Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945
 
© Petr Kotyk

 Jaromíra KOLÁROVÁ

* 24. 8. 1919, Praha  
† 21. 1. 2006, Praha 
 
Prozaička, dramatička, autorka literatury pro mládež, filmová a televizní scenáristka
 Dívčím jménem Setničková. Manželka komunistického politického pracovníka a novináře Františka J. Kolára (1919–1984), její syn Vladimír Kolár je literární kritik, publicista a prozaik. – Narodila se v dělnické rodině. Sociální původ, dětství prožité na periferii v Bubenči a v dělnické kolonii v Holešovicích a rodinná tradice ovlivnily její celoživotní chápání života a světa. Kolárová absolvovala reformní gymnázium (maturita 1938), odjela do Paříže, kde chtěla studovat, vrátila se však a začala studovat na FF UK češtinu a francouzštinu. Po uzavření vysokých škol (1939) navštěvovala abiturientský kurz při obchodní akademii a 1940–45 pracovala jako referentka ve Svazu tesařských mistrů. V téže době se podílela na činnosti dětského amatérského loutkového divadla Domovina. Po skončení války se už jako provdaná vrátila na FF UK, ale z rodinných důvodů po čtyřech semestrech studia zanechala. 1947–49 byla externí redaktorkou týdeníku Rolnické hlasy. 1950 se s rodinou přestěhovala do Ostravy; po krátkém působení v kulturní rubrice krajského deníku KSČ Nová svoboda se 1951 stala tajemnicí tamní pobočky Svazu československých spisovatelů, poté pracovala jako lektorka ostravského Státního divadla. V důsledku manželova zatčení a uvěznění (1952) pro údajnou velezradu a hospodářskou sabotáž byla Kolárová nucena pracovat jako referentka v družstevním velkoobchodu (1953–60). Po propuštění manžela (1959, rehabilitace 1963) získala místo dramaturgyně v ostravské televizi. 1965 se vrátila do Prahy a pracovala jako redaktorka Čs. televize. Na počátku 1968 přijala místo v nakladatelství Práce, záhy však těžce onemocněla (1969 jí byl přiznán invalidní důchod). 1969–71 pobývala v Moskvě, kde její manžel působil v čs. sekci Rady vzájemné hospodářské pomoci a později jako dopisovatel Čs. rozhlasu. Od návratu až po odchod do důchodu (1977) pracovala jako dramaturgyně ve Filmovém studiu Barrandov.
 

Debutovala 1937. Na přelomu 30. a 40. let publikovala v Mladé kultuře, Studentském časopise, Tvorbě, Haló novinách a zejména v A-Zet (1940 zde na pokračování nerudovská povídka Poplach v tichém domě a 1941 povídka o Janu Nerudovi Chlapec v Ostruhové ulici, nedokončeno pro zásah cenzury), po válce pak postupně přispívala do Rolnických hlasů, Rudého práva, Nové svobody, Červeného květu (Ostrava), Plamene, Květů, Vlasty, Ženy a módy, Literárního měsíčníku aj. Napsala scénáře k filmům Holky z porcelánu (1974, režie Juraj Herz), Léto s kovbojem (1976, režie Ivo Novák) a Zastihla mě noc (1985, režie Juraj Herz). Podle jejích próz vznikly filmy Dívka s mušlí (1980, režie Jiří Svoboda) a Jen o rodinných záležitostech (1990, režie Jiří Svoboda). Pro Čs. televizi vytvořila hry Dobrodružství v tajze (1962, režie Zdeněk Havlíček), Pavoučice (1963, režie Jiří Jaroš), Veronika, prostě Nika (1981, režie Libuše Koutná), Růžový ostrov (1983, režie Marcel Dekanovský) a Jsou určité hranice (1988, režie Otakar Kosek). Televizní podoby se dočkaly její prózy Tenký led (1985, režie Jana Semschová, též vlastní dramatizace), Naděje má hluboké dno (1988, režie Jaromil Jireš), Chtěla bych ten strom (1989, režie Evžen Sokolovský) a Co Hedvika neřekla (1995, režie + scénář Jiří Svoboda). V deníku A-Zet publikovala pod pseudonymy Jaromíra Šípková a Mirka Trnková, jinak příležitostně užívala šifry Kj.

 

Po nevýrazném debutu, moralistně zaměřené próze pro mladé ženy (Psala jsem pro tebe) a několika pokusech o tzv. budovatelské drama z počátku 50. let se Kolárová nadlouho nuceně odmlčela. Znovu se připomněla až v polovině 60. let polodokumentární prózou Jen o rodinných záležitostech, v níž na základě osobní zkušenosti své a svého manžela zpracovala s umírněnou obžalobností problematiku politických perzekucí 50. let. Zcela nezastřeně autobiografický charakter pak mají prózy Můj chlapec a jáNáš malý, maličký svět; zejména druhá z těchto románových próz se vrací hluboko do rodinné proletářské historie. Naproti tomu v dalších románových i povídkových pracích autorka usilovala o beletristickou objektivaci obecné problematiky lidských vztahů, viděných zpravidla z hlediska dětí (Cizí děti), a zejména žen (Chtěla bych ten strom, Naděje má hluboké dno, Rozhodná chvíle, Láska hory nepřenáší, Nebojte se lásky). Její prózy charakterizuje volná tradiční vypravěčská forma, usilující (často bez hlubšího psychologického ponoru a výraznější stylizace) o zachycení životního materiálu. Při traktování morální i společensko-politické problematiky Kolárová mnohdy spojuje postupy beletristické s publicistickými a ideově instruktážními prvky. Tradicionálnost těchto próz úzce souvisí s konstantností autorčiných ideových východisek, se souborem morálních hodnot a sociálních pravd proletářského světa, které zastává, i s jejími třídními názory na dějinný vývoj a historické události, včetně roku 1948 a 1968. Převahu mimoliterárních východisek v tvorbě Kolárové dokládá také její esej Pouť za ženskou hrdinkou, v němž nad problematikou literární a tvůrčí jednoznačně převážily sociologické úvahy o tíživém osudu žen, zejména dělnických. Z jejích prací pro děti a dospívající dívky dosáhly zvláštní čtenářské obliby filmovým zpracováním ovlivněné novely Holky z porcelánuLéto s kovbojem. Posmrtně vyšla v edici Vladimíra Kolára kniha autorčiných pamětí Divný čas, divná láska, na niž volně navazují Kolárovy vzpomínky Co už máma nenapsala.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Psala jsem pro tebe (P 1946); Šeřík v hlavni (D, rozmnož., 1951, prem. 1950); Jan a Marie (D, rozmnož., 1951); Omyl inženýra Matuly (D, rozmnož., 1952, i prem.); Jen o rodinných záležitostech (R 1965); Na modré planetě (D loutk., rozmnož., 1965, i prem.); Domy na zelené louce (P pro děti, 1967); Dobrou noc, rozume (PP 1972); Země budoucnosti (RpRp 1973, s F. J. Kolárem); Můj chlapec a já (R 1974); Záhadný host (pohádka, 1975); Cizí děti (PP 1975); Holky z porcelánu (P pro ml., 1976); Náš malý, maličký svět (R 1977); Démantová spona (R 1978); Léto s kovbojem (P pro ml., 1979); Voda! (R 1980); Přežijí muži rok dva tisíce? (P 1982); Veronika, prostě Nika (P pro ml., 1983); Chtěla bych ten strom (R 1984); Naděje má hluboké dno (R 1986); Krutá láska (PP 1988); Rozhodná chvíle (PP 1989; povídka Blíženci přeprac. a vyd. samost. 1998); Pouť za ženskou hrdinkou (E 1990); Láska hory nepřenáší (R 1992); Nebojte se lásky (P 1994); Proč právě já? (P pro ml., 1998); Divný čas, divná láska (vzpomínky, 2006, ed. V. Kolár); scénicky: Nebe pro tebe (1950); Rodinné záležitosti (vlastní dramatizace románu Jen o rodinných záležitostech, 1966).
Příspěvky ve sbornících: Píseň o rodné zemi (1975); Křehké jistoty (1989).

LITERATURA

Knižně: H. Hrzalová: Jaromíra Kolárová (nakladatelský tisk Čs. spisovatele, 1979).
Studie a články: R. Ditmar: Vztah dětí a dospělých v díle Jaromíry Kolárové, ZM 1976, s. 201; J. Urbanec: Svět dětí u Jaromíry Kolárové, ZM 1980, s. 93; J. Galík: Tvorba Jaromíry Kolárové, Sborník z mezinárodní literárněvědné konference Bezručova Opava 1978 (1980); B. Dokoupil: K vývojovým proměnám prózy s tematikou Února, ČL 1982, s. 148; V. Heger: Typy české románové epiky 70. let, Sborník Pedagogické fakulty UJEP v Brně. Řada jazyková a literárněvědná, sv. 90 (1984); D. Moldanová: Doslov, in J. K., Chtěla bych ten strom (1986); táž: Doslov, in J. K., Můj chlapec a já (1987); táž: Doslov, in J. K., Naděje má hluboké dno (1988); J. Hájek: Cestou revolučního snu, LM 1988, č. 10; Š. Vlašín: Ženské hrdinky Jaromíry Kolárové, in Žena – Jazyk – Literatura (1996); D. Mocná: Červená knihovna pod normalizačním tlakem, in Normy normalizace (1996); L. Magdoň: Literatura odbojného konformismu, Tvar 2000, č. 21.
Recenze: Jen o rodinných záležitostech: Z. Kožmín, HD 1965, č. 5; M. Petříček, LitN 1965, č. 18 * Dobrou noc, rozume: J. Sekera, Tvorba 1973, č. 12 * Můj chlapec a já: Š. Vlašín, RP 8. 5. 1974; V. Dostál, Tvorba 1974, č. 30 (přetištěno in V. D., Zrcadla podél cesty, 1987); H. Hrzalová, LM 1974, č. 7 * Cizí děti: J. Svoboda, Ostravský kulturní zpravodaj 1975, č. 12 (přetištěno in J. S., Ve stopách tvorby, 1986); M. Blahynka, Tvorba 1976, č. 1 (přetištěno in M. B., Denní chléb, 1978) * Holky z porcelánu: -ra (V. Macura), ZN 21. 8. 1976 * Náš malý, maličký svět: Š. Vlašín, Pravda 12. 1. 1978; iz (I. Zítková), ZN 15. 4. 1978; J. Hrabák, LM 1978, č. 5 * Démantová spona: J. Polák, LM 1979, č. 3 * Přežijí muži rok dva tisíce?: Z. Heřman, MF 15. 6. 1982; I. Matějka, Tvorba 1982, č. 19, příloha Kmen * Veronika, prostě Nika: S. Urbanová, KultM 1984, č. 1 * Chtěla bych ten strom: H. Hrzalová, RP 7. 12. 1984; J. Lukeš, SvSl 31. 1. 1985; O. Rafaj, LM 1985, č. 3 * Naděje má hluboké dno: Š. Vlašín, LD 17. 10. 1986; J. Mourková, Tvorba 1986, č. 31, příloha Kmen * Krutá láska: L. Falteisek, Kmen 1989, č. 2 * Pouť za ženskou hrdinkou: L. Merhaut, LitN 1990, č. 15 * Proč právě já?: R. Ditmar, NK 1998, č. 47 * Divný čas, divná láska: F. Cinger, Právo 25. 1. 2007; E. Bernardinová, Haló noviny 5. 5. 2007, Obrys – Kmen, č. 18.
Rozhovory: J. J. Vaněk, Signál 1978, č. 2; J. Peterka, MS 1978, č. 24; H. Hejčová, Film a doba 1984, č. 8; J. Klempera, Práce 16. 8. 1986, příloha; N. Klevisová, Tvorba 1987, č. 30 + LM 1989, č. 7; L. Kapek, RP 29. 6. 1991, příloha Haló sobota; M. Černík in 33 životů (1994).
Nekrology: (spa) (M. Spáčilová), MFD 23. 1. 2006; F. Cinger, Právo 23. 1. 2006.
Vzpomínky: V. Kolár: Co už máma nenapsala (2008).
Autor hesla: Bohumil Svozil (1994)
Aktualizace hesla: 1. 2. 2008 (mvo)
 
zpět na hlavní stranu