Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Jan KŘESADLO

* 9. 12. 1926, Praha 
† 13. 8. 1995, Colchester (Velká Británie) 
 
Prozaik
 Vlastním jménem Václav Pinkava. Od roku 1938 navštěvoval klasické gymnázium v Praze v Londýnské ulici, v roce 1942 však byl vyloučen za zesměšňování výuky němčiny, do roku 1944 pak studoval na obchodní akademii. V roce 1945 se začal učit drogistou, po skončení války se vrátil na gymnázium, kde maturoval v roce 1947. Téhož roku začal na FF UK studovat filozofii a anglistiku. V roce 1949 byl prověrkovou komisí ze školy vyloučen a krátce pracoval jako pomocný dělník na pstruhové farmě v Liběchově u Mělníka. Po dvouleté základní vojenské službě v Domažlicích a Kdyni se opět vrátil na FF UK, kde v letech 1951–1954 studoval psychologii. V době, kdy nemohl navštěvovat střední a vysokou školu, ale i později se zabýval logikou, klasickou filologií a muzikologií, byl zpěvákem a skladatelem církevní chrámové hudby, pod pseud. Ferdinand Lučovický z Lučovic upravoval lidové písně. Pracoval v ambulanci pro sexuální deviace Katedry psychiatrie Univerzity Karlovy U Apolináře a od roku 1961 na Psychiatrické klinice 2. fakultní nemocnice v Praze. Tituly CSc. (1967) a PhDr. (1968) získal prací Logické modely sexuálních deviací v objektu. Od roku 1968 žil ve Velké Británii, kde založil a vedl psychologické oddělení v psychiatrické nemocnici Severalls Hospital v Colchesteru (Essex). Zabýval se rovněž teorií vícehodnotových logických kalkulů (známa jako Pinkavovy logiky / Pi-logics). V roce 1983 odešel do důchodu. – S manželkou Evou, profesí lékařkou, měli čtyři děti: nejstarší syn Václav Z. J. Pinkava (*1958) spravuje otcovy osobní webové stránky, pod jm. Václav Pazourek ilustroval jeho knihu Fuga trium a kromě výuky angličtiny též překládá (mj. Carrollovo Lovení snárka /2008/). Druhý syn Jan Pinkava (*1963) je režisérem animovaných filmů; dcera Eva Pinkavová (*1960) pracuje jako konzultantka a obchodní překladatelka; nejmladší syn Pavel Pinkava (1965–2011) vystudovaný teoretický fyzik, se prosadil v oblasti finančních trhů a před svým předčasným úmrtím se zabýval mj. literárně-biografickým výzkumem Shakespearových sonetů.
 První překlady z latiny uveřejnil v roce 1948 v Praporci (Časopis pro lidovou hudbu duchovní vydávaný Biskupskou konzistoří). Později kromě příspěvků v odborných časopisech otiskoval původní – anglicky psanou – poezii v newyorském časopisu Partisan Review a od poloviny osmdesátých let publikoval v exilových časopisech Západ (Ottawa) a Svědectví (Paříž), po roce 1989 mj. ve Svobodném slovu, Dikobrazu, Tvaru (v příloze sv. 7/1995 sbírka Instrukce, insinuace a invektivy). Posmrtně byla jeho tvorba publikována mj. v časopisech Aluze (mj. v č. 1 a 2–3/1998 zde poprvé próza Jak to bylo s Foltýnem /knižně 2009/) či Protimluv. – Ještě dříve než psaní věnoval se hudební skladbě (první skladba Glagolská mše dokončena v roce 1957); v roce 2000 proběhla ve Žďáru nad Sázavou souborná retrospektivní výstava jeho tvorby výtvarné. Některé jeho básně zhudebnil Antonín Tučapský (cyklus Zpíváno z dálky, 2003). V roce 1995 vydal pěvecký soubor Musica Sarensis CD Zpěvná slova, obsahující vokální skladby a úpravy Jana Křesadla a Antonína Tučapského. – Je držitelem Ceny Egona Hostovského za rok 1984 za román Mrchopěvci.– Další používané pseudonymy: J. K. Klement, Jake Rolands.
 Křesadlovy romány a novely jsou sarkastickým podobenstvím, postmoderní hyperbolou života evropské a české společnosti. Autor v nich se značnou ironií prolíná a kombinuje groteskní realitu s fikcí, jakož i různorodé stylové roviny: od postupů pokleslé literatury, triviálního děje až po hru s různými jazyky, jazykovými kódy, žánry, stylovými a básnickými formami. V jeho knihách připadá významné místo vypravěči, stylizovanému do role samovládce textu, určujícímu libovolně pravidla hry, provokujícímu záměrně čtenáře i literární kritiky (resp. veškeré potenciální vykladače textu). Jeho postoj charakterizuje ironická a satirická distance: vůči vlastnímu vyprávění, světu literatury (velice časté jsou intertextové aluze, a to jak na díla vlastní, tak na četná díla české i světové literatury všech období) i aktuální realitě (nejrůznějším mýtům a ideologickým bludům, v nichž podle něho společnost setrvává). Křesadlo těží také ze šíře svého vzdělání, využívá znalosti sexuálních deviací. Erotické, někdy až pornografické motivy jsou u Křesadla velmi časté, autor je však podává jednak s ironickým nadhledem a také, v jisté návaznosti na markýze de Sade, s mravoučným podtextem. Pornografické motivy jsou mu také prostředkem ironického dialogu s jinými literárními tvůrci (stabilní jsou v jeho knihách ironické invektivy proti Milanu Kunderovi), literárními kritiky a jejich výklady Křesadlova psaní, s příznačnou hravostí a ironií se proto uchyluje k psaní takových pasáží např. v azbuce (Kravex5) či dokonce hlaholici (Skrytý život Cypriána Belvy). Mravoučný podtext Křesadlových románů souvisí také s jeho druhým významným inspiračním zdrojem, a tím je náboženská víra, křesťanství, katolicismus, byť příznačně pro Křesadla podané se zpochybňujícím, ambivalentním tónem (Království české a jiné polokatolické povídky, Skrytý život Cypriána Belvy); próza Zuzana a dva starci vznikla jako svérázný autorský přepis starozákonního příběhu o Zuzaně v lázni, obsaženého v knize Daniel. Na podobném východisku je založena také prozaická polemika s Karlem Čapkem a jeho nedokončeným dílem Život a dílo skladatele Foltýna (Jak to bylo s Foltýnem).
V románech, v nichž Křesadlo modeluje panoptikální obraz padesátých let, se chování sexuálních deviantů stává zrcadlem zvráceností totalitní doby (Mrchopěvci, Zámecký pán aneb Antikuro). S ironickou nadsázkou autor paroduje absurditu ukrytou v lidské psychice rovněž v románu Vara guru, situovaném do období první republiky, i v pitoreskním trojrománu Fuga trium, spojujícím utopii s příběhem dobrodružným a špionážním. Fantaskní, bizarní svět zachycuje s příznačnou libovůlí i v antiutopické sci-fi próze Girgal s psím hrdinou; parodickou perzifláž sci-fi žánru představuje také román Kravex5. Křesadlův kritický postoj proti ustrnulým uměleckým postupům i výkladovým kánonům manifestuje próza Rusticalia, která vznikla jako parodická variace na realistický venkovský román 19. století. V románovém triptychu Obětina spojil žánry veršované parodie gotického románu, fantaskní prózy a kritického pamfletu, namířeného mj. proti výstřelkům českého exilu. Kritický pohled na dění v rodné zemi po listopadu 1989 představil v „mravoučné bajce“ Dům.
Autorovy surrealistické texty shrnuje soubor próz Dvacet snů. Dokladem jazykové i formální virtuozity jsou básně, v nichž Křesadlo naplňoval klasická poetická schémata a kromě češtiny používal i dalších jazyků, včetně jazyka umělého (Sedmihlásek). Programově polemická a antipoetická je naproti tomu sbírka Vertikální spílání, kniha satirických básní s přímým politickým vyzněním. Posmrtně vyšel soubor časoměrným volným veršem psaných Dvanácti bajek, doprovázených autorovými vlastními perokresbami.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Mrchopěvci (P, Toronto 1984; 1990); Sedmihlásek (BB, Purley–Surrey 1988); Fuga trium (P, Toronto 1988; 1990); Vara guru (R, Toronto 1989; 1991); Slepá bohyně (PP 1991, rozšířené vydání Slepá bohyně a jiné příběhy, 2006); Girgal. Eskapáda na způsob science fiction (P 1992); Dvacet snů (PP 1992); Zuzana a dva starci (P 1992); Zámecký pán aneb Antikuro (P 1992); Ranč U kotvy a hvězdy (rodokaps, 1993, pod pseud. Jake Rolands); Vertikální spílání (BB 1993); Obětina (R 1994); Hvězdoplavba aneb Malá kosmická odysea (R 1995); La Calle Neruda (PP 1995); Království české a jiné polokatolické povídky (PP, 1996); Dům (R 1998); Kravex5 aneb Potíže stavu beztíže (R 2002); Rusticalia: variace na cizí themata (R 2006); Skrytý život Cypriána Belvy (R 2007); Jak to bylo s Foltýnem (2009; spolu s K. Čapek: Život a dílo skladatele Foltýna); Dvanáct bajek / Twelve Fables (2010, angl. překlad V. Z. J. Pinkava).
Ostatní práce: Organismy jako automaty (1969; pod vl. jm.); Introduction to Logic for Systems modelling (Cambridge, USA 1988, pod vl. jm.); Průvodce inteligentního laika džunglí současné psychologie a psychiatrie (2001).
Korespondence: Vzájemná korespondence Jana Křesadla a Josefa Škvoreckého (ed. P. Hanuška.) ČL 1996, č. 6.
Překlady: J. Seifert: A Wreath of Sonnets (anglicko-české vyd., Toronto 1987, pod pseud. J. K. Klement, s E. Stucke); Jiří Kolář: The End of Words (B výbor; Londýn, 1990).
Příspěvek v antologii: Ryby katedrál (2001).

LITERATURA

Knižně: Jan Křesadlo (katalog výstavy, ed. V. Z. J. Pinkava, texty L. Daněk, P. Hanuška, L. Kohout, H. Kupcová, V. Z. J. Pinkava, Žďár n. S. 2000).
Studie a články: V. Novotný: Démonický gryf českého spisování, Tvar 1995, č. 16; P. Hanuška: A Wreath of Sonnets aneb Kterak Křesadlo Seifertovu poezii anglo-americkému světu představilo, Tvar 1996, č. 1; P. Hrtánek: Mrchopěvci – prozaický debut Jana Křesadla: Poznámky k interpretaci románu, Tvar 1998, č. 4; V. Novotný: Příčilo se mu říkat nám lidé… Groteskní romaneto Jana Křesadla, in Neznámí (autoři) – neznámé (texty) (sb. 1999), též in Problémy a příběhy: Od Puchmajera k Páralovi (2001); H. Kupcová: Causa Jan Křesadlo, Reflex 1999, č. 16; A. Haman, Kam patří literární dílo Jana Křesadla? LidN 6. 4. 2000; P. Hrtánek: Několik slov nad Křesadlovými Polokatolickými povídkami, Tvar 2000, č. 18 + č. 19 + č. 20; V. Čech: Typy detabuizací a jejich funkce ve dvou románech Jana Křesadla, ČL 2001, č. 2; L. Krečmer: Zápas s časem a rekonstrukce chronologie v prózách Obětina a Fuga trium Jana Křesadla, Tvar 2003, č. 14; J. Czaplińska: Alegorie – groteska – postmoderna. Postmodernistický ráz Mrchopěvců Jana Křesadla, in Postmodernismus v české a slovenské próze (sb. 2003), též in Přidaná hodnota exilu: úvahy o české exilové literatuře po roce 1968 (2014); P. Mareš: : „Kchén lojd ic“. Vícejazyčné texty Jana Křesadla, in "Also, nazdar!" Aspekty textové vícejazyčnosti (2003); P. Hrtánek in Negativní utopie v české próze druhé poloviny 20. století (2004); P. Hrtánek: Náboženské a církevní kódy v Polokatolických povídkách Jana Křesadla, in Víra a výraz (sb. 2005), též in Kacíři, rouhači, ironikové v současné české próze (2007); P. Hrtánek: Zuzana a dva ironikové, Tvar 2005, č. 9, též in Kacíři, rouhači, ironikové v současné české próze (2007); V. Novotný: Rub a líc exilu v Obětině Jana Křesadla, Tvar 2006, č. 12; V. Novotný: Jan Křesadlo a literatura v likvidaci, in Literatura určená k likvidaci III (sb. 2006); J. Czaplińska: Stalin, Eros i Tanatos: Jan Křesadlo: Ścierwopiewczy, in Tożsamość banity: problematyka autoidentyfikacji w młodej czeskiej prozie emigracyjnej po 1968 roku (Szczecin 2006); V. Z. J. Pinkava: Kdo je pozoruhodný, nemusí se skrývat: rozhovor s Václavem Pinkavou o Janu Křesadlovi, připr. J. Nejedlý, Portál české literatury [online] 28. 11. 2006; S. Komárek: Básník bizarnosti: O Janu Křesadlovi, Tvar 2008, č. 20, pod tit. Jan Křesadlo, básník bizarnosti též in Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech (2011); J. Czaplińska: Mezi postmoderností a pornografií – případ Jana Křesadla, Bohemica Olomucensia 2009, sv. 2 + Dům Jana Křesadla jako alegorie vlasti, in Dům v české a polské literatuře (sb. 2009), obojí též in Přidaná hodnota exilu: úvahy o české exilové literatuře po roce 1968 (2014); A. Kliems: Heimat und ihre integrations fixierte Desintegration. Die Exilprosa von Jan Křesadlo, Libuše Moníková und Iva Pekárková, in Kulturelle Integration und Desintegration im 20. Jahrhundert (sb. Köln – Weinar – Wien 2010); P. Pająk: Frenezja sadyczna po czesku: Křesadlo, Zykmund, Urban, Poznańskie Studia Slawistyczne 2011, č. 1; H Marciniaková – T. Jirsa: „Chlípění." Nevyslovitelnost těla a průzkum chlípnosti v Mrchopěvcích Jana Křesadla a Chlípnicích Michala Witkowského, in Tělo, smysly, emoce v jazyce (sb. 2012); V. Heé: Jan Křesadlo: pojetí a přijetí jeho tvorby, Bohemistyka 2011, č. 3 (zde), též in Na úprku před sebou samými: Češi a jejich literatura očima současné maďarské bohemistiky (sb. 2014); J. Svobodová: Mé a cizí v registrech autorů prozaických textů, Studia slavica 2015, č. 2; K. Kadlecová: Jan Křesadlo, Reflex 2015, č. 33 (též zde); V. Z. J. Pinkava: Ále, vždyť je to jedno, připr. J. Peňás, LidN 2. 9. 2015; J. Jandourek: Potíže stavu beztíže aneb Život se zpěvy: stvořitel bizarních světů Jan Křesadlo, Host 2015, č. 10; P. Pająk in Hrůza v české literatuře (2017, pol. orig. 2014); P. Knesplová: Gotické panoptikum oblud a obětí (k žánrovému rodokmenu některých postav v knihách Jana Křesadla), in M. Antoš, P. Hrtánek (eds.) a kol.: Přízraky a masky: gotický modus v české postmoderní próze (2017).
Recenze: Mrchopěvci: I. Ř. (= I. Řezníček), Svědectví (Paříž) 1986, č. 77; J. Schneider, LitN 1991, č. 9; J. H. Vitvar, Právo 11. 7. 2000; M. Woods, The Prague Post 2000, č. 8 * Sedmihlásek: J. Křížová, Západ (Ottawa) 1989, č. 1; J. Chvalšín, Studie (Řím) 1989, č. 4/5 (124/125) * Fuga trium: an, Svědectví (Paříž) 1989, č. 88; Z. Fišer, Moravské noviny 15. 11. 1990; V. Novotný, MFD 1. 3. 1991; J. Schneider, Tvar 1991, č. 11 * Slepá bohyně: J. Schneider, Tvar 1991, č. 13; V. Novotný, Tvar 1991, č. 13; P. Zapletal, LitN 2006, č. 20; V. Mikulka, DivN 2006, č. 11; M. Pilař, Tvar 2006, č. 13; P. Hrtánek, Host 2006, č. 8 * Vara guru: (mpk) (= M. Petříček), NK 1997, č. 7; V. Novotný, MFD 2. 7. 1992; J. Peňás, Prostor 15. 7. 1992 * Zámecký pán aneb Antikuro: P. Matoušek, NK 1992, č. 38; P. Mandys, ČD 27. 10. 1992; Z. Heřman, Tvar 1992, č. 45; V. Novotný, MFD 7. 11. 1992 * Zuzana a dva starci: J. Peňás, LD 26. 1. 1993; V. Šibrava, NK 1993, č. 5 * Girgal: R. Škvařil, NK 1993, č. 27; P. Hlavatý, Telegraf 2. 10. 1993, Příloha; T. Kafka, LitN 1994, č. 2 * Vertikální spílání: V. Novotný, NK 1993, č. 44; F. Všetička, Tvar 1994, č. 18 * Obětina: J. Peňás, MFD 12. 5. 1994; V. Novotný, NK 1994, č. 19; V. Píša, Tvar 1994, č. 16; A. Merenus, LitN 2007, č. 8; H. Vyplelová, A2 2007, č. 14 * La Calle Neruda: H. Kupcová, NK 1995, č. 44; V. Novotný, Tvar 1995, č. 20, též in Literární kritiky. Bohemica (1997); I. Jelínek, Tvar 1996, č. 3; A. Haman, LitN 1996, č. 10 * Hvězdoplavba aneb Malá vesmírná odysea: H. Kupcová, NK 1996, č. 3; I. Adamovič, Ikarie 1996, č. 3; I. Jelínek, Proglas 1997, č. 2, příl. Literární příloha č. 1 * Království české a jiné polokatolické povídky: P. Hanuška, MFD 28. 12. 1996; V. Novotný, LidN 1. 3. 1997, příl. Národní 9; A. Haman, NK 1997, č. 8; I. Kotrlá, Akord 2002, č. 1 * Dům: J. Jandourek, Souvislosti 1998, č. 3/4 (37/38); V. Novotný, Tvar 1998, č. 21; Z. Mitáček, Host 1999, č. 1, příl.; F. Všetička LitN 1999, č. 5 * Průvodce inteligentního laika džunglí současné psychologie a psychiatrie: V. Borecký, LidN 23. 3. 2002; A. Kott, Souvislosti 2002, č. 2; N. Holub, Aluze 2002, č. 3 * Kravex5: P. Hrtánek, Tvar 2002, č. 20; J. Nejedlý, Právo 28. 11. 2002, příl. Salon; J. Jandourek: MFD 11. 1. 2003 * Rusticalia: J. Nejedlý, LidN 25. 11. 2006, příl. Orientace; P. Hrtánek, Host 2007, č. 5; J. Peňás, Týden 2007, č. 3 * Skrytý život Cypriána Belvy: K. Turek, LidN 6. 10. 2007, příl. Orientace; J. Peňás, Týden 2007, č. 42; A. Haman, Tvar 2007, č. 18; J. Milon, LitN 2007, č. 46; P. Šidák, A2 2007, č. 51/52; P. Nagy, iLiteratura [online] 27. 12. 2007; P. Hrtánek, Host 2008, č. 2; F. Mikuš, Aluze 2008, č. 1.
Rozhovory: J. Škvorecký, Západ (Ottawa) 1985, č. 5; I. Železný, Tvar 1991, č. 17; J. Marhoulová, Čtenář 1992, č. 2; V. Šlajchrt, MFD 11. 7. 1992, příloha Víkend; J. Rychetský, Reflex 1993, č. 46; H. Kupcová, NK 1995, č. 46; P. Nusk, Alternativa nova 1996/1997, č. 6; J. Chuchma, Týden 2003, č. 49, příl. Panská, č. 3.
Nekrology: V. Novotný, Práce 16. 8. 1995 + Tvar 1995, č. 16; (map) (= M. Pokorný), MFD 17. 8. 1995; J. Peňás, LidN 19. 8. 1995, příl. Národní 9.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (inventář M. Brožová /2018/).

Autor hesla: Michaela Nondková (1995)
; Vladimír Novotný (1995); Veronika Košnarová (2009)
Aktualizace hesla: 22. 4. 2021 (vk)
 
zpět na hlavní stranu