Slovník české literatury po roce 1945

SEIFERT, Jaroslav: Všecky krásy světa 

Soubor vzpomínkových próz naplněných nostalgií, sentimentem a chválou života a poezie.

Obsáhlá kniha (na 600 stran) nese podtitul Příběhy a vzpomínky a je předznamenána motem A. CAMUSE ("Nemáme čas býti sami sebou, máme jen čas být šťastni."). Rámec tvoří krátký úvod (V tichu paměti...) a závěr (A šmytec), text završuje rejstřík pojednávaných osob. Na devět desítek krátkých textů je rozčleněno do čtyř oddílů - Co všecko zavál sníh, Éós, bohyně ranních červánků, Uprostřed života (v exilovém a 3. tuzemském vydání Noc na uhelném trhu), Obloha plná havranů. V podloží tohoto členění jsou patrné pozůstatky původního autorova záměru dělit podle ročních období (začít se mělo zimou). Scenérii úvodních partií tvoří ponejvíce rodný Žižkov, kde se v pitoreskním proletářském prostředí o místo ve vnímavé chlapecké duši svářila matčina katolická víra (odtud prvotní inspirace zasvěcených líčení pražských kostelů a příběhů spojených s církevních životem) s otcovým sociálně demokratickým přesvědčením. Autor vzpomíná na první lásky, na koketování s anarchistickým hnutím a sociální demokracií. Kontakty s okruhem spjatým s NEUMANNOVOU olšanskou vilou a debut ve znamení Devětsilu pak byly předehrou k Seifertovým četným stykům s významnými osobnostmi české kultury: desítkám z nich se dostává tu kratšího, tu delšího zastavení (A. ČERNÍK, F. HALAS, V. HOLAN, J. HORA, R. JAKOBSON, J. MAHEN, M. MAJEROVÁ, V. NEZVAL, I. OLBRACHT, J. PALIVEC, A. M. PÍŠA, J. SUDEK, F. X. ŠALDA, F. ŠRÁMEK, K. TEIGE, F. TICHÝ, K. TOMAN, TOYEN, V. VANČURA, J. WOLKER, J. ZRZAVÝ a mnoho dalších).

Titul knihy je inspirován aktivitami z období Devětsilu. Přátelé a známí jsou představeni ponejvíce příběhem, často náhodně utkvělým úlomkem času ("Nejsem historik a navíc si na přesnost zvlášť nepotrpím"), nejčastěji rozmarným, podaným z nadhledu letité zkušenosti, ale občas i teskným, smutným, osudu žalujícím. Seifert vzpomíná na náhodná a ojedinělá setkání i na určující celoživotní spříznění. Výslednicí jeho nesoustavného těkání vlastním životem je pozoruhodný umělecký příspěvek k poznání kulturního klimatu české společnosti v několika desetiletích. Autor harmonizuje a stylizuje, idealizuje (je sice ochoten i "pomlouvat", ale "laskavě a s láskou"), lyrizuje, odbíhá od tématu a oklikami se k němu vrací. Často některou z opakujících se vypravěčských floskulí mění tok vyprávění, aby tak i formálně zdůraznil nahodilost řetězení vzpomínek ("Ale zdá se mi, že musím začít odjinud!"; "Musím však začít jinak."; Začněme však odjinud."; atd.). Přes zjevný úmysl psát především o tom pěkném, co život přinesl, nevyhýbá se Seifert ani stinným stránkám minulých let: ožívá někdejší bída pražských proletářských periferií, dusivá atmosféra okupace a v náznacích je reflektována i tvůrčí a občanská nesvoboda za komunistického režimu. Vycházeje ze skutečných událostí vyhrazuje si právo omylu a subjektivity ("...události setrvávají ve svém reálném světě, jen se podřizují vedle stylizace detailů i autorovu záměru odvšednění vyprávěného." - Z. PEŠAT). Jedním z kompozičních prostředků je i návrat různých textových segmentů, které mají ve vyprávění spojovací a gradační funkci, vzpomínky bývají završeny zřetelnou pointou, často umožňující vícero výkladů. Pietní redakce neodstranila občasné opakování téhož v různých celcích, což zpětně dokládá, že se jedná o původně samostatné, teprve dodatečně v celek sestavené texty. V centru Seifertovy pozornosti stojí i jedno z ústředních témat celé jeho tvorby - Praha, synonymum kontinuity a národní identity, monumentální památník dějin a lidského ducha na straně jedné a zároveň intimní a důvěrná přítelkyně mnoha tváří a tajemných zákoutí (vracející se motivy Petřína, Hradčan, letohrádku královny Anny, starého židovského hřbitova, pražských vináren a kaváren). Vzácněji se ocitáme i na jiných místech Čech (Kralupy, Mariánské Lázně, Mělník) a jsme seznámeni i se Seifertovými láskami literárními a hudebními, stejně jako s jeho neskrývanou potěchou z ženské krásy, dobrého jídla a vína. Variacemi motivu smrti tvoří Všecky krásy světa pendant k pozdním Seifertovým básnickým sbírkám.

JAROSLAV SEIFERT (23. 9. 1901 Praha - 10. 1. 1986 Praha) patří k nejvýznamnějším českým spisovatelům. Je jediným českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu (1984). Po období mladistvého proletářského naivismu (Město v slzách, 1921) a poetistického životního okouzlení (Na vlnách TSF, 1925; Slavík zpívá špatně, 1926; Poštovní holub, 1929) cizeluje od 30. let prostou písňovou formu svých básní (Ruce Venušiny, 1936; Vějíř Boženy Němcové, 1940; Světlem oděná, 1940; Píseň o Viktorce, 1950; Maminka, 1954). Od poloviny 60. let prochází jeho verš výraznou proměnou, uvolňuje se, ztrácí na zpěvnosti a harmonii. Z tohoto období pocházejí sbírky Koncert na ostrově (1965), Halleyova kometa (1967), Odlévání zvonů (1967), Deštník z Picadilly, (1978xx, Mnichov 1979, Praha 1979; Morový sloup, 1973xx, Kolín n. Rýnem 1977, Praha 1981). - První stránky knihy Všecky krásy světa (nepočítáme-li tři dříve publikované texty: rozhovor s F. HRUBÍNEM a vzpomínky na K. KONRÁDA a H. MALÍŘOVOU) vznikaly již na počátku 70. let jako doprovod k poetickým fotografiím zimní Prahy O. RAKOVCE (jako kniha vyšly pod názvem Co všechno zavál sníh až v roce 1992 v nakl. Albatros). Básnickou paralelu k prozaickým vzpomínkám tvoří poslední Seifertova sbírka veršů Býti básníkem (1983) - takovéto jádro má např. oddíl Bombardování města Kralup či báseň Pocta Vladimíru Holanovi. Mnohé ze vzpomínek, z nichž sestavil Všecky krásy světa, ztvárnil však Seifert již dříve i prozaicky - ve fejetonovém textu Hvězdy nad rajskou zahradou (1929). Už zde píše o přátelství s gymnaziálními spolužáky F. NĚMCEM a I. SUKEM, zmiňuje se o neslavném konci otcova obchodu s obrazy, vzpomíná na svůj diletantský prodej prvního vydání MÁCHOVA Máje i na vlastní začátečnické básnické úspěchy. Z prosté komparace některých dat uvedených v obou vzpomínkových prózách vyplývá, že Seifert přikládá faktografické přesnosti pramalý význam. Všecky krásy světa, v podobě z r. 1982 a 1985, byly poznamenány řadou dílčích cenzurních zásahů. Neobjevila se tak jména R. DILONGA, V. EFFENBERGRA, J. FIRTA, J. HOŘCE, R. JÍLOVSKÉHO, F. V. KREJČÍHO, M. KUNDERY, I. a M. MEDKOVÝCH, J. RAMBOUSKA a J. ZAHRADNÍČKA; zcela bylo vyřazeno devět částí (asi 35 str. strojopisu). Třetí domácí, již autentické vydání (1992), vycházející z podoby exilové edice, postihuje všechny vynucené změny v ediční poznámce M. JIRÁSKOVÉ a R. HAVLA.

Všecky krásy světa stojí na žánrovém pomezí mezi beletrií a memoárovou literaturou, podobně jako NEZVALOVY paměti Z mého života (1959), které jsou také směsicí faktů a básníkovy fabulace. O netradiční, experimentální pojetí vzpomínkových textů vážících se úzce k literárnímu dění u nás se pokusili J. HIRŠAL a B. GRÖGEROVÁ v Letu let (1993,1994) Autentické domácí vydání Seifertových vzpomínek se časově shoduje s konjunkturou memoárové literatury, většinou publikované už předtím v exilu a samizdatu (V. ČERNÝ, J. FIRT, B. FUČÍK, P. DRTINA, H. KOVÁLYOVÁ, L. KUNCÍŘ, F. PAVLÍČEK a další).

Lit. J. Kovtun, Svědectví 1982, č. 66; J. Hořec: O "Všech krásách světa", Květy 24. 8. a 31. 8. 1990; Z. Pešat in Kol.: Český Parnas, Praha 1993 (o Morovém sloupu); F. X. Šalda in O nejmladší poezii české, Praha 1928; B. Václavek in Od umění k tvorbě, Praha 1928 (2. vyd. 1949); V. Černý: J. S. Náčrt k portrétu, Kladno 1954; J. Brabec, NŽ 1957, č. 3; A. M. Píša in Stopami poezie, Praha 1962; M. Kozlíková: Úloha oblasti všedního v lyrice J. S., ČLit 1966, č. 4; J. Brabec, KSb 1984xx, ročenka; Z. Pešat: Čtyři básníkovy poetiky + Deštník z Picadilly, in Dialogy s poezií, Praha 1985; M. Zelinský: Výstavbový princip v poezii J. S., Universitas 1986, č. 3; M. Kubínová: Seifertova poezie plynoucího času, ČLit 1987, č. 4; Z. Pešat: J. S., Praha 1991.

(Richard Svoboda, Slovník české prózy, 1994)


© ÚČL AV ČR (www.ucl.cas.cz), inSophy (www.insophy.cz), Studio Vémola (www.vemola.cz), 2006-2008