Román o bizarních osudech maloměstského holiče, nastolující otázky smyslu lidské existence a role jedince v dějinách.
Hlavním hrdinou prózy, sestávající z 58 číslovaných nestejně dlouhých kapitol (od tří řádků po několik stran), je podivín Jan Baudyš, povoláním holič, navíc však všestranný diletant: naivní filozof, vynálezce dávno vynalezeného, vášnivý hráč biliáru, rybář, laický chemik, archeolog, dějepisec a herbarista, znalec koček i zázračný lékař. Bezmála celý děj se odehrává v polabském městečku N. Strýc Jan (vypravěč se stylizuje do role synovce) se narodil 26. července 1914, v den rakousko-uherské mobilizace. Po smrti otce, svéhlavého železničního zřízence, zanechá po prvním roce studií na reálném gymnáziu v okresním městě a nastoupí do učení u holičského mistra Mayera. "Učí se" také u jeho záletné ženy Jiřiny, zvané Iris. Mayer, rozhořčený jejími opětovnými nevěrami, ji posléze vydědí a odkáže Janovi kuriózní dům s věží. Ta, dostavěná téhož dne jako Empire State Building, sehrává pak významnou roli nejen při Janových třenicích se svárlivým brzdařem, denunciantem a později úředníkem národního výboru Žáčkem, ale také v jedné z klíčových epizod, kdy se Jan v uniformě četaře, vyzbrojen lehkým kulometem, odhodlá 15. března 1939 postavit říšské branné moci. Jeho pokus zlikviduje strážmistr Hartych za přispění slabomyslného šumaře Pepíčka. Jan nezištně uzavře sňatek s dcerou berlínského židovského klenotníka Hildou Neumannovou a napomůže jí tak k emigraci. Paděláním dokladů a potravinových lístků se podílí na odboji. V 50. letech je zatčen a v inscenovaném procesu souzen za napomáhání třídnímu nepříteli a velezradu. Zachrání ho náhodné setkání s ministerským úředníkem, který v něm pozná bývalého odbojáře. Při dovolené s poslední milenkou Emou utone v Černém moři (čtenář je předtím zevrubně informován také o jeho předchozích milostných vzplanutích k dívce od kolotočů Růžence Vraždové, k Jitce Dvořákové z ochotnického spolku "Rozkvět", i o jeho vztahu k družce Marii).
Prostřednictvím retrospektiv s mnoha odbočkami a cyklickými návraty rekonstruuje vypravěč, opíraje se o strýcovu pozůstalost, jeho curriculum vitae, zaznamenává Janovy činy a usiluje o rozkrytí jejich motivace. Vypravěč, nikoli klasický vševědoucí, ale mnohdy tápající a neinformovaný, se skromně označuje za pouhého sestavovatele či pořadatele strýcova odkazu a zdůrazňuje chaotické, logice a chronologii nepodléhající řazení událostí, vše v kontrastu k promyšlené a celistvé kompozici, integrované četnými variacemi návratných motivů (biliárová koule - metafora osudové nahodilosti, která ovládá životy jednotlivců, motivy plynutí času atd.). V souladu s tezí, že "život venkovského holiče může být plnější a vznešenější než životy těch, kteří končí v bronzu na náměstí", a strýcovým filozofickým přesvědčením ("Malé je velké a velké je malé") se provinční mísí se světodějným. Programově není respektována obvyklá hierarchie: velká pozornost je kupř. věnována strýcově holohlavosti, naproti tomu tragické dějinné otřesy (květnová mobilizace, pomnichovské okleštění republiky, březen 1939 a protektorát, procesy v 50. letech) se do děje promítají jaksi mimochodem. Zrelativizováno a navzájem propojeno je i komické a tragické, reálné a absurdní, vážně a nevážně míněné (např. banální sousedská pře je přirovnána k punským válkám a strýc Jan ke GOETHOVI či KRISTOVI). Na první pohled lacině kolorované historky o maloměstských lidičkách skládají rafinovanou reflexi obecné morální devastace. Do malátné atmosféry tlachů a pomluv jsou promítány peripetie novodobých národních dějin, zlehčené strýcovými pseudofilozofickými interpretacemi (vrcholem je úvaha o blahobytných údobích vousatých a válečných vyholených, vycházející z fyziognomií vůdců). Příznačnými, přesně odpozorovanými drobnostmi jsou charakterizováni Janovi souputníci - jsou jim často věnovány celé kapitoly (světácký lékárník Pipota, pošťák Balcar, vášnivá esperantistka paní Červená, provinční skladatel a kapelník Žilka, zneuznaný malíř Cabalka, důstojník Žalud, zloděj Hanzlík, pojišťovací agent Petráček aj.). Do textu jsou - podle vypravěčova tvrzení bez úprav - vloženy části strýcovy pozůstalosti: horoskop, výňatky z deníku (er-forma zde přechází v ich-formu), milostná korespondence, soubor hesel, která Jan vyvěšoval v oficíně, a komentářů k nim, dále četné aforismy a citáty. Členitá slovní zásoba je obohacena prvky z obecné češtiny i hantýrky a tu a tam je doplněna úslovími v latině, francouzštině či esperantu.
Mužem s břitvou zahájil Putík kvalitativně novou etapu své tvorby, v níž pokračuje románem Volný let voliérou (návaznost na jeho práce z 60. let nalezneme nejspíše v oblasti motivické, např. motiv osudovosti ve Smrtelné neděli). Koncepcí i pojetím hlavního hrdiny Muž s břitvou navazuje na silnou linii moderní české literatury, zobrazující osudy tzv. malého člověka, linii reprezentovanou malostranskými portréty a obrázky J. NERUDY, nelítostně zpytující racionální analýzou POLÁČKOVÝCH maloměstských románů, suverénním vypravěčstvím K. ČAPKA i HAŠKOVOU hospodskou historkou. "Básník života" strýc Jan stojí nablízku věčně okouzleným pábitelům B. HRABALA(především se, díky tematické příbuznosti, nabízí srovnání s jeho prózou Obsluhoval jsem anglického krále a jejím protagonistou, číšníkem Janem Dítětem, jehož osudy jsou blízké osudům Janovým) i nehrdinským hrdinům románů J. ŠOTOLY. Hravým vypravěčským postojem s ironickým nadhledem je Putík spřízněn s J. JOHNEM (Moudrý Engelbert), J. MARKEM (Můj strýc Odysseus) a V. NEFFEM (Srpnovští páni aj.). Jan nezapře ani svou ideovou příbuznost s plejádou společenským normám se vymykajících bláznů a mluvků, jejichž pravzorům pomáhali na svět ERASMUS ROTTERDAMSKÝ a CERVANTES a jejichž ztělesněním se později stali FLAUBERTOVI potrhlí rentiéři Bouvard a Pécuchet.
Lit. A. Haman: Touha po činu aneb Hledání hrdiny, LitN 1990, č. 35 (příl. LidN 29. 11. 1990); A. Jedličková: O cestě k moudrosti, Tvar 1990, č. 13; Několik pohledů francouzských kritiků na českou literaturu 6, LitN 1990, č. 19 (příl. LidN 9. 8. 1990); V. Šibrava: Lyrik svérázného bytí, LD 30. 3. 1990; V. Karfík: Muž s vlastnostmi, LitN 1991, č. 37 (příl. LidN 12. 9. 1991); V. Novotný: Putíkova něžná břitva, NK 1991, č. 40; P. Nový: Diagnóza (ne)obyčejného člověka, MF Dnes 15. 11. 1991; M. Petříček: Román jako autorská sebeprojekce? Tvar 1991, č. 46; J. Peňás: Sen o muži, Práce 2. 1. 1992; B. Svozil: Bytelná epika, PL 13. 5. 1992.
(Richard Svoboda, Slovník české prózy, 1994)