Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 SVOBODA 

 1945 - 1998 
 
 Nakladatelství zaměřené na odbornou, společenskovědní a filozofickou literaturu; část produkce tvořila beletrie a souborná vydání klasiků marxismu-leninismu
 Vývoj názvu: Svoboda (1945–1952); Státní nakladatelství politické literatury (1953–1958); Nakladatelství politické literatury (1959–1965); Svoboda (1966–1992); Svoboda – Libertas (1992–1998).
 

Nakladatelství Svoboda bylo založeno v květnu roku 1945 jako účelové zařízení Komunistické strany Československa (KSČ) pro vydávání politické a pokrokové literatury. Na základě výnosu České národní rady z 11. května 1945 převzala KSČ agrárnické Českomoravské vydavatelské a tiskařské podniky Novina, které posloužily jako technický, materiální i personální základ pro nové stranické nakladatelství. Kromě Noviny byly ke Svobodě v létě 1945 přičleněny hlubotisková a ofsetová firma Schulz, inzertní kancelář Praga, Agrární nakladatelská společnost, umělecký obchod Nová tvorba, kancelářské potřeby Svépomoc a knihkupectví Na Poříčí a na Václavském náměstí. V prvních měsících po válce koordinovala činnost Svobody Nakladatelská rada, jež vzešla z kulturně-propagační komise ÚV KSČ a v jejímž čele stál ministr informací Václav Kopecký; nakladatelská činnost spadala do kompetence Lumíra Čivrného (1915–2001). Ke spolupráci na vybudování podniku byli přizváni komunističtí nakladatelé z období první republiky Jan Fromek (1901–1966), Jarmila Prokopová (1911–1994) a Karel Borecký (1895–1954). Řízením nakladatelství byl nejprve pověřen Jan Fromek, avšak již v červenci 1945 bylo vedení Svobody rozděleno na dvě větve: první řídil Jan Fromek a druhou Jarmila Prokopová, která se nechtěla vzdát vlastní firmy a pod hlavičkou Svobody nadále provozovala své nakladatelství P. Prokop. Provozním (technickým) ředitelem se stal Jan Živný, který přišel z nakladatelství Václava Petra, rozvoj knihkupecké sítě řídil v prvních měsících Karel Borecký. Snaha udržet soukromé podniky pod hlavičkou Svobody měla praktický důvod: Fromek, Prokopová i Borecký byli držiteli nakladatelských a knihkupeckých licencí, na jejichž základě se přiděloval papír a povoloval počet publikací k tisku. Díky tomu mohla Svoboda získat více papíru a produkovat větší počet knih než konkurenční podniky. Zároveň byl majetek těchto tří soukromých nakladatelů k 1. červenci 1945 převeden do Svobody se zachováním práva zpětného prodeje.
Na začátku roku 1946 vzešel z kulturně-propagační komise ÚV KSČ návrh na personální a strukturní přebudování nakladatelství, které mělo zajistit jeho větší efektivitu a lepší personální zázemí. Do čela podniku byl jmenován generální ředitel Jiří Taufer (1911–1986), ředitelem větve A pro vydávání beletrie, aktuálních publikací a popularizačních prací se stal Jan Fromek a ředitelkou větve B pro vydávání marxistické a klasické literatury Jarmila Prokopová. Vedoucím redaktorem Fromkovy větve byl jmenován pracovník kulturně-propagační komise ÚV KSČ Pavel Bojar, který připravoval beletrii, zatímco druhý redaktor Jan Krofta (1907–1982) zajišťoval vydávání vědeckých a uměnovědných publikací. Fromkovým tajemníkem se stal Jan Řezáč, který později přešel do redakce beletrie, kde působil až do roku 1951. V části podniku řízené Jarmilou Prokopovou byl vedoucím redaktorem jmenován překladatel Václav Prokůpek (1895–1954), redaktorkou Jarmila Sychrová, pro přípravné práce na edici Díla Julia Fučíka byla přijata Gusta Fučíková (1903–1987). Vedoucím propagačního oddělení se stal bývalý zaměstnanec NovinyVáclav Kaplický; v roce 1949 do tohoto oddělení nastoupil básník Ivan Diviš a o rok později Helena Helceletová. Jako externí redaktor se Svobodou ve druhé půli čtyřicátých let pravidelně spolupracoval literární vědec, editor a básník Bohumil Mathesius.
V roce 1948 došlo k zásadní reorganizaci, jejímž smyslem bylo vytvoření velkého tiskařsko-nakladatelského koncernu. Jako samostatná složka vznikly Tiskové podniky Svoboda, k nimž byly přičleněny pražské tiskárny Melantrichu, brněnské tiskárny Rovnost, Zář, Typos a Lidová tiskárna, ostravská tiskárna Melantrichu, dále tiskárny v Českém Těšíně, Havlíčkově Brodě, Hradci Králové, Strakonicích a Jihlavě. Připojeny byly také dvě pražské knihařské firmy B. Just na Smíchově Zd. a J. Nožička v Karlíně. Druhou složku koncernu tvořila vydavatelsko-nakladatelská část zahrnující Vydavatelství Rudé Právo, Nakladatelství Svoboda a začátkem padesátých let přičleněné brněnské Nakladatelství a Vydavatelství Rovnost zaměřené podobně jako Svoboda na vydávání společenskovědní literatury. Původní nakladatelství Svoboda, v té době administrativně vedené pod značkou Svoboda – vydavatelství knih, spadalo po stránce provozní a výrobní pod nový koncern, zatímco ideově stále podléhalo kulturně-propagačnímu oddělení ÚV KSČ. Nakladatelství mělo ve své správě též vlastní knihkupeckou síť a prodejny Sovětská kniha. Ředitelem koncernu Svoboda – Rudé Právo se stal v roce 1949 Viktor Lederer (1905–??), který nahradil Josefa Jonáše (1913–1960), jenž byl roku 1950 jmenován ministrem lehkého průmyslu. Počátkem roku 1952 byl do čela závodu jmenován Antonín Horák (1921–2008), jeho náměstkem pro vydavatelskou činnost, a tedy zástupcem ředitele se stal redaktor Svobody a prozaik Josef Kadlec.
V první fázi budování nakladatelství v roce 1945 byla redakční práce rozdělena do tří tematických skupin. Redakce beletrie připravovala prózu, poezii, divadelní literaturu a reportáže z celého světa, se zvláštním zaměřením na literaturu slovanských zemí v čele se SSSR. Sem náleželo i vydávání děl české a světové klasické literatury, opatřené však patřičným výkladovým komentářem. Redakce politické a vědecké literatury se soustředila na spisy klasiků a teoretiků marxismu-leninismu, vzpomínkové knihy zasloužilých spolupracovníků a členů KSČ, encyklopedie, slovníky a knihy o SSSR (hospodářství, průmysl, zemědělství). Třetí redakce připravovala práce z oblasti umělecké a literární kritiky. V roce 1946 byla Svoboda pověřena budováním tzv. Gottwaldových knihoven, jež měly být zakládány na počest padesátých narozenin Klementa Gottwalda při Základních organizacích KSČ (ZO KSČ). Gottwaldovy knihovny, jichž bylo v roce 1953 evidováno celkem 18 000, šířily politické publikace do všech částí republiky, a zajišťovaly tak Svobodě odbyt části produkce marxistické literatury. Funkci šéfredaktorky nakladatelství a v zásadě neformální ředitelky podniku vykonávala od roku 1948 Jarmila Prokopová.
V roce 1952 bylo v souvislosti s novou organizací nakladatelské činnosti v ČSR rozhodnuto o vyčlenění Svobody ze stávajícího koncernu. Na základě vládního usnesení z 23. prosince 1952 byl ustanoven národní podnik Státní nakladatelství politické literatury (SNPL), který od 1. ledna 1953 převzal veškerý majetek i agendu nakladatelství Svoboda a jemuž bylo v tzv. gesčním systému svěřeno výhradní vydávání politické a společenskovědní literatury, děl klasiků marxismu-leninismu, vedoucích činitelů komunistických stran, materiálů k dějinám KSSS a KSČ a k dějinám mezinárodního dělnického hnutí, naopak byla z jeho kompetence vyňata beletrie. Ideově bylo nové nakladatelství i nadále řízeno ÚV KSČ, hospodářsky náleželo pod správu Ministerstva informací a osvěty. Systematicky budovaná sít knižních prodejen Svobody byla předána národnímu podniku Kniha. Ředitelem SNPL jmenoval ministr Václav Kopecký Františka Svobodu (1896–1977) někdejšího vydavatele Lidové osvětové knihovny z let 1921–1938, zástupcem ředitele se stal Oskar Valeš (1912–1987). Ve funkci šéfredaktorky, odpovědné za ideový obsah publikací, zůstala Jarmila Prokopová. Jejím zástupcem byl po svém návratu z vězení v roce 1956 jmenován bývalý důstojník československé exilové armády a diplomat v Londýně Pavel Kavan (1914–1960), kterého po jeho nuceném odchodu v roce 1958 nakrátko nahradil Jaroslav Rychlý (1919–??).
Reorganizace nakladatelství v roce 1952 přinesla změnu i v redakčním uspořádání. Bez náhrady zanikla redakce beletrie, přičemž většina jejích redaktorů přešla do vznikajícího SNKLHU (mj. Jiří F. Franěk, Tamara Sýkorová, Zdeněk Štolba, Vendula Zapletalová, roz. Brádková). Další redaktoři beletrie odešli do jiných podniků či na vysoké školy (mj. Václav Kubín). Nově vzniklo šest redakcí: redakce klasiků marxismu-leninismu (Libor Zapletal, vedoucí redaktor spisů V. I. Lenina a J. V. Stalina, a Miluše Svatošová, vedoucí redaktorka spisů Karla Marxe a Bedřicha Engelse, dále Jaroslav Bílý, Zdena Fromková, Milena Kirschnerová, Jana Kueva, Hana Malínská); redakce Spisů Klementa Gottwalda (ved. red. Jaroslav Čihák, dále Květa Běhalová); redakce politické ekonomie (ved. red. Jan Vaněk, dále Ladislav Biel, Jaroslava Fikejzová, Jan Fingl, Jaroslav Jankovský, Libuše Krýžová, Vladimír Wagner); redakce filozofie (ved. red. Dušan Prokop, dále Milada Misárková, Alena Řeháčková, Theodora Starnovská, Marie Svobodová); redakce historie (ved. red. Bohumil Lehár, dále Milena Hochštajgerová, Hana Křečková, Antonín Otta, Anna Rossová, Marie Schäferová, Emilie Steinová) a konečně redakce mezinárodní politiky (ved. red. Zdeněk Dvořáček, dále Marta Beranová, Jiřina Radilová). Během padesátých let zanikla redakce Spisů Klementa Gottwalda a redakce pro vydávání klasiků marxismu-leninismu byla přejmenována na redakci Spisů Ústavu dějin KSČ. V roce 1956 vznikla redakce politického plakátu (ved. red. Adolf Vodička), dále byla založena redakce masové politické literatury, jež sloužila k vydávání levných, snadno dostupných agitačních brožur, a konečně v roce 1958 byla obnovena redakce beletrie (Věra Adlová, Květoslav Hanuš, Věra Vendová, Kamila Značkovská, Richard Žákovský), původně označovaná jako redakce politické beletrie. Dále v nakladatelství ve čtyřicátých a padesátých letech působili mj. Karel Konrád, Jurij Křížek, Erich Lauer, Eva Neumannová, Milena Nováková, Zbyněk Sekal, Jarmila Sychrová, Květa ZadákováMarie Zourková.
Nakladatelství se však postupně začalo vymykat kontrole stranických orgánů. Předmětem kritiky ÚV KSČ byly již v roce 1954 studie z oblasti politické ekonomie Ferdinanda Stočese a Evžena Zápotockého, v roce 1956 SNPL vydalo pod pseudonymem Evžen Kler knihu předválečného novináře a právě amnestovaného politického vězně Evžena Klingera a příčinou sporů se stranickými složkami byly i opakované návštěvy rehabilitovaných komunistů Artura Londona a Vavra Hajdů, původně odsouzených v procesu s Rudolfem Slánským, v redakci SNPL. V roce 1955 museli na zásah ÚV KSČ nakladatelství opustit redaktor politické ekonomie Vladimír Wagner (v roce 1954 vyloučen z KSČ) a vedoucí redaktor Spisů V. I. Lenina Libor Zapletal (vyloučen již v roce 1953). I tyto problémy posléze vedly k dalšímu stranickému zásahu do struktury a organizace nakladatelství.
K 1. lednu 1959 bylo SNPL přejmenováno na Nakladatelství politické literatury (NPL) a po vzoru moskevského nakladatelství Gospolitizdat transformováno ve stranický podnik podřízený ideově i hospodářsky výhradně KSČ. Ředitel František Svoboda odešel na vlastní žádost do důchodu a šéfredaktorka Jarmila Prokopová byla roku 1958 přeložena do nakladatelství Orbis. Nakladatelství bylo opět začleněno do vydavatelského koncernu Rudé právo (RP), což s sebou přineslo i sloučení nakladatelské, tiskařské a redakční činnosti se stejnojmenným deníkem. Do čela NPL byl jmenován bývalý komunistický poslanec a vedoucí II. oddělení ÚV KSČ Květoslav Innemann (1910–1971), jeho zástupcem a nakrátko i šéfredaktorem se stal vedoucí odboru vydavatelstev ÚV KSČ Jaroslav Hlásek a byla vytvořena nová redakční struktura sestávající z osmi redakcí. Redakce literatury pro stranický aktiv vydávala literaturu pro potřeby ÚV KSČ, stranických školení a pro pedagogy na Vysoké škole stranické, redakce masové politické literatury vydávala brožury reagující na aktuální politické otázky a kalendáře Rudého práva, redakce ekonomie měla ve své kompetenci nejen populárně naučné příručky, ale i učebnice a skripta daného oboru, redakce filozofie zahrnovala především díla klasiků marxismu-leninismu a nově též práce z oboru vědeckého ateismu, redakce historie zaměřovala pozornost na vydávání prací k dějinám mezinárodního dělnického hnutí a komunistických stran, redakce mezinárodních vztahů se orientovala na zahraniční politiku ČSR a SSSR a redakce politické beletrie vydávala politicky angažovanou beletrii, životopisy, vzpomínky a reportáže; osmou redakcí byla redakce politického plakátu. Vedoucí redaktorkou politické beletrie a od roku 1960 šéfredaktorkou nakladatelství se stala Božena Holečková (1909–1995), která přišla z Orbisu výměnou za Jarmilu Prokopovou. Dosavadní zástupce šéfredaktorky Jaroslav Rychlý byl jmenován do čela redakce masové politické literatury a vedoucím redakce literatury pro stranický aktiv se stal Miloslav Habáň, dosazený z ideologického oddělení ÚV KSČ. Redakční struktura se během šedesátých let proměňovala jen nepatrně: redakce beletrie se zbavila přízviska „politická“, redakce pro stranický aktiv zanikla, do jednoho celku byly sloučeny redakce ekonomie a filozofie, redakce masové politické literatury byla přejmenována na redakci obecné politické literatury a redakce mezinárodních vztahů získala nové označení redakce mezinárodní politiky.
V roce 1965 nastoupil do funkce ekonomického náměstka Tomáš Kosta (1925–2016) a v březnu 1968 nahradil Květoslava Innemanna ve funkci ředitele nakladatelství, jež se v roce 1966 vrátilo k původnímu názvu Svoboda. Krátce po srpnové okupaci Československa však Kosta odešel do exilu a během podzimu téhož roku na funkci ředitele rezignoval. Jeho nástupcem se stal Josef Kadlec, jehož v roce 1970 nahradil redaktor mezinárodní politiky Evžen Paloncy (1923–2007). Do funkce zástupce ředitele byl jmenován dosavadní vedoucí redaktor beletrie Richard Žákovský (1931–2000), který v roce 1978 odešel do nově založeného nakladatelství Panorama. Funkci šéfredaktora poté převzal Jaroslav Matějíček, mj. autor několika publikací o tzv. pravicovém revizionismu. Na začátku sedmdesátých let byla obnovena redakce děl klasiků marxismu-leninismu a redakce politického plakátu se změnila na Úsek politických názorných materiálů. V roce 1987 byl ředitelem Svobody jmenován Stefan Szeryński (*1947), který dosud působil v nakladatelství Horizont.
Od šedesátých do osmdesátých let ve Svobodě pracovali v redakci historie: Helena Černá, Hana Hlušičková, Blažena Kalvínská, Ludvík Kotek, Ivana Kuncová, Irena Pražáková, Libuše Sochorová, Marta Štěpánková, Hana Tichá, v redakci filozofie: Eva Blažková, Jiří Dvořák, Květoslav Hanuš, Dana Kestřánková (provd. Stuchlá), Helena Kluzová, Marie Lucová, Martina Martinovičová, Olga Novotná, Jarmila Oborská, Jaroslav Smetáček, Miroslav Soukup, Zuzana Soukupová, Božena Sodomková, Ludmila Stránská, Jaroslava Šandová, Vladimír Špalek, Ivana Štekrová, v redakci mezinárodní politiky: Miluše Krejčová, Petr Kyncl, Jiří Pechar, Miroslava Přibylová, Markéta Vavřínová, Stanislav Viceník, Miroslava Vítková, v redakci klasiků marxismu-leninismu: Jana Camrová, Marie Dvořáčková, Věnceslava Lexová, Milan Maršálek, Marie Mrkosová, Anna Sedlářová, Marie Vondrášková, Naděžda Stupková, Hana Zikmundová, v redakci politických názorných materiálů: Stanislav Hnila, Bořivoj Kleník, Jarmila Kverková, Jarmila Mannigová, Jana Mikulecká, Vladimír Milo, Ivo Novotný, Danuše Oulehlová, Zuzana Outlá, Dana Pilzová, Jiří Sádlo, Jaroslav Světlík, Marie Vimerová, v redakci beletrie: Zdeněk Beran, Květuše Češpivová, Soňa Dernerová, Desider Goldfinger-Galský, Irena Grusová, Dagmar Hájková, Drahomíra Horáková, Vladimír Janovic, Marie Janů, Ladislava Kettnerová, Richard Knot, Václav Kubín, Viola Lyčková, Martin Mlíkovský, Jiřina Novotná, Miroslav Petříček, Richard Podaný, Jaroslav Poláček, Jiří Pondělíček, Vladimír Přibský, Věra Saudková, Květuše Sajnerová, Eva Schächtnerová, Božena Sodomková, Jarmila Svobodová, Eva Šimůnková, Josef Šmatlák, Jiřina Vavřinová, Hana Volfová, Petra Wernischová, Ivo Železný, v redakci politické literatury: Alena Křížková, Jaroslava Matoušková, Jaroslav Poláček, Petr Švehla, Jana Vrbová.
Po roce 1989 byly jednotlivé redakce rozpuštěny a vznikl jeden redakční tým pod vedením šéfredaktora a dosavadního vedoucího beletristické redakce Josefa Šmatláka (*1950). V roce 1992 bylo nakladatelství Svoboda, státní podnik, přejmenováno na Svoboda – Libertas, v roce 1994 prošlo privatizací a jeho statut byl změněn na akciovou společnost. Členy představenstva společnosti se stali dosavadní obchodní náměstkyně Ludmila Stránská, Jitka Slepičková, ředitel Stefan Szeryński a šéfredaktor Josef Šmatlák. Všechny tyto změny byly součástí nakonec neúspěšného úsilí zachovat nakladatelství i v nových ekonomických podmínkách; na podnik byl vyhlášen konkurs a v roce 1998 nakladatelství ukončilo činnost. Během devadesátých let v jeho redakci působili Božena Sodomková (zástupkyně šéfredaktora), Eva Blažková, Irena Grusová, Dana Kestřánková, Miluše Krejčová, Marie Lucová, Hana Mášová, Martin Mlíkovský, Petra Nováčková, Jiřina Novotná, Zuzana Outlá, Jitka Saturková, Ivana Štekrová, Hana Tichá, Jana Vrbová. Ve výtvarné redakci pracovaly Marta Brabencová Jana Mikulejská.
Již na podzim 1996 však vznikla společnost s ručením omezeným Svoboda Servis, jejímiž jednateli se stali Stefan Szeryński Jitka Slepičková (do roku 1998) a společníkem Josef Šmatlák (do roku 1998). Přestože se toto nakladatelství, jehož vedení tvoří Stefan Szeryński Tadeusz Szeryński, přinejmenším svým názvem hlásí k tradici nakladatelství Svoboda, není jeho nástupnickou organizací.
Na výtvarné podobě knih a edic se podílela řada grafiků a ilustrátorů, k nejvýraznějším náleželi: Václav Bláha, Miloslav Disman, Miroslav Fulín, František Gross, Milan Grygar, Alois Chvála; Miroslav Jiránek, Viktoria Ban-Jiránková, Antonín Kalcovský, Karel Kárász, Stanislav Kolíbal, Kamil Lhoták, Jana Mikulecká, Josef Mištera, Otakar Mrkvička, František Muzika, Arnošt Paderlík, Oldřich Pošmurný, Jiří Rathouský, Zdeněk Sklenář, Jan Solpera, Libuše Stratilová, Rudolf Šváb, Karel Teige, Toyen, Rostislav Vaněk, Jaroslav WeigelZdeněk Ziegler.
V nakladatelstvích Svoboda, SNPL, NPLSvoboda – Libertas vyšlo během padesátileté existence více než 7500 titulů, které byly tištěny výhradně v tiskařských závodech Rudého práva v Praze. Od svého založení v roce 1945 sídlilo nakladatelství Svoboda v Praze v komplexu budov Na Poříčí č. 28–34 a Na Florenci č. 13, které do roku 1945 patřily tiskařským a vydavatelským podnikům Novina. Ve vnitrobloku byla umístěna tiskárna a výroba knih. V sedmdesátých letech se nakladatelství přestěhovalo do Revoluční ulice č. 15, v devadesátých letech sídlilo nakladatelství Svoboda – Libertas v ulici Na Florenci č. 3.

 Ediční profil nakladatelství Svoboda byl od samého počátku primárně určován potřebami jeho zřizovatele (KSČ). Jednoznačný akcent byl kladen na vydávání politické a filozofické literatury, ruské a sovětské beletrie, základních děl marxistického myšlení, popularizačních příruček o socialismu a publikací o druhé světové válce (mj. stručný životopis J. V. Stalina, dějiny VKS(b), projevy Klementa Gottwalda a Rudolfa Slánského, práce J. V. Stalina o velké vlastenecké válce, učení o proletářské revoluci, procesy s válečnými zločinci ad.). Na rychle rostoucí počet členů KSČ Svoboda reagovala rovněž vydáváním účelových publikací, agitační a stranické literatury, jejímž hlavním posláním byla výchova agitačních pracovníků (mj. Rudolf Slánský: Co je komunistická strana, 1945).
KSČ se po roce 1945 prezentovala jako nositelka pokrokových a revolučních tradic naší národní minulosti. K upevnění takových představ v širokých vrstvách obyvatelstva měla přispět mimo jiné promyšlená nakladatelská činnost, jejíž součástí měly být soubory děl autorů, již před válkou spojených s myšlenkami komunismu. V roce 1946 začaly vycházet řady Dílo Vladislava Vančury (1946–1949, 7 sv., č. 2–4, 8–10 a 13, red. Jan Mukařovský a Ivan Olbracht; spolu s nakl. MelantrichDružstevní práce) a Sebrané spisy Bedřicha Václavka (1946–1950, 9 sv., č. 1, 3–10, red. Ludvík Svoboda, v Československém spisovateli 1961–1978, sv. 11–15). K upevnění kultu popraveného komunistického novináře mělo přispět kompletní Dílo Julia Fučíka (1947–1963, 12 sv., red. Ladislav Štoll a Gusta Fučíková). Od roku 1947 Svoboda vydávala rovněž Sebrané spisy Egona Ervína Kische (1947–1969, 13 sv., red. Jarmila Haasová-Nečasová), Spisy Ivana Olbrachta (ve Svobodě 1947–1952 8 sv. č. 1, 4–10, red. Květa Zadáková, poté 1953–1961 v Čs. spisovateli sv. č. 2, 3, 5, 7–15) a Sebrané spisy Stanislava Kostky Neumanna (ve Svobodě 1948–1951 14 sv. č. 3, 5, 7–11, 13, 15–18, 20–21, red. Květa Zadáková, poté 1953–1956 v Čs. spisovateli sv. 1, 2, 4–6, 9, 12, 14, 19, 22, 23). Na vydávání Sebraných spisů Zdeňka Nejedlého (ve Svobodě 1948–1952, 24 sv. č. 1, 3, 4–17, 35–37, 46–51, red. Václav Pekárek) se podílela čtyři nakladatelství (kromě Svobody Orbis, MelantrichVydavatelství ČSAV). V roce 1948 Svoboda zahájila řadu Sebraných spisů Maxima Gorkého (ve Svobodě 1948–1952, 19 sv., č. 3, 6, 7, 9–11, 13–23, 24a, 24b, red. Josef Kadlec a Bohumil Mathesius, poté v SNKLHU 1953–1964, sv. 1, 2, 4, 5, 8, 12, 26–30). U jednoho svazku zůstalo vydávání Vybraných spisů Jana Švermy (1950, red. Pavel Reiman); dle nařízení ÚV KSČ bylo vydání dalších svazků (vzhledem k vyloučení Švermovy manželky Marie z KSČ a jejímu zatčení) odloženo na neurčito. Obsáhlý dvoudílný výbor ze Švermova díla vyšel ve Svobodě až v roce 1981. V roce 1951 začaly vycházet Spisy Petra Jilemnického (ve Svobodě 1951–1952, 3 sv., č. 2, 3, a 5, poté v Čs. spisovateli 1953–1955, č. 1, 4, 6, 7, 9).
V edičním plánu komunistického nakladatelství byla na prvním místě díla klasiků marxismu-leninismu. Roku 1949 přijalo předsednictvo ÚV KSČ usnesení o vydávání Spisů J. V. Stalina (1949–1954, 13 sv., red. Gustav Bareš a Jaroslav Procházka) podle ruského šestnáctisvazkového vydání. KSČ považovala tento úkol za prvořadou kulturně-ideovou událost; šéfredaktorem Spisů byl proto jmenován člen předsednictva ÚV KSČ Gustav Bareš, dohledem nad překlady a včasným vydáváním jednotlivých svazků byla pověřena komise složená ze členů ÚV KSČ (Jaromír Dolanský, Jiří Hendrych, Václav Kopecký a Rudolf Slánský) a organizačně činnost komise zajišťovala redaktorka Svobody Miluše Svatošová, jež byla převedena z nakladatelství do kulturně-propagačního oddělení ÚV KSČ. Pro velkoryse pojatý projekt Spisů byla stanoven jednotný náklad pro každý svazek 100 000 výtisků (později vzrostl dokonce na 200 000). V roce 1952 byl pro Barešovu zaneprázdněnost ustanoven trojčlenný redakční kolektiv Spisů, složený z redaktorů Svobody (odpovědný redaktor Libor Zapletal a redaktoři Václav Prokůpek a Miluše Svatošová), ideový dohled si nicméně nadále udrželo předsednictvo ÚV KSČ, zároveň byl však pro menší odběratelský zájem snížen náklad na 120 000 výtisků.
Vydávání kompletního díla zakladatelů komunistického myšlení Karla Marxe a Bedřicha Engelse bylo rozvrženo do několika let, protože však KSČ citlivě vnímala potřebu rychlého zpřístupnění základních Marxových a Engelsových prací, ještě před vlastním zahájením vydávání sebraných spisů iniciovala překlad Vybraných spisů Karla Marxe a Bedřicha Engelse ve dvou svazcích (1950, 2 sv., odp. red. Miluše Svatošová), jenž vycházel z německého originálu z roku 1934 s přihlédnutím k překladu ruskému z roku 1948. Z německého vydání vycházela i příprava kompletního souboru Spisů Karla Marxe a Bedřicha Engelse (1956–1986, 39 sv.); většinu svazků k vydání připravila Miluše Svatošová. V sedmdesátých letech pak paralelně vyšly Vybrané spisy Karla Marxe a Bedřicha Engelse v pěti svazcích (1976–1978, 5 sv., red. kolektiv) a Vybrané dopisy Karla Marxe a Bedřicha Engelse ve dvou svazcích (1980–1981, 2 sv., red. Věra Kastnerová).
Třetím rozsáhlým edičním projektem bylo vydání Spisů Klementa Gottwalda (1950–1961, 15 sv., Sborníky statí a projevů 4 sv., Sborníky dokumentů ke Spisům, 4 sv.), které vznikaly pod ideových i redakčním dohledem Ústavu dějin KSČ. Podobně jako u souboru děl Marxe a Engelse vznikly paralelně k „velkým“ Gottwaldovým Spisům také Vybrané spisy Klementa Gottwalda ve dvou svazcích (1954–1955, 2 sv., red. Ústav dějin KSČ).
Bezmála třicet let vycházely Spisy Vladimíra Iljiče Lenina (1951–1970, 45 sv., Rejstříky ke Spisům V. I. Lenina, 4 sv., Stránkový ukazatel k vydání Spisů V. I. Lenina, 1 sv.), koncipované podle ruského vydání. Také na této řadě se zejména v šedesátých letech podílel Ústav dějin KSČ, v padesátých letech jednotlivé svazky redakčně připravoval Libor Zapletal, v sedmdesátých a osmdesátých Marta Brabencová a Naděžda Stupková. V padesátých letech souběžně vyšly Vybrané spisy V. I. Lenina ve dvou svazcích (1954–1955, 2 sv., red. Jarmila Prokopová, Václav Prokůpek a Miluše Svatošová) a jako český překlad ruského originálu později vyšly i Vybrané spisy V. I. Lenina v pěti svazcích (1977–1981, 5 sv., Rejstříky k Vybraným spisům V. I. Lenina v pěti svazcích 1 sv., red. Helena Uličná) a nejnověji rovněž z ruského originálu převzaté Sebrané spisy V. I. Lenina (1979–1990, 55 sv.), které zahrnovaly i svazky Leninovy soukromé korespondence.
Nejobsáhlejší beletristickou edicí byla od roku 1945 Knihovna Svobody (1945–1952, 115 sv., red. Jan Řezáč a Zdeněk Štolba), jež byla zaměřena na moderní českou a světovou literaturu. Jako první svazek vyšel v roce 1945 ukrajinský válečný román Nepokoření B. L. Gorbatova, po něm následovalo první vydání Fučíkovy Reportáže psané na oprátce, Šolochovův Tichý Don, román anglického novináře Sydneye Morrella Viděl jsem ukřižování, popisující události v Československu krátce před vypuknutím druhé světové války, vzpomínky Martina Andersena Nexö, román bulharského spisovatele Georgi Karaslavova Spořilov, který pojednával o předválečné výstavbě rodinných domků na pražském Spořilově, či romány Jorga Amanda, Howarda Fasta a povídky Louise Aragona. Atmosféra poválečného nadšení se odrazila v letákové básnické edici Dech davu (1945–1946, 6 sv.), která přinesla mj. verše Norberta Frýda, Ladislava Mňačka či S. K. Neumanna. Širší záběr i koncepci měla básnická edice Plamen (1945–1951, red. Pavel Bojar Jan Řezáč), kde vyšly např. výbory Zpěvy země Sovětů (1945, ed. Bohumil Mathesius, přel. Ilja Bart, Marie Marcanová, Bohumil Mathesius a Zdenka Niliusová) a Američtí básníci (1946, přel. Arnošt Vaněček), Pasternakův Rok devatenáct set pět v překladu Bohumila Mathesia a další původní i přeložené sbírky (mj. Vladimíra Holana, Sergeje Jesenina, Vladimíra Majakovského, Pabla Nerudy, Vítězslava Nezvala, Marie Pujmanové, Ivana Skály). Potřebám nového českého divadla, jež se napříště mělo věnovat aktuálním problémům prostého člověka, měla sloužit edice Divadlo lidu (1945–1948, 29 sv., red. Josef Kadlec), do níž byly zařazeny budovatelské a pokrokové hry sovětských autorů (Maxim Gorkij, Valentin Katajev, A. N. Ostrovskij, Konstantin Simonov) společně s několika texty českých dramatiků (Zdeněk Bláha, Miroslav Kroh, Karel Nový). Dětem byla adresována edice Knihy pro mládež (1946–1949, 22 sv.), kde vycházely krátké prózy, povídky, verše i naučné publikace, mj. trojdílný Malý Bobeš Josefa Věromíra Plevy, kouzelnické povídky J. B. S. Haldaneho Můj přítel pan Prchlík, práce M. Iljina Jak se člověk stal vládcem přírody ad.; každý svazek byl doplněn původními ilustracemi (Dagmar Berková, Kamil Lhoták ad.). Výchově začínajících čtenářů byla určena První knihovnička (1946–1948, 12 sv.), přinášející krátké pohádky a příběhy (mj. Bohumila Grögerová: Radostné mládí. Sovětské děti o sobě; Rudyard Kipling: Sloní mládě; Romain Rolland: Mládí Jana Kryštofa). Současné sovětské autory představovala edice Spisovatelé Sovětského svazu (1946–1952, 39 sv., red. Josef Kadlec a Tamara Sýkorová). Zpočátku v ní vycházely historické romány a prózy mj. Maxima Gorkého, Alexandra Stepanova, Michaila Šolochova, Alexeje Tolstého ad., počátkem padesátých let se edice zaměřila na překlady tzv. kolektivních, budovatelských románů z prostředí velkých staveb (sovchozy, průplavy, hydrocentrály, průmyslová města) Nikolaje Birjukova, Fedora Gladkova či Alekseje Koževnikova. Každý svazek edice vycházel s originálním výtvarným doprovodem a obálkou (mj. Arnošt Paderlík, Toyen, Vojtěch Tittelbach). Hudební edice V nový život (1946–1948, 26 sv.), pojmenovaná podle slavnostního pochodu Josefa Suka, který autor věnoval Sokolu, přinášela hudební partitury mj. Josefa Bartoše Píseň radostná, E. F. Buriana III. smyčcový kvartet či Josefa Urbana, Písně ruské revoluce. Edice Knihovna českých autorů (1946–1950, 16 sv., red. Květa Zadáková) zahrnula nová vydání próz Heleny Dvořákové (trilogie Pád rodiny Bryknarů), Karla Konráda (Postele bez nebes, Rozchod!), Marie Majerové (Havířská balada, Panenství, Přehrada), Heleny Malířové (Mariola) nebo Ivana Olbrachta (Anna proletářka); obálky navrhovali mj. František Gross, Kamil Lhoták, Arnošt Paderlík. Obsáhlé antologie z děl Henriho Barbusse, Honoré de Balzaca, J. W. Goetha, N. V. Gogola, Guy de Maupassanta, Stendhala či L. N. Tolstého nabízela edice Klasikové (1947–1953, 17 sv., red. Jiří F. Franěk a Jan Řezáč, gr. úprava Zdeněk Sklenář).
Vydávání antologií z klasické světové literatury mělo být doplněno levnou kapesní edicí, která by čtenáři poskytla ucelený obraz o světovém písemnictví minulosti i současnosti. Inspirován populární Ottovou Světovou knihovnou inicioval v roce 1948 redaktor Josef Kadlec vznik edice Světová četba (1948–1952, 56 sv., red. 1949 Josef Kadlec, 1950 Zdeněk Štolba, 1951–1952 Vendula Brádková, provd. Zapletalová), pro niž navrhl charakteristickou obálku a grafickou podobu František Muzika. Knižnice byla zahájena vydáním povídky Jana Nerudy Týden v tichém domě, následovaly svazky kratších próz a povídek Antona Pavloviče Čechova, Charlese Dickense, Anatola France, Stefana Żeromského, poezie Heinricha Heina, Karla Hynka Máchy, Michaila Jurjeviče Lermontova či divadelní hry Georga Büchnera. Roku 1953 Světovou četbu převzalo nové založené SNKLHU. Šéfredaktorka Jarmila Prokopová, která vydávání beletrie po celou dobu silně prosazovala, se v roce 1947 vrátila k vydávání Lidové knihovny (1949–1952, 48 sv., ed. Jarmila Prokopová a Jan Řezáč), klubové knižnice malého kapesního formátu, která byla založena již v roce 1936 a která v letech 1939–1943 vycházela v komunistickém nakladatelství Pavla Prokopa (manžela Jarmily Prokopové). V letech 1947–1949 vycházely svazky Lidové knihovny pod společnou hlavičkou nakladatelství Pavel ProkopSvoboda a od roku 1949 pod hlavičkou Svobody. Ediční program Lidové knihovny se zaměřoval zejména na překlady politické, sociální a historické prózy, cestopisů, reportáží i poezie (mj. Jorge Amado, Howard Fast, Ernst Fischer, Tadeusz Konwicki, Jack London, Leonid Zajcev). Česká literatura byla zastoupena spíše okrajově novými vydáními starších děl (Josef Hora, Alois Jirásek, Helena Malířová, Ivan Olbracht, S. K. Neumann).
Větší důraz než na beletrii byl od vzniku nakladatelství kladen na publikace z oblasti politiky, ekonomie, historie a filozofie s jasným zaměřením na díla marxismu-leninismu. Za klíčové byly v tomto smyslu považovány dvě vlajkové edice vytvořené podle sovětského vzoru: Velká knihovna marxismu-leninismu (1945–1956, 35 sv.), kterou zpočátku vydávala Jarmila Prokopová, a Malá knihovna marxismu-leninismu (1945–1956, 68 sv.), svěřená do péče Jana Fromka. Tyto knihovny přinášely výhradně díla Karla Marxe, Bedřicha Engelse, V. I. Lenina a J. V. Stalina, doplněná vysvětlujícími komentáři a předmluvami Gustava Bareše, Arnošta Kolmana, Jaroslava Procházky, Ladislava Štolla, Jiřího Taufera ad. Obě edice se lišily pouze rozsahem, formátem a pochopitelně cenou. Edice Dokumenty a reportáže (1945, 10 sv.) reagovala na události uplynulé války mj. vydáním zprávy o vyšetřování událostí v Katyňském lese, která měla podpořit lživou verzi, v níž Sovětský svaz označoval za viníka masakru poražené Německo. Oproti tomu Knihovnička aktualit (1945–1946, 26 sv., red. Gustav Bareš) se zaměřovala na rychlé zpřístupnění politických projevů stranických a vládních špiček (Klement Gottwald o činnosti vlády, řeč k rolníkům ad.). Z nakladatelství Melantrich přejala Svoboda edici Prameny, sbírka dobrého umění (1947–1952, 12 sv.), kde vycházely stručné životopisy českých i zahraničních výtvarníků s reprodukcemi jejich nejvýznamnějších děl. Práce z oblasti teorie literatury a estetiky přinášela Abeceda umění (1947–1966, 8. sv.), v níž vyšla mj. studie Oldřicha Běliče o kubánské literatuře či práce Ernesta Fischera Původ a podstata romantismu. Původně reportážní, později zjevně propagandistický charakter měla edice Zrcadlo doby (1948–1951, 15 sv.), kde ještě v roce 1948 vyšla dokumentární publikace o pohřbu Jana Masaryka či reportáže z Izraele Ludvíka Aškenazyho, avšak pozdější svazky se již zaměřovaly na kritiku katolické církve a Vatikánu, Severoatlantické aliance a Spojených států amerických. Po přičlenění brněnského nakladatelství Rovnost na začátku padesátých let pokračovala Svoboda ve vydávání filozofické edice Živé odkazy – řada II (v Rovnosti 1950–1953 9 sv., ve Svobodě 1953–1957, 11 sv.), která přinášela základní díla světových filozofů (mj. Francise Bacona, Denise Diderota, Ludwiga Feuerbacha, G. W. F. Hegela ad.). Paralelně vycházely historicky zaměřené Živé odkazy – řada I (1948–1956, 4 sv.), kde mj. vyšel sborník o českých radikálních demokratech, sestavený Karlem Kosíkem, soubor díla jednoho z aktérů revoluce 1848 Emanuela Arnolda a pouze první ze čtyř plánovaných svazků Spisů Josefa Václava Friče (1956, 1 sv.), jenž zahrnoval Fričovy politické články z let 1847–1864. Mezinárodní politice a současným událostem ve světě se věnovaly edice Politické otázky (1953–1956, 27 sv., red. Zdeněk Dvořáček) a Současné světové události (1953–1955, 11 sv.), zaměřující se na teoreticko-politické stati sovětských a socialistických autorů, případně na propagandistické práce odsuzující politiku a životní styl západního světa. V roce 1957 vyšla mimo edice reportážní kniha Drama devatenáct set padesát šest, kterou sestavil kolektiv autorů pod společným pseudonymem Politicus. Kniha, jež reflektovala nejnovější události ve světě (mj. XX. sjezd KSSS a tzv. kontrarevoluční události v Maďarsku), byla kritizována z nejvyšších stranických míst; pod kolektivním pseudonymem se navíc ukrýval novinář a publicista Jiří Hronek a bývalí političtí vězňové Pavel Kavan a Evžen Klinger. Dobu pozvolného uvolňování šedesátých let předznamenala edice ABC mezinárodních vztahů (1960–1967, 31 sv.), kde vycházely politologické studie o Lize arabských států, OSN, diplomacii či kolonialismu. Několik publikací edice vyšlo zároveň jako skripta pro posluchače Vysoké stranické školy (mj. práce Milana Šůry Od Roosevelta ke Kennedymu).
Teprve od roku 1958 se SNPL pomalu vracelo k vydávání beletrie, i když se v oficiálních materiálech hovořilo výhradně o beletrii politické a reportážní se zaměřením na aktuální politické náměty. S tímto záměrem byla založena „nová beletristická knihovna“ Jiskry (1958–1970, 68 sv., od 1960 Jiskry – velká řada), kde v prvních letech vyšly mj. politické vzpomínky carského generála M. D. Bonč-Brujeviče, memoáry sovětského národohospodáře S. G. Strumilina či životopisný román Galiny Serebrajakovové Marxovo mládí. Politický záběr edice byl po čase překračován směrem k psychologickým, existenciálním a společenskokritickým tématům (mj. román Arthura Millera Ohnisko nenávisti, psychologická studie Kočka Georgese Simenona, román francouzské představitelky existenciální prózy Simone de Beauvoirové Zlomená žena či sociální román Františka Křeliny Hubená léta). Edice Jiskry – malá řada (1960–1970, 37 sv.) přinášela přeloženou prózu (mj. Marcel Aymonin, Gerhart Hauptmann, Carlo Levi, Alberto Moravia), od druhé poloviny šedesátých let se však zaměřila na mladé české a slovenské autory.
V roce 1967 došlo k zásadnímu přehodnocení názoru na vydávání beletrie ve Svobodě: na základě rozhodnutí sekretariátu ÚV KSČ byl zřízen široký beletristický úsek, který měl konkurovat nakladatelstvím typu Československého spisovateleMladé fronty. V malé řadě Jisker tak v letech 1968–1969 vyšly povídky a novely Oldřicha Daňka, Vladimíra Klevise, Arnošta Kolmana, Jiřího Křenka, Dušana Kužela, Jarmily Mourkové či Lenky Reinerové. České poezii byla vyhrazena edice Syrinx (1968–1970, 12 sv., red. Vladimír Janovic), kde v rozmezí tří let vyšly básnické sbírky mj. Oldřicha Dadáka, Vladimíra Janovice, Josefa Jelena, Ivana Skály či Gustava Skýpaly. V souvislosti s uvolněním bariér pro vydávání beletrie mohla Svoboda přistoupit k založení paperbackové „knihovny dobré četby“ Omnia (1969–1990, 300 sv.), která vydávala české, slovenské a světové romány a dobrodružnou a zábavnou četbu. K jejím autorům patřili mj. James Fenimore Cooper, Christopher Hyde, Jack London (dobrodružné romány), V. P. Borovička, Sándor Radó (špionážní literatura), Paul Feval, Jarmila Loukotková (historické romány), A. J. Cronin, Vladimír Michna, Georges Simenon, Maj Sjöwallová a Per Wahlöö, Edgar Wallace (detektivky), Ray Bradbury, Arthur Charles Clarke, Frank Herbert, Stanislaw Lem, László Némesz (sci-fi), Honoré de Balzac, F. M. Dostojevskij, Alexandre Dumas, Stendhal (světová klasika) ad. Velký čtenářský zájem vyvolal v roce 1969 překlad francouzského bestselleru Jitro kouzelníků Jacquese Bergiera a Louise Pauwelse, jež se populární formou věnoval magii, okultismu a tajným společnostem a jejich vlivu na společnost. Historicky nejvýznamnější řadou nakladatelství Svoboda byla bezesporu Antická knihovna (1969–1996, 67 číslovaných sv., sv. 66 nevyšel, nadto 17 prémiových svazků), u jejíhož zrodu stál překladatel z latiny a starověké řečtiny a němčiny Rudolf Mertlík, který knižnici až do začátku sedmdesátých let také řídil. Vzniku edice předcházel stejnojmenný rozhlasový cyklus (1966–1968), jehož ohlas inspiroval přípravu antologie Čtení z antiky (1969), sestavené z textů, jež v pořadech zazněly; o několik měsíců později následoval již první svazek nové edice, Hovory o sobě Marca Aurelia. Během čtvrtstoletí se podařilo v rámci Antické knihovny zpřístupnit čtenáři základní díla antického písemnictví (Cicero, Euripidés, Gaius Julius Caesar, Ovidius Naso, Titus Livius, Plútarchos, Seneca, Sofoklés, Suetonius, Xenofón ad.). Po zániku nakladatelství v roce 1998 převzal edici na krátký čas Odeon společně s nakladatelstvím Baset a od roku 2001 ji vydává nakladatelství Arista spolu s Basetem (v letech 2006–2009 za účasti nakladatelství Maitrea).
Na pomezí beletrie, cestopisné literatury a reportáží se pohybovala edice Racek (1960–1970, 25 sv.), kde vyšly např. reportáže dopisovatele ČTK Miroslava Čapka o Francii, Miry Holzbachové o amerických indiánech, Romana Vlacha o Turecku nebo Věry Štovíčkové o Africe. V roce 1961 vyšla mimo edici první část asijské cesty Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda do Albánie, Bulharska, Turecka, Sýrie a Libanonu Obrácený půlměsíc, následovala nová vydání cestopisných reportáží Tam za řekou je Argentina, Přes Kordillery a v roce 1967 druhá část asijského putování Tisíc a dvě noci do Sýrie, Jordánska, Iráku a Kuvajtu.
Nejrozsáhlejším edičním projektem nakladatelství Svoboda byla Členská knižnice (1961–1996, 451 sv.), která byla koncipována jako reprezentativní klub pro nejširší čtenářskou obec. Rozdělena byla na dvě základní řady: první zahrnovala společenskovědní a historickou literaturu, druhá beletrii. Každá z těchto výběrových řad pak měla ročně čtenářům nabídnout osm titulů a při splnění podmínek odběru též bezplatnou knižní prémii. Přes deklarovaný záměr vydávat v Členské knižnici beletrii převažovala v ní společenskovědní literatura, zejména z oblasti historie, ekonomie, filozofie, politologie a estetiky (na přípravě jednotlivých svazků se proto podílely všechny redakce nakladatelství). Z beletrie zde roku 1963 poprvé vyšla novela Alexandra Solženicyna Jeden den Ivana Děnisoviče. Početného zastoupení dosahovaly historické romány Liona Feuchtwangera nebo Stefana Zweiga. K dalším často vydávaným autorům patřili: Jane Austenová, Victor Hugo, Sinclair Lewis, Jack London, Guy de Maupassant, Farley Mowat, Mario Puzo, Henryk Sienkiewicz, Upton Sinclair a H. G. Wells, z českých autorů pak Karel Čapek, Karel Klostermann, František Kožík, Helena Šmahelová ad. Vyšly zde též pohádky Boženy Němcové, staré řecké báje a pověsti Rudolfa Mertlíka, mezi čtenáři byly populární výbory a antologie např. z děl Jaroslava Haška, soubory utopických a sci-fi povídek, zábavné encyklopedie o historických kalendářích, přírodě, vědě a technice aj. Od poloviny šedesátých let vydávala Členská knižnice kvalitní historické monografie (Zdeněk Fiala: Předhusitské Čechy 1310–1419; Josef Janáček: Rudolf II. a jeho doba, Valdštejn a jeho doba; Josef Polišenský: Napoleon a srdce Evropy, Třicetiletá válka a evropská krize 17. století; Jiří Spěváček: Karel IV. Život a dílo; Otto Urban: Česká společnost 1848–1918), historické příručky (lexikon latinských přísloví Moudrost věků, Slovník světových moderních dějin, dvoudílné Světové dějiny v datech, Světový almanach, Slovník antické kultury) a edic (Václav Březan: Životy posledních Rožmberků I–II.; Kosmova Kronika česká; Kronika tak řečeného Dalimila; Kroniky doby Karla IV.; Pokračovatelé Kosmovi; Zbraslavská kronika; Ze starých letopisů českých; Ze zpráv a kronik doby husitské ad.). Úroveň edice se podařilo udržet i po roce 1990 (mj. Jiří Spěváček: Jan Lucemburský a jeho doba 1296–1346; Pavla Vošahlíková: Jak se žilo za časů Františka Josefa I.).
Ve druhé polovině šedesátých let se významně zvýšila poptávka po knihách, které by se věnovaly aktuálním a ve společnosti diskutovaným tématům z oblasti historie, ekonomie, politologie, sociologie či filozofie. Takovým záměrům odpovídala edice Dialogy (1966–1973, 19 sv., red. Jaroslav Poláček a red. rada), kde vyšly mj. práce Pelušky Bendlové o filozofii Pierra Teilharda de Chardin, úvahy Milana Průchy o filozofii lidské existence, eseje křesťanského filozofa Vítězslava Gardavského Naděje ze skepse, historika Jiřího Kořalky Co je národ?, či eseje o socialismu Zdislava Šulce. K filozofickým otázkám a k dějinám filozofického myšlení se obracela edice Filozofie a současnost (1966–1995, 39 sv.), kde ve druhé polovině šedesátých let vycházely knihy J.-P. Sartra, Edmunda Husserla či Pierra Teilharda de Chardin. Edice si uchovala dobrou úroveň i v období normalizace, kdy zde vyšly mj. práce o Kantově filozofii nebo z polštiny přeložená studie Jerzyho Kossaka Existencialismus ve filozofii a literatuře. Na začátku devadesátých let v edici vyšly mj. tři studie francouzského myslitele Michela Foucaulta. Teoretickým otázkám literatury a estetiky se věnovala edice Akt (1968–1972, 11 sv.), do níž redakce zařadila mj. filozofické úvahy o literatuře Františka Kautmana, dále Pařížské rozhovory o strukturalismu (ed. Mojmír Grygar), studie z dějin ruské avantgardy Zdeňka Mathausera, sborník sovětských studií o literatuře z dvacátých let 20. století Kompozice prózy (ed. František Všetička) či práci Miroslava Klivara o grafickém designu a vizuální komunikaci. Ekonomické problematice se věnovala edice Ekonomie a společnost (1964–1989, 151 sv.), kde vyšla v roce 1967 mj. práce amerického ekonoma éry prezidenta Kennedyho J. K. Galbraitha Společnost hojnosti, českého ekonoma Karla Kouby Úvahy o socialistické ekonomice, či práce Pavla Pelikána Člověk a informace. Sociologická knižnice (1965–1989, 70 sv.) se zabývala např. postavením jedince v socialistické společnosti, fenoménu urbanizace (práce Jiřího Musila Sociologie soudobého města), popř. dopady masové kultury na společnost (kniha polské socioložky Antoniny Kłoskowké Masová kultura). Sociologií vědy, postavením člověka v instituci a také ve vztahu k institucím se zabývala knižnice Instituce a společnost (1966–1969, 12 sv.), kde vyšlo v letech 1968–1969 několik titulů rezonujících s probíhajícími událostmi Pražského jara 1968 (mj. práce Františka Šamalíka Člověk a instituce. Anatomie moderní demokracie či studie Vladimíra Klokočky o volebních systémech v pluralitních demokraciích). V omezené míře se analýzám soudobé společnosti nakladatelství věnovalo i v časech normalizace (mj. kritický pohled sociologa Jiřího Musila na fenomén výstavby panelových sídlišť Lidé a sídliště). Nejnovějším dějinám a historickým osobnostem se věnovaly edice Knižnice moderních dějin (1966–1981, 21 sv.), kde vycházely historické studie reflektující především komunistický odboj za druhé světové války a dějinné události 20. století, Portréty (1966–1971, 17 sv., ve spolupráci s nakladatelstvím Orbis), útlé svazky kapesního formátu populární formou představující výrazné osobnosti světových dějin (mj. M. A. Bakunin, Otto von Bismarck, Oliver Cromwell, Benjamin Disraeli ad.), či edice Otázky dějin (1966–1989, 17 sv., red. Jaroslav Kubát a red. rada), zaměřená na aktuální problémy historiografie a jejích metod. Vyšel v ní mj. sborník sestavený českými historiky pod vedením Františka Grause Naše živá i mrtvá minulost, práce Marca Blocha Obrana historie aneb historik a jeho řemeslo, studie E. H. Carra Co je historie? nebo metodologická práce amerického historika H. S. Hughese Historie jako umění a jako věda, kombinující prvky klasického historického výzkumu, psychoanalýzy a literární teorie. Přínosné publikace se v edici objevily i v sedmdesátých letech (mj. knihy historiků Miroslava Hrocha a Otto Urbana Buržoazní revoluce v Evropě Kapitalismus a česká společnost). K mezinárodní politice se obracela edice Svět v pohybu (1969–1989, 51 sv.), kde vyšla mj. studie amerického politika J. W. Fulbrighta analyzující šedesátá léta 20. století a americkou politiku. V sedmdesátých a osmdesátých letech tato řada balancovala na hranici mezi solidní faktografií a ideologií: na jedné straně zde vyšly faktograficky spolehlivé práce o Radě bezpečnosti OSN nebo o problematice Blízkého východu, na straně druhé propagandistické studie o zločinech tajných služeb USA. Několik svazků knižnice vyšlo v osmdesátých letech v koedici s Naším vojskem.
S nástupem normalizace po roce 1970 bylo vydávání beletrie soustředěno pouze do tří hlavních knižnic Jiskry, Omnia Úsvit. Edice Jiskry (1970–1986, 140 sv.) byla v roce 1970 sloučena do jediné řady, avšak i v tomto období v ní vyšla řada významných společenskokritických, psychologických či utopických románů (Alfred Andersch, A. J. Cronin, Knut Faldbakken, Evan Hunter, Piero Chiara, Juan Marsé, Bulat Okudžava, Pier Paolo Pasolini, William Styron, Robert Penn Warren ad.). Edice sociálních románů Úsvit (1971–1986, 50 sv.) byla sice zahájena novým výpravným vydáním revoluční trilogie Antonína Zápotockého Vstanou noví bojovníci či čtyřdílným románem o kolektivizaci sovětské vesnice F. I. Panferova, nicméně následující svazky přinesly důležitá díla z oblasti psychologické, historické a sociální prózy, mj. historický román z irských dějin 19. století Waltera Mackena Mlčící lid, pentalogii estonského autora A. H. Tammsaarea Pravda a spravedlnost nebo román australského nositele Nobelovy ceny za literaturu Patricka Whitea Strom člověka (poprvé již 1962 v SNKLHU pod názvem Lidský strom).
Po roce 1989 řada tradičních edic zanikla a nakladatelství muselo hledat novou ediční koncepci. Počáteční zaměření na rychlé vydávání atraktivních beletristických titulů bylo brzy opuštěno a redakce se ještě v první půli devadesátých let rozhodla vrátit ke kvalitní společenskovědní a odborné literatuře. K tomuto účelu měla nadále sloužit Členská knižnice, z níž byly napříště vyňaty beletristické tituly, a také stále populární Antická knihovna, přestože s ohledem na ekonomické podmínky došlo ke snížení tempa vydávání jednotlivých svazků. Z původně volné řady pramenných filozofických, politologických a estetických prací vznikla již na konci osmdesátých let edice Filozofické dědictví (1989–1996, 16 sv.), která přinesla nové překlady děl mj. Francise Bacona, Denise Diderota, Immanuela Kanta či Johna Locka. Snaha o znovuoživení edice Portréty v roce 1993 skončila u vydání pouhých tří svazků (mj. Jan Galandauer: František Ferdinand d´Este; Pavel Vitouš: Jan Železný). Rovněž projekt zaměřený na dějiny každodennosti a studium hmotných pramenů Minulost (1993, 2 sv., red. Zuzana Outlá) zanikl už po vydání svazků Vlastimila Vondrušky o katovnách a mučírnách a Miroslava Huberta o počátcích paroplavby v Čechách. Několika vydání a dotisků dosáhla učebnice Paula A. Samuelsona Ekonomie.
Z beletristických edic si čtenářský ohlas udržela pouze edice Omnia, jež se na dva roky rozčlenila do tematicky zaměřených větví Omnia bestseller (1993, 1 sv.), Omnia fantasy (1994, 1 sv.), Omnia horor (1993–1994, 2 sv.), Omnia humor (1993, 1 sv.), Omnia krimi (1993–1994, 12 sv.), Omnia román (1993, 1 sv.), Omnia sci-fi (1993, 2 sv.) a Omnia thriller (1993–1994, 5 sv.). V roce 1995 se tyto větve znovu sloučily pod hlavičku jedné edice, nicméně už v roce 1997 Omnia zanikla. Nově založená edice Skutečné příběhy (1993–1995, 7 sv.) chtěla přiblížit dramatické osudy lidí, kteří se museli potýkat se zdravotním či psychickým handicapem nebo vážnou nemocí. Pozornost vyvolal mj. autobiografický román pojednávající o nemoci AIDS Cyrila Collarda Noci šelem či příběh autistické dívky Donny Williamsové Nikde nikdo.
Další tituly vydávané ve druhé polovině devadesátých let již nebyly zařazovány do sevřených edičních řad. Produkce se orientovala převážně na paměti a vzpomínky, knižní rozhovory, oddechovou četbu a literaturu pro děti a mládež, popř. na reedice starších úspěšných titulů. Nicméně na začátku devadesátých let se mimo edice podařilo vydat několik kvalitních i bestsellerových titulů, mj. E. L. Doctorow: Jezero potáplic, Max Frisch: Člověk se objevuje v holocénu, Erich Segal: Doktoři, William Styron: Ráno na pobřeží, romány Johannese Maria Simmela či eseje Umberta Eca Skeptikové a těšitelé.
Ve čtyřicátých a padesátých letech vycházela beletrie v nákladech do 10 000 výtisků, náklad děl klasiků marxismu-leninismu, spisů V. I. Lenina, J. V. Stalina a Klementa Gottwalda se v téže době pohyboval v rozmezí 100 000–200 000 tisíc výtisků. V šedesátých letech dosahovaly beletristické tituly nákladu kolem 30 000 výtisků, odborné publikace vycházely v rozmezí 2000–5000 výtisků. V sedmdesátých a osmdesátých letech se postupně zvyšovaly náklady beletrie, v roce 1974 dosáhlo první vydání románu Kmotr Maria Puza nákladu 120 000 výtisků, druhé vydání v roce 1990 dokonce 270 000 výtisků.
 Edice Členská knižnice (ČK), založená v roce 1960, byla první klubovou edicí v Československu, která kromě beletrie nabízela i společenskovědní literaturu. V polovině sedmdesátých let měla téměř 120 000 pravidelných odběratelů. Právě jim byl zpočátku určen nakladatelský bulletin Kvart (1967–1990, 1992–1995), který však posléze rozšířil svůj záběr na celou produkci Svobody. – V roce 1969 založený Kruh přátel antiky, který byl určen čtenářům a odběratelům Antické knihovny, v polovině sedmdesátých let sdružoval bezmála 30 000 členů. – V osmdesátých letech Svoboda vydávala obrazové soubory a názorné pomůcky (plakáty, transparentní fólie) k významným výročím a sjezdům KSČ.
 
 Ediční řady
Dokumenty a reportáže (1945); Dech davu – revoluční básnické letáky (1945–1946); Knihovnička aktualit (1945–1946); Kulturní aktuality (1945–1946); Divadlo lidu (1945–1948); Politika – sociologie – národohospodářství (1945–1948); Kulturní obzory (1945–1949); Plamen (1945–1951); Knihovna Svobody (1945–1952); Malá knihovna marxismu-leninismu (1945–1956); Velká knihovna marxismu-leninismu (1945–1956); Hovory se zemědělci (1946); Knihovna slovenských spisovateľov (1946); Průkopníkům pohraničí (1946); Životopisy (1946–1947); Knihy o Pavím Očku (1946–1948); První knihovnička (1946–1948); V nový život (1946–1948); Knihy pro mládež (1946–1949); Životy a díla (1946–1949); Knihovna českých autorů (1946–1950); Socialistická knihovna (1946–1951); Spisovatelé Sovětského svazu (1946–1952); Lidová knihovna (1947–1952); Prameny – sbírka dobrého umění (1947–1952); Klasikové (1947–1953); Filozofická knihovna (1947–1961); Abeceda umění (1947–1966); Zrcadlo doby (1948–1951); Světová četba (1948–1952); Živé odkazy – řada I. (1948–1956); Za svobodu lidu (1948–1958); Knihovna Rudého práva (1949); Leták (1950–1951); Marxismus ve vědě (1950–1952); K dějinám VKS(b) / K dějinám KSSS (1950–1954); Malá knihovna politické ekonomie (1950–1954); Akademie věd SSSR J. V. Stalinovi (1951–1952); Ke studiu klasiků marxismu-leninismu (1951–1954); Velká knihovna politické ekonomie (1951–1962); Hospodářsko-politický atlas světa – velká řada (1953–1954); Současné světové události (1953–1955); Hospodářsko-politický atlas světa – malá řada (1953–1956); Politické otázky (1953–1956); Socialistická věda (1953–1957); Živé odkazy – řada II. (1953–1957); Hesla Velké sovětské encyklopedie (1954–1956); Populární knihovna marxismu-leninismu (1955–1957); Knihovna mezinárodních vztahů (1955–1958); Knihovnička stranického pracovníka (1957–1959); Vysoká stranická škola při ÚV KSČ (1957–1962); Knihovnička agitátora (1958–1959); Informace o zemích (1958–1967); Jiskry – velká řada (1958–1970); Aktuality – knihovnička Rudého práva / Knihovnička aktualit Rudého práva (1959–1965); O brigádách socialistické práce (1960–1963); ABC mezinárodních vztahů (1960–1967); Jiskry – malá řada (1960–1970); Racek (1960–1970); Knihovna výstavby strany a stranické práce (1960–1989); Národní výbory (1961–1968); Členská knižnice (1961–1996); Zeměmi světa (1963–1990); Teorie, tvorba, tvůrci (1964–1967); Večerní univerzita marxismu-leninismu (1964–1968); Za vyšší úroveň plánovitého řízení (1964–1970); Ekonomie a společnost (1964–1989); Sociologická knižnice (1965–1989); Instituce a společnost (1966–1969); Portréty (1966–1971); Dialogy (1966–1973); Knižnice moderních dějin (1966–1981); Otázky dějin (1966–1989); Filozofie a současnost (1966–1995); Knihovna angažovaného myšlení (1968); Syrinx (1968–1970); Akt (1968–1972); Svět v pohybu (1969–1989); Antická knihovna (1969–1996); Omnia (1969–1997); Jiskry (1970–1986); Racionalizace práce vedoucího (1970–1989); Úsvit – světový sociální román (1971–1986); Knižnice marxismu-leninismu (1971–1988); Malá řada prací klasiků marxismu-leninismu (1973–1984); Kritika buržoazní ideologie a revizionismu (1973–1988); Malá politická knihovna (1973–1990); Uměnověda (1976–1984); Socialismus: zkušenosti, problémy, perspektivy (1977–1984); Lidstvo na prahu 21. století (1981–1984); Knihovna výstavby strany a stranické práce pro mladé komunisty (1982–1986); 10 románů o zločinu (1984–1990); Aktuální otázky ideologického boje (1985); Reálný socialismus, teorie a praxe (1985–1988); Člověk a společnost (1987); K přestavbě a novému myšlení (1988–1989); Nový svět (1989); Život v obřadech, obřady v životě (1989), Filozofické dědictví (1989–1996); Edice audiovizuálních materiálů (1990); Politické myšlení (1990); 12x kapitán Exner (1990–1992); Minulost (1993); Omnia bestseller (1993); Omnia humor (1993); Omnia román (1993); Omnia sci-fi (1993); Omnia horor (1993–1994); Omnia krimi (1993–1994); Omnia thriller (1993–1994); Parkinson – Management pro každého (1993–1994); Portréty II. (1993–1995); Skutečné příběhy (1993–1995); Omnia fantasy (1994); Heuréka (1994–1996); Malá galerie (1995–1996); Příroda do kapsy (1995–1996); H(istorica) (1998).
 Souborná vydání: Dílo Vladislava Vančury (1946–1949); Sebrané spisy Bedřicha Václavka (1946–1950); Spisy Ivana Olbrachta (1947–1952); Dílo Julia Fučíka (1947–1963); Sebrané spisy Egona Ervína Kische (1947–1969); Sebrané spisy Stanislava Kostky Neumanna (1948–1951); Sebrané spisy Maxima Gorkého (1948–1952); Sebrané spisy Zdeňka Nejedlého (1948–1952); Spisy J. V. Stalina (1949–1954); Vybrané spisy Jana Švermy (1950); Vybrané spisy Karla Marxe a Bedřicha Engelse ve dvou svazcích (1950); Spisy Klementa Gottwalda (1950–1961); Spisy Petra Jilemnického (1951–1952); Spisy V. I. Lenina (1951–1970); Vybrané spisy Klementa Gottwalda ve dvou svazcích (1954–1955); Vybrané spisy V. I. Lenina ve dvou svazcích (1954–1955); Spisy Josefa Václava Friče (1956); Spisy Karla Marxe a Bedřicha Engelse (1956–1986); Vybrané spisy Karla Marxe a Bedřicha Engelse (1976–1978); Vybrané spisy V. I. Lenina v pěti svazcích (1977–1981); Sebrané spisy V. I. Lenina (1979–1990).
 Časopisy a informační bulletiny: Kvart (1967–1990; 1992–1995).
 Pořádané akce, výstavy, soutěže: V roce 1945 vyhlásila Svoboda, společně s nakladatelstvími PráceMladá fronta soutěž o nejlepší román, knihu poezie, knihu pro děti a knihu esejů. Ve druhé polovině čtyřicátých let pořádala pravidelné literární večery českých spisovatelů. V listopadu 1993 se ve výstavní síni pražského Karolina konala velká výstava Knihy pro vás o historii nakladatelství spojená s prezentací současného nakladatelství Svoboda – Libertas.
 Udílená ocenění: Nakladatelství Svoboda udělovalo od roku 1966 až do svého zániku každoroční nakladatelské ceny.
 Členové řídících a poradních orgánů: 

Ředitelé: Jan Fromek (1945); Jiří Taufer (1946–1948); Josef Jonáš (1948–1949); Viktor Lederer (1949–1952); Antonín Horák (1952); František Svoboda (1953–1958); Květoslav Innemann (1959–1968); Tomáš Kosta (1968); Josef Kadlec (1968–1970); Evžen Paloncy (1970–1987); Stefan Szeryński (1988–1998).
Ředitelé větví: Jan Fromek (1945–1948) Jarmila Prokopová (1945–1948).
Šéfredaktoři: Pavel Bojar (1946–1947); Jarmila Prokopová (1948–1958); Jaroslav Hlásek (1959–1960); Božena Holečková (1960–1969); Josef Šmatlák (1990–1998).
Redakční rada (činná od listopadu 1951): Jindřich Veselý (předseda), Čestmír Císař, Jindřich Filipec, František Nečásek, Václav Pelíšek, Pavel Reiman, Josef Rybák, Ota Šik, Ladislav Štoll, Antonín Volavka a Jindřich Zelený.

 Výtvarní spolupracovníci: Karel Aubrecht; Dagmar Berková; Václav Bláha; Marta Brabencová; Jan Brychta; Miloslav Disman; Stanislav Duda; Martin Dyrynk; Václav Emingr; Jaroslav Faigl; Ludvík Feller; Miroslav Fulín; František Gross; Milan Grygar; Miro Hadinec; Vladimír Hájek; Michal Houba; Zbyněk Hraba; Dušan Chabr; Alois Chvála; Milan Jaroš; Lenka Jasanská; Miroslav Jiránek; Viktoria Ban-Jiránková; Oldřich Jirka; Jan Jiskra; Antonín Kalcovský; Karel Kárász; Stanislav Kolíbal, Marie Králová; František Kraus; Petr Kubín; Anna Kubů; Václav Kučera; Bohuslav Litera; Kamil Lhoták; Stanislav Lorenz; Vladimír Lutterer; Radim Malát; Petr Melan; Jana Mikulecká; Josef Mištera; Otakar Mrkvička; František Muzika; Zdeněk Netopil; Oldřich Nindl; Leo Novotný; Lubomír Odvárka; Arnošt Paderlík; Miloslav Pechánek; Vilém Plocek; Přemysl Pospíšil; Oldřich Pošmurný; Jiří Rathouský; Zdeněk Sklenář; Jan Solpera; Vladimír Srb; Libuše Stratilová; Luboš Šedivý; Rudolf Šváb; Karel Teige; Toyen; Rostislav Vaněk; Irena Vorlíčková; Olga Vychodilová; Luboš Walter; Jaroslav Weigel; Zdeněk Ziegler; Miloslav Žáček; Jan Žbánek.
 Technické informace: V nakladatelstvích Svoboda, SNPL, NPL a Svoboda – Libertas vyšlo celkem více než 7500 titulů. Náklady beletrie se ve čtyřicátých a padesátých letech pohybovaly okolo 10 000 výtisků, v šedesátých letech okolo 30 000 výtisků, později se zvyšovaly; Kmotr Maria Puza vyšel roku 1974 v nákladu 120 000 výtisků, v roce 1990 v nákladu 270 000 výtisků. Náklad děl klasiků marxismu-leninismu, spisů V. I. Lenina, J. V. Stalina a Klementa Gottwalda se pohyboval v rozmezí 100 000–200 000 tisíc výtisků. Odborné publikace vycházely v rozmezí 2000–5000 výtisků. – Nakladatelství Svoboda tisklo výhradně v tiskařských závodech Rudého práva v Praze.

LITERATURA

Prameny: Národní archiv Praha, fond Ústřední kulturně-propagační komise a kulturně-propagační oddělení ÚV KSČ 1945–1955; Národní archiv Praha, fond Nakladatelství Svoboda (1952–1997); Národní archiv Praha, fond Květoslav Innemann; Národní archiv Praha, fond Ministerstvo informací – dodatky (1945–1953); Národní archiv, fond KSČ – ústřední výbor 1945–1989, Praha – sekretariát 1954–1962.
Bibliografie: V. Brož (ed.): Knihy 1945–1974. Bibliografie (1975); V. Brož (ed.): Knihy 1975–1979. Bibliografie (1981); Z. Sadecká – J. Fingl (edd.): Knihy 1980–1984. Bibliografie (1986).
Články: J. Suchý: Svoboda jak ji neznáte, My 47, 1947, č. 5; Dar pohraničním knihovnách, ZN 11. 5. 1947; J. Pilař: Dvě léta nakladatelství Svoboda, ZN 4. 5. 1947; Š. Stodolovský: Týden české knihy, ZN 13. 12. 1947; T. A. Stapo: Svoboda bude stále větší, SvSl 18. 1. 1948; Šest milionů knih za rok, Slovanský přehled 1949, č. 6; vbc (= V. Vrabec): Pět let vydavatelství Svoboda, SvSl 11. 7. 1950; Nepodepsáno: Vydávání děl J. V. Stalina, Slovanský přehled 1951, č. 2; Beseda o knihách, Květy 1953, č. 3; M. P.: Nové čtyři svazky spisů Zdeňka Nejedlého, LitN 1953, č. 43; J. Mareš: O husách a lidech, LitN 1954, č. 25; Co připravuje Státní nakladatelství politické literatury na příští rok?, LitN 1954, č. 41; of (= O. Šuleř): Z knih SNPL, Červený květ 1960, č. 1; of (= O. Šuleř): Z beletrie SNPL, Červený květ 1960, č. 4; Členská knižnice SNPL, Tvorba 1960, č. 51; Padesátiny s. Innemanna, Za čtenářem 1960, č. 13; rs (= R. Stolida): Tisící kniha a výstava, ZN 12. 3. 1960; J. Pecháček: V nakladatelství Svoboda vycházejí, NK 1969, č. 4; dob (=Alena Dobroslávková): 25 let nakladatelství Svoboda, NK 1970, č. 22; J. Jung: Členská knižnice nakladatelství Svoboda, LD 8. 1. 1970; E. Paloncy: Co připravuje nakladatelství Svoboda, RP 12. 12. 1970; Nakladatelství Svoboda představuje své edice, Kvart 1975, č. 1; E. Paloncy: 30 let vydávání politické literatury, NK 1975, č. 14; kf (=Zlata Kufnerová): Třicetiletá Svoboda, RP 23. 4. 1975; an, Ediční program nakladatelství Svoboda, RP 2. 1. 1979; Ediční program nakladatelství Svoboda, RP 2. 1. 1980; J. Kalivoda: Jubileum Antické knihovny, Tvorba 1985, č. 20, příl. Kmen; E. Paloncy: Čtyřicet úspěšných let, Tvorba 1985, č. 20, příl. Kmen; I. Podskalský: 40 let nakladatelství Svoboda, Typografia 1985, č. 12; an, Svoboda představuje své autory, Kvart 1987, podzim; S. Mareš: Představujeme česká nakladatelství. Svoboda, Čtenář 1989, č. 7; J. Fingl: Svoboda, Typografia 1989, č. 10; E. Paloncy: Svoboda uskutečňuje náročný ediční projekt, Kvart 1989, podzim; J. S.: Fiesta a ty další, Reportér 1992, č. 51/52; č. 9; L. Statečná: Zamlžený, rozpuštěný...rozkradený? SvSl 30. 5. 1994; V. Solecký: Půl století nakladatelství Svoboda, Haló noviny 31. 1. 1996.
Rozhovory: K. Innemann: Nejmladší čtenářská generace (připr. F. Lukáš), NK 1960, č. 6; K. Innemann: Rozhlasový rozhovor s ředitelem Státního nakladatelství politické literatury soudruhem Květoslavem Innemannem o edičním plánu na rok 1960 (připr. G. Skýpala). Za čtenářem 1960, č. 3; E. Paloncy: Nad edičním plánem nakladatelství Svoboda (J. Klempera), NK 1974, č. 1/2; E. Paloncy, J. Fingl: Aktivně vstříc čtenáři (připr. zv), Tvorba 1976, č. 7; J. Fingl: Počátky Svobody (připr. P. Frýbort), Tvorba 1985, č. 20, příl. Kmen; J. Šmatlák – B. Sodomková, Dělat co opravdu umíme (připr. J. Pacek), NK 1992, č. 38; J. Šmatlák: Co bylo, co bude (připr. jp), Kvart 1992/93, č. 1; Z. Outlá: Budoucnost Minulosti (připr. jp), Kvart 1993, č. 2; J. Šmatlák – S. Szeryński: Tradice a značka zavazují (připr. P. Frýbort), Květy 1993, č. 24; S. Szeryński: Situace komplikovaná, nikoliv však zoufalá (připr. V. Hroudová), Haló noviny 26. 11. 1993; S. Szeryński – J. Šmatlák: Kamenná nakladatelství nepadnou (připr. I. Sánchezová), Tvar 1993, č. 49/50; J. Šmatlák: Svoboda pro všechny (připr. M. Kantek), Dobrý večerník 3. 5. 1995.
Vzpomínky: R. Kavanová: Cena svobody. Život Angličanky v Praze (1997); J. Řezáč: Deliria aneb Malá příprava pozůstalosti I. (2004); V. Mlynář: Kosta. Rozhovor přes dvě generace (2008).
Zjištěné diplomové práce: J. Bačuvčíková: Vývoj nakladatelství Svoboda a jeho význam pro rozvoj české knižní kultury (Praha, FF UK 1980); A. Vodenka: Nakladatelství Svoboda v období tzv. normalizace (Praha, FF UK 2009).

  Autor hesla: Eduard Burget (2013)
zpět na hlavní stranu