Arnošt  GOLDFLAM

Široká paleta vyjadřovacích prostředků, jimiž Goldflam promlouvá ke svým čtenářům, posluchačům či divákům, mu umožňuje vytvářet bohaté imaginární světy plné neotřelé obraznosti, humoru, ironie, nadsázky a hravosti. Autorovou nejvyužívanější žánrovou polohou je tragikomedie, kde trapné a veselé stojí hned vedle vážného a tragického.
První texty pro divadlo, které psal společně s Josefem Kovalčukem, mají podobu divadelních scénářů, jež také Goldflam na scéně Hanáckého divadla v Prostějově (později přejmenováno na HaDivadlo) sám režíroval (Panoptikum, Hra bez pravidel, Závist, Bylo jich pět a půl). Autorova původní dramatická tvorba osmdesátých a začátku devadesátých let se rozvíjela dvěma směry. První skupinu představují texty s uvolněnou dramatickou stavbou, které prostřednictvím série asociativně řazených scénických obrazů zobrazují hlavního hrdinu nezřídka s autobiografickými rysy a jeho „pouť světem“. Boj dospívajícího člověka s rodičovskou, zvláště pak otcovskou autoritou o vlastní individualitu je hlavním tématem hry Návrat ztraceného syna. Text je ozvláštněn řadou scénických metafor, které jsou zakomponovány do tkáně nelineárně na sebe navazujících situací, v nichž generační spor otce a syna postupně přesahuje osud konkrétní rodiny a hra získává – také díky svému biblickému předobrazu – nadosobní až mytologický rozměr. Podobně uvolněnou kompozici má hra Písek /Tak dávno.../, v níž je předvedena série scénických obrazů inspirovaných osudy autorovy rodiny (na konci první části hry Goldflam staví působivý obraz Židů odcházejících do koncentračního tábora). Druhou linii tohoto období tvoří monodramata, v nichž Goldflam vykreslil rozmanité portréty lehce deformovaných a někdy až bizarně působících charakterů. Protagonistkou monodramatu Biletářka je uvaděčka, která má za úkol informovat diváky o technické poruše, postupně však publikum zcela ovládne a v sále nastolí absurdní, ale fungující diktaturu. Působivou studii vzniku totality v malém a nahodile vzniklém společenství autor odlehčil řadou humorných replik a ironických narážek, jež hrozivou obludnost charakteru hlavní postavy překreslují do tragikomické karikatury. Kompozičně originální hra pro jednoho herce Jeden den, s níž je scénicky i obsahově komplementární hra Jedna noc aneb Sen, zachycuje nedělní dopoledne mladíka Jendy, který leží v posteli a doslova si režíruje vlastní představy a sny. Prostřednictvím zcizovacího efektu vzniká druhá rovina hry, v níž herecká postava představující mladíka vystupuje z role a komentuje Jendovo počínání a charakterové vlastnosti. Třetí dimenzi hry autor rozehrává přímo v partu hlavní postavy Jendy, který uvažuje o tom, jak by ho asi někdo dokázal ztvárnit jako postavu na jevišti. Tato tři „patra“ textu se vzájemně zrcadlí a umožňují vnést do struktury monodramatu i prvek dialogičnosti, který by bylo možno označit jako dialog postavy v postavě. Jedna noc aneb Sen je záznamem snu, jehož jednotlivé fáze jsou pastišem určitého konvenčního žánru (od westernu přes sentimentální příběh osudové lásky továrníka k chudé venkovance či mikropříběh válečného odbojáře až po výstup úderníka z tzv. výrobního dramatu atd.); všechny kalky literárních, divadelních a filmových žánrů jsou však různými způsoby zdeformovány a posunuty do komické polohy. Monodrama Agatománie zkoumá možné důsledky lidské potřeby konat dobro a Červená knihovna zase odhaluje pravou podstatu egoistické „lásky“, která druhé lidi chápe pouze jako prostředky k uspokojení vlastních potřeb.
Mimo vymezené linie stojí autorova prvotina Horror, jejíž děj je zasazen do prostředí zdánlivě obyčejné rodiny, která se však postupně promění v obludnou skupinu trýznitelů. Na podobném půdorysu je vystaven příběh hry z konce osmdesátých let Tzv. sci-fi, v níž autor rozvíjí téma manipulace, strachu a iluze, která je silnější než realita. Hra zpočátku vykazuje rysy dobře napsané konverzační komedie, pozvolna se však do výchozího rámce začínají vkrádat bizarní a absurdní prvky, které v závěru gradují v otřesnou vizi společnosti, kde lidé ze strachu před vnější neviditelnou mocí negují realitu a nahrazují ji jakousi převrácenou až zvrácenou technologií přežívání.
Po Goldflamově odchodu z HaDivadla již nové hry nevznikaly výhradně v prostředí a pro potřeby konkrétního souboru a autorova tvůrčí dráha se rozvinula do více směrů. Ve struktuře dramatických textů tohoto období se projevuje stále silnější tendence k epizaci výpovědi a k explicitnějšímu vyjádření zpracovávané látky. Dílčí proměna výrazových prostředků však nenarušuje vnitřní soudržnost a kontinuitu autorovy tvorby, kterou do určité míry zajišťují také opětovně navracející se motivy a témata. K tématu holocaustu a židovství se Goldflam vrátil v groteskní frašce Doma u Hitlerů aneb Hitlerovic kuchyň či ve hře Sladký Theresienstadt aneb Vůdce daroval Židům město, která je zasazena přímo do kulis koncentračního tábora. Smlouva je aktualizací starozákonního příběhu o Abrahámovi a Izákovi a hry Ředitelská lóže, Dámská šatna a Vratká prkna zhodnocují autorovu dlouholetou osobní zkušenost s divadelním provozem. Syžetové schéma dospívajícího jedince putujícího světem, který je permanentně vystaven společenskému tlaku, se vrací ve hrách Pavel Jedlička a Jenda Krahulík, Několik Historek ze života Bédi Jelínka a Komplikátor aneb Comics, v nichž se mísí subjektivní, imaginací a snovými vizemi prosycená perspektiva hlavního hrdiny s krutou a někdy až absurdní skutečností. Ženy a panenky jsou vystavěny na bázi konfliktu žen pěti různých generací a Blbá Veruna aneb Svět, co jsme znali, ale už není je autorovou reflexí života za normalizace.
Kromě vlastních her Goldflam připravil také řadu dramatizací většinou německo-židovských autorů vycházejících z kulturního ovzduší střední Evropy či světově známých tvůrců dobrodružné literatury. Opětovně zpracovává dílo Roberta Musila (Muž bez vlastností, úryvek z jeho eseje je zakomponován již do hry Útržky z nedokončeného románu), Franze Kafky (Proměna, Proces, Ortel), Karla Poláčka (Okresní město, Hostinec U kamenného stolu), Julese Verna (Tajemství Viléma Storitze, Tajemství pralesa aneb 800 mil po Amazonce) či R. L. Stevensona (Ostrov pokladů).
Tématem příběhů povídkového souboru Pořád o jednom a jiné /povídky/ jsou nejčastěji rodinné stereotypy a zavedené životní role (přísný a věčně nespokojený otec, vzdorný, ale defenzivní syn, matka, kradmo urovnávající spory). Běžné, byť vyhrocené scény z rodinného života nabývají v Goldflamově podání groteskní podobu až hororový nádech, ještě podtržený poklidným, téměř obřadným způsobem vyprávění. Schopnost rozvinout výchozí všední situaci do absurdních souvislostí a překvapit čtenáře nečekaným zvratem, který porušuje obvyklá pravidla realistického vyprávění, Goldflama sbližuje např. s Ivanem Vyskočilem. V souboru Osudy a jejich pán je však ještě zřetelněji patrné, že Goldflam absurditou nesměřuje ke hře, nadhledu či humoru, ale komentuje odcizení, citovou bezradnost, vyprázdnění vztahů partnerských i rodičovských nebo patologickou lidskou touhu ovládat druhé. Ani v tvorbě pro děti se autor nevzdává prvků napětí a hororu (Standa a dům hrůzy), i když je zde kompenzuje humorem a nadsázkou. V souborech Tatínek není k zahození a Tatínek 002 titulní hrdina zabrání katastrofám a vykoná řadu odvážných skutků, vyzbrojen pouze dobrým vychováním, rozvahou, vytrvalostí a důvtipem. Každodenní starost o děti je tu stavěna naroveň dobrodružným či pohádkovým činům a ačkoli je text primárně určen dětem, skrývá v podtextu řadu vtipných narážek adresovaných také dospělým čtenářům.