Cyklus fejetonistických próz o každodenních radostech a "zázracích" v životě obyvatel Malé Strany.
Kniha je uvozena motem z české národní pohádky ("Čichám, čichám člověčinu, koho to tu, matko, máš?") a v 2. vyd. 1967 ilustrována autorčinými kolážemi. Všech 19 povídek souboru je spojeno prostředím Malé Strany a postavou vypravěčky. Vypravěčka se po sňatku s Josefem stěhuje do malého bytu v Hrzánovském paláci na Kampě (Ustláno na růžích) a vytváří v něm domov pro rozrůstající se rodinu (O nezničitelnosti hmoty a hlasu podivného ptáčka). Spolu se skeptickým Josefem nebo v rozmluvách s dalšími postavami odhaluje tajemství a zvláštnosti okolních ulic - kryptu proměněnou v obyčejný sklep (Cesta k oranžovým hájům), dům, který byl kdysi domem "veřejným" (Oáza snů), hotel nejnižší kategorie, v němž se po válce ubytoval podivný židovský Mesiáš vyrábějící pro své souvěrce falešné pasy (O pouti chasidů přes Maltézské náměstí do Hondurasu). Zjišťuje, že v prostředí, které je nakloněno tajemstvím, mohou i neživé věci mít svou duši a sloužit jen těm, kdo jim prokazují náležitou péči a úctu (Jak se pozná na Kampě jaro; Otvírání pokladů a posmrtný život sedací vany). Seznamuje se s lidmi z okolí – s kominíkem Růžičkou (Soukromé slunce malostranského kominíka) s krejčím Pondělíčkem (O panu Pondělíčkovi, vojenském a civilním krejčím), se zahradníkem sousedního vyslanectví (Význam sedmikrásek v zahradniční politice) – a je posluchačkou jejich vyprávění, v nichž se rozmarný humor stýká s životní pokorou a moudrostí prostých lidí. S historickými budovami a prostranstvími (Buquoyský palác, Velkopřevorské náměstí, Maltézská zahrada) se pojí letité příběhy, ale ty zároveň podněcují místní starousedlíky k vytváření nových legend (Zázraky kuchařky od Maltézů; O pánovi, který stavěl s Ferdinandem Lessepsem Suez; Pravdivý příběh a vymyšlený kůň Przewalského). Bizarní prostředí produkuje i bizarní lidské figurky, které jako by přežily svou dobu (Návod, jak vzít komukoliv štěstí; Pohádka o kněžně se zlacenou nábytkovou soupravou; Místní kůň, Karkulka a průmyslník ze Západu; Jak se dostal Emanuel Rak ze Štěchovic na Konopiště), a svou idylickou, starosvětsky domáckou atmosférou přitahuje a okouzluje turisty ze všech koutů zeměkoule (American Heating, Josef Vrkoč, Vinohrady).
Východiskem vyprávění je dům, "který se svým jedním křídlem dotýkal řeky a zahrad a všemi svými okny života". Řeka symbolizuje uplývání času, zahrada žije rytmem opakujícího se přírodního cyklu. Jednotlivé příběhy a jejich fragmenty pak propojují do nenávratna prchající okamžiky s chvílemi návratů a vzpomínek. Okno je symbolem kontaktu s vnějším světem, umožňuje zúčastnit se vnějšího dění přímo nebo alespoň jako svědek a pozorovatel. Vypravěčka zaujatá svérázem svého bydliště i lidí, mezi nimiž žije, je v knize médiem, jehož prostřednictvím se stýká a prolíná minulost s přítomností, legenda s realitou, vážnost tajemství s komikou všedního dne (nejvýrazněji vystupuje toto prolínání rozdílných fenoménů v závěrečné, "snové" povídce Ve snu lyře naslouchati, aniž lyru slyšeti hráti). Atmosféru příběhů zasazených do mýtotvorného, tajemstvím a krásou prostoupeného prostředí přitom spoluutváří nejen autorčina fantazie, okouzlení, hravost a sklon k lyrismu, ale paradoxně i její racionalita a věcnost. Povídky jsou psány v ich-formě, která sugeruje totožnost subjektu vypravěčky se subjektem autorky. Tento způsob vyprávění je ve fejetonistické próze obvyklý, u Smetanové má ovšem i svou osobní motivaci: "píšu-li o sobě a o své rodině, vím, že nemusím šetřit ironií včetně sebeironie". Vypravěčka je zvědavá, někdy až všetečná, a libuje si v odhalování lidské přetvářky, nepřirozenosti, opatrnosti, znuděné povýšenosti. Neokázale poukazuje na důsledky chybných politických rozhodnutí (devastace klášterních objektů, ponižování lidí hloupým kádrováním aj.). Svá pozorování shrnuje do vět gnómického charakteru. V epizodách vlastního rodinného "příběhu", který prostupuje celým cyklem, vypovídá o pocitech ambiciózní ženy, toho času v domácnosti, o úskalích a zákonitostech partnerského soužití. S pýchou a radostí si uvědomuje, že nachází společnou řeč s těmi, kteří ztělesňují svéráz Malé Strany: s lidmi, kteří jsou sví a nenapodobitelní, ale nemají potřebu se předvádět.
JINDŘIŠKA SMETANOVÁ (nar. 26. 10. 1923 v Rosicích u Brna) se svou povídkovou sbírkou Ustláno na růžích přiřadila k autorům, kterým učarovalo prostředí Malé Strany. Ve stopách J. NERUDY (Povídky malostranské, 1878), J. ARBESA (Poslední dnové lidstva, 1895) či V. NEFFA (Třináctá komnata, 1944; Marie a zahradník, 1945) sleduje osudové sepětí malostranských obyvatel s jejich bydlištěm, zbavuje starobylé budovy strnulosti, v příbězích oživuje jejich tajuplnou minulost. Podobně jako J. MAREK (Panoptikum hříšných lidí, 1971) nebo K. PECKA (Malostranské humoresky, 1985, rozšíř. 1992) se nechává okouzlit schopnostmi i slabostmi lidí, kteří tu žijí. Snaha citlivě a s něhou vypovídat o zdánlivě všedních věcech, jejich prostřednictvím odhalovat podstatu lidství a nenásilně připomínat, jaká je pravá hierarchie hodnot v tomto leckdy zmateném světě, sbližuje Smetanovou s M. HORNÍČKEM a F. NEPILEM.
Již pro autorčinu prvotinu Koncert pod platanem (1959) byl příznačný zájem o obyčejné lidi a zejména o to, jak se citově vyrovnávají s neočekávaným, vypjatým okamžikem svého života, jak se přizpůsobují nové životní situaci, novému životnímu postavení. Novela Růžové šaty ve vojenské torně (1963) je věnována vztahům dětí a rodičů, všímá si protikladů naivity a zkušenosti, otevřenosti vůči světu a citové okoralosti. Mladí milenci, kteří v konfliktu s dospělými procházejí osobnostní i partnerskou krizí, se v ní proměňují pod vlivem poznání sebe samých i svého okolí, seznamují se s etickými a společenskými důsledky vlastních životních rozhodnutí. Román Někdo přijde a nenechá mě zemřít (1965) tematicky navazuje na blok povídek z autorčiny prvotiny, který zachycoval život dosídlené vesnice v horském pohraničí. Lidské osudy jsou tu obrazem toho, jak ideologie znehodnocuje proklamované ideály a vnitřně rozkládá i své nositele. Jedinými jistotami, které postavám zbývají, jsou ty nejzákladnější, takřka biologické projevy lidské existence: chuť žít všemu navzdory, odvaha hledat spřízněnou bytost, dětská víra v budoucnost. – Povídkový soubor Ustláno na růžích rozšířila Smetanová o další příběhy z Malé Strany v knize Ustláno na růžích a pod nebesy (1970). Tam také – v oddílu Ustláno pod nebesy – na konkrétních příkladech demonstruje svou metodu práce s fakty, se skutečnými jmény a lidskými osudy. Další knihu Domovní důvěrnosti (1990) vydala autorka teprve po delším odmlčení, kdy nesměla publikovat. V črtách a fejetonech tohoto souboru Smetanová opět objevuje zázraky v běžných, tisíckrát opakovaných úkonech, živočišně se raduje z účasti na věcech, sytí se touhou po lidské blízkosti, porozumění, opravdovosti. Soubor fejetonů z r. 1970 Pozor, vyletí ptáček vyšel pod stejným titulem v roce 1993, rozšířen o prózy z 60. a 80. let.
Lit. O. Sus: Co lze pronést životem..., KT 1964, č. 9 (o Růžových šatech ve vojenské torně); J. Opelík: Zlaté střední cesty české prózy, LitN 1965, č. 44 (o Někdo přijde a nenechá mě zemřít); A. Jelínek: Kampské povídky, LitN 1967, č. 20; M. Petříček: Mezi fejetonem a povídkou, HD 1967, č. 5; M. Pohorský: Arabesky z Kampy, RP 1. 3. 1967; M. Pohorský: Pozor, vypravěčka..., in Zlomky analýzy, Praha 1990; A. Haman: Důvěrný svět J. S., LitN 1991, č. 11 (příl. LidN 14. 3. 1991); Benzín je ve špajzu (rozhovor), LidN 1. 5. 1992; Tichá krása okamžiků (rozhovor), Vlasta 1993, č. 9; V. Černý: J. Š., náčrt portrétu, in Eseje o české a slovenské próze, Praha 1994.
(Iva Málková, Slovník české prózy, 1994)