Novela konfrontující přízemnost života bez transcendence s romantickým ideálem absolutní lásky.
Próza je uvedena motem z T. WILLIAMSE a podle závěrečných údajů byla napsána v Praze na jaře 1958. Děj se odehrává v krátkém časovém intervalu (pobyt skupiny rekreantů ve venkovské zotavovně a zpáteční cesta vlakem) a do popředí v něm vystupují jen tři hlavní postavy. Pražského redaktora, který je zároveň vypravěčem příběhu, přitahuje svou krásou i tajemností Maďarka Emöke z východního Slovenska. Emöke prožila nešťastné manželství se surovým mužem a to ji přivedlo k theosofickým naukám: věří, že pozemský svět, hmota, tělo jsou jen různými jmény pro zlo, od něhož se člověk má osvobozovat, aby se mohl rozplynout "v té nekonečné hladině blaženosti, z níž tryská mystická boží láska a dobrota". Vypravěč se pokouší vyvrátit její názory rozumovými argumenty i tím, že probouzí k životu její potlačené ženství. Uvědomuje si přitom, že má-li ji přesvědčit, musí odvrhnout svůj sklon k pohodlným řešením, nabídnout jí svůj život plně a bezvýhradně - a takovému kroku se podvědomě brání. Přesto se jej hluboce dotkne intrika jeho spolubydlícího, citově otupělého učitele, která jeho příznivě se rozvíjející vztah k dívce postaví naroveň tuctovému flirtu a přiměje Emöke k urychlenému odjezdu. Druhého dne tedy redaktor využije příležitosti a během hry, kterou si rekreanti krátí zpáteční cestu vlakem, postaví učitele do trapné role omezence, neschopného pochopit elementární pravidla obyčejné společenské zábavy. Uspokojen malou pomstou vrací se vypravěč do Prahy a opět se účastní "té veliké hry drobných surovostí, klamů, podvodů, přetvářek a lží, v jejímž pozadí je touha po ztraceném ráji". Emöke pro něj zůstává legendou, snem, který není z tohoto světa.
Legenda Emöke je próza založená na střetu tří odlišných životních postojů, přičemž na pozadí tohoto střetu vyvstává otázka podstatných životních hodnot, jejichž hledáním člověk přesahuje sám sebe, svá biologická omezení. Postava učitele je v próze pojata satiricky, jako ztělesnění všeho rozkladného a přízemně živočišného, a odsudky, jež vypravěč pronáší na jeho adresu, oplývají patosem štítivosti (učitelská profese není zvolena náhodně: s absencí vzdělání a morálky u lidí ze sféry tzv. kulturních institucí měl autor Zbabělců bohaté zkušenosti). Emöke je sice také příkladem životního zbloudění, ale její hledání transcendence nepostrádá krásu a vznešenost. Vypravěče, který jako typický pražský intelektuál přijal za své pragmatické "zásady" ateistického skepticismu, takřka proti jeho vůli fascinuje opravdovost, s níž Emöke přemýšlí o Bohu, o vztahu jedince a věčnosti, o principech dobra a zla. On sám si takové otázky dávno přestal klást - a teprve nečekané setkání s možností opravdové lásky, naprosto nesouměřitelné s jeho běžnými milostnými románky, jej k nim nakrátko opět vrací. Zatímco Emöke ztělesňuje ideál a učitel je karikaturou člověka, "podčlověkem", postava vypravěče je ambivalentní: jeho nedůvěra k extrémům, jeho normálnost a představa obyčejné lidské slušnosti jsou součástí autorova systému kladných životních hodnot; při doteku s jevy absolutními se nicméně zároveň vyjevuje jejich omezenost, prostřednost, banalita. Významové dění novely se tak uskutečňuje právě v napětí mezi relativitou všedního života a absolutnem ideálu: obvyklé a normální se bez korektivu snu a touhy mění v odpuzující ordinérnost; učitelova ubohost má tak pro vypravěče i platnost varování. - Jak Škvorecký sám zdůrazňoval, novela vznikla v době, kdy překládal FAULKNERŮV román Báj, a vliv amerického spisovatele je patrný především ve stylistické rovině prózy. Na rozdíl od jiných Škvoreckého děl je v Legendě Emöke minimum dialogů. Většinu textu zabírá vypravěčova promluva sestávající z dlouhých, faulknerovských vět plných odboček, závorek a středníků a působících jako literární obdoba bluesového frázování. Hudebnost vstupuje do textu i prostřednictvím tematických složek: "Motivické připomínky ještě upevňují moc melodických fenoménů: jazz v cikánské úpravě, pastýřská fujara, píseň nomádských předků, sentimentální kadence vesnického saxofonisty, nesčetná blues. V uchvácení a unášení je rozplynulost a stálost. V náladě okamžiku je něco odvěkého" (M. Suchomel). Výrazový i motivický lyrismus tak podtrhují dualitu všednosti a mýtu, distanci časnosti a věčnosti.
Tíhnutím k otázkám duchovnosti a životní transcendence, předznamenává Legenda Emöke Škvoreckého pozdější pokusy vyrovnat se s fenoménem náboženství, a zvláště katolicismu, jak procházejí v náznacích i explicitně zejména romány Mirákl a Scherzo capriccioso (v komediální, persiflážní rovině se toto základní téma objevuje i ve filmové povídce Farářův konec, 1969, která nejotevřeněji vyjadřuje autorovu fascinaci katolickými rituály a jejich rekvizitami). Stylově, žánrově i zdůrazněním duality všednosti a mýtu má však ze Škvoreckého díla k Legendě nejblíže povídka Bassaxofon napsaná v r. 1965 a otištěná v souboru Babylónský příběh a jiné povídky (1967; obě prózy byly potom také vydávány společně - mj. i česky v Praze 1990 pod titulem Dvě legendy). Také Bassaxofon charakterizují dlouhé faulknerovské věty, hudební intonaci zde navíc umocňuje i téma setkání s nástrojem jazzového bájesloví a s přízračnou kapelou, jejíž hudba ztělesňuje nejhlubší zoufalství i nejjásavější euforii lidské existence, zároveň se však povídka řadí do autorova kosteleckého cyklu a odehrává se v době protektorátu (z téže doby čerpá i povídkový cyklus Sedmiramenný svícen s tematikou válečného utrpení Židů, napsaný v letech 1957-63 a vydaný 1964). Ostatní, drobnější a méně významné prózy cyklu Babylónský příběh vyrůstají z nostalgických ohlédnutí za citovými šrámy dětství a mládí. Reprezentativní průřez Škvoreckého povídkovou tvorbou z let 1946-67 nabídl potom výbor Hořkej svět (1969), v němž byly přetištěny i fragmenty z jazykově recesistické knížky Ze života lepší společnosti (1965) a povídky publikované předtím jen časopisecky.
Vydání Legendy Emöke spadá vjedno s nástupem prózy, která již přecházela od empirických záznamů skutečnosti k myšlenkově prohloubenější reflexi života: současně vyšly např. i KLÍMOVA Hodina ticha nebo FUKSŮV Pan Theodor Mundstock. Vnějším výrazem tohoto posunu se v r. 1963 stalo i založení tzv. malé řady edice Život kolem nás, v níž pak zvláště v druhé polovině 60. let vycházely nejpozoruhodnější práce z okruhu drobnější reflexivně či psychologicky laděné prózy (kromě 2. vyd. Legendy Emöke např. všechny tři "sešity" KUNDEROVÝCH Směšných lásek; FRIEDŮV Abel, 1966; JEDLIČKOVA novela Kde život náš je v půli se svou poutí atd.)
Lit. A. Haman: Čin české prózy, KT 1963, č. 40; J. Vohryzek, HD 1963, č. 11; F. Benhart: Bez iluzí, Plamen 1964, č. 4; I. Fencl: Netradiční autor české prózy, Plamen 1964, č. 2; -jtka- (= J. Lopatka): Na lidskost óda málem bezelstná, Tvář 1964, č. 2; V. Petrík: Rozbitá legenda, SP 1964, č. 1; M. Jungmann: Škvoreckého vabank, in Obléhání Tróje, Praha 1969; H. Kosková: Memento bassaxofonu, in Hledání ztracené generace, Toronto 1987; P. Žantovský: Poznávání nutnosti, Práce 2. 10. 1990; J. Lopatka: Starý a nový Škvorecký, in Předpoklady tvorby, Praha 1991; M. Suchomel: O potřebě mýtů a klaunů, in Literatura z času krize, Brno 1992.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)