Slovník české literatury po roce 1945

TOMAN, Josef: Po nás potopa 

Historický román o statečnosti, ctižádosti a zradě za hrůzovlády římských císařů Tiberia a Caliguly.

Děj obsáhlého románu o čtyřech částech, členěných dále na 60 číslovaných kapitol, je zasazen do let 37-39 n. l. Příběhy fiktivních protagonistů - patricije Lucia Geminia Curiona a herce Fabia Scaura - se splétají s osudy skutečných historických osob: Tiberia a jeho následníka Caliguly, stoického filozofa SENEKY, velitele císařské gardy Macrona atd. Lucius i Fabius se vracejí do Říma v posledním roce Tiberiovy vlády: první přijíždí jako zástupce legáta ze Sýrie, druhému vypršel trest vyhnanství za pobuřování. Lucius pochází ze starého republikánského rodu a jeho otec Servius ho zasvětí do příprav proticísařského spiknutí. Mladý ctižádostivý voják, oslněný Macronovou přízní i krásou jeho dcery Valérie, dá však přednost dvorské kariéře. - Spiknutí ztroskotá na rozmaru zestárlého Tiberia, který se ze svého ústraní na Capri neočekávaně vydá k Římu. Cesta se mu přesto stane osudnou: Macro využije jeho mdloby a podle nevysloveného Caligulova přání císaře zardousí. Lucius se pak stává Caligulovou pravou rukou. První opatření nového vládce jej posilují ve falešném přesvědčení, že volil správně; a když Caligula, tísněný finančními potížemi a utvrzovaný senátory ve své ješitnosti, rozpoutá krvavý teror, není pro něj už cesty zpátky. Po snoubence Torquatě zrazuje i Valérii, stává se milencem císařovy zhýralé sestry Livilly a podílí se na Macronově pádu a jeho vynucené sebevraždě. - Fabius Scaurus (který zatím vzbudil nelibost úřadů jinotajnou fraškou, byl proto povolán k Tiberiovi a dostal od něj milost) putuje v počátcích Caligulovy vlády se svou hereckou tlupou a milenkou Quirinou po italském venkově. Po návratu do Říma napíše tragédii o syrakuském tyranu Falarisovi, která jako průhledná analogie Caligulova řádění vyvolá nepokoje mezi chudinou. Je uvězněn a při procesu, v němž je žalobcem Lucius a obhájcem SENEKA, odsouzen k trestu smrti. Před popravou spáchá ve vězení sebevraždu.

Autor využívá tradičních vypravěčských a stavebných prostředků realistického historického románu usilujícího o co možná věrné zachycení tvářnosti doby a zároveň o dějovou atraktivitu a významovou aktualizaci. Forma románu s vševědoucím autorským vypravěčem a rozvíjením děje ve dvou paralelních pásmech, která se v několika klíčových okamžicích dotýkají nebo prolínají, umožňuje mu podat panoramatický obraz Říma patricijského i plebejského. Příběh Luciovy zrady kontrastuje s příběhem Fabiova buřičství; kontrast morální je přitom podložen i rozdílností společenského postavení a má dokumentovat lidskou převahu plebejských vrstev nad vládnoucími špičkami. Vedle přímočaré třídní motivace pracuje však Toman i s motivací psychologickou, a to zejména u postav Tiberia a SENEKY. Tiberiovi neupírá tragické rysy: interpretuje ho jako rozpolceného člověka, který se mstí za osobní zklamání a nade vše staví svou historickou roli - nutnost dokončit soustředění moci nad impériem, neovladatelným již republikánskými institucemi, do jedněch rukou. SENEKA má v jeho podání rysy ušlechtilého a osobně statečného intelektuála, jehož mravní zásady selhávají při konfrontaci s reálným životem (neúspěšná obhajoba Fabia Scaura). Na protikladu vysokých morálních principů republikánů (Luciův otec, jeho přítel Ulpius), bojujících za předem ztracenou věc, a zločinného jednání jejich protivníků poukázal Toman na rozpornost dějinného vývoje, jehož hybné síly spatřoval v duchu historického materialismu ve sféře ekonomických zájmů. - Tomanovo vypravěčství se opírá především o složky fabulační a popisné, evokativní; ideová problematika se promítá spíše do činů postav než do explicitních úvah (výjimku tvoří několik dialogizovaných scén - hlavně s Tiberiem a SENEKOU). Popisné partie charakterizuje zálibné setrvávání u malebných detailů a hromadných výjevů z hostin, cirků a náměstí. Zatímco jazyk vypravěče i dialogy postav z vyšších kruhů zachovávají spisovnou normu (s četnými prvky knižními, poetismy a dobovými termíny), v rozhovorech plebejců autor hojně využívá nespisovných výrazů, vulgarismů a lexikální i syntaktické expresivity.

JOSEF TOMAN (6. 4. 1899 v Praze - 27. 1. 1977 v Praze) byl vrstevníkem wolkrovsko-nezvalovské generace, ale výraznější místo si v naší literatuře vydobyl až ve 40. letech. Začínal jako básník poplatný pozdní dekadenci a vitalismu a v těchto literárních směrech mají kořeny i některé rysy jeho pozdější tvorby: sklon k exotismu a romantickým kontrastům, vypjatá smyslovost i stylová dekorativnost. Po neúspěšných pokusech o expresionistické i sociální drama a po prvních prózách, ovlivněných zčásti VANČUROVOU poetikou (Člověk odnikud, 1933; Lidé pod horami, 1940), našel Toman příznivější půdu pro vlastní nadání jako vypravěč příběhů s akcenty společensky aktualizujícími a moralistickými. Rozchod s individualismem je alegoricky tematizován v románě z barokního Španělska Don Juan (1944), jehož protagonistou je romantický buřič a poutník za Absolutnem, který nakonec pozná marnost své vzpoury a stává se hlasatelem obětavosti a lásky. V mytologické perzifláži Slovanské nebe (1948) postavil autor do středu dění dvojici postav, jež v duchu budovatelských hesel obrátí naruby celé Perunovo nebe. Také v románě Sokrates (1975) vyšel Toman vstříc oficiální dobové normě nerozporného optimismu a v titulní postavě ztělesnil se znatelnou dávkou voluntarismu ideál harmonického lidství, nečinícího ústupky nátlaku světa ani vlastnímu svědomí.

Tomanovými hlavními prameny při psaní románu Po nás potopa byly spisy římských historiků TACITA a SUETONIA. Z nich přebíral nejen povahopisné detaily, ale i konkrétní historky z Tiberiova a Caligulova života. Antická tematika pojí Tomanovo dílo s Císařem chudých (1935) ANTONÍNA TRÝBA, s NAUMANOVÝM Faonem a s knihami J. LOUKOTKOVÉ. K TRÝBOVU diokleciánovskému románu a k Faonovi (ale také k antickým básním J. S. MACHARA) má Toman navíc blízko i moralistním apelem a klasicizující představou lidské důstojnosti. Ze světové literatury lze připomenout jako volné inspirační zdroje dramatičnost a monumentalitu SIENKIEWICZOVA Quo vadis, epickou vyváženost FEUCHTWANGEROVY Židovské války nebo barvitý kolorit historických románů M. WALTARIHO. Doba římského císařství ovšem poskytla vděčné náměty množství dalších romanopisců (H. BROCH, R. GRAVES, T. WILDER, D. KOSZTOLÁNYI aj.).

Lit. M. Petříček: Historický román jako čtenářské dobrodružství, LitN 1963, č. 49; (gs) (= O. Sus): Historický román J. T., KT 1964, č. 8; Z. Mráz: Aktualizovaný obraz starého Říma, RP 13. 1. 1964; J. Pecháček: Začátek cesty, Plamen 1964, č. 1; E. Goldstücker in J. T.: Po nás potopa, Praha 1967; J. Träger in J. T.: Člověk odnikud, Praha 1969 + in J. T.: Don Juan, Praha 1972; J. Polák: J. T. - Miroslava Tomanová, Praha 1978; Š. Vlašín: Prozaik renesančního lidství, in Ve škole života, Praha 1980; B. Dokoupil: Hledání harmonie, in J. T.: Po nás potopa, Praha 1988 + Zabydlený v plném slunci, LitM 1989, č. 4.

(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)


© ÚČL AV ČR (www.ucl.cas.cz), inSophy (www.insophy.cz), Studio Vémola (www.vemola.cz), 2006-2008