Rio  PREISNER

 Do literatury Preisner vstoupil počátkem šedesátých let jako germanista-překladatel a teatrolog, jehož zájem se soustředil na Johanna Nepomuka Nestroye. Ale již v monografii, vykládající tohoto rakouského dramatika jako příznačný jev počínající krize evropského hodnotového systému, výrazně překročil hranice divadelní vědy směrem k filozoficko-historickým analýzám doby a společnosti. Orientace na filozofii, politické dějiny i teologii se posléze stala pro jeho činnost určující. Východiskem Preisnerových úvah je přesvědčení o hluboké axiologické krizi západní civilizace, jež se v 19. a 20. století odklonila od přirozeného, Bohem daného řádu. Preisner – konzervativec a katolík – srovnává židovsko-křesťanské základy západní civilizace s různými dějinnými projekty a dospívá k jednoznačnému závěru: krize západní civilizace má jediný kořen, ztrátu víry v základní křesťanské hodnoty. V práci Americana 1, 2 zkoumá Preisner myšlenkový a historický vývoj moderní Evropy a Ameriky a vnímá jej jako stálé odmítání metafyzicko-transcendentních entit ve jménu dialektické negace, jíž je, podle Preisnera, charakterizován vývoj od Kanta přes Hegela k Marxovi a Nietzschemu. Těmito osobnostmi, vývojovými mezníky na cestě od subjektivního idealismu k utopii, je implicitně vymezována veškerá moderní levicová a avantgardní touha po odstranění absolutních norem, určujících řád světa i vesmíru. Ve svých úvahách Preisner podrobně analyzoval vídeňskou školu liberalismu (Friedrich August von Hayek, Ludwig von Mises), politickou filozofii Lea Strausse i poválečnou situaci amerického konzervatismu v kontrastu s úpadkem praktické politiky (Thomas Woodrow Wilson, Franklin Delano Roosevelt, vietnamské trauma v USA). Mimořádnou pozornost věnoval vztahu mezi křesťanstvím a kapitalismem, zejména úsilí o překonání přirozených nerovností demokratické společnosti cestou levicového utopismu, jenž zasáhl i křesťanské myšlení (integrální humanismus Jacquese Maritaina, personalismus Emmanuela Mouniera, úvahy amerického trapistického mnicha Thomase Mertona apod.). V trilogii Kritika totalitarismu, Česká existence, Až na konec Česka analyzoval Preisner aspekty komunistické totality a její konkretizace v české společnosti 20. století. V těchto souvislostech uvažuje o smyslu českých dějin a kriticky hodnotí jejich masarykovsko-protestantskou interpretaci. Odmítá i avantgardní modernu, v níž vidí předstupeň levicového totalitarismu a jeden z příznaků krize ve vztahu moderního člověka ke skutečnosti. Doplňkem trilogie je esej Kultura bez konce, v níž Preisner polemizuje s knihou Václava Černého O povaze naší kultury, a filozofický trialog O životě a smrti konzervatismu. Výbor Když myslím na Evropu obsahuje časopisecky publikované eseje, studie a články a šest dosud netištěných statí, jež Preisner napsal v češtině, a překlad studie Epitaph für die tschechische Germanistik. Zařazeny jsou jak literárněvědné stati, tak filozofické texty a politologické úvahy.
Svým filozofickým premisám zůstává Preisner věrný také v básnické tvorbě, v níž se představuje jako „poeta doctus“, píšící volným, silně prozaizovaným veršem, zcela podřízeným reflexi. V jeho poezii mají převahu tóny apokalyptické expresivity, s níž evokuje obraz světa na „útěku před Bohem“. Základním výrazem lyrického subjektu je etická nesmiřitelnost křesťanova; z ní vyrůstají básníkovy soudy nad realitou i Preisnerův antiiluzivní pohled na český vývoj po roce 1989 (Visuté mosty, Praha za časů plujících ker). Kromě časopisecky publikovaných překladů poezie Preisner přetlumočil (a často erudovanými komentáři-eseji také doprovodil) řadu umělecky náročných německých prozaických děl (Hermann Hesse, Jean Paul, Hans Jacob Christoffel Grimmelshausen aj.), český literární kontext obohatil zejména objevnými překlady Hermanna Brocha.