Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Zuzana KOČOVÁ

* 17. 8. 1922, Jičín  
† 12. 6. 1988, Praha 
 
Dramatička a prozaička
 Křtěná Liběna, 1947 se úředně přejmenovala na Zuzanu. Třetí manželka Emila Františka Buriana (sňatek 1952). Matka písničkáře Jana Buriana. – Obecnou školu vychodila v Praze na Spořilově, z Akademického gymnázia odešla před maturitou a 1940 začala navštěvovat hereckou školu při divadle D 40, kde také hrála až do jeho uzavření 1941. Poté získala angažmá v Horáckém divadle v Třebíči, 1942–45 byla členkou zájezdové Středočeské činohry J. Burdy. 1945 se vrátila k E. F. Burianovi a v jeho divadle, které měnilo majitele i název, působila jako umělecká vedoucí, lektorka a herečka až do 1962. 1964 založila experimentální divadelní studio Maringotka, kde pracovala jako dramaturgyně, režisérka i herečka (do jeho zániku 1973, viz autorčin rukopis Experiment Maringotka v knihovně Divadelního ústavu v Praze). 1974–78 byla dramaturgyní Hlavní redakce literárně dramatického vysílání Čs. rozhlasu: zde byly vysílány dramatizace Otec Goriot 1, 2 (1974, podle Honore de Balzaka), Železná pata 1, 2 (1976, podle Jacka Londona, pod pseud. František Kuba), Vítězové 1, 2 (1979, podle E. F. Buriana), v 80. letech pak byla realizována její úprava Balzakovy Lidské komedie, 1987 sedmidílný seriál Daleké koleje; byla rovněž spoluautorkou seriálu Jak se máte, Vondrovi? (1986 Poštovní schránka, Dědek, bába, vnukPodmínka; 1988 Tři dopisy).
 Redigovala Burianův časopis Umělecký měsíčník. Přispívala i do periodik Rudé právo, Květy, Tvorba, Literární měsíčník Kmen. Pseudonymy J. Liška, František Kuba.
 Jako dramatička začala Kočová působit od svého návratu k divadlu E. F. Buriana, pro něž upravovala prózy autorů českých (Alois Jirásek) i cizích (např. Stendhal, Honoré de Balzac, Alexandr Ivanovič Gercen) a psala dramata se současnou tematikou (Šipky k domovu). Plně se její činnost dramaturgická a režisérská propojila s autorskou tvorbou ve studiu Maringotka, pro které v duchu Burianovy poetiky vytvořila několik dramatizací a původních her, navazujících na tradici českého lidového divadla, folklorní kultury a obyčejů (např. baladická Bosorka). – Převahou dialogu či vnitřního monologu nad pásmem vypravěče se dramatická zkušenost Kočové projevila i v její pozdější tvorbě prozaické. Debutovala beletrizovanými vzpomínkami na dětství a divadelní počátky (Pět sešitů ze začátku). Protagonistkami následných próz jsou zejména ženy, které v přelomovém období svého života hledají nové možnosti vlastní realizace v profesi i soukromém životě. Tak je tomu například v příběhu čerstvé důchodkyně, jejž Kočová situovala do prostředí Hradčan a zalidnila bizarními místními figurkami (Tychonova hvězda), ale i v dalších prózách. Romány Krajní situace (odehrávající se převážně v psychiatrické léčebně) a Čtyři stěny (vznikl přepracováním hry Niobé a její děti) dokládají autorčin zájem o psychologii i o využití postupů psychodramatu. Cestopisy Chvála putováníPotíže putování pojednávají o tuláckém putování ženy pozdního zralého věku po Islandu a britských ostrovech; lyrické zaměření dovnitř vypravěččiny osobnosti, k jejímu sebepoznání a sebeobrodě, je v obou prózách vyvažováno sebeironií a humoristickým nadhledem. Z dobových dokumentů, recenzí, článků a úředních dokladů sestavila Kočová knihu o osudech Burianova divadla od roku 1930 po 50. léta (Kronika Armádního uměleckého divadla).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Kirké a Balas (D, rozmnož., 1970, i prem.); Niobé a její děti (D, rozmnož., 1972, i prem.); Pět sešitů ze začátku (P 1975); Tychonova hvězda (P 1977); Krajní situace (P 1980); Čtyři stěny (P 1982); Chvála putování (cestopis, 1984); Potíže putování (cestopis, 1989); scénicky: Šipky k domovu (1955, s M. Štemrem); Mezi životem a hrou (1958, pod pseud. J. Liška); Slečna z pošty (1959); Bosorka (1965); Příběh o málo slovech (1966).
Dramatizace: H. de Balzac: Farář z Tours (rozmnož., 1952, i prem.); A. I. Gercen: Kdo je vinen? (rozmnož., 1960, prem. 1959); K. H. Mácha: Cikáni (rozmnož., 1970, i prem.); M. de Cervantes: Zázračné divadlo (rozmnož., 1970, i prem., s I. Vadlejchovou); V. K. Klicpera: Duchové na statcích Blahoslavových (rozmnož., 1972, prem. 1973); scénicky: Červený a černý (1946, podle Stendhala); Marcipánek (1948, podle Ch. L. Philippa); Otec Goriot (1950, podle H. de Balzaka); Psohlavci (1953, podle A. Jiráska); Kabinet starožitností (1955, podle H. de Balzaka); Utrpení mladého Werthera (1968, podle J. W. Goetha); Hrdina západu (1969, podle J. M. Syngeho); Jessie a její sestra (1970, podle A. Grina); Vojna (1970, podle E. F. Buriana); Pan Leonida proti reakci (1971, podle I. L. Caragialeho).
Uspořádala a vydala: Šest' glav o teatre E.F. Buriana "D-34" (1958); Kronika Armádního uměleckého divadla (1955).

LITERATURA

Studie a články: V. Semrád: České drama 1945-1960, in Ochotnické divadlo, 1960, č. 12.
Recenze: Slečna z pošty: Nt (= E. Turnovský), LD 28. 3. 1959; S. Machonin, LitN 1959, č. 14; J. Opavský, RP 5. 4. 1959 * Pět sešitů ze začátku: J. Adam, LM 1975, č. 9; V. Koenigsmark, ČL 1976, č. 6 * Tychonova hvězda: D. Moldanová, LM 1978, č. 1; Š. Vlašín, Tvorba 1977, č. 30 * Krajní situace: V. Vodák (= M. Vacík), LD 18. 7. 1980; J. Hrabák, LM 1980, č. 7 * Čtyři stěny: J. Mourková, Tvorba 1983, č. 11, příloha Kmen; J. Hrabák, LM 1983, č. 7 * Potíže putování: E. Světlík, RP 22. 8. 1989.
K životním jubileím: F. Černý, Tvorba 1972, č. 31; J. Hrabák, LM 192, č. 7.
Nekrology: V. Koenigsmark, LM 1988, č. 9; J. Lukeš, SvSl 15. 6. 1988.
Rozhovor: E. Světlík, Tvorba 1987, č. 33, příloha Kmen.
Archiv: LA PNP: Osobní fond a fond divadla Maringotka (35 kartonů) zpracovány v 1. stupni evidence.

Autor hesla: Michaela Nondková (1995)
Aktualizace hesla: 9. 8. 2006 (ef)
 
zpět na hlavní stranu