Slovník české literatury po roce 1945

Karel TEIGE

* 13. 12. 1900, Praha

† 1. 10. 1951, Praha

Literární a výtvarný teoretik

Otec Josef Teige (1862–1921) byl archivářem hlavního města Prahy, topografem a právním historikem.
Dětství Teige prožil v Neveklově u Benešova, 1911–1919 studoval na reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze (maturita 1919; mezi spolužáky byli mj. Vladislav Vančura, Adolf Hoffmeister, Alois Wachsman). Už od raných studijních let se intenzivně věnoval literární, překladatelské a výtvarné činnosti (první účast na výstavě 1916). Od 1919 studoval na pražské univerzitě estetiku a dějiny umění: studium ukončil 1923; 1946 podal na výzvu jako doktorskou práci Jarmark umění a studii o Janu Zrzavém, ale doktorát mu kvůli nesložení tzv. malého rigoróza nebyl udělen). Od počátku 20. let se výrazně angažoval na politické levici, vstoupil do nově vzniklé KSČ a setrval na postojích nového vedení strany i během přelomového roku 1929. 1920 byl jedním ze zakladatelů uměleckého svazu Devětsil, orgánu nového revolučního umění, okolo něhož se postupně seskupili Vítězslav Nezval, Jindřich Honzl, Artuš Černík, Jaroslav Seifert, Josef Šíma, Jindřich Štyrský, Toyen, Vladislav Vančura, Jaromír Krejcar, Adolf Hoffmeister, Bedřich Václavek aj. Od 1921 navazoval kontakty s představiteli uměleckého světa Francie (Charles Vildrac, Georges Duhamel, André Breton, Le Corbusier, Luis Aragon, Paul Éluard aj.), s nimiž pak spolupracoval celý život. Byl členem Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem (1925–1937), Levé fronty (1926–1936) a Svazu socialistických architektů (1929–1936). Působil jako výtvarný referent a podílel se na řadě výstav jako výtvarník, teoretik i organizátor; sám se věnoval grafice, typografii a knižnímu designu a od poloviny 30. let také kolážím. Navštívil několikrát Francii (poprvé 1922) a SSSR (poprvé 1925), cestoval po Německu, Rakousku, Belgii a Itálii. 1929–1930 působil jako hostující docent sociologie architektury a estetiky na avantgardním učilišti Bauhaus v Dessau. Od 1934 se podílel na činnosti Surrealistické skupiny (s Vítězslavem Nezvalem, Konstantinem Bieblem, Jindřichem Honzlem, Jindřichem Štyrským, Bohuslav Broukem aj.) a působil jako její teoretický mluvčí. Během moskevských procesů vystoupil proti stalinské justici a vyvolal tím roztržku uvnitř surrealistického hnutí, které na protest opustil Vítězslav Nezval. Po květnu 1945 Teige z některých svých názorů ustoupil, ale opakovaně odmítavým postojem ke schematismu umění podrobenému ideologii se vyčlenil z linie komunistické kulturní politiky. Počínaje 1948 byla řada Teigeho edičních projektů znemožněna a Teige sám byl posléze izolován a vystaven kampani obviňující jej z trockismu a buržoazního kosmopolitismu. V posledním období života byl Teige v kontaktu s novou, nastupující generací surrealistických autorů (Vratislav Effenberger, Karel Hynek, Václav Tikal, Josef Istler, Mikuláš Medek). Zemřel na srdeční infarkt, zvěsti o sebevraždě byly mylné.

Teige začal publikovat v Kmeni, Ruchu, Právu lidu, Lidových novinách a Revoluci; ve 20. letech jeho příspěvky vycházely zejména v časopisech Červen, Host, Musaion, Národní osvobození, Pásmo, Proletkult, ReD (1928 zde Manifesty poetismu), Rozpravy Aventina, Rudé právo, Sršatec, Stavba, Veraikon a Život. Později psal rovněž do Doby, Varu, Tvorby, U Bloku, Volných směrů a přispěl do řady sborníků. Po 1945 byla jeho tribunou zvláště revue Kvart. Teige redigoval časopisy Musaion (1921), Orfeus (1921), Stavba (1923–1931), Disk (1923, s Jaromírem Krejcarem a Jaroslavem Seifertem, 1925 i s Artušem Černíkem), Host (1924), Pásmo (od č. 3 ročníku 1925/1924 člen redakce, od 2. ročníku, 1925–1926, vedoucí redaktor), Red (1927–1931), Země sovětů (1931–1935), Doba (1934–1935), Praha–Moskva (1936–1937), Kvart (1948–1949) a též knižnice Mezinárodní soudobá architektura 1–3 (1929–1931) a Orloj (1947–1949).
Používal pseudonymů T. Garell, Karel Malý, Karel Vlk (ve školním časopise) a šifer -e, T., Tge.

Od počátku 20. let byl Teige programovým teoretikem, vykladačem a iniciátorem českého avantgardního umění, vycházejícího z inspirace vlnou západoevropských modernistických hnutí (futurismus, kubismus, dadaismus, později surrealismus) a opřeného o ideje marxismu a o zidealizovanou představu praxe sovětského státu. Postulovaným cílem na těchto základech zrozeného poetismu, jehož zdroje, podstatu a záměry Teige formuloval v knihách Stavba a báseň a Svět, který se směje, bylo vytváření předobrazu šťastného, harmonického a racionálního světa, v kterém umění spontánně splývá se životem. Syntetický ráz poetismu určoval jeho polyfonní inspiraci, usilující uskutečnit poezii smyslových senzací; jejich prostředky a podněty se stávaly kino, pantomima, experimentální divadlo, cirkus, kabaret, music-hall a lidová zábava vůbec, džez, sport, kouzlo exotiky, krása průmyslu a dynamika moderního města. Protějškem oslavované volné hry imaginace a karnevalové revuálnosti a předmětem Teigeho zásadního odmítnutí byl konzervativní tradicionalismus, buržoazní měšťáctví a všechny formy mystiky a expresionismu. V práci Svět, který voní nastínil Teige z hlediska poetismu dějiny novodobé poezie: počátek moderní lyriky spatřoval v romantickém subjektivismu, emancipujícím tvorbu od formálního diktátu. Poezii chápal jako autonomní nástroj k osvobození ducha; měla by být nezávislá na ideologiích a přežilé morálce a směřovat k budování nového člověka. Otázkami změny poměru mezi uměleckou tvorbou a společenským životem se zabýval ve studii Jarmark umění. Zaútočil v ní na komercializaci a oficióznost buržoazního umění, zároveň však jako umělý výtvor odmítnul tzv. proletářské umění, jehož ilustrativní tezovitost neodpovídala poetistickému konceptu. Intenzivní zájem o nové formy umění (výtvarné a divadelní experimenty, fotografie) přivedl Teiga k propagaci filmu, jenž v jeho pojetí umocňoval působení lyrismu a získával univerzální a komplexní charakter, vhodný k prosazování nového vidění světa. Apologetické a propagační motivy stály v popředí Teigova nadšení pro realitu prvního socialistického státu, vyzdvihující prostor, který nový společenský sytém otevírá pro mohutný rozmach tvůrčích sil (Sovětská kultura). Od počátku 20. let se Teige zaměřil též na soustavné sledování problémů architektury a urbanistiky v širším kulturním a společensko-politickém kontextu (Zahradní města nezaměstnaných, Nejmenší byt, K sociologii architektury, Architektura pravá a levá). Prosazoval utopická řešení založená na likvidaci individuálního vlastnictví, zrušení funkce rodiny a práva na intimitu, proti kterým postavil instrumentální koncepci výstavby, kolektivistickou rekonstrukci a inženýrský koncept řízené společnosti s naprostou unifikací a standardizací. Po nástupu surrealismu se Teige uplatnil jako interpretátor a zastánce surrealistické metody ve výtvarném umění a literatuře: zdůrazňoval zejména její neomezenou tvůrčí svobodu, nezávislost a pokrokovou roli ve společnosti. V práci Surrealismus proti proudu sumarizoval dění okolo Surrealistické skupiny a otevřeně se distancoval od řízeného uměleckého života v SSSR a negativních tendencí stalinismu, v kterém viděl nebezpečí diskreditace a deformace socialistických myšlenek; druhá část díla je polemikou s některými postoji a tvůrčími poklesky Vítězslava Nezvala.
Na zápas o nedogmatické chápání umělecké tvorby se Teige koncentroval i v poválečném období, kdy poukázal na psychosociální kořeny reakčního usměrňování kultury (mj. referát Umění a lid ze sborníku Účtování a výhledy). Celoživotně se Teige věnoval komentování a interpretaci moderního výtvarného umění a jeho předchůdců (zvláště postimpresionismu, kubismu a surrealismu), jakož i jeho konfrontaci s akademismem, eklekticismem a kýčem. Jen torzo zůstalo z proponovaného monumentálního zpracování pramenů uměleckého modernismu v díle Fenomenologie moderního umění. Její první částí byla posmrtně vydaná práce Vývojové proměny v umění, v níž podrobil revizi a kritické analýze relativnost a nestabilnost vývoje dobově profanovaného pojmu realismus a obnažil účelové a zúžené pojetí tzv. socialistického realismu.

BIBLIOGRAFIE

Práce o literatuře a umění: Archipenko (monografie, 1923); Film (soubor studií, 1925); Stavba a báseň (výbor statí z let 1919–1927, 1927); Sovětská kultura (stati, 1928); Svět, který se směje (EE 1928, 1. část cyklu O humoru, clownech a dadaistech); Manifesty poetismu (1928, s V. Nezvalem, zvl. otisk z čas. ReD); Svět, který voní (EE 1931, vročení 1930, 2. část cyklu O humoru, clownech a dadaistech); Moderní architektura v Československu (studie, 1930, se souběžným fr. a něm. textem); K sociologii architektury (studie, 1930); Nejmenší byt (E 1932); Práce Jaromíra Krejcara. Monografie staveb a projektů (studie, 1933, se souběžným něm. a rus. textem); Zahradní města nezaměstnaných (E 1933); Architektura pravá a levá (E 1934); Jarmark umění (studie, 1936); Vladimír Majakovskij (studie, 1936); Vývoj sovětské architektury (studie, 1936); Surrealismus proti proudu. Dvě polemické kapitoly (1938); Modern architecture in Czechoslovakia (angl., studie, 1947, též franc.); Das moderne Lichtbild in der Tschechoslowakei (něm., studie, 1947, též franc. 1948); Jarmark umění (tři studie, 1964, ed. J. Brabec a K. Chvatík); Vývojové proměny v umění (studie, 1966, ed. V. Effenberger);
Texty k obrazovým publikacím: Jan Zrzavý (1923); J. Istler: Soubor grafiky (katalog, 1946); Nové obrazy F. Muziky (text ke katalogu, 1946); V. Tikal: Malířské dílo 1941–1965 (katalog, 1965, s V. Effenbergerem).
Výbory: K. T.: Výbor z díla 1–3 (1966–1994; sv. 1. Svět stavby a básně, 1966, ed. V. Effenberger, J. Brabec, K. Chvatík a R. Kalivoda; sv. 2. Zápasy o smysl moderní kultury, 1969, ed. V. Effenberger a J. Brabec, téměř celý náklad zničen; sv. 3. Osvobozování života a poezie, 1994, ed. V. Effenberger a J. Brabec); K. T. a film (1966, ed. P. Král); Avantgardní architektura (výbor studií, 1969, + J. Kroha, ed. J. Císařovský); K. T.: Výbor z koláží (2001, ed. K. Srp).
Překlady: G. Ribemont-Dessaignes: Pštros se zavřenýma očima (1925) + Ano či ne čili klec v ptáku (1926); J. Cassou: Pařížský masakr (1938).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Deset let surrealismu (1934); Socialistický realismus (1935); Surrealismus (1936); Ani labuť ani Lůna (1936); 10 let Osvobozeného divadla (1937); Dílo Jana Zrzavého 1906–1940 (1941); Sborník Masarykova reálného gymnázia v Praze 2, Křemencova ulice, 1871–1946 (1946); Mezinárodní surrealismus (1947); Surrealistické východisko 1938–1968 (1969), aj.
Uspořádal a vydal: Devětsil. Revoluční sborník (1922, s J. Seifertem, též přisp.); Život (1922, s J. Krejcarem, též přisp.); SSSR. Kniha delegace Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem (1926, s B. Mathesiem, též přisp.); Devět básníků Devětsilu (antologie, 1928); Soudobá mezinárodní architektura (1928, se souběžným fr., něm a rus. textem); Mezinárodní soudobá architektura 1–3 (1929–1931, též přisp.); J. Havlíček – K. Honzík: Stavby a plány (1931); Za socialistickou architekturu (1933, též přisp.); E. F. Burian: Černošské tance (1929, Obrazová knihovna ReDu, sv. 1); Surrealismus v diskusi (1934, s L. Štollem, též přisp.); Socialistický realismus (1935, s K. Konradem, též přisp.); Sovětský svaz. Umění (1936, se Z. Nejedlým, V. Procházkou a B. Šmeralem, též přisp.).

LITERATURA

Knižně: K. T. 1900–1951 (katalog výstavy, 1994); K. T.: Surrealistické koláže 1935–1951 (katalog výstavy, 1994); K. T. – Archittetura, Poesia: Praha 1900–1951 (katalog výstavy, Itálie 1996); E. Dluhosch – R. Švácha (edd.): K. T. 1900–1951: L'Enfant Terrible of the Czech Modernist Avant-garde (sb. Cambridge, Massachusetts ; London, England 1999); K. Srp: K. T. (2001);
zvl. číslo časopisu Jarmark umění, 1994, č. 9.
Studie a články: F. X. Šalda: Trojí generace, Kritika 1924, č. 10–12, též in Kritické projevy 12 (1959); F. X. Šalda: Dva představitelé poetismu, ReD 1, 1927/1928, s. 91; týž: O poetismus, Tvorba 1927, s. 163; M. Grygar: Teigovština – trockistická agentura v naší kultuře, Tvorba 1951, s. 1008, 1036 a 1060; V. Nezval in Z mého života (1959); K. Chvatík in B. Václavek a vývoj marxistické estetiky (1962); K. Honzík in Ze života avantgardy (1963); V. Effenberger: K dějinám knižní architektury. T. grafik, Knižní kultura 1964, č. 3; týž: doslovy, in Svět stavby a básně (1966), Zápasy o smysl moderní kultury (1969), Osvobozování života a poezie (1994); týž in Realita a poesie (1969); O. Sus: Český poetismus 1924, Divadlo 1964 č. 8; týž: První manifest poetismu K. T., Slovenská literatúra (Bratislava) 1964, s. 367; J. Brabec – V. Effenberger – K. Chvatík – R. Kalivoda: Historická skutečnost a falešné vědomí aneb K. T. bez pověr a iluzí, Orientace 1968, č. 1; J. Seifert in Všecky krásy světa (Köln am Rhein – Toronto 1981; 1982); V. Černý in Paměti 4 (Toronto 1983; 1992); I. Pfaff in Česká levice proti Moskvě (1993); K. Chvatík: T. a báseň: K. T. jako teoretik moderny, Tvar 1994, č. 1, příl. Tvary 1 (též in K. Chvatík: Od avantgardy k druhé moderně, 2004); P. Pečinková: Generační roztržka (Josef Čapek kontra K. T.), Zpravodaj Společnosti bratří Čapků 1995, č. 34; R. Švácha: K. T. jako teoretik architektury, AUPO 1995, philosophica – aesthetica 16, historia artium 2; A. Marenčin: K. T. a medzivojnové Slovensko, Jarmark umění 1994, č. 10; J. Janatka, LitN 1995, č. 33; I. Pfaff: Záviš Kalandra a krize českého surrealismu ve 30. letech, Ateliér 1996, č. 21; S. Dvorský – J. Zumr: K. T. v archivech Státní bezpečnosti, Jarmark umění, 1996, č. 11/12; M. Pachmanová: Mechanické, sexuální a socialistické tělo v díle K. T., Estetika 1999, č. 4; J. Zouhar in Studie k dějinám českého myšlení 20. století (1999); K. Srp in K. T.: Výbor z koláží (2001); M. Langerová: Duch a stroj: K. T. v kritikách autorů katolické orientace, Literární archiv: Narozeni na přelomu století, 2001, č. 32/33; I. Pfaff: Krize české kultury po moskevských procesech 1936–1938, Slovanský přehled 2002, č. 1 + Ohlas stalinské kampaně proti „formalismu“ v české levicové kultuře 1936–1938, Slovanský přehled 2002, č. 3; J. Stromšík: Recepce evropské moderny v české avantgardě, Svět literatury 2002, č. 23/24; O. Máčel: K. T. a ruská avantgarda, in sb. Avantgarda: vztah české a ruské avatngardy (2002); J. Vojvodík: L'avant-garde retrouvé? Slovo a smysl 2004, č. 2 (vyd. 2005).
Recenze: Svět, který se směje: G. (F. Götz), Národní osvobození 2. 8. 1928; B. V. (B. Václavek), RP 26. 7. 1928; B. Fučík, Host 8, 1928/1929, s. 66 * Jarmark umění: J. Chalupecký, Čin 1936, s. 104 * Surrealismus proti proudu: V. Černý, KM 1938, s. 280, též in Tvorba a osobnost 1 (1992); amp. (A. M. Píša), PL 15. 6. 1938; J. Taufer, U Blok 1938, s. 224 * Osvobozování života a poezie: V. Novotný, Práce 3. 3. 1995; M. Toman, NK 1995, č. 10; J. Šimůnek, SvSl 31. 5. 1995; Z. Pešat, LitN 1995, č. 33.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (soupis R. Hamanová, 1968).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Slovník českých filosofů
Památník národního písemnictví (průvodce po fondech)
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945–1963

Autor hesla: Jiří Zizler (1998)

Aktualizace hesla: 28. 8. 2006 (kb)

Aktualizace bibliografie: 28. 8. 2006 (kb)

zpět na hlavní stranu