Pavel BOŠEK
Prozaik a dramatik
Otec byl sekčním šéfem na ministerstvu stavebnictví. Bošek absolvoval gymnázium v Praze (s přerušením za války, mat. 1950). V letech 1950–1954 studoval na Právnické fakultě UK (JUDr. 1975), poté pracoval na ministerstvu kultury. V období 1956–1963 působil jako dramaturg Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, kde také od roku 1958 vedl
Satirickou scénu. Souběžně absolvoval nástavbové studium estetiky na FF UK (1960–1962). Roku 1963 se stal redaktorem časopisů
Ochotnické divadlo (1970 přejmenován na
Amatérská scéna, 1977–1980 zde byl vedoucím redaktorem) a
Repertoáru malé scény, který založil; roku 1971 byl časopis zrušen. Od roku 1977 byl souběžně lektorem Lidové konzervatoře (Středočeský kraj), kde jako vedoucí kursu malých jevištních forem přednášel mj. dramaturgii a gestiku. Od roku 1964 spolupracoval jako autor a herec s
Nedivadlem
Ivana Vyskočila (v Redutě, Metru, Radiopaláci a na dalších pražských i mimopražských scénách či klubech). Sólově hostoval rovněž v divadle
Semafor (1969–1980) a v Ateliéru, vystupoval též v autorských pořadech ve vinohradském klubu
Dvojka (1978–1980). Byl spoluzakladatelem a pravidelným lektorem řady festivalů netradičního amatérského divadla (Šrámkův Písek, Amfórum Karlovy Vary, Femad Poděbrady).
Debutoval v měsíčníku
Plamen
(1961 zde povídka
Ogarská dolina), publikoval v
Amatérské scéně a
Repertoáru malé scény (zde v č. 7/1963 scénář
Nástup na kulturu a v č. 10/1964 spoluautorský
Poslední den) a dále v periodikách
Host do domu,
Kulturní tvorba,
Tvář,
Lidová armáda,
Literární noviny,
Práce,
Čs. loutkář aj., posmrtně též v
Dramatickém umění
(v č. 1/1990 soubor stručných úvah
Z deníků). V
Ohníčku
vycházela v letech 1971–1972 na pokračování Boškova úprava prózy Alfreda Assolanta
Hrdinný kapitán Korkorán. – Pseudonymy, šifry: Josef Pavel; Bl., Bk.
Svými povídkami, causeriemi a hrami se
Bošek stal (po
Ivanu Vyskočilovi) klíčovou postavou tzv. text-appealů – specifické varianty autorského literárního kabaretu. Jeho tvorba se vyvíjela na kvalitativně různých úrovních. Divadelní pásma a hry, určené pro vojenské kabarety (
Teta v divadle,
Nástup na kulturu) a pro divadlo
Paravan (
Dvě aktovky a diplomatka), vycházely spíše z tradičních komediálních postupů a také z dobově frekventovaných satirických témat (vojenský dril a kultura, politická fráze a skutečnost, nesmyslný předpis a logika, kýč a kreativita). Naproti tomu v žánru veřejně předčítané a stále častěji přímo vyprávěné povídky, tedy v žánru bezprostřední textové improvizace, byl
Boškův přínos poetice text-appelu originální a nezastupitelný. Boškovy texty „ke čtení“ byly pevně spojeny se způsobem autorova „přednesu“, a naopak jeho jevištní projev byl určen těmito texty. Komplexnost výpovědi byla vytvářena stálou hrou s významy, podtexty, refrény, která s oblibou kriticky prověřovala nosnost ustálených slovních a myšlenkových spojení, stereotypů. Autodestruktivní gesto klauna parodovalo nejedno všeobecně sdílené dobové paradigma – ať šlo o mýtus estetický (moderní umění), etický (rodina a manželství), nebo společensko-politický (revoluční změny, vědecko-technický pokrok). Kteroukoliv svou promluvu, gesto či dramatickou situaci přitom Bošek mohl vzápětí učinit předmětem komentáře, jenž ji zpravidla domýšlel ad absurdum. Tato v podstatě jevištní (herecká) metoda se stala i základním znakem jeho literárního rukopisu (
Redutání,
Erotikhon). – Boškovo bytostné vypravěčství se projevilo i v humoristické próze
Borokosy a v jeho tvorbě pro děti, v hravém a humorném převyprávění známých témat (
Kormidelník Vlnovský).
Beletrie: Teta v divadle (D, rozmnož., 1963, i prem., s Jiřím Bílým); Dvě aktovky a diplomatka (D, rozmnož., 1963, i prem., s J. Kinclem a J. R. Pickem); Co dělat po páté? (lit. kabaret, rozmnož., 1966, i prem., s J. Kinclem); Čekání na Josefa (P pro ml., 1967); Redutání (PP 1970); Erotikhon (P 1971); Borokosy (P 1996);
scénicky: Nástup na kulturu (1963, s Jaromírem Kinclem, Gustavem Oplustilem a Jiřím Šebánkem); Naše smečka do Smeček (1963, s Karlem Urbánkem a dalšími); Poslední den (1964, s Ivanem Vyskočilem a Josefem Podaným, tiskem in Nedivadlo Ivana Vyskočila, 1996); Těpick, Shakespeare (1964, s J. R. Pickem a dalšími); Nehraje se (1971, s I. Vyskočilem); Kurs (1972, s I. Vyskočilem); Konkurs (1974, s I. Vyskočilem); Rekurs kursu (1976, s I. Vyskočilem); Služební cesta (1980, s Vlastou Špicnerovou a I. Vyskočilem); Dva na rampě (1988, s Luďkem Brábníkem).
Výbor: Erothikon a jiná re-dutání (1994).
Úpravy: F. Marryat: Kormidelník Vlnovský (P pro ml., 1970, pod pseud. Josef Pavel).
Uspořádal a vydal: Z Repertoáru malé scény 1963 (sb., rozmnož. 1964); Z Repertoáru malé scény 1964 (sb., rozmnož. 1965); Z Repertoáru malé scény 1965 (sb., 1966).
Studie a články: J. L. Kalina in Svet kabaretu (Bratislava 1966); J. Škvorecký: předmluva, in Redutání (1970); P. Dostál: Byli jednou dva, Amatérská scéna 1984, č. 2; V. Just in Proměny malých scén (1984); V. Just in Z dílny malých scén (1989); V. Závodský: Mistr jevištní improvizace, Amatérská scéna 1992, č. 5; I. Vyskočil: předmluva, in Erothikon a jiná re-dutání (1994).
Recenze: Dvě aktovky a diplomatka: H. Červená, VP 7. 12. 1962; J. Černý, LD 14. 12. 1962; D. Havlíček, RP 17. 12. 1962; S. Machonin, LitN 1963, č. 2 * Čekání na Josefa: N. Šrámková, Průboj 9. 2. 1968; V. Karfík, Orientace 1968, č. 2; j.j. (= M. Blahynka), Impuls 1968, č. 4 * Redutání: P. Janský, NK 1970, č. 24; P. Veverka, MS 1970, č. 40; (áe) (= J. Štrasser), Romboid (Bratislava) 1970, č. 4 * Erotikhon: aj, MF 2. 6. 1972 * Kurs: F. Knopp, ZN 9. 2. 1973; E. Slunská, BV 29. 1. 1975 * Erotikhon a jiná re-dutání: Z. Heřman, SvSl 5. 1. 1995 * Borokosy:
I. Harák, NK 1997, č. 12; L. Selvet (= L. Soldán), Rovnost 11. 2. 1997; R. Sobotka, Moravskoslezský den 12. 2. 1997; L. Muška, Ústecký deník 25. 2. 1997; J. Poláček, LidN 27. 2. 1997.
Rozhovory: O. Hníková, MF 2. 8. 1969; V. Hlušičková, Voják a kultura 1969, č. 7; an., O knihách a autorech, jaro/léto 1970; J. Houšková, Čtenář 1970, č. 11.
Nekrology: pod, MF 25. 11. 1980; N. Jelínková, BV 28. 11. 1980; J. Císař, Amatérská scéna 1980, č. 12; L. Richter, Čs. loutkář 1981, č. 1.
K životním jubileím: Z. Pošíval, Amatérská scéna 1982, č. 1; M. Strotzer, Amatérská scéna 2001, č. 6.
