Marie PRUŠÁKOVÁ

 Do literatury se uvedla na přelomu dvacátých a třicátých let dvěma knižními překlady z francouzštiny (Paul Soupault, Jean Cocteau). V prozaické tvorbě, jíž se s přestávkami věnovala od čtyřicátých let, usilovala o psychologické portréty dívek a žen. Tendence po zušlechtění člověka a mezilidských vztahů naplňuje klasicky uměřený tvar povídek prvotiny Lastura pokojného ducha i románu Stráň. Autorka v něm na pozadí intelektuálního ovzduší meziválečné doby vypráví příběh hrdinky, která se postupně vymaňuje z rodinných a společenských konvencí. Po dlouhé odmlce, způsobené i přesunem zájmu k teorii architektury a životního slohu, se Prušáková k beletrii vrátila prózami s tématem rozkladu rodiny, erotického chování současníků atraktivních profesí (lékaři, výtvarníci), jejich manželské věrnosti (Experiment s nevěrou), případně jejich rodičovské role (Příběh Radosti). Vzpomínky na život po boku Karla Honzíka od počátku třicátých let až po vybombardování jejich bytu (1945) přinášejí svědectví o avantgardní kultuře a architektuře v českém i evropském kontextu, o jejich čelných postavách tak, jak je poznávala doma i na zahraničních cestách (Když hoří obrazy).