnantnějšímu sdělení, které je obvykle explicitně vyjádřeno: "Umění žít jsme snad v poslední době skutečně zanedbali" (Einsteinův mozek); "Cestu rozumu, kterou jsme v naší civilizaci nastoupili, nelze opustit" (Po stopách sněžného muže). Leckdy je toto sdělení v závěru ještě podtrženo pointou. Text tvoří krátké úsporné věty, styl je hutný, neobrazný, neboť Nesvadba chápe beletrii jako barvitou ilustraci myšlenky, výzvu k přemýšlení. Nesnaží se působit emocionálně, o to více a důrazněji se dovolává rozumu. Smyslem jeho povídek není otázku si ujasňovat a tak se postupně dobírat poznání, nýbrž objevit a pochopit aktuální problém, prezentovat a naléhavě proklamovat hotový názor. Prózy svou podstatou intelektuální předkládají výsledky autorova poznávacího procesu. Jejich modelovost, ostatně pro vědeckou fantastiku příznačnou, podtrhuje rovněž časté zdůrazňování vztahu k literárním předchůdcům, např. k J. ARBESOVI (Einsteinův mozek), k J. VERNEOVI (Poslední dobrodružství kapitána Nemo) aj. Příběh má v Nesvadbových povídkách charakter symbolu, naléhavého myšlenkového poselství, které pomáhá zvýraznit častá hyperbola. Soubor tak vyznívá jako varování před průvodními jevy technického rozmachu: ten totiž nemá vždy za následek pouze větší hmotný blahobyt; může způsobit také nečekané komplikace v různých oblastech přirozeného fungování společnosti, hlavně však nezaručuje to, co by mělo být v životě nejdůležitější - větší míru lidskosti a životní harmonii.
JOSEF NESVADBA (nar. 19. 6. 1926 v Praze) je nejvýraznější osobností science fiction v současné české literatuře. Po počátečních málo výrazných dramatických pokusech (Ráno, prem. 1948; Budou žít, prem. 1949; aj. - některá z těchto dramat později přepracoval do povídkového tvaru) se představil prvotinou Tarzanova smrt (1958), která spolu se dvěma následujícími povídkovými soubory Einsteinův mozek a Výprava opačným směrem (1962) předznamenala kvantitativní rozvoj tohoto žánru u nás. Došlo k němu zejména v 7O. a 80. letech (J. VEIS, O. NEFF, E. MARTIN, L. SZALAI, K. BLAŽEK, V. PÁRAL aj.). Z autorů starší generace se v 60. letech o sci-fi pokoušeli pouze J. WEISS, L. SOUČEK, F. BĚHOUNEK, J. MAREK a několik dalších, méně významných autorů literatury pro mládež (např. V. BABULA, I. FOUSTKA, I. ŠTUKA, V. P. BOROVIČKA). Vědecká fantastika v Nesvadbově pojetí představuje typ problémové literatury. Vyznačuje se zájmem o situaci člověka v době vědy a techniky a svým humanistickým poselstvím navazuje na tradici arbesovsko-čapkovsko-weissovskou. V kontextu světové literatury tíhne k "varující" linii, která vede od H. G. WELLSE a A. HUXLEYHO až např. k R. BRADBURYMU, C. SIMAKOVI, R. HEINLEINOVI, K. VONNEGUTOVI nebo bratrům A. a B. STRUGACKÝM. Málo inspirativní byl pro Nesvadbu typ verneovské fantastiky, kde věda a její rozvoj není jen podnětem, ale často organizujícím prvkem, motivickou osou příběhu. K této linii se u nás řadil např. F. BĚHOUNEK. Dvě prózy ze souboru Einsteinův mozek byly zfilmovány: podle povídky Blbec z Xeenemünde vznikl 1962 stejnojmenný středometrážní film (režie J. BALÍK), povídku Ztracená tvář zfilmoval pod stejným titulem režisér P. HOBL (1965).
Lit. F. Vrba: Umění vědecké fantazie, LitN 1960, č. 45; M. Jungmann: Pohled do budoucnosti, RP 14. 2. 1961; J. Zika: Prózy J. N., ČLit 1964, č. 4; D. Hodrová in Kol.: Česká literatura 1945-1970, Praha 1992 (o Tarzanově smrti); A. Einhornová: Nejvýraznější představitelé naší vědecké fantastiky, ČLit 1968, č. 2; O. Neff: Spisovatel proti sobě, in Něco je jinak, Praha 1981; F. Buriánek: J. N., in O současné české literatuře, Praha 1982; O. Neff in J. N.: Einsteinův mozek a jiné povídky, Praha 1987; M. Pohorský: S J. N. o přítomnosti a budoucnosti + Mezi vědou a utopií, mezi fakty a fantazií, obojí in Zlomky analýzy, Praha 1990.
(Marie Uhlířová, Slovník české prózy, 1994)