Karel PTÁČNÍK

 Karel Ptáčník je spontánní vypravěč, který se zpravidla opírá o bezprostřední znalost tématu, postav a prostředí. Jeho romány vycházejí z generační zkušenosti a zpravidla zobrazují ohraničené lidské komunity (pracovní kolektiv, město, parta přátel), které autor zpočátku – v duchu dobové poetiky a komunistické víry – chápal jako vzorek společnosti a jejích politických dimenzí. V kontextu prozaické produkce 50. let zapůsobily Ptáčníkovy prózy především autenticitou svědectví (román s tematikou totálního nasazení Ročník jedenadvacet), při vydání Města na hranici pak překvapil i autorův talent polemický. Román, který zachycoval osudy severomoravského pohraničí prvních poválečných měsíců byl přijímán jako přímá polemika s Řezáčovým Nástupem, jako překročení tematických konvencí budovatelského žánru, třebaže i jej určovala dobově příznačná kronikářská výstavba, ideologická osnova a pojetí postav jakožto reprezentantů politických tendencí. Publicističnost a přímé spojení mezi dramatickými zvraty „velké politiky“ a prudkými zlomy v psychice postav vystupují do popředí zvláště v dalších dílech volné trilogie o „městě na hranici“ (Noc odchází ráno, Šestapadesátý). – Přestože byl Ptáčník disponován především pro zachycení nekomplikovaných lidských typů, opakovaně se pokoušel reflektovat proces spisovatelské práce. Pracoval přitom s vkládáním deníkových zápisků do románového textu (Noc odchází ráno) i se spojováním tvůrčí problematiky se sférou erotiky (Chlapák), v dramatech pak také s vnějškovými scénickými efekty (Román a já, Provokace). Především z vlastní empirie vycházel Ptáčník také v menších prozaických žánrech (dojmy z cesty po Maďarsku v souboru Od Dunaje na dvě strany, radosti novopečeného otce v knize Ta maličká, ta je má). Výraznější stylizační úsilí je patrné v psychologické novele Strach, která se válečným námětem i apelem na nutnost odporovat zlu přimyká k autorově prvotině, a v Bibliádě, jež obrací naruby příběhy známé ze Starého i Nového zákona. V románech vzniklých v období normalizace se Ptáčníkovo úsilí o zachycení lidských komunit pod vlivem deziluze z „reálného socialismu“ soustředilo výhradně na kresbu jejich mikrokosmu („pojišťovácký“ román Dům uprostřed města, idylizující próza o důchodcích Fasáda). Odlišným případem je psychologická próza Úraz a Marie, která vznikla na počátku sedmdesátých let. Zde autor opouští fabulační přímočarost většiny svých textů a příběh, stylizovaný převážně jako vnitřní monolog muže, který nečekaně získal schopnost číst a posléze i ovlivňovat myšlenky lidí ve svém okolí, rozvíjí v několika interpretačně rovnocenných variantách. – Vzpomínková kniha Život, spisovatelé a já je především záznamem rušného povrchu oficiálního kulturního dění v době, kdy byl Ptáčník funkcionářem Svazu československých spisovatelů a Svazu českých spisovatelů.