Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Věra STIBOROVÁ

* 15. 1. 1926, Písek 
† 20. 3. 2018, Praha 
 
Prozaička a překladatelka
 Vyrostla v rodině textilního výtvarníka. Obecnou školu a reálné gymnázium (mat. 1945) absolvovala v rodišti, poté studovala užité umění na Škole dekorativního umění v Praze; během studií navrhovala plakáty a knižní obálky. V roce 1950 krátce pracovala v nakladatelství Máj, zanedlouho včleněném do Čs. spisovatele. Odtud v červnu 1950 odešla do kulturní a literární rubriky Lidových novin, ve kterých také uveřejnila první fejetony, črty a povídky. Po jejich zániku přešla v červenci 1952 do deníku Práce: pracovala v zahraničním oddělení, psala reportáže z ciziny a překládala. V letech 1956–1961 byla na mateřské dovolené, poté krátce působila v armádním vysílání Čs. rozhlasu, avšak ještě v roce 1961 se rozhodla pro svobodné povolání. V době zákazu literární činnosti a jakéhokoli zaměstnání v kulturních institucích (již roku 1969 nesměla v Čs. spisovateli vyjít povídková knížka Ikariana) pracovala od března 1972 jako pomocná dělnice v podniku Sady, lesy, zahradnictví a od roku 1975 jako prodavačka gramofonových desek. V roce 1986 odešla do důchodu a věnovala se literární činnosti. – Roku 1954 se provdala za spisovatele Jaroslava Putíka, své občanské jméno Věra Putíková v literárním prostředí neužívala.
 Po debutu v Lidových novinách (1950) otiskovala krátké prózy, besídky, entrefilety, fejetony, sloupky, reportáže, recenze a interview v Práci, Rudém právu, Literárních novinách, Kulturní tvorbě, Slovenských pohľadech (Bratislava), Plameni, Květech, Hostu do domu a Světě práce. Po roce 1970 publikovala v exilových Listech Čtení na léto (Řím), v samizdatových a po roce 1989 v obnovených Lidových novinách, dále ve Tvaru, Čtenáři, Listech, Nových knihách, Alternativě Nova (Opava), Práci a Revolver Revui. V samizdatové Edici Petlice vyšly Stiborové prozaické knihy Den dam aneb Čtyři jablka ze zahrady Hesperidek (1981) a Ikariana (1983). Je zastoupena v antologii českých autorek Povídky: Short Stories by Czech Women (ed. Nancy Hawkins, Londýn 2006). Čs. rozhlas vysílal její prozaické pásmo Vrať se zpátky do Sorrenta (1993) a řadu dalších autorčiných prací (např. povídky Pudivítr nebo Velmi jasné souhvězdí Orion ze souboru Deset povídek aneb Na vině jsou prakoně; novela Den dam byla zpracována jako čtení na pokračování). – Pro knihu korespondence manželů Rosenbergových Dopisy z domu smrti (1953, přel. A. Humplík a A. J. Šťastný) přeložila verše. V době zákazu publikování příležitostně překládala z angličtiny a němčiny pod propůjčenými jmény Evy Králové a Drahoslavy Vojtěchové; s Jaroslavem Putíkem spolupracovala na knižních překladech z němčiny, vydávaných pod jménem Kristiána Mikulejského.
 

Po více než desetileté zkušenosti s novinářskou prací a publicistickými žánry vstoupila Stiborová do literárního života jako autorka komorních povídek. V prvním období své tvůrčí činnosti se její tvorba vyvíjela od psychologických etud s problematikou dospívání a lyrických beletrizovaných reportáží k nedějovým monologickým vyprávěním, usilujícím o plastické odstínění citové atmosféry, vizuální popisy a o důraz na mnohovýznamové podtexty příběhu (Modré lásky, Minuta na cestě, Ikariana). Od sedmdesátých let se Stiborová přiklání k větším prozaickým žánrům a v jejích textech sílí expresivní snové a fantaskní motivy, jakož i burleskní satirické polohy. V lyrizované novele Den dam aneb Čtyři jablka ze zahrady Hesperidek (dokončené již roku 1980) vylíčila prostřednictvím subtilní psychologické mozaiky pokřivené osudy lidí, poznamenaných posrpnovými společenskými traumaty. V baladickém rozhlasovém pásmu Vrať se zpátky do Sorrenta se pokusila o spojení polohy rytmizovaného prozaického vyprávění s nadčasovým emocionálním poselstvím příběhu. V pozdějších prózách se autorka znovu věnuje tématům dětství, dospívání, rodinné výchovy a vztahu dospělých k dětem. Román Zapomeň, řeko, téci sleduje v širokém časovém záběru (od konce dvacátých do začátku padesátých let dvacátého století) vztahy v rodině, již založili partneři vybavení nejen odlišnou mentalitou, ale také velmi odlišným původním rodinným zázemím, z něhož si odnesli vlastní výchovné představy; netrpělivý a distancovaný, na vnějším mínění založený vztah k dětem, který zosobňuje matka, kontrastuje s otcovým intuitivním rodičovstvím, které spoléhá na lásku a nepodléhá výchovným trendům. V jiné vyprávěcí poloze, humornější a akcentující dětskou perspektivu pohledu, se téma objevuje také v souboru Deset povídek aneb na vině jsou prakoně a ve vyprávění o partě holešovických kluků, kteří jdou za svým muzikantským snem, My nic, my muzikanti. Příběhy hrdinky povídkového souboru Otavín, situované do autorčina rodného Písku, jsou spojeny s tématy stárnutí, stáří a postupného mizení světa, do kterého jsme kdysi patřili a který nezadržitelně zaniká.

BIBLIOGRAFIE

Próza: Modré lásky (PP 1963); Minuta na cestě (PP 1968); Den dam aneb Čtyři jablka ze zahrady Hesperidek (P 1991); Ikariana (PP 1991); Vrať se zpátky do Sorrenta (P 1995); My nic, my muzikanti (P pro děti, 1999); Zapomeň, řeko, téci (P 2000); Deset povídek aneb Na vině jsou prakoně (PP 2000); Otavín (P 2012).
Příspěvek ve sborníku: Bílá žízeň (1993); Lásky a nelásky (1998); Městopis (2000).

LITERATURA

Studie a články: M. Platzová: Adoptujte si svého spisovatele. LitN 2002, č. 10.
Recenze: Modré lásky: Z. Heřman, LitN 1964, č. 32; lk (L. Kozáková), Kulturní tvorba 1964, č. 33; M. Suchomel, Plamen 1964, č. 2 (též in Co zbylo z recenzenta, 1995); M. Brousková, HD 1964, č. 11; J. Skácel, NK 1964, č. 24 * Minuta na cestě: AL (A. Linke), NK 1968, č. 30–31; O. Sus, HD 1968, č. 9; J. Opelík, Plamen 1968, č. 11; J. Pecháček, Impuls 1968, č. 10 * Ikariana: V. Křivánek, Telegraf 29. 1. 1992; J. Šulc, LitN 1991, č. 27; JL (= J. Lukeš), NK 1991, č. 40; M. Petříček, Tvar 1991, č. 44 * Den dam aneb Čtyři jablka ze zahrady Hesperidek: J. Zahradnický, Tvar 1991, č. 45; B. Balajka, Tvar 1991, č. 45; Z. Fišer, ROK 1992, č. 3 * Vrať se zpátky do Sorrenta: ap (= A. Pilátová), Práce 3. 1. 1996; D. Karpatský, LitN 1995, č. 51–52; K. Chvatík, Tvar 1996, č. 6; A. Haman, LitN 1996, č. 18 (2. 5.) * My nic, my muzikanti: A. Jelínek, Právo 22. 11. 1999; (mar) (= M. Reissner), Ladění 2000, č. 1 * Zapomeň, řeko, téci: A. Burda (= P. Janoušek), Tvar 2000, č. 9; A. Kalinová, NK 2000, č. 20 * Deset povídek aneb Na vině jsou prakoně: K. Franczyk, Tvar 2000, č. 11; A. Haman, LidN 19. 7. 2000 (též o Zapomeň, řeko, téci) * Otavín: P. Janoušek, Tvar 2013, č. 8 (zde).
Rozhovory: V. Ježek, Práce 22. 8. 1991; I. Zítková, NK 1991, č. 41; D. Šafaříková, Čtenář 1992, č. 1; V. Bezdíček, NK 1996, č. 4.
Nekrology: I. Matějka, České centrum mezinárodního Pen klubu zde; (red.); red, Týden 2014, č. 14.
Autor hesla: Vladimír Novotný (1998); Alena Přibáňová (2009)
Aktualizace hesla: 30. 11. 2018 (ap)
Aktualizace bibliografie: 30. 11. 2018 (ap)
 
zpět na hlavní stranu