Slovník české literatury po roce 1945
Jan SKÁCEL
* 7. 2. 1922, Vnorovy (u Strážnice)
† 7. 11. 1989, Brno
Básník
Pocházel z učitelské rodiny. Jeho otec Emil Skácel, synovec spisovatele
Františka Heritesa (1851–1929), napsal řadu pedagogických a publicistických pojednání a pod pseudonymem E. Soryl vydal i sbírku básní Byla vojna, bude? (1936). Bratr
Petr Skácel (1924–1994) byl malíř a výtvarný pedagog. Manželka
Božena Skácelová byla původně vdaná za básníka
Oldřicha Mikuláška.
Jan Skácel prožil dětství v Poštorné a v Břeclavi, kde také 1933 začal studovat reálné gymnázium. 1938 přešel na reálné gymnázium v Brně-Králově Poli. Po maturitě (1941) byl uvaděčem v brněnském kině Moderna a od listopadu 1942 byl totálně nasazen jako dělník na stavbách silnic a tunelů v Rakousku (St. Valentin, Wiener Neustadt, Ebensee). Studia češtiny a ruštiny na brněnské FF a PF (1945–48) nedokončil.
Oldřich
Mikulášek
jej 1948 přivedl do kulturní rubriky Rovnosti, kde pak Skácel pracoval jako redaktor. Po nuceném odchodu (1952) byl údržbářem v Závodech přesného strojírenství v Brně-Líšni (1952–53). Od dubna 1953 působil v literárně-dramatickém oddělení brněnské redakce
Čs. rozhlasu. 1963–69 byl šéfredaktorem časopisu
Host do domu. Po jeho zániku (1970) za tzv. normalizace žil, odsunut na okraj oficiálního literárního oběhu, jako spisovatel z povolání, publikoval však pouze zřídka, knižně nejprve v cizině, doma až v 80. letech.
Debutoval ve Studentském časopise (1938). Po válce přispíval verši i publicistikou mj. do periodik Rovnost, Blok,
Nový život,
Host do domu, Český jazyk a literatura, Kultura,
Kulturní tvorba,
Plamen, Čs. fotografie, Čs. voják, Orientace,
Listy Klubu přátel poezie,
Literární noviny (Literární listy,
Listy), Index, Trn, Věda a život, Brněnský večerník a ROK. Svými texty přispěl do katalogů výstav mnoha výtvarníků(mj. Jan Steklík, 1982; Jaroslav Škarohlíd, 1985; Anna Poustová, 1986; Emanuel Ranný, 1989). Je autorem rozhlasových pásem Old Shatterhand po padesáti letech (1962) a Henri Rousseau z Ivančic (1963, t. r. otištěno v
Hostu do domu) aj. Scénickou montáž ze Skácelových veršů Na dávném prosu (1985) připravila Eva Tálská v brněnském Divadle Na provázku. Báseň Uspávanka s Hokusajem zdramatizoval Zbyněk Vybíral (s tit. Vrabeček na rýžovém zrnku, rozmnož., 1989). Skladatel Miloslav Ištvan zhudebnil pět Skácelových básní v cyklu písní Smuténka (1970), jiné Skácelovy básně zhudebnili mj. Lubomír Peduzzi, Dalibor Spilka, Miloš Štědroň a Zdeněk Zouhar. – V samizdatu vyšly Skácelovy sbírky Chyba broskví (Petlice 1975), Deset malých recenzí (1975), Tratidla, Oříšky pro černého papouška (oba 1976), Nepatrné requiem (Brno 1977), Talisman (1978), Poezie (Edice Expedice 1978, obsahuje: Tratidla, Nepatrné requiem, Chyba broskví), Uspávanky (Brno 1979), Poezie II (Edice Expedice 1981, obsahuje: Chyba broskví, Oříšky pro černého papouška, Talisman a interview
Karla Paly s
J. S.) aj. Jazzová sekce vydala
Skácelovy fejetony otiskované 1963–70 v
Hostu do domu (Malé recenze, b. d., 1. pol. 80. let). Přispěl do samizdatových sborníků a antologií Pozdravy Jaroslavu Seifertovi (1971), Zima (Brno 1973), Věci (Brno 1974), Moravská čítanka 1982 (Petlice 1982), Básníci a samotáři (1984), Miroslavu Drozdovi a Jiřímu Honzíkovi k šedesátinám (1984), Jaroslav Seifert 1986 (Edice Expedice 1986), Karlu Srpovi k padesátinám (1987), JK 75 (Pražská imaginace 1989, věnováno Jiřímu Kolářovi) aj. Ke Skácelovým šedesátinám vyšly samizdatové sborníky Z pěstiček zaťatých a Janu Skácelovi k šedesátinám (oba 1982). – Česká televize natočila vzpomínkový dokumentární filmy Růžemi navštívený (r. Jiří Vanýsek, 1995) a Sedm slov Jana Skácela (r. Rudolf Chudoba, 2007) program Jiřího Pavlici se zhudebněnými Skácelovými texty Slunovrat (r. Petr Hajn, 2000). Skácelovu dílu je věnován též film společnosti Perplex Kolik příležitostí má růže (r. Jiří Suchý, 1997). – Skácel používal šifry SK. Jeho překlady ze 70. let podepsali básník Josef Suchý a režisér Milan Pásek.
Po studentských a poválečných básnických pokusech publikovaných časopisecky se
Skácel ve druhé polovině 50. let představil zralou knižní prvotinou. Sbírka Kolik příležitostí má růže souzněla s obecnějším dobovým hledáním autenticity a prvotních hodnot ve všednodenním životě a v kulturní tradici. Zároveň však předznamenávala mnohé konstanty básníkovy poetiky: výrazovou úspornost a tvarovou sevřenost, objevnou metaforiku, zachycující atmosféru i obecný rozměr jedinečné situace. Projevil se zde rovněž pro Skácela trvale příznačný důraz na morální rozměr bytí, který vyplývá z básníkova „venkovanství“: z vnímání individuálního lidského života a jeho společenských souřadnic na pozadí archetypálního rytmu světa. Motivy osudové dramatičnosti a tragiky života se dále vyhraňují ve sbírkách básní Co zbylo z anděla a Hodina mezi psem a vlkem, v nichž vypjatý étos a baladičnost vyrůstá přímo, ale i prostřednictvím
K. J. Erbena, z folklorní mytické obraznosti. Ve sbírkách Smuténka a Metličky se proti volnému verši (doposud u básníka dominujícímu) prosazují tradiční strofické a veršové formy; Skácelova často i tematizovaná zdrženlivost ke zneužívání slova pak dává vzniknout gnómickým, až k elementaritě zjednodušeným básním, jejichž metafory gradují v ostrých pointách. Formální a jazyková prostota zůstává vlastností Skácelovy poezie i později, kdy v souvislosti se společenskou situací 70. a 80. let a s básníkovým vynuceným mlčením zesilují v jeho verších motivy existenciálních úzkostí. Po formálně pestřejší sbírce návratů a bilancí Dávné proso vydal dvě stovky čtyřverší Naděje s bukovými křídly, v nichž jsou ohlasy moravských písní, reálie z kraje básníkova dětství i z matčiny Vysočiny východiskem ke střetávání tradiční zvykovosti venkova s městskou utilitaritou. Dialog mezi „vesnickým“ a „městským“ tu nabývá rovněž podoby nostalgické revokace minulosti, interpretované jako protiklad k povrchnosti a uspěchané nevšímavosti soudobého života. Tato tematika je rovněž integrální součástí Skácelovy publicistiky. Prosadil se v ní zejména specifickým útvarem „malých recenzí“, které v 60. letech vznikaly pro
Čs. rozhlas a časopis
Host do domu (soubory Jedenáctý bílý kůň, Třináctý černý kůň). Zřetelný tradicionalismus, citlivé pojmenování aktuálních problémů, často prostřednictvím zdánlivě nicotného detailu, a posmutnělý sentiment mobilizovaly silným etickým akcentem sebereflexi čtenářů. – Etické poselství, slovesná kultura a chápavé přijetí adresáta jako rovnocenného partnera jsou znakem Skácelovy tvorby pro děti. Z ní nejvýraznější je sbírka delších básní s epickým jádrem aktualizujícím domácí, orientální, ale také biblické látky (Uspávanky), a dvojice knížek inspirovaná pastely
Josefa Čapka (Kam odešly laně, Proč ten ptáček z větve nespadne).
BIBLIOGRAFIE
Beletrie a práce o literatuře: S městem za zády (1955, text k leptům M. Slezáka); Kaštany padají (B 1955, bibliofilie s litografií Vojtěcha Štolfy); Kolik příležitostí má růže (BB 1957); Co zbylo z anděla (BB 1960); Jak šel brousek na vandr (B pro děti, 1961); Pohádka o velikém samovaru (veršovaná pohádka pro děti, 1961); Hodina mezi psem a vlkem (BB 1962); Jedenáctý bílý kůň (kurzivky, 1964; rozšíř. 1966); Smuténka (BB 1965); Metličky (BB 1968); Tratidla (BB, bibliofilie, 1974); Chyba broskví (BB, Toronto 1978; poté in Naděje s bukovými křídly, samostatně jako bibliofilie s grafikami Cyrila Urbana 1998); Oříšky pro černého papouška (BB, Hamburg 1980; poté in Naděje s bukovými křídly); Dávné proso (BB 1981); Básně (1976–1978) (Mnichov 1981, copyright 1982); 6 básní (novoroční tisk K. Majera pro rok 1982); Naděje s bukovými křídly (BB 1983, obsahuje: Chyba broskví a Oříšky pro černého papouška); Uspávanky (BB pro děti, 1983); Odlévání do ztraceného vosku (BB 1984); Jak se bubnuje na princezny (převyprávěné moravské lidové pohádky B. M. Kuldy, 1984, pod jménem Blanky Stárkové, 2. vyd. pod tit. Pohádky z Valašského království, již pod jménem J. S., 2006); Kam odešly laně (BB pro děti k pastelům J. Čapka, 1985); Kdo pije potmě víno (BB 1988); Proč ten ptáček z větve nespadne (BB pro děti k pastelům J. Čapka, 1988); Hřbitov vinařů (B, bibliofilie, faksimile J. S. k udělení Petrarkovy ceny, 1989, ed. E. Ranný); A znovu láska (BB 1991); Třináctý černý kůň (PP, EE 1993, ed. J. Opelík); Na koni páv a smrt a moruše, v studánce voda živá (sc. pro Laternu magiku z 1982, příležitostný tisk k nedožitým pětasedmdesátinám, 1997, ed. J. Opelík); O pejsku Ťapovi, výru Výrovi, slavíčku Slavíkovi a kočičce, která se moc styděla (BB pro děti 1998); Stracholam. Zakázaná sbírka z roku 1971 (BB 2001)Výbory: Krajina s kyvadly (BB, bibliofilie, 1985, ed. E. Ranný); Kdo se vejde na housle (BB, bibliofilie, 1986, výběr J. S., kompozice E. Ranný); Druhá Tratidla (BB, bibliofilie, 1987); Píseň o nejbližší vině (B, bibliofilie, 1988, výběr J. S., kompozice E. Ranný); Sníh, hvězdy a popel (BB 1989, ed. L. Soldán); Čtyřverší (BB, bibliofilie s rytinou J. Chebena, 1989); Tři básně pro Jindřicha Svobodu (BB bibliofilie 1989); Poslední žízeň (BB, bibliofilie, 1990, ed. E. Ranný); Noc s Věstonickou venuší (BB 1990); Jiná smuténka (BB, bibliofilie 1991); Stracholam (1993); Květy z nahořklého dřeva (BB, též z B překladů, 2000, ed. J. Opelík); Kdo učil mlčet kámen (2001, ed. Z. Hron); Překrásná je nepotřeba nářku (BB 2006, ed. E. M. Nováková).
Souborná vydání: Vítr jménem Jaromír (1966, obsahuje sbírky Kolik příležitostí má růže, Co zbylo z anděla, Hodina mezi psem a vlkem); Básně (Blok, 1995–96, 3 sv.; sv. 1, 2 s tit. Básně, 1995–96, sv. 3 s tit. Básně pro děti, 1996, ed. J. Opelík).
Korespondence: Vzájemná korespondence Jan Skácel – Jiří Fried (2001, ed. J. Opelík).
Ostatní práce: Olomouc (úvodní text k fotografiím Antonína Gribovského, 1968).
Překlady: F. G. Lorca: Mariana Pinedová (rozmn. 1974, prem. 1973, pod jménem Josefa Suchého); T. M. Plautus: Lišák Pseudolus (rozmn. 1988, prem. 1985, též volně uprav.); Sofokles: Oidipus (rozmn. 1988, prem. s tit. Vladař Oidipus, 1973, pod jm. režiséra Milana Páska).
Příspěvky ve sbornících: A co láska. Antologie české poezie 20. století (1963); Každou vteřinu (1964); Brno (1964); Jakou barvu má srdce. Česká poezie 1945–65 (1965); Slovo a hlas (potřetí). K 25. výročí Violy (1988).
Uspořádal a vydal: O. Mikulášek: Běžící luna (1959); K. Kapoun: Nedomilováno (1963); Návraty. 6 básníků a 6 zamilovaných (1964); Český brevíř lásky (1966, s A. Přidalem).
Zvukové nosiče: Na dávném prosu (EP 1989); Odešel tiše za ticho se schovat (zhudeběné verše, různí autoři, CD 1995); O Slunovratu (Jiří Pavlica, CD 1999); Kam odešly laně (CD 2001); Básníci před mikrofonem (CD 2003).
LITERATURA
Knižně: Bílá žízeň (sb., 1993); Z. Kožmín: Skácel (1994).Monotematická čísla časopisů: ROK 1992, č. 1; Šlépěje kultury západní Moravy 1992, č. 3.
Bibliografie: M. Šedová: Básník Jan Skácel (Brno 1987); J. Opelík in J. S., Květy z nahořklého dřeva (2000); Radana Denemarková: Jan Skácel (Břeclav 2002)
Studie a články: O. Sus: Ironie moudrého J. S., Plamen 1962, č. 8, též in Cesty k dnešku (1964); J. Opelík in sb. Jak číst poezii (1963); V. Černý: Hrst úvah nad J. S., HD 1967, č. 3; B. Doležal: „Nezaměnitelný představitel básnické českosti“, Tvář 1969, č. 3; M. Hamada in Básnická transcendencia (Bratislava 1969); V. Karfík in sb. Jak číst poezii (2. vyd., 1969); K. Milota: Cesta do ticha, Plamen 1969, č. 5; S. Richterová: Krajina proměn a tvary ticha. 2 x 100 čtyřverší J. S., Svědectví (Paříž) 1982, č. 66, též in Slova a ticho (Mnichov 1986; 1991); J. Kudrnáč in Sborník prací FF brněnské univerzity, Řada literárněvědná, D 32, 1983, č. 30; Z. Kožmín in Interpretace básní (1986); K. Chvatík: O J. S. a druhé etapě jeho básnického díla, Listy (Řím) 1987, č. 3; J. Trávníček in Sborník prací FF brněnské univerzity. Řada literárněvědná, D 37, 1988, č. 35; D. Šlosar: Slova J. S., Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1989, č. 1–2; P. Handke: Náhlé básníkovo nevědění, LidN 19. 4. 1990; J. Trávníček: Moravská inspirace v poezii O. Mikuláška a J. S., ČL 1990, s. 337; K. Chvatík in Melancholie a vzdor (1992); I. Vaňková in Mlčení a řeč v komunikaci, jazyce a kultuře (1996); Z. Kožmín in Studie a kritiky (1995); J. Opelík: Skácelovo erbenovství, in Sborník prací FF BU, r. 48, V 2, 1999; J. Krejčí: Krajina s hlavou obrácenou zpátky, Tvar 1999, příl. Tvary, č. 11 a 12;
Recenze: Kolik příležitostí má růže: J. Opelík, LitN 1957, č. 36; O. Sus, HD 1957, s. 466; J. Svoboda, Červený květ 1957, s. 466 * Co zbylo z anděla: M. Vacík, Tvorba 1960, č. 48; F. Vrba, LitN 1960, č. 42; L. Kundera, Rovnost 19. 11. 1960 * Hodina mezi psem a vlkem: F. Vrba, LitN 1963, č. 5; J. Brabec, Kulturní tvorba 1963, č. 10; O. Sus, HD 1963, č. 1; J. Trefulka, HD 1963, č. 2; M. Blahynka, Kultura 1962, č. 50 * Jedenáctý bílý kůň: J. Opelík, LitN 1965, č. 13; M. Petříček, HD 1965, č. 4; M. Pohorský, Kulturní tvorba 1965, č. 32; P. Den, Proměny (New York) 1967, č. 3 * Smuténka: Z. Kožmín, Plamen 1965, č. 11; O. Sus, HD 1965, č. 12; M. Blahynka, Kulturní tvorba 1966, č. 17; J. Opelík, LitN 1966, č. 3 * Metličky: B. Doležal, Tvář 1969, č. 3 (+ polemika s V. Černým); V. Karfík, Listy 1969, č. 9; K. Milota, Plamen 1969, č. 5; O. Sus, HD 1969, č. 1 a 9 * Chyba broskví: J. K. (= J. Kovtun), Svědectví (Paříž) 1976, č. 52 * Odlévání do ztraceného vosku: I. Kotrlá, Obrys (Mnichov) 1986, č. 1 * Kdo pije potmě víno: M. Blahynka – V. Heger – J. Uher, Kmen 1988, č. 40 * Květy z nahořklého dřeva: M. Kovářík, Tvar 2001, č. 12; J. Krejčí, Host 2001, č. 6, J. Peňás, Týden 2001, č. 6 * Stracholam: J. Slomek, LidN 20. 7. 2001; M. Kovářík, Tvar 2001, č. 18 * Vzájemná korespondence J. Skácel – J. Fried: J. Rulf, Reflex 2002, č. 7.
Rozhovory: redakce, HD 1965, č. 10; V. Burda, LitN 1967, č. 15; A. J. Liehm in Generace (Kolín n. R. 1988; 1990).
Nekrology: J. Dresler, České slovo (Mnichov) 1989, č. 11; P. Chudožilov, Zpravodaj (Curych) 1989, č. 12; (SR) (= S. Richterová), Listy (Řím) 1989, č. 6
Archiv: LA PNP: Osobní fond (soupis J. Schreiberová, 1995); Moravské zemské muzeum: Osobní fond (dosud nezpracováno).
SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
Bibliografická databáze ÚČL AV ČRČeská literatura v exilu (1948–1989)
Památník národního písemnictví (průvodce po fondech)
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945–1963
Autor hesla: Richard Svoboda (1998)
Aktualizace hesla: 30. 11. 2006
(mlp)
Aktualizace bibliografie: 30. 11. 2006
(mlp)