Ladislav SMOČEK

 Aniž by pomýšlel na jejich bezprostřední zveřejnění, psal v 50. letech povídkové prózy, které se zcela vymykaly z dobového literárního kontextu (později byly vydány v souboru Růžový aeroplán). Sloučením reálných detailů s bizarně fantasmagorickými situacemi a reakcemi postav předznamenaly přitom autorovu budoucí tvorbu dramatickou. Jako dramatik se etabloval až v druhé polovině 60. let čtveřicí divadelních her a jednoaktovek, které ve vlastní režii uvedl na jevišti Činoherního klubu. Tato dramatická díla jsou situována do rozdílných prostředí: exotického (Piknik), alegorického (Bludiště), či naopak groteskně česky domáckého (Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, Kosmické jaro), vždy se však odehrávají v jasně ohraničeném prostoru a vracejí se k problematice ohrožení člověka dějinami, společenskými okolnostmi, přírodou kolem něj i v něm samém. Lidské jednání sledují ve vyhrocených až extrémních situacích, s důrazem na jeho pudovost, živočišnost, skrytou anebo zjevnou agresivitu jako zdroj dramatických konfliktů. Smočkovy grotesky mají blízko k soudobému absurdnímu dramatu, tvárně se pohybují mezi pólem konkrétních, místy až naturalistických detailů, lidských gest a podob a pólem bizarních nadsázek a historicko-existenciálních vizí, mísí vážné se směšným a komickým, vysoké s nízkým, duchovní s tělesným a lidské se zvířecím. Nejpřesvědčivější důkaz o svém vytříbeném dramatickém a divadelním cítění Smoček podal v tragikomické grotesce Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, která se stala jednou z nejoriginálnějších her celého českého poválečného dramatu. Nejširšího záběru dosáhl naproti tomu v Kosmickém jaru, kde dlouhodobě sledovaná problematika ohrožení člověka vede od lidského bludu v podobě frází, redukce lidských možností na pouhé živočišné přežívání, rozvratu duchovních hodnot přes ekologii až k šílenství světa jako celku. Na počátku 70. let Smoček anglicky napsal monologickou aktovku Smyčka a v první polovině 80. let převedl do podoby divadelní hry svou někdejší rozhlasovou hru Bitva na kopci s charakteristickým tématem lidské agresivity. Jinak se během tzv. normalizace věnoval především režii. Ve shodě s povahou vlastního dramatického díla byly Smočkovi jako režisérovi zvlášť blízké takové hry, které jsou významově nejednoznačné, mísí žánrové polohy a umožňují sledovat na jevišti skryté podoby lidské mentality. Hry, které režíroval, často zároveň ve větší či menší míře také upravoval a dotvářel. K dramatické tvorbě se nově vrátil v polovině 90. let scénickou montáží Nejlepší den, vytvořenou u příležitosti 50. výročí osvobození Plzně americkou armádou. – Souborné vydání Smočkových povídek, dramat (poprvé zde byly otištěny hry Bitva na kopci, Jednou k ránu, jednoaktovka Jízdní ráno, výstup Burke ve vyhnanství a scénář nerealizované televizní hry Milovníci opery), dopisů a studií – včetně studií a článků o Ladislavu Smočkovi z pera jiných autorů – vyšlo péčí editora Přemysla Ruta.