Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Vladimír  JANOVIC

* 8. 6. 1935, Praha 
 
 
Básník
 

Původním jménem Vladimír Pičman. Narodil se v rodině středoškolského učitele hudby, orchestrálního houslisty a sbormistra, který mu záhy vštípil vztah k hudbě a umění a postupně mu zprostředkoval setkání s významnými českými hudebníky a skladateli (odtud časté hudební motivy v Janovicově poezii). Rané dětství prožil a do školy začal chodit v Čerčanech na Sázavě, roku 1941 se rodina přestěhovala do Benešova u Prahy, kde absolvoval obecnou školu a gymnázium (maturoval roku 1953). V letech 1953–1958 studoval matematiku na Přírodovědecké fakultě MU v Brně. V letech 1958–1960 učil na středních školách v Jindřichově Hradci a Brně-Černých Polích, krátce působil i jako asistent na katedře matematiky brněnské Vysoké školy zemědělské a lesnické. V letech 1961–1962 pracoval v literární redakci a v redakci vědy a techniky Československého rozhlasu v Brně. V období 1962–1965 byl novinářem a spisovatelem ve svobodném povolání. Roku 1965 přesídlil natrvalo do Prahy. Zde byl nejprve redaktorem v nakladatelství Odeon a v letech 1966–1967 redaktorem publicistiky v časopisu Plamen. Roku 1967 absolvoval krátkodobou stáž v Literárních novinách, v letech 1967–1970 pracoval jako redaktor nakladatelství Svoboda, kde založil a redigoval básnickou edici Syrinx (1967–1970). V letech 1970–1972 byl znovu ve svobodném povolání a v období 1973–1988 působil jako redaktor poezie v nakladatelství Československý spisovatel. Po ročním tvůrčím stipendiu pracoval od roku 1989 do poloviny roku 1990 v časopisu Literární měsíčník, nejdříve jako zástupce šéfredaktora, později jako redaktor. Od roku 1991 vyučoval na pražských středních školách matematiku a angličtinu, naposledy na gymnáziu Na Zatlance v Praze 5.
Jako překladatel a znalec italské literatury v osmdesátých letech intenzivně pěstoval styky s italskými spisovateli; roku 1987 se podílel na založení Evropského sdružení spisovatelů, umělců a vědců (Unione Europea degli Scrittori, Scienziati e Artisti) se sídlem v Římě a v roce 1988 se stal jedním z místopředsedů této organizace; je čestným členem Mezinárodní skupiny spisovatelů (Gruppo internazionale di Lettura) v Pise. V letech 1991–1993 byl vedoucím kursů italštiny, jež pořádala Společnost ČSFR–Itálie, a sám v nich vyučoval. Roku 1998 odešel do důchodu. – Jeho první manželkou byla brněnská divadelní dramaturgyně, publicistka a spisovatelka Alena Wagnerová (*1936).

 Verše psal Janovic už na gymnáziu, publikovat však začal až roku 1962 v brněnské Rovnosti. V šedesátých letech těsněji spolupracoval s Plamenem (1963–1967) a časopisem Sešity pro mladou literaturu (1966–1967), který spoluzaložil a po určitý čas působil v jeho redakční radě. V sedmdesátých a osmdesátých letech hojněji publikoval v Listech Klubu přátel poezie a v Tvorbě. Dále přispíval do Literárních novin, Kulturní tvorby, Divadelních novin, Květů, Literárního měsíčníku, Rovnosti, Rudého práva, Svobodného slova, Zemědělských novin aj. Po roce 1989 publikoval v Občanském deníku, Vlastě, České povídce, Obrysu-Kmeni, Haló novinách, Lípě, Literárních novinách aj. – Překlady z italštiny publikoval ve Světové literatuře, Tvorbě Kmeni. Za odborné jazykové pomoci příležitostně překládal rovněž z francouzštiny, maďarštiny, němčiny, ruštiny aj. – Do dramatu Dušana Radoviće Kapitán John Pipplefox (rozmnoženo, 1964) napsal texty písní. – V roce 2015 se stal držitelem Hrubínovy ceny za poezii. – Některé časopisecké příspěvky uveřejňoval pod šiframi vj, V. J., vic.
 

Výchozí fázi Janovicovy lyriky reprezentuje až jeho druhá, stylově jednotná sbírka Romulův nářek, v níž se – ve shodě s prožitkem krutosti světa a krizí básnického subjektu – plně uplatnila expresivně barokizující metaforika a zjitřeně zduchovnělý tvůrčí princip. I později klade Janovic, stylizující se například do podoby „černého vejce podstrčeného světu“, důraz na jazykové ozvláštnění a cizeluje formálně náročné básnické útvary. Postupně však překonává krajně tragické pocity, upouští od komplikované symbolizující obraznosti a jeho výraz se významově projasňuje i oprošťuje, nabývá na sytosti a barvitosti. Tak je tomu již v Janovicových výpravách za životními jistotami a hodnotami do míst dětství (Plást hlíny, Jarmark v mlze).
Posílení konkrétnosti přineslo s sebou příliv epických momentů, úsilí o objektivizaci a širší výpověď o skutečnosti: výsledkem byly lyrickoepické poemy Báseň o sněžné levitaciDům tragického básníka. Výrazným společným rysem těchto tematicky a situačně rozdílných syntetizujících skladeb je prolínání minulosti, přítomnosti a budoucnosti, a to v rozměrech historických i kosmických. V souvislosti s řadou básní z dalších sbírek se tak ukazuje, že Janovic je básníkem hrubínovského typu, pro něhož je nejvlastnějším zdrojem tvorby prožitek času (Most alchymistů).
V devadesátých letech Janovic knižně nepublikoval, do literární komunikace se vrátil až na počátku nového století existenciálně laděnou sbírkou Potopený úl. Uplatnil v ní pravidelnou veršovou a strofickou strukturu a důraz položil na zvukové kvality básnického tvaru. Zároveň do jeho poezie pronikla holanovsky robustní obraznost a bohatá dialogičnost. Ta zůstává přítomna i v dalších sbírkách, jež charakterizuje elegický, melancholický tón a v nichž je téma času zachycováno skrze úryvky příběhů (V kom jednou přenocoval přízrak). Tyto epické momenty ve sbírce Červený dvůr jakožto střípky paměti místa stmeluje prožitek krajiny Benešovska. Ve sbírce Na konci parku je paměť místa provázána s osobní pamětí básníkovou, život regionu (vykreslený výraznějšími epickými vložkami) je svázán s básníkovým životem a sbírka získává nádech testamentu.
V knize esejí Černé ryby okolností se Janovic věnuje obecným věcem poezie a vybraným básníkům českým a světovým, zejména italským.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Zatmění ráje (BB 1968); Neohlížej se, zkameníš (E reportáž., 1968, s A. Wagnerovou); Romulův nářek (BB 1970); Plást hlíny (BB 1975); Báseň o sněžné levitaci (B 1978); Jarmark v mlze (BB 1981); Dům tragického básníka (B 1984); O mašince Žofince (veršovaná pohádka, 1984); Most alchymistů (BB 1989); Potopený úl (BB 2005); V kom jednou přenocoval přízrak (BB 2015); Černé ryby okolností (EE 2017); Červený dvůr (BB 2018); Na konci parku (BB 2021).
Výbory: Všechna tvoje těla (BB 1983); Ohňová abeceda (BB 1984); Jed v růži (BB 2008).
Překlady: E. Fried: Varovná znamení (1969, s J. Grušou, oba i ed.); R. Cristofanelli: Deník Michelangela blázna (1974); S. Penna: Zvláštní radost žít (1986, i ed.).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Básnický almanach Klubu přátel poezie (1974–1976); Básníci na cestách (1977); Česká poezie 20. století (1980); Dvojhlas (1985); Trvalé bydliště Praha (1986); Portrét ženy (1988); Malá galerie autorů Čs. spisovatele (1989); Podblanická čítanka (1990); Na druhém břehu (2002); Báseň mého srdce (2005); Antologie české poezie (2009); LX (2011, bibliof.).
Uspořádal a vydal: Dřěvo sě listem odievá (1976); A. S. Puškin: Měděný jezdec a jiné básně (1976); Michelangelo Buonarroti: Požár smyslů (1977); L. Stehlík: Ať polaská, či trnem zraní... (1988); J. Karásek ze Lvovic: Zazděná okna (1989); S. Mallarmé: Ve věštné běli (2010); H. Bonn: Rozeklaný čas (2017); O. Theer: Vysoko nad městem (2018).

LITERATURA

Studie a články: J. Peterka: doslov, in Báseň o sněžné levitaci (1982); J. Peterka: doslov, in Ohňová abeceda (1984); J. Hoffmanová: Temporální sémantika a její výrazové ztvárnění v poezii Vladimíra Janovice, SaS 1986, č. 2; V. Macura: doslov, in Dům tragického básníka (1988); J. Peterka, in Český dekameron (1994); A. Mikulášek: Významové dění a aluzivní strategie v díle Vladimíra Janovice a Viery Švenkové, in Česká a slovenská slavistika na počátku 21. století. Stav – metodologie – mezinárodní souvislosti. Brněnské texty k slovakistice VIII (eds. I. Pospíšil, M. Zelenka, A. Zelenková, 2005); A. Mikulášek: Významové dění a aluzivní strategie v díle Vladimíra Janovice a Viery Švenkové, in Interpretační etudy (2009); J. Šulc: Svět přestal potřebovat básníky, ale poezie v něm zůstává, in Černé ryby okolností (2017); K. Piorecký: Husákovi zbrojnoši, LidN 4. 8. 2018; P. Hoza: doslov, in Na konci parku (2021); P. Hoza: Vyhořet jako milíř v lese, in Neviditelný člověk (2022).
Recenze: Romulův nářek: J. Šnobr, Práce 30. 12. 1970; D. Karpatský, NK 1970, č. 43 * Plást hlíny: VK (= V. Kubín), NK 1975, č. 42; -ra (= V. Macura), ZN 10. 2. 1976 * Báseň o sněžné levitaci: V. Novotný, ZN 24. 2. 1979; M. Blahynka, Rt 11. 12. 1979 * Dům tragického básníka: V. Macura, Tvorba 1985, příl. Kmen č. 1 * Most alchymistů: L. Kasal, Tvar 1990, č. 15; J. Zahradnický, Tvar 1990, č. 15 * Jed v růži: M. Šanda, Portál české literatury; J. Staněk, Tvar 2009, č. 1 * V kom jednou přenocoval přízrak: P. Bílek, LitN 2015, č. 6 * Černé ryby okolností: J. Zizler, Souvislosti 2018, č. 1; P. Bílek, LitN 2018, č. 3; I. Pospíšil, Proudy 2019, č. 1 * Červený dvůr: P. Bílek, LitN 2019, č. 11; M. Blahynka, Literatura – Umění – Kultura 2020, č. 23 (zde).
K životním jubileím: K. Boušek, Haló noviny 8. 6. 1995; A. Mikulášek, Obrys-Kmen 2005, č. 23; A. Mikulášek, Obrys-Kmen 2010, č. 23.
Rozhovory: P. Kovařík, SvSl 10. 2. 1979; I. Matějka, Tvorba 1984, příl. Kmen č. 47; A. Vernerová, LM 1989, č. 6; A. Mikulášek, Obrys-Kmen 1996, č. 7; M. Černík, Obrys-Kmen 2001, č. 21; M. Černík, Obrys-Kmen 2007, č. 15; M. Černík, LitN 2013, č. 8.

Autor hesla: Bohumil Svozil (1995); Karel Piorecký (2008); Pavel Šidák (2022)
Aktualizace hesla: 2. 3. 2022 (pš)
 
zpět na hlavní stranu