Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Josef KOPTA

* 16. 6. 1894, Libochovice (u Roudnice nad Labem) 
† 3. 4. 1962, Praha 
 
Prozaik a básník
 Otec byl krejčím; oba synové byli literárně činní: Petr Kopta (1927–1983) působil jako překladatel z francouzštiny, Pavel Kopta jako autor a překladatel písňových textů, zejména šansonů. – Obecnou a měšťanskou školu vychodil Kopta v rodišti, v Praze absolvoval Českoslovanskou obchodní akademii (mat. 1912). Poté byl úředníkem: 1912–13 ve spořitelně v Libochovicích, 1913–l4 v České průmyslové bance v Praze. V říjnu 1914 narukoval, v květnu 1915 byl zajat na frontě v Karpatech. Ze zajateckého tábora v Korotojaku vstoupil v květnu 1916 do České družiny, 1917 do čs. legií, kde působil nejdřív ve finančním, pak v informačně-osvětovém odboru a také v redakci jekatěrinburgského Čs. deníku (naposledy v hodnosti kapitána); z Ruska podnikl na jaře 1920 jednoměsíční studijní cestu do Japonska. Po návratu do Prahy v srpnu 1920 působil jako tajemník Památníku odboje, pak z armádního svazku vystoupil a pracoval jako redaktor Národního osvobození (1925–31) a Lidových novin (1933–36), potom jako spisovatel z povolání. Do Ruska (Moskva) cestoval se spisovatelskými delegacemi 1927 (fejetony Cesta do Moskvy) a 1938. Po válce byl úředníkem ministerstva informací (1945–46) a přednostou kulturního odboru Kanceláře prezidenta republiky, 1949 byl penzionován.
 Soustavněji přispíval zejména do periodik: Čechoslovák (Petrohrad, 1917), Čechoslovan (Kyjev, 1917), Čs. deník (Jekatěrinburg, 1918), Lidové noviny, Most, Cesta, Přerod, Národní osvobození, Pramen, Topičův sborník, Národní a Stavovské divadlo (pokračování Národní divadlo), Sever a východ, Lumír, Právo lidu, Literární noviny, Literární rozhledy, Čin, Panoráma, Rozhledy po literatuře a umění, ELK (Evropský literární klub); po 1945: Svobodné noviny, Svobodný zítřek, Svobodné slovo, Věstník ČAVULidová demokracie. Redigoval časopis Přerod (1922–24) a knižnice Proud (od 1924), Dobrá četba (1926–30, s Václavem Kaplickým), Památníky (1937–41) a České osudy (1941). Užíval pseudonymů a šifer: B. O. Botka, Luděk Olševský (oba in Čechoslovák, Čechoslovan); Kpt., -pt-.
 Literární jméno získal Kopta jako tzv. legionářský spisovatel. Zážitek války, legií, Ruska (zejména revolučního) a Dálného Východu v něm nejdřív probudil autora a pak se mu pro první dvě tvůrčí desetiletí stal určující inspirací, zprvu publicistickou a básnickou, poté i prozaickou a dramatickou. V hlavním díle této množiny, kolektivním trilogickém románu, ilustroval Kopta zástupnictvím příslušníků „třetí roty“ historii československých legií v Rusku v období 1917–20, od entuziastického zrodu dobrovolnické demokratické armády s osvobozeneckým posláním (Třetí rota) přes její tragický střet s bolševickou revolucí (Třetí rota na magistrále) po její demobilizaci a deziluzivní rozplynutí v sociálně a politicky zjitřené realitě prvních let popřevratového Československa (Třetí rota doma). Vojenskou, politickou a občanskou existenci tohoto bratrstva posoudil Kopta z blízkosti vlastní zkušenosti i z odstupu objektivního zvažování jeho dějinné role, a to se zřetelnou snahou čelit kritikům legií zprava i zleva. Znovu si tutéž válečnou a revoluční dobu, strhávající jedince do svého víru, leč nyní s těžištěm posunutým do začátku 20. let a tam do dění určovaného českými stoupenci sovětského Ruska, zvolil Kopta za námět své druhé trilogie (Jediné východisko, Červená hvězda, Chléb a víno), pojaté jako výchovný román a osnované na atraktivním dvojnickém motivu. Dálný Východ v historicky exponovaném čase prvých dvou desetiletí 20. století se stal scenerií dobrodružných dějů poslední Koptova trilogie Modrý námořník (Marnotratná pouť, Zlatá sopka, Věčný pramen), která rozvinula zážitek prostorové dimenze světa (Třetí rota na magistrále) a osamostatnila jej v obecné téma člověka bloudícího chaosem světa a doby a hledajícího pravdu vlastního života. Své zaměření na obyčejného, jednoduchého, silně pudového člověka, jak ho k tomu přivedla sama tvářnost jeho kolektivního (legionářského) hrdiny a jak to také chtěl jeho programový demokratismus, uplatnil Kopta posléze i v rovině civilního života. Třebaže své sociálně vyděděné civilní hrdiny z periferie města (Pět hříšníků U velryby, Adolf čeká na smrt) i vesnice (Hlídač číslo 47) účastně sledoval v jedinečnosti jejich křivolakých životních cest při hájení holé existence, i nadále projevoval osobitou náklonnost k líčení kolektivních scén a reálné síly kolektivního povědomí. Přitom se román o baladičnosti proletářova osudu Adolf čeká na smrt spolu se vstupním dílem trilogie Jediné východisko staly předělem ve vývoji Koptovy vypravěčské beletrie usilující „zpovídat svět“. Ve 20. letech pěstoval Kopta extenzivní epiku romaneskní v individuálních dějích a kronikářskou v dějích kolektivních; epiku, jejíž stavebně uvolněná fabulace plná digresí má vrch nad postavami proto, že bud’ chce empiricky zpodobit průběh jistého historického období, nebo chce sugerovat samovolnou „fabulační“ sílu života samého. Od počátku 30. let Kopta své živelné vypravěčství, reprodukující zažitou nebo slyšenou skutečnost, přisuzující malou roli motivaci i psychologické analýze a ovlivněné publicistikou, ukáznil cílevědomou tvárnou prací, ve způsobech úzce korespondující s dobovými tendencemi české prózy. Prvním vzorem se mu přitom stalo Vančurovo dílo svou monumentalizující metaforikou, jíž však Kopta použil nikoliv jako nástroje k hodnocení světa, nýbrž jako prostředku románové rétoriky. Další vzory našel Kopta ve staletých dějinách evropského vypravěčství. Jednak se pokusil svým chytrákem Padrnosem, respektive Kabrnosem (Několik příběhů ze života blázna Padrnose, Smějte se s bláznem aj.), vytvořit nosnou, rázovitou postavu schopnou konfrontovat pravdu s pošetilostí vyšinutého světa, jednak se přiklonil k tradičním příkladům vypravěčské stavebnosti a kázně, jaké poskytují novela, rámcová povídka nebo povídkový cyklus, a k tzv. čisté epice, schopné podat všecky své záměry jako korelát děje. Tuto tendenci naplnil zejména trilogií Modrý námořník, podávající dobrodružné příběhy svých protagonistů oproštěnou dějovou linií a objektivním, klidným vyprávěním. Na rozhraní 30. a 40. let propůjčil Kopta tento typ prózy jinotajným účelům, kdy syžetů a postav svých knih pro mládež (Přívoz pod ořechy, povídkový cyklus Poštovní holub číslo l7) i pro dospělé (román Ptáčník Ané, opět situovaný na Dálný Východ, román Dies irae) využil průhledně k podobenství nabádajícímu ve svém druhém plánu porobený národ k vzdorné odolnosti a důvěře v znovunabytí svobody. V poválečných knihách, v nichž převažuje milostné téma, demonstroval Kopta vlastní odbornost epikovu a tíhl k typu poeta doctus. Adaptoval staročeské epické texty, zaměřen zejména na texty s „kratochvilnou“ funkcí (Zahrada lásky, Kratochvilné děje z naší vlasti, Starodávné cesty do světa), psal pastiše středověké prózy a experimentoval s napětím mezi pravdou (historickou skutečností) a fikcí (Láska v pěti podobách), pokoušel se o prozaické miniatury (Kolibří povídky). – Koptovu beletrii průběžně, a to zejména v meziválečných desetiletích, provázela publicistika, vlastní východisko jeho literárního působení. Poté, co splnila své úkoly kladené potřebami legionářského hnutí, ustálila se v širší oblasti tzv. žurnalistické beletrie, vykazujíc se čas od času bilancujícími průřezy (Hry s lidmi a věcmi, Nedělní okno, Větrný mlýn); základním Koptovým žánrem byl fejeton, respektive cestopisný fejeton (Úsměv nad hrobem, Cesta do Moskvy), hojně pěstoval i vzpomínku a hraniční, autobiograficky založený útvar mezi fejetonem a povídkou.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie a práce o literatuře: Cestou k osvobození (BB 1919, jako místo vyd. v knize uvedeno: „Cestou z Irkutska na východ“; dopl. 1923); Od východu (PP 1922; revid. s tit. Koráb na skále, podle jediné přidané povídky, 1926); Úsměv nad hrobem. Čtení o milém Japonsku (FF, BB 1922); Očima legionáře (FF, PP, BB 1923); Štefánik (životopis, 1923); Třetí rota (R 1924, 1. díl stejnojm. trilogie); Pět hříšníků U velryby (P 1925); Revoluce (D 1925, i prem.); Hlídač číslo 47 (R 1926); Papoušek slečny z Gottliebenů a jiné prózy (1926); Nejkrásnější boty na světě (D 1927, prem. 1926); Hry s lidmi i věcmi (FF, PP 1927); Jejich lidská tvář (D 1927, i prem.); Třetí rota na magistrále (R 1927, 2. díl trilogie Třetí rota); Cesta do Moskvy (FF 1928); Marta, Marie, Helena (P 1928); Nejvěrnější hlas (BB 1928); O rytíři s plnovousem (B pro ml., 1928; poté in Tři do kornoutu); Píseň o ledoborci (B 1928); Jak vznikala Třetí rota (přednáška, 1929); Jen na chvíli (PP 1929); Eliška a dva (P 1930; poté in Láska v pěti podobách); Jediné východisko (R 1930, 1. díl stejnojm. trilogie); Antonín a kouzelník (P pro ml., 1931; poté in Tři do kornoutu); Červená hvězda (R l931, 2. díl trilogie Jediné východisko); Člověk v horách (PP 1931); Nedělní okno (PP, FF 1931); V té jedné červené a v druhé bílé (F 1933); Adolf čeká na smrt (P 1933); Několik příběhů ze života blázna Padrnose (PP l934); Třetí rota doma (R l934, 3. díl trilogie Třetí rota); Modrá lilie (P 1935; pův. in Papoušek slečny z Gottliebenů a jiné prózy); Zajíc v čepici (D 1935); Chléb a víno (R 1936, 3. díl trilogie Jediné východisko); Marnotratná pouť (R 1936, 1. díl trilogie Modrý námořník); Zlatá sopka (R 1937, 2. díl trilogie Modrý námořník); Věčný pramen (R 1937, 3. díl trilogie Modrý námořník); Přívoz pod ořechy (R pro ml., 1938); Smějte se s bláznem (P 1939); Poštovní holub číslo 17 (PP pro ml., 1939); Ptáčník Ané (R 1940); Hodiny a sen (D 1941, dramatizace knihy Smějte se s bláznem); Dies irae (R l945); Král Žrout (D pro ml., 1946, čas. 1935; poté in Tři do kornoutu); Láska v pěti podobách (PP 1946); Česká kniha a my (přednáška, 1947); Náš Honza (pro děti, bibliofilský tisk 1947, později in Chytrý Honza z Čech a jiné pohádky, 1957); Zahrada lásky (adaptace staročeských milostných příběhů, 1948, podle převodů M. Maralíka); Tři do kornoutu (P, B, D pro ml., 1948, obsahuje: Antonín a kouzelník, O rytíři s plnovousem, Král Žrout); Ještě jednou v mladosti mé kraje (Rp 1948, psáno 1939–40); Kratochvilné děje z naší vlasti. Kraje české (pásmo adaptovaných výňatků ze starých českých textů, 1952, podle výběru J. Polišenského a převodů B. Ryby); Chytrý Honza z Čech (pohádky, 1957); Jedináček Damian (B 1957); Kolibří povídky (1963); Starodávné cesty do světa (adaptace starých českých cestopisů pro ml., 1964, podle výběru B. Slavíka).
Scénicky: Blázen Kabrnos (1945).
Výbory: Legionářské povídky (1928, + F. Langer + R. Medek, ed. J. Staněk); Naše legie v Rusku (1932, + R. Medek, ed. M. Hýsek); Ze slavných dob (1936, + F. Langer + R. Medek, ed. J. Petrus); Legionářské povídky (1936, + F. Langer + R. Medek + J. Gregor Tajovský, ed. H. Sáňka); Rozmarná duha (PP 1954); Větrný mlýn (výbor FF, 1955).
Překlady: A. S. Puškin: Kapitánova dcerka (1937); L. N. Tolstoj: O bratru Palečkovi (1947).
Ostatní práce: Obrazy k občanské nauce a výchově (text pro ml. k obrazům J. Vlčka, 1926, s F. Šteidlerem); Jan Konůpek zemřel 12. března 1950 (pohřební řeč, dochovaný zkušební tisk 1950).
Příspěvky ve sbornících: Jan B. Čapek, Viktor Dyk, Josef Hora, Josef Kopta, Petr Křička, J. S. Machar, Rudolf Medek, St. K. Neumann, Ant. Sova, Lad. Stehlík, Fráňa Šrámek, Rudolf Těsnohlídek, Karel Toman oslavují TGM (soukr. tisk, 1936); Věčný Mácha (1940); Dvanáct poutí světem (1941).
Uspořádal, vydal a redigoval: Jan Neruda (zajatecká čítanka, Kyjev 1917, s J. Kudelou); Kalendář čs. legionáře na rok 1924 (1923, s B. Přikrylem); Manifestační sjezd legionářstva československého... (1924); Dni žalu (1937, s K. Čapkem a V. K. Škrachem); Zborov 1917–1937 ( 1937, s F. Langrem a R. Medkem); Od Zborova k Bachmači (1938, s F. Langrem a R. Medkem); Milostný kruh (1941, bez uvedení jm.); K. Dvořák: Sochař vypravuje (1958).

LITERATURA

Studie a články: V. Vančura: Poznámka o próze Josefa Kopty, Panoráma 10, 1932/33, s. 139, též in Řád nové tvorby (1972); P. Kopta: doslov, in Dies irae (1970); J. Šanda: doslov, in Modrý námořník (1971); Č. Adamec: Josef Kopta neznámý, Tvar 1990, č. 19.
Recenze:Od východu: J. Wolker, Var 1, 1921/22, s. 608, též in Próza a divadelní hry (1954) * Třetí rota: A. Novák, LidN 23. 11. 1924; J. V. Sedlák, Kritika 1925, s. 73 * Hlídač číslo 47: E. Vachek, Pramen 6, 1925/26, s. 399 * Třetí rota na magistrále: J. O. Novotný, Cesta 10, 1927/28, s. 388 * Cesta do Moskvy: -jef- (J. Fučík), Rudý večerník 7. 4. 1928 * Píseň o ledoborci: F. X. Šalda, ŠZáp 1, 1928/29, s. 69 * Jak vznikala Třetí rota: F. X. Šalda, ŠZáp 1, 1928/29, s. 296 * Jediné východisko: K. Sezima, Lumír 57, 1930/31, s. 44 * Adolf čeká na smrt: F. X. Šalda, ŠZáp 5, 1932/33, s. 403, též in Z období Zápisníku 2 (1988) * Třetí rota doma: B. Mathesius, LitN 8, 1935/36, č. 2 * Chléb a víno: O. Králík, Listy pro umění a kritiku 1936, s. 364 * Ptáčník Ané: K. Polák, KM 1941, s. 39 * Blázen Kabrnos: J. Mukařovský, RP 30. 10. 1945 * Dies irae: V. Černý, KM 1946, s. 160 * Starodávné cesty do světa: F. Svejkovský, LitN 1965, č. 17.
Nekrology: Z. Vavřík, LitN 1962, č. 14; V. Forst, Tvorba 1962, č. 15
Archiv: LA PNP: Osobní fond (soupis R. Hamanová, 1985).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Památník národního písemnictví (průvodce po fondech)
Lexikon české literatury
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945–1963
Autor hesla: Jiří Opelík (1995)
Aktualizace hesla: 31. 5. 2006 (ap)
 
zpět na hlavní stranu