Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 OSVĚTA 

 1951 - 1953 
 
 Nakladatelství a vydavatelství Ministerstva informací a osvěty, zaměřené na vydávání knih a časopisů pro osvětové pracovníky, profesionální divadelníky a soubory lidové tvořivosti
 Vývoj názvu: Osvěta, vydavatelství ministerstva informací a osvěty (1951); Vydavatelství Osvěta, národní podnik (1951–1952); Státní osvětové nakladatelství Osvěta (od 1952).
 

Zřízení nakladatelství a vydavatelství Osvěta bylo součástí centrální koncepce osvětové práce, jež se řídila tzv. Soběslavským plánem kulturně osvětové činnosti, vyhlášeným ministrem informací a osvěty Václavem Kopeckým 30. července 1950. V souladu se Soběslavským plánem mělo ministerstvo informací a osvěty (MIO) zřídit tři podniky, které by působily jako zařízení státní správy MIO: nakladatelství Osvěta, Státní nakladatelství plakátů a nakladatelství Orbis, v jehož případě však nešlo o vznik nového podniku, nýbrž o nové vymezení činnosti. Samostatné Státní nakladatelství plakátů nakonec nevzniklo a jeho předpokládané úkoly převzala Osvěta. Ani v jejím případě ovšem neměl být vytvářen zcela nový aparát, nýbrž mělo dojít k účelnému sloučení činností do té doby vykonávaných VII. (osvětovým) odborem MIO, vydavatelským sektorem Studijního lidovýchovného ústavu (původně Masarykova lidovýchovného ústavu) a nakladatelstvím Umění lidu; nový podnik byl těmito institucemi zajištěn jak personálně, tak majetkově. Založení Osvěty bylo připravováno od počátku roku 1951, podnik však byl zřízen až zpětně výnosem ministra informací a osvěty ze dne 30. 10. 1951 jako Vydavatelství Osvěta, národní podnik, s platností od 1. 4. 1951.
Nakladatelství a vydavatelství Osvěta bylo přímo podřízeno ministru Václavu Kopeckému. Ředitelské a šéfredaktorské kompetence byly sloučeny do jediné funkce, již zastával nejprve dosavadní šéfredaktor Umění lidu Norbert Pitthard (1913–1994) a od podzimu 1951 František Novák (1914–??), původně osobní tajemník Václava Kopeckého a vrchní odborový rada MIO. Novák Osvětu řídil až do začátku prosince roku 1952, kdy byl zatčen (později odsouzen jako člen údajné trockistické skupiny Milana Reimana). Jeho nástupce již nebyl jmenován; 1. ledna 1953 se Osvěta sloučila s nakladatelstvím Orbis; lednová čísla některých časopisů a několik knih však v roce 1953 ještě vyšlo pod její hlavičkou.
Základní struktura podniku vycházela z rozčlenění na úsek časopisecký a knižní. Ačkoli byla ediční činnost Osvěty do značné míry určována ideologickými východisky, redakčně ji zajišťovali odborníci garantující profesionální úroveň publikací. Ve vedení knižního úseku se vystřídali František MusilLadislav Ulčák (1904–1985). Knižní redakce byla rozdělena podle jednotlivých edičních oblastí, spravovaných vedoucími redaktory, k nimž patřili např. Jiří Beneš (edice pro soubory lidové tvořivosti), Miloslav Bureš (Sešity Divadelní žatvy), Alois Kaiser (přírodovědné a vlastivědné edice) či Lubomír Milde (Knihovna Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí). Dalšími odpovědnými redaktory jednotlivých edic byli Jitka Beránková, Jarmila Friedlová, Emanuel Jánský, Milena Němečková, Libuše Šilhánová, Eva Vinceová aj. Časopisecký úsek vedl nejprve Josef Pancíř (1906–1994), na podzim 1951 jeho řízení (po svém odchodu z vedení nakladatelství) převzal Norbert Pitthard, nicméně počátkem roku 1952 se do funkce vedoucího redaktora opět vrátil Josef Pancíř. K vedoucím časopiseckým redaktorům patřili vedle Pancíře a Pittharda (oba Osvětová práce) také Jiří Beneš (Československý loutkář, Lidová tvořivost), Jarmila Houšková, roz. Juřicová (Čtenář), Lubomír Milde (Nová skutečnost) a jako externisté Josef Vinárek (Hádanka a křížovka) a Jaroslav Spousta (Nová fotografie). Většina z redaktorů pokračovala ve své práci v nakladatelství Orbis, které po sloučení s Osvětou převzalo téměř všechny její knižnice a časopisy.
Vedle časopisecké a knižní redakce byla zřízena redakce technická, která se dále členila na technickou redakci periodik, neperiodických publikací a plakátů. Technickými redaktory Osvěty byli mj. Rudolf Čihař, Jiří Ledr, Bohumil Mašta, Zdeněk Svačina, Josef Trojan (vedoucí redaktor), František Tručka Valdemar Ungermann. Obálky navrhovali Jiří Blažek, Miroslav Kouřil, Rudolf Mader, Bohumil Trita ad.
Pod hlavičkou Osvěty vyšlo cca 330 neperiodických publikací. Většinu z nich vytiskly Středočeské tiskárny v Praze, popř. Jihočeské (závody České Budějovice, Strakonice a Vimperk) či Západočeské tiskárny (Plzeň), o tisk periodik se staraly tiskařské závody Orbis. – Vedení a knižní redakce sídlily nejprve na Staroměstském náměstí č. 16, redakce časopisů v Celetné č. 11 a administrace časopisů v Celetné č. 25. Na podzim roku 1951 se Osvěta přestěhovala na Stalinovu (dnes Vinohradskou) třídu č. 3 a 5, na Staroměstském náměstí však až do jejího zániku působilo firemní knihkupectví.

 

K naplnění edičních záměrů, s nimiž bylo nakladatelství a vydavatelství Osvěta zřízeno, sloužily jednak edice přejaté z jiných nakladatelství (Rovnost, Umění lidu, Život a práce) a institucí (MIO, Studijní lidovýchovný ústav), jednak edice nově vytvořené a koncipované podle tzv. Soběslavského plánu kulturně osvětové činnosti. Přecházení edičních řad nejprve do Osvěty a posléze do Orbisu mělo za následek četné nepřesnosti v číslování svazků.
Nakladatelství mělo v první řadě zajišťovat ediční potřeby státní politické propagace a agitace. Těmto účelům sloužila především Knihovna osvětové práce (v Osvětě 1951–1952, 27 sv.), která původně vycházela přímo pod hlavičkou MIO a přinášela přednášky, instruktáže a metodické pomůcky pro osvětové pracovníky, kroužky osvětových besed a masové organizace. Několik svazků bylo mj. věnováno cyklu „Z dějin českého národa“, jenž vedl osvětové pracovníky k hledání podpory pro marxistickou interpretaci českých dějin v dílech klasiků, především Aloise Jiráska, ale též např. Mikoláše Alše a Bedřicha Smetany. Dalším úkolem Osvěty byla podpora šíření marxistického světového názoru a vědecké osvěty v rámci humanitních i přírodovědných oborů. K naplnění tohoto úkolu byla zřízena metodicky zaměřená Edice přednášek pro osvětové besedy (v Osvětě 1951–1953, 77 sv., č. 1–78, sv. č. 74 vyšel až opožděně v Orbisu). Z nakladatelství Život a práce převzala Osvěta edici Tvůrcové přírodovědy (v Osvětě 1951–1952, 10 sv.), jež přinášela portréty především ruských, resp. sovětských přírodovědců (výjimkou byla publikace věnovaná Mikuláši Koperníkovi a autobiografie Charlese Darwina), a popularizační, rovněž přírodovědné řady Věda a život (v Osvětě 1951–1952, 13 sv.) a Vědění všem (v Osvětě 1951–1953,17 sv. a několik reedic starších titulů). Ze zrušeného brněnského nakladatelství Rovnost přejala Osvěta Knihovnu Socialistické akademie (v Osvětě 1951–1952, 26 sv.), v níž vyšly mj. přednášky z oboru dějin obecných (Arnošt Klíma, Josef Kočí, Josef Macek), literárních (František Buriánek, Jiří F. Franěk, Jiří Hájek, František Nečásek) či z dějin výtvarného umění (Jaromír Neumann). Přímo v Osvětě vznikly dvě vlastivědné edice: ve Vlastivědné knihovně (1951–1952, 10 sv.) vycházely dobovou ideologií poznamenané brožury týkající se československých krajů, zatímco knižnice Poznání světa (1952–1953, zde 2 sv.) se zaměřovala na rozsáhlejší cestopisné a zeměpisné monografie (prvním svazkem byla kniha cestovatele Emila Holuba Velké dobrodružství). Pro Československou společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí, ustavenou v roce 1952, začala Osvěta vydávat Knihovnu Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí (v Osvětě 1952, 14 sv.), která se po úvodních dvou svazcích rozdělila do několika řad: vedle edic Přírodní vědy (1952, 1 sv.) a Společenské vědy (1952, 5 sv.) to byla edice Jazyk, literatura a umění (1952, 6 sv.), v níž vyšlo mj. pojednání Josefa Hrabáka věnované staročeské satiře nebo studie Felixe Vodičky o Karlu Havlíčkovi Borovském.
Třetí ediční oblastí spadající do kompetence Osvěty byla divadelní literatura, původně vycházející v nakladatelství Umění lidu, odkud přešly do Osvěty téměř všechny divadelní edice. Knižnice Sešity Divadelní žatvy (v Osvětě 1951–1952, 45 sv. a několik reedic starších svazků; edice variantně označována též jako Divadelní žatva) přinášela současná budovatelská dramata českých (František Smažík, Miloslav Stehlík), sovětských (Alexej Nikolajevič Arbuzov, Anatolij Surov) a příležitostně i slovenských dramatiků (Paľo Gejdoš, Peter Karvaš). Početněji byly zastoupeny též české i zahraniční (nikoli pouze ruské) hry klasické (P. A. C. Beaumarchais, Anton Pavlovič Čechov, Nikolaj Vasiljevič Gogol, Maxim Gorkij, Václav Kliment Klicpera, Lope de Vega, Jiří Mahen, Molière, Alois a Vilém Mrštíkové, Alexander Nikolajvič Ostrovskij, Ladislav Stroupežnický) a objevily se také dramatizace prozaických děl (Jiráskova románová kronika Mezi proudy v adaptaci Jaroslava Tumlíře; Olbrachtova Anna Proletářka v úpravě Evy Vrchlické). Edici Divadlo lidu (v Osvětě 1951–1951, 4 sv.), rovněž převzatou z Umění lidu, uzavřela Osvěta čtyřmi svazky her českých klasiků (Alois Jirásek, Josef Kajetán Tyl). V roce 1952 začala v rámci Divadelní knihovny vycházet řada Hry současné (v Osvětě 1952, 2 sv.), která se však výrazněji rozvinula až v nakladatelství Orbis. Profesionálnímu i ochotnickému divadlu pro děti poskytovaly materiál edice Hry pro mládež (v Osvětě 1951–1952, 10 sv.) a Hry pro loutky (v Osvětě 1951–1952, 13 sv.), v nichž převažovala současná česká a sovětská dramatická tvorba (mj. German Ivanovič Matvejev či Libuše Tittelbachová), objevovaly se však i dramatizace epické poezie (Král Lávra Karla Havlíčka Borovského v úpravě Václava Čtvrtka) a prózy (Vančurův Kubula a Kuba Kubikula, převedený do divadelní podoby Evou Foustkovou).
Výrazného rozvoje se dočkala Knihovna souborů lidové tvořivosti (v Osvětě 1951–1952, 19 sv.), jediným svazkem (č. 2) rovněž založená v Umění lidu. Neprofesionálním uměleckým souborům nabízela tematicky zaměřená pásma úryvků z poezie, prózy, divadelních scén a hudebních čísel. Od typické osnovy této edice se poněkud odlišovaly jednak satiry Václava Laciny Hovoří pan Jéminek a jednak výbor Hlasy básníků bojujících na západě, přinášející ukázky z politické lyriky a sociálně angažované poezie západních levicově orientovaných básníků (např. René Depestre, Paul Eluard, Langston Hughes, Walt Whitman, Pablo Neruda, Carl Sandburg); svazek uspořádal Arnošt Vaněček, který se na něm podílel i jako překladatel. Nově založená Knihovna diváků a posluchačů (1951–1952, 6 sv.) sloužila propagaci a ideově náležitému výkladu divadelního, hudebního a výtvarného umění (např. tvorby Mikoláše Alše, Antonína Dvořáka či Bedřicha Smetany; v edici Míly Melanové zde však vyšel též sborník k šedesátinám Josefa Skupy).

Náklady publikací Osvěty se obvykle pohybovaly mezi 2000 a 10 000 výtisky; desetitisícovou hranici překročilo vedle příležitostných účelových tisků např. cestopisné vyprávění Emila Holuba Velké dobrodružství (15 400) či populárně-naučná publikace s obrazovou přílohou Naše zoo (20 400).

 

Profilovým periodikem Osvěty byl týdeník Osvětová práce, původně vydávaný osvětovým odborem MIO, který zahrnoval řadu speciálních příloh (pravidelně zejména příloha Hovoří místní rozhlas, z dalších Dálkové školení, Dopisovatel osvětové práce, Lidový kronikářNázorová agitace na vesnici). Souborům lidové umělecké tvořivosti byly adresovány měsíčníky Lidová tvořivost (původně ji nákladem Osvětové práce vydávalo Ústředí lidové tvořivosti, poté vycházela pod hlavičkou MIO) a nově založený Československý loutkář. Pracovníkům knihoven byl určen časopis Čtenář (původně vydávaný Masarykovým, resp. Studijním lidovýchovným ústavem) a z Umění lidu přešel do Osvěty měsíčník Hádanka a křížovka. Všechny tyto časopisy pokračovaly posléze v nakladatelství Orbis. Na jaře 1952 Osvěta převzala od kulturně-propagačního oddělení Ústřední rady odborů (ÚRO), resp. z nakladatelství Práce „měsíčník pro ideovou a odbornou výchovu“ Nová fotografie (časopis zanikl již koncem roku 1952) a vycházet začala také Knihovna Nové fotografie (1952, 4 sv.), která na rozdíl od časopisu pokračovala i v nakladatelství Orbis. Od října 1952 bylo Osvětě svěřeno vydávání vlastivědného časopisu Nová skutečnost (původně vydával Svaz občanů bez vyznání), který v roce 1953 pokračoval v Orbisu pod názvem Naše vlast.
Od 1. 1. 1952 převzala Osvěta bývalou Ústřední informační službu a dostala za úkol ji přebudovat na Kulturní informační službu (KIS), jíž byly přiděleny úkoly v rámci vědecké osvěty, státně-politických akcí, výstavby kulturních a osvětových zařízení a také poradenské služby z oblasti některých podniků a zařízení MIO. Pro KIS Osvěta vydávala cyklostylem rozmnožovanou strojopisnou edici Jak pracují sovětští kulturně osvětoví pracovníci (1952, pravděpodobně 12 sv.). Na rozdíl od nakladatelského a vydavatelského úseku nebyla však KIS po zániku Osvěty začleněna do nakladatelství Orbis.
Velmi podobný ediční program mělo slovenské nakladatelství Osveta, sídlící v Martině, s nímž pražská Osvěta spolupracovala.

 
 Ediční řady

Divadlo lidu (1951); Zkušenosti sovětského divadla (1951); Hry pro loutky (1951–1952); Hry pro mládež (1951–1952); Knihovna diváků a posluchačů (1951–1952); Knihovna osvětové práce (1951–1952); Knihovna Socialistické akademie (1951–1952); Knihovna souborů lidové tvořivosti (1951–1952); Sešity Divadelní žatvy (1951–1952, též jako Divadelní žatva); Tvůrcové přírodovědy (1951–1952); Věda a život (1951–1952); Vlastivědná knihovna (1951–1952); Edice přednášek pro osvětové besedy (1951–1953); Vědění všem (1951–1953); Divadelní knihovna. Hry současné (1952); Jak pracují sovětští kulturně osvětoví pracovníci (1952, též jako Jak pracují sovětští kulturně osvětoví pracovníci v SSSR); Knihovna Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí (1952, řady: Jazyk, literatura a umění; Přírodní vědy; Společenské vědy); Knihovna Nové fotografie (1952); Naše věda, technika, umění a jejich představitelé /materiál k nástěnkám/ (1952); Přednáškové osnovy (1952, též jako Přednáškové texty; pro interní potřeby MIO); Poznání světa (1952–1953).

 Časopisy a informační bulletiny: Hádanka a křížovka (1951–1952); Československý loutkář (1951–1953); Čtenář (1951–1953); Lidová tvořivost (1951–1953); Osvětová práce (1951–1953); Nová fotografie (1952); Nová skutečnost (1952).Hádanka a křížovka (1951–1952); Československý loutkář (1951–1953); Čtenář (1951–1953); Lidová tvořivost (1951–1953); Osvětová práce (1951–1953); Nová fotografie (1952); Nová skutečnost (1952).
 Členové řídících a poradních orgánů: 

Ředitelé a šéfredaktoři: Norbert Pitthard (1951); František Novák (1951–1952). – Vedoucí redaktoři knižního úseku: František Musil (1951); Ladislav Ulčák (1951–??). – Vedoucí redaktoři časopiseckého úseku: Josef Pancíř (1951, znovu od počátku roku 1952); Norbert Pitthard (1951).

 Výtvarní spolupracovníci: Obálky: Jiří Blažek; Miroslav Kouřil; Rudolf Mader; Bohumil Tritta aj.
 Technické informace: Celkem cca 330 neperiodických publikací. – Náklady se obvykle pohybovaly od 2000 do 10 000 výtisků. – Neperiodické publikace Osvěta většinou tiskla ve Středočeských tiskárnách (Praha), popř. Jihočeských (závody České Budějovice, Strakonice a Vimperk) či Západočeských tiskárnách (Plzeň), časopisy v tiskařských závodech Orbis.

LITERATURA

Prameny: Národní archiv Praha: fond Ministerstvo informací – dodatky 1945–1953.
Studie a články: rd: Vydavatelství Osvěta a jeho úkoly, LD 9. 8. 1951; Osvěta, Kniha 1951, č. 8; J. Knapík – M. Franc a kol. in Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967 (2011, zde hesla Čtenář, Hádanka a křížovka, Osvětová práce).

Související odkazy

J. Halada: Encyklopedie českých nakladatelství 1949–2006
J. Knapík – M. Franc a kol.: Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967
  Autor hesla: Veronika Košnarová (2012)
  Aktualizace textu hesla: 23. 1. 2015 (vk)
  Aktualizace bibliografie: 23. 1. 2015 (vk)
zpět na hlavní stranu