Soubor moderních pohádek - aktualizovaných variací na klasické pohádkové motivy.
Kniha je věnována J. TRNKOVI, Werichovu příteli, který také dílo ilustroval. Většina textů vychází z tradičních pohádkových předloh B. NĚMCOVÉ a K. J. ERBENA nebo využívá některých jejich motivů. Podnětem byly jistě i pohádkové fondy evropských a asijských národů. Královna Koloběžka První je např. variací Chytré Horákyně, pohádka Až opadá listí z dubu se inspirovala u Čertova švagra, Líná pohádka kopíruje, ale významově zcela převrací schéma Soli nad zlato. Některá čísla odkazují ke své předloze již názvem: O rybářovi a jeho ženě, Paleček, Král měl tři syny. Ve staropražké pověsti má svůj zdroj pohádka Splněný sen. Vypráví příběh notorického sázkaře Loudala, který všemožně a bez úspěchu pokouší štěstí tak dlouho, až se k němu dostane tou nejkrkolomnější cestou. Žánrovou podobu bajky přebírá Pohádka o zasloužilém vrabci, kde nicotný ptáček spravedlivě mstí kamaráda. Bizarním způsobem přivodí totiž smrt traktoristovi, který z rozmaru přejel spícího psa. Originálním autorovým přínosem k poetice žánru je příběh o spravedlivém konci lupiče, který přepadl dům s dědem a jeho vnukem. Vtip spočívá v tom, že celá pohádka s názvem Chlap, děd, vnuk, pes a hrob je tvořena pouze jednoslabičnými slovy a představuje tak zároveň brilantní ukázku výrazových možností češtiny.
Werichovy pohádky jsou mnohovrstevnatými texty, jejichž recepční určení se rozhodně neomezuje jen na dětského čtenáře. Je v nich dokonce mnoho strukturních prvků, které odkazují ke čtenáři dospělému a poučenému. Konvenční stavební prvky, které odkazují k pohádkovému světu (titul, incipit, pohádkové bytosti, numerická symbolika) jsou často relativizovány odbočkami, poznámkami a komentáři, které jednoznačně dospělého čtenáře očekávají, vlastní vyznění textu však nepodmiňují a nevylučují tak ze hry ani recipienty jiné. Lze dokonce tvrdit, že Werich si "bere fabuli jako záminku k nejsoučasněji vyprávěnému příběhu, jehož morálka živě platí" (M. SCHULZ), že také prostředky tradiční pohádky jsou záminkou k dokreslení příběhu, který hranice recepčních možností pohádky daleko přesahuje. V souboru jsou zastoupeny texty s tradičním, avšak neapelativně zprostředkovaným mravním posláním, ve kterých vítězí moudrost (nejen jako rezultát zápasu mezi dvěma subjekty, ale také často jako vítězství hrdiny nad sebou samým - Královna Koloběžka První, Fimfárum, Paleček, Král měl tři syny) nebo chytrost ( Až opadá listí z dubu, Splněný sen) a v nichž hloupost a chamtivost doprovázené arogancí a zlobou jsou spravedlivě trestány ( O rybáři a jeho ženě; Jak na Šumavě obři vyhynuli; Moře, strýčku, proč je slané?; Pohádka o zasloužilém vrabci; Chlap, děd, vnuk, pes a hrob). Absence zjevného poslání v pointě a jeho rozpuštění v samotném příběhu narušuje tradiční strukturu pohádkového textu v číslech jako jsou Lakomá Barka, Líná pohádka, Tři sestry a jeden prsten, František Nebojsa, Tři veteráni, O třech hrbáčích z Damašku. Většina textů je vystavěna na dialogu se čtenářem. Tato stylizace také umožňuje přirozeným způsobem zapojit ironické komentáře či poznámky vypravěče jako prostředky aktualizace výpovědi: "Potom vysvětlil chlapcům, že království bez tradic je horší než třeba republika s tradicemi..." (Líná pohádka). A jinde: "Nebylo koho se bát, daleko široko nebylo člověka ani jiné šelmy" (Tři veteráni). Stejnou funkci plní i černý humor: "Tak nás ani nepřekvapí, že ťala vedle, přímo do hlavy manželovy, páně traktoristovy. Ten chvíli postál, sekáček v hlavě frajersky do strany..." (Pohádka o zasloužilém vrabci). Jazyková, řečová aktivita se u Wericha stává způsobem uchopování světa, který se tomu, kdo tuto aktivní schopnost (ať ve smyslu tvůrčím, nebo čtenářském) nemá, zdá nesnesitelně nudným a šedivým.
JAN WERICH (6. 2. 1905 v Praze - 31. 10. 1980 v Praze) byl spolu s J. VOSKOVCEM jednou z nejvýraznějších osobností českého meziválečného divadla. Působení této autorské i herecké dvojice je až do zákazu činnosti v r. 1939 spjato se scénou Osvobozeného divadla, kde nastudovali a předvedli hry ovlivněné poetistickou hravostí (Vest Pocket Revue, 1927) i ostrou politickou satiru (Caesar, 1932; Kat a blázen, 1934; Těžká Barbora, 1937, aj.). Léta 1939-1945 strávil Werich v americké emigraci, po návratu se opět věnoval divadelní a filmové práci v Divadle satiry a v Divadle ABC. Prózu začal psát vlastně vynuceně, když na přelomu 50. a 60. let onemocněl rakovinou hrtanu a mohl jako herec působit jen v omezeném měřítku. Kromě pohádek zahrnutých do souboru Fimfárum (v 1.vyd. 11 čísel, od 2., rozšířeného, již 17) existuje ještě sedm stejně laděných textů, které vyšly až posmrtně v knize próz Úsměvy klauna (1984). Kromě několika povídek z pozůstalosti a historicko-esejisticky laděné studie o fenoménu divadelního šaškovství Klauni obsahuje ještě reedici Italských prázdnin (1960), beletrizovaného cestopisu, který se svou poetikou hlásí k žánrovým předchůdcům z pera K. ČAPKA a který se stal inspirativním popudem pro Werichova přítele a divadelního kolegu M. HORNÍČKA (Javorové listy, 1968; Listy z Provence,1971). Dalšími prozaickými texty jsou edice autorových memoárů (Jan Werich vzpomíná... vlastně potlach, 1982), výbor z korespondence Listování, 1988), Rozhovory s Janem Werichem (1982) z pera J. JANOUŠKA. Ze zvukových záznamů na gramofonových deskách si velkou popularitu získaly vzpomínkové rozhovory s dcerou Janou Táto povídej (1971) a autorem samým vyprávěné vybrané pohádky z Fimfára (1977). Hledáním inspirace u klasických pohádkových textů představují Werichovy variace ojedinělý pokus v české literatuře druhé poloviny 20. stol., jejich jazyková vytříbenost, smysl pro jazykové komično i schopnost přesahu k vážnějším problémům je však sbližují s prozaickou tvorbou básníků J. SUCHÉHO, J. VODŇANSKÉHO, P. ŠRUTA aj.
Lit. P. Grym: J. W. v roli spisovatele, HD 1960, č. 1; ille: W. cestopisný a rozprávkový, Ľud 9. 12. 1960; M. Schulz: Svět, um a vtip, LitN 1960, č. 51; V. Stanovský: Baječ, Kultura 1960, č.51-52; V. Holzknecht: Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo, Praha 1957; M. Horníček: O J. W. a krásném písemnictví, Divadelní a filmové noviny 1964/65, č. 13; P. Král, Plamen 1964, č. 11; J. Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Praha 1982; V. Just: Velký, ale náš..., in J. W.: Listování, Praha 1988; J. Týlová: Několik vzpomínek místo doslovu, in J.W.: Listování, Praha 1988; H. Šmahelová: Návraty a proměny, Praha 1989; J. Lederer: Když se řekne Voskovec a když se řekne W., Praha 1990; M. Horníček: Hovory s J. W., Praha 1991; M. Schonberg: Osvobozené, Praha 1992.
(Miroslav Zelinský, Slovník české prózy, 1994)