Slovník české literatury po roce 1945

ŠKVORECKÝ, Josef: Lvíče 

Román s detektivní zápletkou, umístěný do intelektuálního prostředí a reflektující problematiku viny a trestu.

Kniha s podtitulem Koncové detektivní melodrama je věnována V. JUSTLOVI "a všem přátelům v nakladatelstvích za jejich blumenfeldské úsilí". V úvodu obsahuje kromě holmesovského mota ("Myslím, že jsou zločiny, které se vymykají zákonu, a které proto, do jisté míry, ospravedlňují soukromou pomstu") ještě obsáhlou preambuli upozorňující, že se zde nezpodobují "reální lidé, nýbrž pouze reálné postoje v rudimentárních manifestacích" a že jde o detektivku, nikoliv o román psychologický či společenský. Děj, rozvržený do 17 číslovaných kapitol s názvy, se odehrává během jednoho léta na přelomu 50. a 60. let převážně v Praze. Protagonistou i vypravěčem je dvaatřicetiletý básník a redaktor Karel Leden, kterého jeho přítel Vašek Žamberk (vysokoškolský učitel tělocviku) seznámil na plovárně s krásnou a záhadnou Lenkou Stříbrnou, zaměstnanou ve Zverexu. Zakomplexovaný Vašek si s ní chce smluvit s Karlovou pomocí schůzku, redaktorovi se však dívka líbí natolik, že ji hodlá získat sám. Nahrává mu i to, že se Vašek cítí před Lenkou znemožněn (bez její pomoci by se utopil). Leden, nedbaje ani na svou momentální známost s baletkou Věrou Kajetánovou, začne další ze svých flirtů. Veškeré jeho intriky a ataky jsou marné, zbytečně se rozchází s Věrou, Lenka ho stále odmítá a usvědčuje z egocentrismu. Ledna ovšem kromě Lenčiny nedosažitelnosti dráždí i to, že vůči jeho šéfovi Emilu Procházkovi je slečna Stříbrná mnohem povolnější. Souběžně s Lednovým bojem o prestiž dobyvatele probíhá souboj jeho kolegyně Dáši Blumenfeldové o vydání nekonvenční prózy Jaroslavy Cibulové. V tomto střetu se Karel snaží nezadat si veřejně ani s konzervativním šéfem, ani s Blumenfeldovou. Po návratu z vojenského cvičení se pokusí o frontální útok na Lenku, zastihne však u ní nějakého muže, navíc se dozvídá, že si Lenka bude brát Vaška. Ediční rada vydání rukopisu J. Cibulové zamítá, ale doporučuje pečovat o autorčin talent. Toho Dáša s Karlem využijí k jejímu pozvání na podnikový večírek, na němž se náhodou objeví i Vašek s Lenkou. Opilý šéf tam urazí Cibulovou, ta jej fyzicky napadne, a proto je mezi podezřelými, když Procházku naleznou ráno utopeného se šrámem na hlavě. Alibi jí však potvrdí Karel, který s ní spal. Karel si pak také spojí Lenčino vyprávění o nešťastné lásce a předčasné smrti její sestry jednak s historkou o šéfově předválečném zrušeném zasnoubení s židovskou dívkou, jednak se svědectvím spisovatele Kopance, a vydedukuje, že Procházku zabila z pomsty Lenka Stříbrná (alias Leona Silbersteinová), která na rozdíl od své starší sestry - oné dávné šéfovy snoubenky - terezínské peklo přežila. Toto odhalení je současně posledním Lednovým pokusem o podmanění krásného "lvíčete" - Lenky Stříbrné.

Lvíče je kompozičně rámováno dvojím tonutím, při němž má Lenka odlišné role (poprvé je zachránkyní, podruhé původkyní), a integruje v sobě prvky situačního i jazykového humoru, grotesky, absurdity i tragédie. Čtenářsky přitažlivým způsobem je zde traktováno téma justičně nepostižitelného zločinu a možnosti (či nemožnosti), oprávněnosti (nebo neoprávněnosti) jeho potrestání. Atraktivitu zvyšuje i skutečnost, že současně je vnímateli nabízen jedinečný obraz našeho literárního zákulisí v předvečer "velkého třesku" 60. let. Přes úvodní autorské dementi je nepochybné, že Škvorecký užil praktik klíčového románu a pro zasvěcené není problém identifikovat konkrétní předlohy některých postav (např. B. HRABAL zde figuruje jako starší netištěný prozaik ze skladu Sběrných surovin). Kromě aplikace postupů detektivní literatury inovoval Škvorecký tradiční prozaickou lekturu filmovou prezentací některých scén. V jazykové rovině zaujmou především dialogy sugerující autenticitu, pro Škvoreckého typické, a využití cizojazyčných prvků i neologismů (např. tokatůra, ruinizace apod.). Promyšleně jsou zvolena jména dvou hlavních postav: Lednovo příjmení signalizuje redaktorův chladně vypočítavý přístup k realitě bez přílišných mravních skrupulí a původní podoba jména Lenka (s níž souvisí i titul prózy) se spolupodílí na závěrečné pointě textu.

Tematicky předjímá Lvíče v tvorbě J. Škvoreckého zčásti jeho povídka Příběh o kukačce (ze souboru Sedmiramenný svícen), soustředěná na otázky viny a trestu. Žánrově pak Škvoreckého detektivkové opusy psané zprvu společně s J. ZÁBRANOU, později už samostatně (Smutek poručíka Borůvky, 1967). Úspěšnou žánrovou fúzi ze Lvíčete se pokusil Škvorecký zopakovat i v Miráklu - zde však dominuje spíš autobiografický rozměr - a v Konci poručíka Borůvky (Toronto 1975; Praha 1992) a Návratu poručíka Borůvky (Toronto 1981; Praha 1993), v nichž je zase akcentován více detektivkový kolorit. Škvoreckého zájem o detektivku, její zákonitosti a pravidla vyústil ještě v esejistický soubor Nápady čtenáře detektivek (1965, rozšíř. 1967) a Hříchy pro pátera Knoxe (Toronto 1973, Praha 1990). Ozvěny židovského válečného traumatu se kromě Lvíčete objevují také ve Škvoreckého povídkové knize Sedmiramenný svícen (1964), která spoluvytváří s pracemi N. FRÝDA, L. AŠKENAZYHO, A. LUSTIGA, L. FUKSE, I. KLÍMY a mnoha dalších jednu z nejproduktivnějších tematických linií moderní české prózy. Spojení detektivních postupů s evokací charakteristické politické atmosféry je příznačné i pro romány H. BĚLOHRADSKÉ Poslední večeře nebo V. HEJLA Ex offo. Motivy viny a trestu rozvíjejí mj. prózy V. FISCHLA Dvorní šašci a L. FUKSE Obraz Martina Blaskowitze (1980), ve slovenské literatuře Konec hry od D. MITANY. Ze světové literatury lze připomenout podobně pojaté prózy G. K. CHESTERTONA a G. GREENA. Ovšem pro svůj důsledný filozofický relativismus, důvěrný vztah k hovorové češtině, tvůrčí zájem o tzv. okrajové literární žánry má Škvorecký a konkrétně Lvíče nejblíže ke K. ČAPKOVI, zejména k jeho pokusům o integraci "vysoké" a "nízké" literatury (např. v Povídkách z jedné kapsy a Povídkách z druhé kapsy z r. 1929 ad.). Potvrzení zmíněného vztahu lze spatřovat též ve Škvoreckého studii o Čapkovi-detektivkáři v knize Na brigádě (Toronto 1979). Scénář pro filmovou podobu Lvíčete napsal Škvorecký se Z. MAHLEREM; pod názvem Flirt se slečnou Stříbrnou film natočil režisér V. GAJER v r. 1969.

Lit. (jad) (= J. Dvořák): Román pro čtení, Texty 1969, č. 3; V. Falada: Lvíče a Škvoreckého tvůrčí princip, MF 12. 6. 1969; G. Francl: S láskou nejsou žádné žerty, FaD 1969, č. 10; J. Kratochvil: Literatura coby kompenzace, HD 1969, č. 7; J. Svoboda: ČK 1969, červenec; P. Zajac: Na okraj bežnej produkcie, SP 1969, č. 12; H. Kosková: Memento Bassaxofonu, in Hledání ztracené generace, Toronto 1987; J. Lukeš in Orgie střídmosti aneb Konec československé státní kinematografie, Praha 1993 (o filmu Flirt se slečnou Stříbrnou).

(Lubomír Machala, Slovník české prózy, 1994)


© ÚČL AV ČR (www.ucl.cas.cz), inSophy (www.insophy.cz), Studio Vémola (www.vemola.cz), 2006-2008