Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Pavel KOHOUT

* 20. 7. 1928, Praha 
 
 
Dramatik, prozaik, básník, scenárista, překladatel a publicista
 Vyrůstal v rodině ekonoma. Jeho první ženou byla herečka Alena Vránová (* 1932), druhou asistentka televizní režie Anna K. (roz. Cornová, * 1932). Roku 1970 se oženil se spisovatelkou Jelenou Mašínovou (* 1941). Otec výtvarníka Ondřeje Kohouta (* 1953) a prozaičky Terezy Boučkové. – V době studií na reálném gymnáziu v Praze-Dejvicích se stal Kohout členem Dismanova dětského rozhlasového souboru (mj. zde spoluredigoval časopis Opona jedeme); po maturitě (1947) začal pracovat v mládežnické redakci Čs. rozhlasu (1948 působil s Karlem Kynclem jako komentátor vysílání z Mezinárodní rozhlasové výstavy v Praze). V letech 1949–1950 byl druhým kulturním přidělencem na čs. velvyslanectví v Moskvě. Od roku 1945 vyvíjel intenzivní činnost v mládežnických organizacích (člen ÚV ČSM 1952–1960). Na konci 40. let spoluzaložil a do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka. Současně od roku 1947 studoval na FF UK, nejprve dva semestry srovnávací literatury, poté estetiku a divadelní vědu; studií však zanechal. V letech 1951–1952 byl šéfredaktorem časopisu Dikobraz, v letech 1952–54 absolvoval vojenskou službu, během níž začal působit jako vedoucí redaktor kulturní rubriky časopisu Čs. voják (do 1955) a rovněž jako člen Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Hojně cestoval; ať již s uvedenými soubory, nebo jako svazácký funkcionář postupně navštívil Anglii, Skotsko a Holandsko (1946–1947), NDR (Mezinárodní festival mládeže, 1951), Finsko (Olympijské hry, 1952), Čínu, Mongolsko, Rumunsko (Světový kongres mládeže, 1953), SSSR (1954, 1957), Polsko (zasedání Rady Světové federace demokratické mládeže, 1955) a Itálii (1956). V roce 1956 byl několik měsíců reportérem a komentátorem vnitropolitické redakce Čs. televize, poté se stal spisovatelem z povolání. V letech 1963–1966 působil jako dramaturg v Divadle na Vinohradech. 1966 rezignoval na členství v ÚV Svazu československých spisovatelů (SČSS) pro nesouhlas s jeho kulturněpolitickou orientací, po vystoupení na 4. sjezdu SČSS (1967) byl spolu s dalšími (Ivan Klíma, A. J. Liehm, Ludvík Vaculík) podroben stranickému disciplinárnímu řízení. V roce 1968 se stal jednou z nejvýraznějších osobností tzv. pražského jara. Roku 1969 byl vyloučen z KSČ a nadále nesměl publikovat. Po perzekuci stupňující se s podpisem Charty 77, jejímž byl spoluautorem, mu bylo roku 1979 povoleno vyjet s manželkou na pracovní pobyt do Rakouska, návrat do vlasti jim však byl znemožněn a oba byli zbaveni státního občanství. Od tohoto roku žil Kohout ve Vídni, po roce 1989 střídavě i v Praze. Od roku 1996 se významně podílí na organizaci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.
 

Debutoval verši v Mladé frontě (1945). Vedle časopisů, v nichž působil, publikoval zejména v periodikách: Haló sobota, Středoškolák, Rudé právo, Zemědělské noviny, Pravda, Studentský předvoj, Haló noviny, Mladá fronta, My, Směna, Tvorba, Obrana lidu, Vlasta, Čs. voják, Večerní Praha, Květy, Ochotnické divadlo, Literární noviny, Literární listy, Plamen, Divadelní noviny, Divadlo, Student (1968 zde část korespondence s Günterem Grassem), Svědectví (Paříž, 1982 zde drama Marie zápasí s anděly), Listy (Řím, zde v přílohách Čtení na léto: 1982 Požár v suterénu; 1983 Pech pod střechou; 1984 Válka ve třetím poschodí; 1985 Marast; 1986 Atest; 1989 jako samostatná příloha drama Ecce Constantia). Po roce 1989 přispívá do periodik: Svobodné slovo, Lidové noviny, Scéna, Literární noviny (1993 zde Sex. Disentní dramoleta o jednom (posledním) jednání), MF Dnes (2009 zde na pokračování román Cizinec a krásná paní) aj.
V 70. letech přispěl do rukopisných a samizdatových sborníků: Pozdravy Jaroslavu Seifertovi (1971); O čem bych psal, kdybych měl kam /Tak píšu vám, pane Hrabal/ (1974), Když se řekne Werich (1975), Československý fejeton/fejtón (4 sv., 1975/76–1978/79), Karlu Kosíkovi k padesátinám (1976); Hodina naděje (1978), Fejetony zdarma, ne však bez prospěchu (výbor fejetonů z 1975–79; 1980), Hlasy nad rukopisem Českého snáře (1981) aj. V samizdatových edicích, příp. vlastními silami vydal práce Život v tichém domě (1974, obs. Válka ve třetím poschodí, Pech pod střechou, Požár v suterénu); Amerika (1974, s Ivanem Klímou), Kapka víry (novoroční „prémie“, 1975); Bílá kniha o kauze Adam Juráček... (1974); Král Colas Kolikátý (1975); Ubohý vrah (1976); Ruleta (1976); Atest (1978); Katyně (1979); Pohled z okna (1980, fejetony, ed. V. Pistorius).
Příležitostně Kohout působil jako režisér, zejména svých her; již od 50. let spolupracoval při inscenacích s domácími i zahraničními scénami, později byl do zahraničí zván též k samostatné režijní práci (Josef Švejk, Hamburk 1967; Taková láska, Hamburk 1969, aj.). Inscenoval také vlastní adaptace dramat českého a světového repertoáru: Shakespearovu Play Macbeth (1978, bytové divadlo Vlasty Chramostové), Gogolova Revizora (Vídeň 1979) aj. Výrazná byla, zvláště v 50. letech, Kohoutova práce pro Čs. rozhlas: vedle příležitostných fejetonů a glos byl autorem a moderátorem řady publicistických pořadů a pásem (nejznámější byly relace rozhovorů Mládí republiky, 1954–1960), komponoval literárně dramatické suity, estrádní pořady aj. Mnohé Kohoutovy básně byly zhudebněny mj. Václavem Dobiášem, Harry Macourkem, A. Paloučkem, Ludvíkem Podéštěm, Jiřím Pauerem a Radimem Drejslem a zpopularizovány provedením v Čs. rozhlase i soubory STM (Soutěž tvořivosti mládeže), současně však vyvolaly odbornou polemiku o životnosti Kohoutova lyrického hrdiny (Jan Trefulka a další v časopisech Host do domu, Literární noviny aj., 1954–1955, zde). Pro rozhlas bylo adaptováno také několik Kohoutových her: v padesátých letech mj. Dobrá píseň (1952, r. Jiří Horčička), později v rámci cyklu Ferdinand Vaněk v hlavní roli vznikly rozhlasové adaptace jednoaktovek Marast (2008, rozhlas. úprava Jelena Mašínová, r. Vlado Rusko), Atest (2008, rozhlas. úprava Jelena Mašínová, r. Ivan Chrz), Safari (2008, rozhlas. úprava Jelena Mašínová, r. Hana Kofránková); adaptovány jsou též jednoaktovky z cyklu Život v tichém domě: Válka ve třetím poschodí (2008, rozhlasová úprava P. K. + Jelena Mašínová, r. Ivan Chrz), Požár v suterénu (2009, rozhlas. úrava P. K. + Jelena Mašínová, r. Ivan Chrz) a Pech pod střechou (2009, rozhlas. úprava J. Mašínová, r. Ivan Chrz). Vznikly též cizojazyčné rozhlasové adaptace: v Německu Taková láska (So eine Liebe, Radio DDR 1958, rozhlas. úprava Wolfgang Beck), v Anglii Atest (BBC 1980), Velká hra na javora (The Maple Tree Game, BBC 1987) a Kyanid o páté (Cyanide at Five O´ Clock, BBC 2001), v Polsku Pat aneb Hra králů (Pat, czyli królewska gra, Program 2 PR 2008, rozhlas. úprava Iwona Malinowska, r. Janusz Kukuła) aj. – Kohout je dále autorem či spoluautorem komentářů k dokumentárním filmům: Za život radostný (1951), Rozloučení s Klementem Gottwaldem (1953), Setkání v Bukurešti (1953), Čínské jaro (1954), Varšavské léto (1954).
Sám či ve spolupráci s režiséry napsal scénáře k filmům: Zítra se bude tančit všude (1952, r. Vladimír Vlček), Cesta zpátky (1958, r. Václav Krška), Letiště nepřijímá (1958, r. Čeněk Duba), Smyk (1960, r. Zbyněk Brynych, sc. + Jiří Vala). Scénáře některých filmů vznikly podle Kohoutových vlastních divadelních her: Zářijové noci (1957, r. Vojtěch Jasný, sc. + František Daniel), Taková láska (1959, r. Jiří Weiss), Dvanáct (1964, r. Eva Sadková). Sám režíroval snímky Sedm zabitých (1965, sc. + Jelena Mašínová) a Svatba s podmínkou (1965, podle vlastního sc.), pro německou televizní stanici ZDF/ORF pak inscenaci Ucho podle Jana Procházky (1983). Na motivy Kohoutova dramatu Marie zápasí s anděly byl v Itálii natočen film Andělé moci (Gli angeli del potere, 1988, r. Giorgio Albertazzi) a podle románu Nápady svaté Kláry v Izraeli film Svatá Klára (Clara Hakedosha, 1995, sc. a r. Ori Sivan a Ari Folman). Řada jeho dramatických a prozaických prací byla též uvedena v inscenacích zahraničních televizí: Taková láska (Rotsa aseti sikvarulia, Gruzie 1958, r. Tariel Kurtskalia a Michail Tumanišvili; Sellaista rakkantta, Finsko 1963, r. Seppo Wallin; So eine Liebe, SRN 1968, r. Jiří Bělka); Aksál (Evol, Rakousko 1971, r. Helmut Schwarz); August August August (Belgie 1971, r. Walter Tilemans); Válka ve třetím poschodí (Krieg im dritten Stock, koprodukce SRN, Francie, Kanada 1973, r. Karl Peter Bilte); Bílá kniha o kauze Adam Juráček (Die aufregende Fall des Studienrats Adam Juracek, SRN 1976, r. Tom Toelle); Ruleta (Roulette, SRN 1977, r. Franz Peter Wirth); Pech pod střechou (Pech, Belgie 1979, r. Juul Claes a Jan Verbist); Nápady svaté Kláry (Die Einfälle der heiligen Klara, SRN/ZDF 1980, r. Vojtěch Jasný) a verneovská adaptace Le tour du monde en 80 yours (Francie 1979, r. André Flédérick). Pořízen byl záznam inscenace bytového divadla Play Macbeth (1979, kamera Stanislav Milota). Po roce 1989 uvedla Česká televize adaptaci Kohoutovy aktovky Aksál (1991, r. Jiří Bělka, natočeno 1969, vysílání zakázáno), „přímý přenos z kostnického koncilu“ Ecce Constantia (1992, r. Luboš Pistorius a Jitka Pistoriusová), televizní adaptace her Ruleta, napsané na motivy povídky Tma Leonida Andrejeva (1995, r. Viktor Polesný) a Válka ve třetím poschodí (2000, sc. a r. Ivan Pokorný), seriál Konec velkých prázdnin (1996, r. Miloslav Luther) a televizní filmy Hodina pravdy (2000, sc. + Jelena Mašínová, r. Jitka Němcová), Hodina tance a lásky (2002, sc. + Jelena Mašínová a r. Viktor Polesný), PF 77 (2003, sc. + Jelena Mašínová, r. Jaroslav Brabec), 10 způsobů lásky (2009, sc. + Jelena Mašínová, r. Viktor Polesný) a Smyčka (2009, r. Viktor Polesný). O životě Pavla Kohouta vznikl v České televizi krátký dokumentární film z cyklu GEN (1993) a celovečerní dokument Fenomén Kohout (1999, obé r. Viktor Polesný). – Zpočátku užíval šifer GAL, veron.

 

Publikační počátky Kohoutovy tvorby souvisely s jeho aktivitou v mládežnických souborech a v armádě. Vedle didaktických pohádek psal především písně a básně, proklamující v duchu poetiky budovatelského umění komunistické ideály. Jeho sbírky veršů zahrnují lyrickoepické reminiscence na uplynulou válku, ódy na Stalina, Gottwalda a Fučíka, častušky o nových výrobních vztazích a tendenční lyriku z cest, i skladby písňového charakteru, které obdobně jako básně Stěpana Ščipačova oslavují mládí a lásku (Verše a písně, Čas lásky a boje). Téma pěveckého souboru a autorova snaha vyjádřit se k politickému dění se objevuje rovněž ve veršovaném dramatu Dobrá píseň, jímž chtěl Kohout na vzorku profesních i lidských typů mládežníků pojmenovat a vyřešit rozpor mezi soukromým životem individua a povinností sloužit celku. Smysl pro společensky a politicky aktuální témata i schopnost pohybovat se na samé hranici povoleného začaly v polovině 50. let u Kohouta krystalizovat v kritický pohled na dobový život. Drama Zářijové noci poukázalo na necitlivý přístup k člověku ve vojenském prostředí; satirické drama Chudáček (o nekompetentním člověku, který udělá snadnou kariéru v instituci byrokraticky rozhodující o umění) bylo roku 1956 v Armádním divadle (Divadle na Vinohradech) po několika zkouškách staženo. Hra Říkali mi soudruhu schematicky rozvíjela na postavě defraudanta a svůdce problém morálky a jejího místa při budování socialismu. K opomíjené tematice manželství a relativnosti milostného citu, pragmaticky podřízeného sobeckým zájmům i zbabělosti, se Kohout obrátil na přelomu 50. a 60. let dramaty Sbohem, smutku!, Taková láskaTřetí sestra; pro absolventský ročník DAMU (1963) napsal hru o věrnosti ideálu přátelství a hereckého poslání Dvanáct.
Značnou proslulost získaly v 60. letech Kohoutovy aktualizované adaptace děl české i světové literatury (Válka s Mloky, Cesta kolem světa za 80 dní, Josef Švejk), které také (spolu s Takovou láskou) autora uvedly na zahraniční scény. Jejich úspěch spočíval v humorném nadhledu a v obratném využití nové divadelní poetiky, hudebních a pohybových potencí muzikálu, a zejména filmové techniky montáže a rychlých střihů, která dramatikovi umožňovala s minimálním hereckým obsazením předvádět i složité příběhy. Kohoutovy autorské adaptace prozaických děl z pozdějších období prokazují smysl pro tradičněji pojatý dramatický konflikt a soustředění na rozpor mezi jedincem a světem (Amerika, Ubohý vrah), na tlak sociálních a dějinných okolností na charakter jedinců i jejich činy. Kohout si pro své adaptace vybírá proslulé i méně znamé texty; pojítkem je schopnost vystihnout základní myšlenku díla, na níž je vystavěn nosný konflikt a zdůrazněny vlastní, často mravní akcenty (Král Colas Kolikátý, Ruleta, Hráč a jeho štěstí, 1984 – noční můra, Velká hra na javora, Kyanid o páté).
Ve shodě s proměnou společenské a kulturní atmosféry se od konce 60. let pro Kohoutovu autorskou dramatickou tvorbu staly příznačnými prvky absurdního dramatu. Využil jich již v cirkusové férii August August, august (tragikomickém podobenství o naivitě lidského snu a moci neuznávající ani vlastní pravidla hry) a poté v aktovkách, zvláště těch, v nichž (stejně jako např. Pavel Landovský) navázal na Havlovu postavu disidentského intelektuála Ferdinanda Vaňka. Jejich civilně pojatí hrdinové jsou buď vtahováni do absurdních situací (často s prvky hororu) a postupně přiváděni k aktivní dobrovolné spolupráci s mocí (aktovky ze souboru Život v tichém domě), nebo jsou nuceni čelit „přirozeným“, leč nepochopitelným situacím, jaké se nabízejí v „reálném socialismu“ (Atest, Marast) či v „reálném kapitalismu“ (Safari, Nuly). Úsměvná jednoaktovka Sex pak nachází absurdní polohy i v „hnutí odporu“ nepraktických disidentů a povahových odlišnostech jeho aktérů. Do fiktivní jihoevropské země je situován děj hry Malá krevní msta, v níž dramatickou zápletku vytvářejí letité národostní konflikty a konfrontace několika Rakušanů a Němců s dědictvím německé viny za válečné zločiny. „Nové poměry“ v polistopadových Čechách svérázně vykresluje groteskní fraška Dvě gorily proti mafii, založená na metodě „kuklení“ (skrývání v gorilím převleku), i drama Éros, námětově vycházející z možného dopadu polistopadových restitucí na rodinné vztahy a moralní hodnoty. Sociálněkritický podtón v sobě rovněž nese drama o propletených erotických vztazích (Arthurovo Bolero), inspirované hrou Rej Arthura Schnitzlera. Bilanční étos v sobě nese hra Malá hudba moci, inspirovaná osobností W. A. Mozarta (hra byla napsána pro příležítost oslav 250. výročí jeho narození) i Kohoutovým vlastním uměleckým i lidským osudem. Děj hry Kohout umístil do posledních tří desetiletí 20. století v Rakousku a Německu a koncipoval ji jako pásmo vzpomínkových výjevů z profesního, společenského i osobního života hlavní postavy, parafrázi Mozartovy osobnosti, rakouského levicového hudebního umělce, jenž se zaváže ke spolupráci s východoněmeckou tajnou policií.
Na počátku normalizace se začal Kohout věnovat i próze. Díla z této doby reagují na tragikomiku společenskopolitické situace po roce 1969 prostřednictvím absurdní metaforiky a groteskní fabulace, která relativizuje poměr mezi normálním a abnormálním. V Bílé knize o kauze Adam Juráček... autor vypráví o soudním procesu s učitelem, který praktickým činem popřel platnost fyzikálních zákonů, v černém románu Katyně o učilišti popravčích mistrů a v humoristické próze Nápady svaté Kláry o mladé dívce, jež v sobě uprostřed času socialismu objeví schopnost věštit. Hlavní zápletka grotesky Ten žena a ta muž, jejíž první část vznikla na počátku let sedmdesátých a druhá v polovině let devadesátých, je postavena na záměně typických mužských a ženských atributů: do absurdity dovedené soužití submisivního muže a dominantní ženy se odehrává částečně v kulisách socialismu, částečně nástupu kapitalismu (zde spojeného především s tématem restitucí).
Druhou linii představují prózy zpracovávající mravní problematiku spojenou s historickými mezníky druhé poloviny 20. století. Kohout tato témata efektně roubuje na čtivé příběhy s milostnou či detektivní zápletkou. Zúročuje zde své zkušenosti dramatika: prózy jsou vystavěny na dramatickém, gradujícím napětí a rychlém spádu děje; dění je střídavě nazíráno z perspektiv více postav. Patrná je snaha o demytizaci problematiky česko-německých vztahů. Spíše než analýza a hlubinná reflexe neuralgických bodů česko-německých (po)válečných dějin se tu prosazují ideové předpoklady, které slouží k naplnění autorského záměru, brání však uchopení tématu jako živé a žité skutečnosti. Slepou věrnost pokřivenému ideálu a hranice osobní či kolektivní viny nazírá z několika úhlů i pravd román o Terezíně za druhé světové války (Hodina tance a lásky). Na pozadí pražského květnového povstání se odvíjí detektivní příběh Hvězdné hodiny vrahů. Kohout zde nastínil problematiku moci davu a davové psychózy, dávající příležitost k projevům agresivních pudů. Načrtl tu též téma česko-německého konfliktu i smíření, které se stalo také východiskem románu Ta dlouhá vlna za kýlem.... Únorový převrat v roce 1948 a události těsně následující jako zkouška lidských charakterů se staly námětem „stručného románu“ (autorovo označení) Smyčka. Propletené, tragicky či tragikomicky pojaté osudy několika emigrantů v Rakousku v době osmdesátých let sleduje rozsáhlý román (který vznikl současně se stejnojmenným televizním seriálem) Konec velkých prázdnin. Problematiku odhalování spolupracovníků bývalé Státní bezpečnosti se Kohout pokusil zachytit v „lustračním“ románu Sněžím.
V některých dílech se Kohout pokouší reflektovat svou vlastní roli v politickém, kulturním i společenském životě své země. Již v roce 1969 vydává koláž deníkových zápisů a dobových materiálů, zachycujících výseky ze 40. a 50. let, tzv. obrodný proces a následnou sovětskou invazi (vyšlo nejprve německy s tit. Aus dem Tagebuch eines Kontrrevolutionärs, česky až v roce 1997 s tit. Z deníku kontrarevolucionáře). Počátkům formování českého disentu, jeho konfliktům s politickou a policejní mocí a vzniku Charty 77 je věnován „memoárromán“ Kde je zakopán pes. Jako pokračování tohoto osobitého žánru lze vnímat dvoudílnou knihu pamětí (To byl můj život??), v níž Kohout, mj. v reakci na biografii Fenomén Kohout publicisty Pavla Kosatíka, interpretuje své životní i umělecké peripetie od narození do počátku devadesátých let; do vyprávění jsou jako ilustrativní příklady zakomponovány též úryvky z Kohoutových děl. Pro autobiografii neobvyklá er-forma umožnila autorovi vyjádřit distanci od některých událostí především z přelomu čtyřicátých a padesátých let, jež zpětně komentuje, snaží se pochopit motivaci svého jednání, kriticky je zhodnotit. V pojetí hlavního hrdiny osciluje vševědoucí vypravěč mezi (sebe)ironií na straně jedné (padesátá léta) a heroizováním na straně druhé (disidentské období). Kniha zároveň nabízí osobitou interpretaci kulturněhistorického dění v Čechách, Rakousku a Německu druhé poloviny 20. století.
Autorovu publicistiku (fejetony, sloupky) z let 1975–2008 shrnuje knižní výbor O ničem a o všem.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie a autorské dramatizace prozaických děl: Maruska (B 1946, novoroč. tisk Dismanova rozhlasového dětského souboru); Pohádka o tom, jak žák Antonín Mikulka vyrobil les (pro děti, 1949); O černém a bílém (pohádky pro děti, 1950); Pohádka o hloupém Honzovi (pro děti, rozmnož., b. d., 1950); Olympijský zápisník (RpRp 1952, s M. Hladkým); Dobrá píseň (D 1952, i prem.; 1. přeprac. in Tři knihy veršů; 2. přeprac., rozmnož., 1960); Verše a písně (BB 1952; poté in Tři knihy veršů); Čas lásky a boje (BB 1954; poté in Tři knihy veršů); Zářijové noci (D 1956, prem. 1955; jako film. sc. 1957); Odvaha (D, rozmnož., 1957, i prem., podle Stráž na Amuru V. Ketlinské); Taková láska (D, rozmnož., 1957, i prem.; 1. přeprac. 1958; 2. přeprac., rozmnož., 1959); Sbohem, smutku! (D, rozmnož., 1958, prem. 1957); Třetí sestra (D, rozmnož., 1960, i prem.; 1. přeprac. 1961; 2. přeprac., rozmnož., 1966); Cesta kolem světa za 80 dní (D 1962, prem. 1961, podle J. Verna); Válka s Mloky. Musical-mystery (1963, i prem., podle K. Čapka); Dvanáct (D 1963, i prem.); Říkali mu Frkos (P pro děti, 1963); Josef Švejk aneb Tak nám zabili Ferdinanda a jiné citáty z Osudů dobrého vojáka Švejka (D 1964, prem. 1963, podle J. Haška); August August, august (D, rozmnož., 1967, i prem.; knižně 1968; 1. něm. přeprac. in Drei Theaterstücke, Luzern 1969; 2. české přeprac. s tit. Klaun, prem. 1994; přeprac. pro děti s tit. Der Kleine August, Kassel, rozmnož., 1982, i prem.); Z deníku kontrarevolucionáře aneb Životy od tanku k tanku (P, něm. s tit. Aus dem Tagebuch eines Kontrrevolutionärs, Luzern 1969; česky 1997); Aksál (D, něm. s tit. Evol; in soubor Krieg im dritten Stock, Evol, Luzern 1970; samostatně Kassel 1972, prem. 1971); Bílá kniha o kauze Adam Juráček, profesor tělocviku a kreslení na Pedagogické škole v K., kontra Sir Isaac Newton, profesor fyziky na univerzitě v Cambridge; podle dobových materiálů rekonstruoval a nejzajímavějšími dokumenty doplnil P. K. (P, něm. s tit. Das Weissbuch in Sachen Adam Juráček..., Luzern 1970; česky: Toronto 1978; 1991); Král Colas Kolikátý (D, něm s tit. Colas Breugnon oder Gott im Frankreich, Kassel 1970, prem. 1978; česky: rozmnož., 1990, prem. 1995, podle R. Rollanda); Amerika (D, něm., Kassel 1970, podle F. Kafky, s I. Klímou, prem. Krefeld 1978; česky: rozmnož., 1991); Válka ve třetím poschodí (D, něm. s tit. Krieg im dritten Stock, Luzern 1970, prem. Wien 1970; česky in Život v tichém domě, 1991); Ubohý vrah (D, něm. s tit. Armer Mörder, Luzern 1972, prem. 1973; česky přeprac., rozmnož., 1990, prem. 1991; podle L. N. Andrejeva); Požár v suterénu (D, něm. s tit. Brand im Souterrain, Kassel 1974, i prem.; česky in Život v tichém domě, 1991, prem. 1990); Pech pod střechou (D, něm. s tit. Pech unter dem Dach, Kassel 1974, i prem.; česky in Život v tichém domě, 1991, prem. 1990); Ruleta (D, něm. s tit. Roulette, Luzern 1975, i prem.; česky: rozmnož., 1991, prem. 2009, podle povídky Tma L. N. Andrejeva); Katyně (R, něm. s tit. Die Henkerin, Luzern 1978; česky: Kolín n. R. 1980; 1990); Atest (D, něm. s tit. Attest, rozmnož., Kassel 1979, i prem. Wien; česky in Atest – Marast, rozmnož. 1990, i společná prem., uvedeno též s tit. Lapálie a patálie spisovatele Vaňka); Jolana a kouzelník (P pro děti, Luzern 1980); Marast (D vl. n. Vídeň 1981; in Atest – Marast, rozmnož. 1990, i společná prem., uvedeno též s tit. Lapálie a patálie spisovatele Vaňka); Marie zápasí s anděly (D, něm. s tit. Maria kämpft mit den Engeln, Luzern 1981, prem. Wien 1981; česky: rozmnož., 1990); Nápady svaté Kláry (P, něm. s tit. Die Einfälle der Heiligen Klara, Luzern 1980; česky: Toronto 1981; 1992); Unser Malfalter (něm., omalovánky, Aarau 1982, kresby K. Havlíček); Hráč a jeho štěstí (D, něm. s tit. Der Spieler, prem. Hamburg 1983; česky: vl. n., Vídeň 1982, rozmnož., 1991, prem. 1993, podle F. M. Dostojevského); Puppenmenschen (něm., slovní hříčky pro děti, Luzern 1983, s fotografiemi T. Davida); Kde je zakopán pes (R, něm. upravená verze s tit. Wo der Hund begraben liegt, München 1987; česky: Kolín n. R. 1987; 1990; doplněné vydání 2002); Pat aneb Hra králů (D, něm. s tit. Pat, prem. West Berlin 1987; česky: rozmnož., 1991 i prem.); Hodina tance a lásky (R, něm. s tit. Tanz- und Liebesstunde, München 1989; česky: Kolín n. R. 1989; 1992); Konec velkých prázdnin (něm. s tit. Ende der grossen Ferien, R, München 1990; česky 1996); Ecce Constantia (D, rozmnož., 1990); Sněžím (R, něm. s tit. Ich scheine, München 1992; česky: 1993); Hvězdná hodina vrahů (R 1995); Kyanid o páté (D 1996, v programu k incenaci ND Praha, prem. 1996; podle povídky Zeď mezi námi T. Werbowské); Ten žena a ta muž (R 1999); Ta dlouhá vlna za kýlem... (R 2000); Dvě gorily proti mafii (D 2002, v programu k inscenaci Městského divadla v Brně; prem. 2002); To byl můj život?? (První díl) 1928–1979 (vzpomínky, 2005); To byl můj život?? (Druhý díl) 1979–1992 (vzpomínky, 2006); Malá hudba moci = Eine kleine Machtumuzik (D 2007, v programu k inscenaci ND v Praze, prem. 2007; překlad do češtiny P. K. + Tomáš Kafka); O ničem a o všem (FF 2008); Smyčka (R 2008); scénicky: Říkali mi soudruhu (1961); Noční můra – 1984 (něm. s tit. Ein Alptraum, prem. Wien 1981, podle G. Orwella); Das grosse Ahornbaumspiel (něm., Basel 1984, podle novely Na ulici Mantuelasa M. Eliada; čes. knižně s tit. Velká hra na javora, in Lesk cizího peří, 2001); Erinnerung an die Biskaya (něm., Wien 1985); Dobře tak, že je smrt na světě (1993, pásmo českých pohádek, s J. Mašínovou); Psí matka (2008, podle P. Matesise).
Adaptace dramatických děl: J. Robert – J. Duvier – H. Jeanson: Marie-Octobre (rozmnož., 1964, i prem.); F. Šrámek: Měsíc nad řekou (něm. s tit. Mond über dem Fluss, rozmnož., Kassel 1970, i prem.; česká prem. 1962); W. Shakespeare: Macbeth (s tit. Play Macbeth, rozmnož., Kassel 1980; česky: rozmnož., 1991, prem. bytové divadlo V. Chramostové, 1978); E. Rostand: Cyrano! (něm. prem. s tit. Der Arme Cyrano!, 1982; česky: rozmnož., 1990; prem. s tit. Ubohý Cyrano, 1990, nová verze s tit. Cyrano!! z r. 2004 publikována ve výboru Čtyři a Cyrano!!, 2005); scénicky: J. B. Moliere: Don Juan a jeho sluha (1971, pod jm. J. Dalíka, V. Tauba, J. Adamíry; 1991 pod jm. P. Kohouta, knižně in Pět a Pat, 2008); Ö. von Horvath: Geschichten aus dem Wiener Wald (něm., prem. Antwerpen 1977); N. V. Gogol: Revizor (něm. s tit. Der Revisor kommt, Wien 1979); W. Shakespeare: Sen noci svatojánské (něm. s tit. Ein Traum von der Sommernacht, Antwerpen 1984) + Hamlet (něm., Antwerpen 1986).
Souborná vydání: Tři knihy veršů (BB, D 1955; obsahuje: Verše a písně; Dobrá píseň; Čas lásky a boje); Tři hry (DD 1958, obsahuje: Zářijové noci; Sbohem, smutku!; Taková láska); Život v tichém domě (DD, rozmnož., 1991, obsahuje: Válka ve třetím poschodí; Pech pod střechou; Požár v suterénu); Atest, Marast (DD, rozmnož., 1990; D Marast, něm. s tit. Morast, prem. Salzburg 1982); Šest & Sex (DD 1998; obs.: Válka ve třetím poschodí; Pech pod střechou; Požár v suterénu; Atest; Marast; Safari; Sex); Hry v posteli (DD 2001; obs.: August August, august; Marie zápasí s anděly; Ecce Constantia!; Nuly /prem. 2000/); Lesk cizího peří (DD 2001; obs.: Cesta kolem světa za 80 dní; Ubohý vrah; Král Colas Kolikátý; Velká hra na javora); Čtyři a Cyrano!! (DD 2005; obs.: Malá krevní msta; Dvě gorily proti mafii; Éros /prem. 2008/; Arthurovo bolero /prem. 2004/; Cyrano!!); Pět a Pat (DD 2008; obs.: Josef Švejk; Don Juan a jeho sluha; Ruleta, Hráč a jeho štěstí; 1984 – noční můra; Pat aneb Hra králů);
Překlady: A. Gladkov: Věčně mladá historie (D, rozmnož., 1956, i prem., volné přebásnění); scénicky: V. M. Gusjev: Sláva (1950); P. Lotar: Smrt prezidenta (1968, s F. Kafkou).
Ostatní práce: Mariánské Lázně (verše k obrazové publikaci, 1960); Rozhovory a prohlášení. Dokumenty (West Berlin 1974, s J. Smrkovským a L. Vaculíkem); Prag (něm., průvodce, München 1984, s E. Kriseovou, pod společným pseud. Albert Neumann).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Devátému sjezdu (1949); Básně o Klementu Gottwaldovi (1949); Prezident Klement Gottwald (1950); Náš rok (1950); Jde české mládí (1950); Mír zvítězí nad válkou (1951); O novou vesnici (1951); Mladá vesnice (1951); Mládí světa v boji za mír (1951); Bohatá úroda, trvalý mír (1951); Hlasy z domova (Kolín n. R. 1975); Čára na zdi (Kolín n. R. 1977); Hodina naděje. Almanach české literatury 1968–1978 (něm. s tit. Stunde namens Hoffnung. Almanach tschechischer Literatur, Luzern 1978; česky Toronto 1980); Uzel pohádek (něm. s tit. Zauberwurzel, München 1978; česky 1991); Když se řekne Werich (Kolín n. R. 1981, souborně in Když se řekne Werich a když se řekne Voskovec, 1990); Sólo pro psací stroj (Kolín n. R. 1984); A Besieged Culture (Stockholm – Vienna 1985); Podivuhodní kouzelníci (Londýn 1987); The Vaněk Plays (Vancouver 1987); Jaro 1968 (Kolín n. R. 1988); Československý fejeton/fejtón 1975–76 (1990); Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře (1991); Good-bye, Samizdat (Evanston, USA, 1992); Rozjímání vpřed i vzad (2001, věnováno Karlu Kosíkovi); V hlavní roli Ferdinand Vaněk (2006, zde hry Atest, Marast a Safari); Maďarské povstání 1956. Padesát let poté (2007) aj.
Korespondence: Briefe über die Grenze. Versuch eines Ost-West Dialogs (něm., korespondence s G. Grassem, Hamburg 1968).
Uspořádal a vydal: Mein Lesebuch (něm., Luzern 1983); J. Gruša: Máma, táta, já a Eda (slabikář a čítanka pro děti, Wien 1988; 1990).

LITERATURA

Knižně: P. K. Das Dossier (Wien–München 1988); M. Hoznauer: P. K. (bibliogr. příručka, 1991); P. K. (sb. synopsí a bibliogr., rozmnož., 1990); V. Ambros: P. K. und die Metamorphosen des sozialistischen Realismus (New York – Berlin 1993); P. Kosatík: Fenomén Kohout (2001); Svazek Dialog. StB versus Pavel Kohout (2006, ed. R. Schovánek); monotematické číslo časopisu Rozrazil 4/2008.
Studie a články: Z. Heřman: P. K., Divadlo 1958, č. 8; M. Jariš: doslov, in Tři hry (1958); L. Bartošek – Š. Bartošková in Filmové profily 1 (1966); M. Goetz-Stankiewicz: P. K., in Silenced Theatre: Czech Playwright without a Stage (Toronto 1979); A. French in Czech Writers and Politics 1945–1969 (New York 1982); M. Goetz-Stankiewicz: předmluva, medailon a bibliogr., in The Vaněk Plays (Vancouver 1987); L. Pistorius: ...i ten kohout aneb Na tom našem dvoře..., O divadle (smz.) 1988, sv. 4; J. Procházka: Dramatické dílo P. K., Listy 1989, č. 4; J. Čulík in Knihy za ohradou (b. d., 1991); B. Svadbová: P. K. (medailon), Čtenář 1991, č. 8–9; P. K. in Gen, 100 Čechů dneška 2 (1994, zprac. M. Komárek, J. Lipold a R. Gallo); V. Ambros: Model ante portas aneb ubohý "Chudáček", Divadelní revue 1994, č. 3 (přeprac. verze kapitoly z knihy P. K. und die Metamorphosen des sozialistischen Realismus); V. Just: Kohout, Kohout, Kohout (Ke kritickému ohlasu díla P. K.), LitN 1994, č. 21; J. Pechar: Sebeparodie a černý humor v próze P. K., in Nad knihami a rukopisy (1996; pův. smz. 1980); L. Pytloun: Ubohý vrah – divadelní adaptace P. K.: Problém převodu prozaického díla do dramatické formy, Tvar 1997, č. 6; J. Češka: Kontrarevolucionářova hlubina bezpečnosti? ČL 2000, č. 3; P. Janoušek: Dramatazice neexistující prózy, Svět a divadlo 2001, č. 2; J. Czaplinska: Stejný nápad, jiné knihy: Nápady svaté Kláry P. K. a E. E. Olgy Tokarczuk, in Současné vztahy české a polské literatury (ed. L. Martinek, 2001); V. Maidl: Pavel Kohout: Deutsche, Sudetendeutsche und die Vertreibung in seinem Werk, in Transfer im Kontext der tchechischen Literatur: Vertreibung, Aussiedlung = Transfer v kontextu české literatury: vyhnání, odsun (edd. G. Zand, J. Holý, 2004); M. Babecki: "August ludens" – od cyrku do polityki: o jednym dramacie P. K., in Homo ludens v literatuře (ed. L. Pavera, 2006); L. Jungmannová: Paradoxy s Vaňkem, in V hlavní roli Ferdinand Vaněk (ed. L. Jungmannová, 2006); P. Hrtánek: ... buď svatý rád, když není bit! Legendární motivy v několika pohledech na současnou českou prózu (podkap. Od svatosti k humoru), in Kacíři, rouhači, ironikové v současné české próze (2007); I. Hájek: Klonování Ferdinanda Vaňka, in Prokletá i požehnaná. Eseje o české literatuře (2007); J. Hanuš: Zakopaný pes komunistického režimu: P. K. a možnosti memoárománového žánru, Dějiny – teorie – kritika 2007, č. 1; L. Jungmannová: Dramatik, in Malá hudba moci, program k inscenaci ND v Praze (2007).
Recenze: Dobrá píseň: S. Machonin, Divadlo 1952, č. 11/12 * Čas lásky a boje: M. Červenka, MF 12. 9. 1954; J. Trefulka + J. Kainar + J. Skácel, HD 1954, s. 505, 550, 551; odpověď P. K., LitN 1955, č. 13 * Zářijové noci: S. Machonin, LitN 1955, č. 53; J. Šotola, Květen 1, 1955/56, č. 6; A. Scherl, HD 1956, s. 82 * Taková láska: J. R. Pick, Květen 3, 1957/58, č. 4; J. Herman, Amatérská scéna 1992, č. 5 * Říkali mi soudruhu: S. Machonin, LitN 1961, č. 2 * Válka s Mloky: E. Uhlířová, Divadelní noviny 7, 1963/64, č. 7–8 * Říkali mu Frkos: Z. K. Slabý, ZM 1964, č. 6/7 * August August, august: S. Machonin, LitN 1967, č. 20; M. Plešák, HD 1968, č. 10 * Katyně: J. Lopatka, Svědectví (Paříž), 1979, č. 59, též in LitN 1990, č. 30 * Play Macbeth: Jan Pojhar (= J. Černý), Kritický sborník (smz.) 1981, č. 3, též in Svět a divadlo 1990, č. 1 * Kde je zakopán pes: M. Jungmann in Cesty a rozcestí (Londýn 1988); J. Lukeš, LidN 7. 4. 1990; F. Goldscheider, Tvar 1990, č. 8 * Bílá kniha o kauze Adam Juráček...: J. Lukeš, LidN 12. 3. 1992, příloha Národní 9, č. 11; M. Petříček, Tvar 1992, č. 5 * Hodina tance a lásky: E. Schmidt-Hartmann, Proměny (New York) 1990, č. 2; R. B. Pynsent, List pro literaturu 1990, č. 9; E. Lukeš, Tvar 1993, č. 4 * Konec velkých prázdnin: K. Chvatík, Listy 1991, č. 6; M. Jungmann, LitN 1996, č. 44; V. Novotný, Týdeník Rozhlas 1996, č. 51 * Sněžím: J. Lukeš, LidN 21. 10. 1993, příloha Národní 9, č. 42; J. Chuchma, Respekt 1994, č. 6; M. Špirit, Kritický sborník 1994, č. 3 * Hvězdná hodina vrahů: E. Profousová, LitN 1995, č. 42; A. Knapp, Labyrint Revue 1995, č. 9–10; V. Brožová, Tvar 1996, č. 1; J. Peňás, Respekt 1996, č. 2 * Šest & Sex: A. Haman, NK 1998, č. 42 * Ten žena a ta muž: J. Chuchma, MFD 20. 10. 1999; A. Haman, LidN 2. 11. 1999; J. Češka, Tvar 2000, č. 5 * Ta dlouhá vlna za kýlem...: A. Haman, LidN 13. 11. 2000; V. Papoušek, Tvar 2001, č. 3; R. Burdová, Tvar 2001, č. 8 * Hry v posteli: J. Zizler, LitN 2001, č. 52/1 * Lesk cizího peří: M. Nodl, LitN 2003, č. 7, příl. Nové knihy; Z. Bubnová, Tvar 2003, č. 7 * Čtyři a Cyrano!!: J. Kerbr, DivN 2005, č. 15 * To byl můj život?? (Díl první): A. Burdová, Tvar 2006, č. 1; J. Peňás, Týden 2006, č. 5; E. Lukeš, Tvar 2006, č. 10; A. Šporková, Tvar 2006, č. 10 * To byl můj život?? (Díl druhý): J. Kolář, DivN 2007, č. 1; A. Fialová, Tvar 2007, č. 6; K. Špidla, Host 2007, č. 6 (též o 1. díle a o knize Svazek Dialog) * Smyčka: O. Horák, LidN 14. 10. 2008; J. Peňás, Týden 2008, č. 42; V. Schmarc, A2 2008, č. 46; A. Haman, Tvar 2008, č. 20; R. Karlach, Host 2009, č. 2.
Rozhovory: J. Zelenka, Květy 1967, č. 17; J. Lederer in Tak tedy ... přijďte! (Bratislava 1969; 1990); týž in České rozhovory (Kolín n. R. 1979; 1991); V. Pistorius, LidN 21. 3. 1990; J. Vejvoda – O. Nutz in Káva u Kische 2 (1992); P. Dostál, RP 30. 5. 1995; R. Sarvaš, Koktejl 1996, č. 10; P. Zídek, LidN 11. 7. 1998, příl. Nedělní LN; V. Karfík, LitN 1999, č. 9; M. Balaštík, Host 2000, č. 1; M. Nyklová in České rozhovory Jiřího Lederera po pěta dvaceti letech (2001); D. Ullrichová in Malá hudba moci, program k inscenaci ND v Praze (2007); M. Pokorný, Týdeník Rozhlas 2008, č. 4; J. Kolář, DivN 2008, č. 12.

Autor hesla: Věra Brožová (1995); Veronika Košnarová (2009)
Aktualizace hesla: 30. 5. 2009 (vk)
 
zpět na hlavní stranu