Josef SEKERA

 Sekerovy první prózy mají blízko ke kalendářové lidové četbě sentimentálně sociálního a humoristického ražení (Sváté listy, O lásce a taškářích). Na ustálené dějové a charakterizační konvence Sekera spoléhal i později (nejvýrazněji v milostném románku Kouzelné léto), zároveň však stále výrazněji navazoval na tradici venkovské realistické prózy a využíval zdrojů folklorního vypravěčství. V pokusech o epicky koncentrované novelistické útvary z prostředí městských středních vrstev prošel opožděně vlivem novoklasicismu (Hazardní hráči, Kruh osudu). Již zde zrála jeho záliba v milostné motivaci děje a v prudkých povahách, které podával s mírnou romantickou idealizací a s naturalistickým zvýrazněním lidské pudovosti. Naplno se pak tyto sklony rozvinuly v prózách o slovenských a moravských vinařích (Vinaři, Hora Radostná) a v rodové kronice z východočeské vesnice (Pán žernovů). Po válce přivedlo autora jeho zaujetí pro postavy nezkrotného citového založení k tématu slovenských Romů, z jejichž civilizační zanedbanosti obviňoval aparát kapitalistického státu (Děti z hliněné vesnice). Rysy propagandistické apelativnosti v dialozích a podřízenost syžetu apriorním dobovým ideovým schématům jsou patrné i v románech o účasti českých rudoarmějců v občanské válce v Rusku (Česká rapsodie) a o politickém i hospodářském vývoji Slovenska za narůstající agitace Hlinkovy strany ve 30. letech (Červený dolomán). Sekera se v nich znovu přiklonil k útvaru kronikářsky strukturovaného a bohatě zalidněného románu, který chtěl zachytit celou šíři sociálních i etických konfliktů epochy. Táž metoda, která jen mírně modifikovala poúnorový schematismus zdůrazněním erotické motivace a životní nahodilosti, charakterizuje i román o proměnách vesnice na Čáslavsku od konce války do kolektivizace (Jsme strom zelený). Věcností a střízlivým psychologickým dokreslením faktografického materiálu zaujímá výjimečné místo v Sekerově díle životopisné pásmo o malíři Jindřichu Pruchovi Torzo lásky.