Slovník české literatury po roce 1945

PLACÁK, Petr: Medorek 

Experimentální próza o mladíkovi s kritickým odstupem od společenských rituálů a falešných ideálů 80. let.

Mnohovrstevnatý text rozčleněný na velké množství nestejně dlouhých kapitol (knižní vydání je autorem upraveno a zkráceno) není příběhem v tradičním slova smyslu. Ústřední postava prózy - Karel Medor, zvaný Medorek - v 16 letech nastupuje do továrny. Stereotypní práce ho neuspokojuje, dokonce i v kolektivu lidí názorově blízkých pociťuje samotu a neporozumění, ve světě plném absurdity marně hledá záchytné body. Protože se Medorek odmítá podrobit společenským požadavkům a píše nonkonformní poezii, zajímá se o něj tajná policie. Avšak nositelem násilí a intelektuální i citové otupělosti není pouze státní aparát. Projevy nenávisti a rozpad základních mezilidských vztahů Medorek pozoruje při fotbalovém utkání i při hře dětí na sídlištním pískovišti. Banální a krutou všední realitu se proto snaží překonat fantazií i rozumem, sněním i rozjímáním. Primitivní, demagogický kádrovák Bagug, který na počátku přijímá učně do továrny, se opět vynořuje v závěrečné sekvenci. Nejprve přeřazuje vzdorovitého Medorka z tovární haly na méně náročné kancelářské místo, a když chlapec nemění své postoje, nakonec ho propouští ze zaměstnání. Další, pro pochopení prózy podstatný rámec tvoří motiv ranní jízdy autobusem do práce, při níž Medorek usíná a upadá do chaotického snění. Nejasné hranice mezi reálným a snovým světem jsou charakteristické pro většinu výjevů, scén i úvahových pasáží Placákovy prózy.

Základní kompoziční princip přesně vystihuje sám autor v kapitole nazvané V Hrobě: "Nemyslíš, neusuzuješ, jenom srovnáváš. Fantazíruješ, hraješ si se svými obrazy, říkáš slova bez souvislosti a najednou se zděsíš, když si uvědomíš, jaká je v tom logika." Jakkoliv je návaznost jednotlivých kapitol poměrně volná, přináší próza jako celek dosti jednolitý pohled na skutečnost. Snovost četných partií prózy relativizuje časové i prostorové souřadnice Medorkova příběhu. Je však zřejmé, že je to příběh, který tkví v české realitě 80. let a odráží základní atributy společenské krize, ať už to činí vykreslením konkrétních detailů, či básnickou nadsázkou. Medorek intenzívně prožívá pocit odcizení - život se mu jeví jako řetězec stereotypně opakovaných úkonů uprostřed mechanicky fungujícího světa. Hledání vlastní identity je značně ztěžováno omezenými možnostmi komunikace. Dialogy, které vede Medorek s "fízly" při výslechu nebo s přáteli na fotbalovém stadiónu, jsou plné nelogických vyšinutí - často jde spíše o volný sled přerušovaných monologů. Pokusy o dorozumění se míjejí, což je zároveň tragické i osvobozující, neboť Medorkova snaha o komunikaci vlastně směřuje ven z omezeného prostoru společenských i osobních konvencí. Těkavému způsobu výpovědi, prudkému střídání témat a vypravěčských postupů odpovídá bohatá škála jazykových prostředků, jež zahrnuje např. prvky slangů, argotu, stejně jako poetismy. V podtextu Placákovy prózy a jejího ironického vypravěčského gesta je přítomno úsilí o obsáhnutí reality v jejích protikladných projevech a rysech, jakož i vyslovení pravdy o odosobněných společenských mechanismech ovládajících jedincův život.

Experimentální próza PETRA PLACÁKA (nar. 8. 1. 1964 v Praze) je jeho časným debutem. V okruhu samizdatové literatury vzbudila značnou pozornost. Při uvažování nad jejím místem v románové tradici se nabízí hned několik spojitostí. Nekompromisní kritičností a vědomým porušováním tradičně realistických schémat se Medorek ostře odlišuje od většiny románů s výrobní tematikou, které prošly oficiálně podporovanou konjunkturou v 70. letech. Vazba na F. KAFKU je patrná nejen v podání prostředí, jež má rysy starobylé i současné Prahy, ale především v pojetí tápajícího hrdiny, jehož nejednoznačná identita je občas zdůrazněna zkrácením příjmení na pouhou iniciálu. V podobných souřadnicích a také z hlediska generačního je Placákova próza blízká románu Z. BRABCOVÉ Daleko od stromu. Vypravěčské postupy staví Placáka rovněž do blízkosti tvůrců hlásících se k poetice surrealismu (R. QUENEAU, B. VIAN, z českých autorů P. ŘEZNÍČEK). Bludiště uliček, dvorků a tajuplných podzemních chodeb může čtenáři připomenout foglarovskou tradici, k jejíž pohádkové přímočarosti má ovšem přemýšlivý Placák jinak daleko. Podstatnější je jeho vazba na jiné podzemí, totiž na český kulturní "underground", k němuž se Placák otevřeně hlásí dedikací filozoficky zaměřené kapitoly Velká voda E. BONDYMU (pouze v samizdatové edici). Spolu s J. TOPOLEM (román Sestra, 1994) a V. KREMLIČKOU (experimentální próza Lodní deník, 1991) patří Placák do autorského okruhu undergroundového časopisu Revolver Revue (od r. 1985, dřívější název Jednou nohou). Podobně jako jmenovaní autoři se zpočátku prosazoval hlavně jako básník (např. Tichá modlitba, 1986xx, Obrovský zasněžený hřbitov, 1988xx). Postavou outsidera z vlastní vůle, vyhraněné osobnosti, která se vzpírá nivelizujícímu tlaku průměrnosti, je Medorek blízký mnoha románům z neoficiálních proudů současné české literatury (E. KRISEOVÁ, J. TREFULKA), ale samozřejmě také kupř. B. HRABALOVI.

Lit. E. Kantůrková: Karel Medor, hrdina naší doby?, KSb 1988, č. 2xx; -kv-: Boží prostota?, KSb 1988, č. 3xx; České děti? České děti., Tvorba 1990, č. 22 (rozhovor); M. Jungmann: Mimořádná prozaická prvotina, in Průhledy do české prózy, Praha 1990; A. Halada: Medorek - tak nějak napůl, Tvar 1991, č. 32 (k tomu polemika: J. Trávníček, Tvar 1991, č. 38); P. Janáček: Kulatá ouzkost. Tři prozaické debuty ve zkoušce ohněm, LidN 10. 7. 1991; M. Kasarda: Rozpaky, KŽ 19. 11. 1991; L. Lomová: Medorek - rytíř smutné postavy, VP 10. 9. 1991; P. Nový: Usmíval se, sám, MF Dnes 28. 6. 1991; Do čítanek, Reflex 1993, č. 39 (rozhovor s J. Topolem, P. P. a I. M. Jirousem); M. Machovec in Kol.: Český Parnas, Praha 1993.

(Martin Pilař, Slovník české prózy, 1994)


© ÚČL AV ČR (www.ucl.cas.cz), inSophy (www.insophy.cz), Studio Vémola (www.vemola.cz), 2006-2008