Panoramatický román konfrontující prostřednictvím životních osudů spisovatele-emigranta autoritativní středoevropské režimy s demokratickým klimatem kanadského exilu.
Obsáhlý dvousvazkový román s autobiografickými prvky má podtitul Entrtejnment na stará témata o životě, ženách, osudu, snění, dělnické třídě, fízlech, lásce a smrti. Je opatřen věnováním ("Mojí nakladatelce") a každá ze dvou částí je uvedena třemi moty ze světové i české literatury, dvě obdobná mota pak uvádějí každou ze sedmi číslovaných kapitol, nesoucích jména anglosaských spisovatelů (I. POE, HAWTHORNE, TWAIN, CRANE, II. FITZGERALD, CONRAD, LOVECRAFT). Ústřední postavou a vypravěčem je tradiční Škvoreckého autobiografický hrdina Daniel Smiřický, tentokrát již spisovatel a vysokoškolský profesor žijící v emigraci v Torontu. Opakovaně se prolínají dvě fabulační, vnitřně dále strukturované linie. V retrospektivě Danny vypráví o mládí v Kostelci, kde je za protektorátu jako student nasazen do zbrojní výroby. V adolescentní honbě za sexuálními úspěchy usiluje paralelně o několik dívek, s dělnicí Naďou Jirouškovou ztrácí panictví, smrtelně nemocné děvče však záhy po válce podléhá tuberkulóze. Společně se dopouštějí romanticky naivní a zakrátko odhalené sabotáže, jež jen shodou okolností nemá podobně tragické důsledky jako paličství Dannyho přítele, protifašistického a později protikomunistického odbojáře a poúnorového emigranta Přemy Skočdopole. Druhý proud vyprávění zachycuje hrdinovo působení na kanadské univerzitě, jeho tamější komunikaci se studenty poznamenanými zcela odlišnou životní zkušeností. Autorova karikatura české emigrace (Blběnka Cabicarová, magistr Máslo, pan Pohorský) se prolíná s hrdinovými milostnými dobrodružstvími - "zdravotním" poměrem s Margitou Bočárovou, manželkou invalidy, bývalého politického vězně, a intimním vztahem se studentkou Irenou Svenssonovou. Do paralelně plynoucích řetězců vkládá autor dopisy od jednajících postav adresované vypravěči i nejrůznější další "dokumenty".
Prostřednictvím epizod ze života postav blízkých vypravěči konstruuje Škvorecký široce pojatý obraz společenského klimatu středoevropského prostoru. Ten stále znovu konfrontuje s vědomím Smiřického kanadských posluchačů, s jejich demokratickou svobodomyslností, ale i naivitou a "ignorantskou" nedotčeností. Detailní znalost obou prostředí Škvoreckému zároveň umožňuje z nadhledu zaznamenat konstanty lidského chování jen málo závislé na aktuální společenské situaci. Satiricky a dílem i nostalgicky až lyricky, se smyslem pro nahodilost, absurditu i paradox sestavuje panoptikum postav i figurek. Zvraty jejich osudů v konfliktních situacích naší moderní historie skládají antiiluzívní mozaiku: např. Dannyho otec bojuje a je raněn v bitvě u Zborova na rakouské straně, studentku Veroniku vyžene do emigrace antisemitismus skrytý do stalinistických frází, na nich zakládá svou existenci režimní poeta Vrchcoláb, kamarádka z dětství Rebekka vycestuje po letité perzekuci do Izraele, kde ve válce ztratí syna, mistr Vachoušek z kostelecké zbrojovky je popraven při politických procesech v 50. letech atd. V centru Škvoreckého fabulační ekvilibristiky, opřené o nepřeberné množství detailů a precizní charakteristiku postav jejich jazykovým projevem (např. Nadin východočeský dialekt, Blběnčina makarónská čechoameričtina, Lojzova českoslovenština), je snaha o postižení vztahu jedince a společenských mechanismů, založená spíše než na zobecňující typizaci na masivním empirickém materiálu, extraktu mnoha sesbíraných střípků lidských osudů. Kromě přímých zmínek o skutečných historických osobách (Horáková, Slánský, Dubček, Husák a další) jsou některé jeho románové postavy nezastřeně inspirovány (podobně jako v Miráklu) autentickými osobnostmi (např. básník Alan Listen, autor poémy Hromobití, zpěvačka Suzi Kajetánová, básník Jan Vrchcoláb), což je integrální součástí Škvoreckého sebeironické generační analýzy a potvrzením jeho empirické orientace. Nikoli náhodou věnuje pozornost nejrůznějším přerodům svých postav motivovaným "velkými" dějinami, každodenním kompromisům, morálním ústupkům a selháním (konverze Uhra z bohoslovce na příslušníka StB, četné figurky donašečů a trvale konformních slouhů). Poměrně komplikovaná kompozice je založena na souběžnosti asociací a příhod ze dvou světů. Obojí realita je pro Škvoreckého východiskem k situačnímu humoru (konspirativní předávání rukopisu na veřejném záchodku, "marxistické" dopisy barmana Bookera do Prahy atp.). Partie zachycující seminární diskuse na torontské univerzitě mají z nezanedbatelné části charakter metatextu: Škvorecký se zde projevuje jako pozoruhodný interpret a literární znalec.
V Příběhu inženýra lidských duší Škvorecký na kvalitativně nové úrovni navazuje na metodu širokoúhlého záběru, reprezentovanou předtím především Miráklem. Důslednějším respektováním vnitřní dynamiky však dociluje soudržnější kompozice. Řada jeho prací tvoří spolu s Příběhem inženýra lidských duší spojitý celek integrovaný množstvím shodných postav. Především hlavní hrdina Danny, jeho mladistvé lásky, spolužáci z kostelecké jazzové kapely a další, často jen epizodní postavičky i reálie tvoří z velké části jeho díla komplex, spjatý tak nejen autorovou hodnotovou hierarchií a programovou demytizací skutečnosti.
Škvoreckého nepatetické nazírání světa koresponduje s linií české literatury zobrazující společenské mechanismy z perspektivy řadového jedince (J. HAŠEK, J. PUTÍK, J. ŠOTOLA, B. HRABAL), v Příběhu inženýra lidských duší je však postava vypravěče-intelektuála vhodnou záminkou k doplnění sesbíraných historek a vyprávění úvahovými partiemi (otázky víry a nevíry v Boha, historie, vztahu jedince a společenského systému, problémy etiky literární tvorby atp.). Řadou odkazů, aluzí, citací, komentářů a parafrází se román řadí mezi díla postmoderní orientace (k ní ostatně odkazuje i jeho polytematičnost): autor čerpá nejen z literárních děl angloamerické, ale i české a ruské provenience. Do románu např. integruje cizí literární postavu - Honzlovou ze stejnojmenné knihy Z. SALIVAROVÉ, opakovaně se vrací k dílům autorů, jejichž jmény pojmenoval oddíly své knihy, zastavuje se u SOLŽENICYNOVA Souostroví Gulag atp. Látkově náleží Škvoreckého román k prózám s tematikou emigrace (E. HOSTOVSKÝ, J. PELC, J. VEJVODA).
Lit. A. J. Liehm: Magie Škvoreckého a Ripellinova, Listy 1979, č. 1; J. Pechar: Nostalgický Danny J. Š., in Nad knihami a rukopisy, Praha 1980xx; H. Kosková: Člověk v absurdním teatru mundi, in Hledání ztracené generace, Toronto 1987; K. Hvížďala: Český román 1975-1980, Tvar 1990, č. 3; J. Přibáň: Entrtejnment o lidských duších, Tvar 1990, č. 22; A. Jedličková: V pevném objetí nostalgie, Tvar 1992, č. 47; Z. Kožmín: Román, Rt 24. 11. 1992; J. Lukeš: Křížovka s tajenkou, LidN 22. 10. 1992; V. Novotný: Příběhy českých duší, MF Dnes 1. 10. 1992; J. Peňás: "Entrtejnment na stará témata", Prostor 27. 11. 1992; M. Pohorský: Inženýr duší, NK 1992, č. 38; R. Schwarz: Erotika v politice, Knihy 92, č. 34; P. Švanda: Inženýrské vyprávění J. Š., LD (Brno) 12. 11. 1992; J. Vohryzek: Příběh inženýra lidských duší, LitN 1992, č. 38; Discriminate Occasion. S J. Š. o skutečnosti, fikci, vybírání, úmyslném zmatku a Příběhu inženýra lidských duší, LitN 1993, č. 22 (rozhovor); M. Jungmann in Kol.: Český Parnas, Praha 1993.
(Richard Svoboda, Slovník české prózy, 1994)