Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945
 



Antonín Přidal na společném autorském čtení se synem Tomášem

 Antonín PŘIDAL

* 13. 10. 1935, Prostějov  
 
 
Básník, dramatik, překladatel
 Pochází z rodiny právníka. Syn Tomáš Přidal (*1968) je výtvarník a básník, dcera Marie Přidalová (*1974) je socioložka. Po maturitě na gymnáziu v Uherském Hradišti (1953) Antonín Přidal vystudoval na FF UJEP v Brně anglistiku a hispanistiku s literárněvědným zaměřením (absolvoval 1958, diplomové práce: Raná poezie Carla SandburgaKniha pravé lásky Juana Ruize, PhDr. 1982). V letech 1960–1970 pracoval jako redaktor literárního a dramatického oddělení Československého rozhlasu v Brně. Po ztrátě zaměstnání, související s politickými důsledky roku 1968, zůstal až do roku 1990 spisovatelem a překladatelem ve svobodném povolání. V letech 1990–1991 byl dramaturgem FS Barrandov, od roku 1990 přednáší na Divadelní fakultě JAMU v Brně, kde vede ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky (roku 1991 byl jmenován docentem, 1993 profesorem za soubor dramaturgických a autorských prací). Absolvoval několik studijních pobytů: 1963 na Kubě, spojený s prací pro Československý rozhlas, 1969 v Brazílii a 1986 v USA (v rámci International Writing Program na University of Iowa). Od roku 1968 je členem Sdružení Q.
 Přispíval do periodik Host do domu (1956–1970 zde recenze, básně, prózy a reportáže, od 1964 externí redaktor rubrik Kouzlo nechtěného a Zelený host), Světová literatura (1962–1970 zde recenze s ukázkami, stati, překlady anglické a hispánské beletrie), Svobodné slovo (zde fejetony a komentáře), Literární noviny (zde fejetony a komentáře) a Nové knihy. V samizdatu (mimo edice) byly zveřejněny Přidalovy sbírky poezie Nahý v trní (1987) a Hlavy nehlavy (1988) a jeho texty byly zařazeny do samizdatových sborníků Zima (1973), Ještě léto (1974), Věci / texty (1974), Volné sebrání 2 (1974), Volné sebrání 4 (1974), Výběr z Obsahu VIII. - XII. (1988), Z Obsahu /1988/ (1989). V době svého redaktorského působení připravil pro Československý rozhlas několik populárně naučných cyklů (např. Malá škola poezie, Shakespeare pro začátečníky, Potulky knihami a hudbou), věnoval se také psaní rozhlasových her: Výstřel a spol. (1964, podle Vladislav Vančury), Všechny moje hlasy (1967), Sudičky (1968), Holubí starosti (1990), Sáňky se zvonci (1991), Políček číslo 111 (1991), Pěnkava s Loutnou (1991), Atentát v přízemí (1994), Noční žokej (1998), Elektrický nůž (2000), Prodám ucho, prodám hrob (2007). V 80. letech byly realizovány jeho filmové scénáře: Půl domu bez ženicha (1980, r. Hynek Bočan, sc. + Hynek Bočan) a Straka v hrsti (natočeno 1983, prem. 1991, r. Juraj Herz). V letech 1990–1993 spolupracoval externě s Československou a poté Českou televizí jako autor a moderátor debatních cyklů Klub Netopýr a Z očí do očí, ale i jako scenárista televizních inscenací a posléze také jejich režisér: Ticho v soudní síni (1987, r. Vladimír Drha), Sestra Amáta (1990, r. Rudolf Tesáček), Políček číslo 111 (1994, též režie), Valčík na uvítanou (1995, též režie), Elektrický nůž (2000, též režie). Na divadle režíroval své Malé noční hry (Studio Marta, Brno, 1995). V 70. letech vycházely jeho překlady poezie, prózy a dramat z angličtiny a španělštiny pod jménem Mirka Čejky, jeden překlad pod jménem Jana Zábrany. Užíval šifer ap, AP, nl (Host do domu, Světová literatura).
 

Druhově mnohovrstevné tvorbě Antonína Přidala je společná věcnost, která má nahradit nekontrolovatelnou „poezii“ dojmů a pocitů, a také intelektuální přesnost pojmenování a propracovaný tvar díla. Formálním i obsahovým základem většiny textů je dramatický princip dialogu, potřeba najít dorozumění ve střetávání a skladbě jednotlivých pohledů, názorů a postojů. Poezie z knižního debutu Neznámí ve městě, ovlivněná Janem Skácelem, je obrácena k hodnotě nenápadného, tiše žitého lidského osudu a její patos je tlumený civilním detailem. Následující básnická skladba, poema-reportáž Smrt na ostrově, inspirovaná katastrofickými následky cyklonu, postihnuvšího roku 1963 Kubu, je již komponována daleko dramatičtěji. Samizdatové sbírky z 80. let Nahý v trníHlavy nehlavy, později zařazené (společně s cyklem Dvojice) do sbírky Sbohem ale čemu, vznikaly jako básnický protipól ke kresbám Bohumíra Matala, s nímž básníka spojovala tíseň z mrtvolného společenského klimatu, ale také intimní obava z vyprazdňovaných citů a všudypřítomné hrozby smrti.
Mnohé z Přidalových rozhlasových a divadelních her (Všechny moje hlasy, Sudičky, Atentát v přízemí, Pěnkava s Loutnou, Sen o třech kůrkách, Komedie s Quijotem) se zabývají problémem nejednoznačnosti existující reality, komplikované našimi sny, představami, fikcemi a klamy. V této nejednoznačnosti autor nalézá výchozí moment pro dialog, peripetie hry a konflikty postav. Spíše než noetickými otázkami je však prolínání reality a fikce v Přidalově díle motivováno silným morálním apelem. Člověk je zde vystaven negativnímu nátlaku iluzí o světě stejně jako nátlaku deziluze ze světa vedoucí k trvalému ochromení lidské aktivity. Typickými postavami Přidalových her jsou vnitřně silné ženy; ve veršované hře Sáňky se zvonci, komponované jako montáž citací z dopisů, rozkrývá autor nelehké životní osudy osamocených hrdinek několika generací a podtrhuje vitální věcnost, se kterou jim dokáží čelit.
K publicistické tvorbě, uplatňované v rozhlase i časopisech již v 60. letech, se Přidal vrátil po roce 1989. Kniha Slovník do hrsti je sestavena z hesel, uveřejňovaných původně v denním tisku a vyjadřujících se k aktuálním fenoménům společenského života bezprostředně po změně politických poměrů v zemi.
Významnou součástí Přidalovy tvorby je jeho práce překladatelská, kterou zprostředkoval českému čtenáři anglicky i španělsky psanou poezii (např. Galway Kinnell, Juan Ruiz), drama (např. William Shakespeare, jehož dílu se soustavně věnuje i ve svém pedagogickém působení), a zejména řadu děl prozaických (Joseph Heller, John Updike, Patrick White). Překladům je vlastní výrazová bohatost, transformace předlohy se děje tvůrčím jazykem, využívajícím například možnosti slovní hříčky a specifického slovního humoru (limericky a nonsensy Edwarda Leara, próza Lea Rostena). Zpravidla je také doplňuje obsáhlými interpretačními eseji a komentáři.
Antonín Přidal se věnuje též činnosti ediční. V antologii Kouzlo nechtěného soustředil texty naivistických autorů, které v šedesátých letech začal sbírat pro časopis Host do domu.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Neznámí ve městě (BB 1966); Smrt na ostrově (B 1966); Malé noční hry (DD, rozmnož. 1983, obsahuje: Pěnkava s Loutnou, prem. 1978; Sen o dvou kůrkách, prem. 1991, s tit. Sen ve třech; společná prem. 1995); Komedie s Quijotem (D, rozmnož., 1983, podle M. de Cervantese, prem. 1982); Slovník do hrsti (FF 1990); Sbohem ale čemu (BB 1992); Národní nonsensy (BB 1992); Sáňky se zvonci (D 1993, in program Národního divadla, i prem.); Z očí do očí (rozhovory ze stejnojmenného televizního pořadu, 1994); Noc potom (D 1999, in program Národního divadla, i prem.); Některé tváře, některé hlasy (EE 2002, bibliofilie); adaptace: F. Peroutka: Oblak a valčík (D 1993, i prem.).
Souborná vydání: Všechny moje hlasy a jiné hry (DD 1994, obsahuje: Všechny moje hlasy, Pěnkava s Loutnou, Sen ve třech, Sáňky se zvonci, Sudičky, Komedie s Quijotem, Políček číslo 111, Atentát v přízemí, Šedesát vteřin); Políček č. 111 – Atentát v přízemí – Noční žokej – Elektrický nůž – Noc potom (DD 2006, ed. Pavel Drábek, obsahuje bibliografii).
Překlady: D. Lodge: Den zkázy v Britském muzeu (1974 pod jménem M. Čejky, 1995) + Hostující profesoři (1980 pod jménem M. Čejky, 1993) + Svět je malý (1988); F. Forsyth: Den pro Šakala (1975 pod jménem M. Čejky, 1996); G. K. Chesterton: Létající hospoda, Napoleon z Notting Hillu (1975, pod jménem M. Čejky); G. Grossmith: Deník pana Nuly (1976, pod jménem M. Čejky); W. Hazlitt: Myšlenky lehké jako vzduch (1977 pod jménem M. Čejky, 2002); P. White: Oko uragánu (1978, pod jménem M. Čejky) + Poušť Johanna Vosse (1980) + Sukně z listí (1983) + Strom člověka (1984); J. Ruiz: Kniha pravé lásky (1979); J. B. Priestley: Dobří kamarádi (1980, pod jménem J. Zábrany); W. Shakespeare: Večer tříkrálový (rozmnoženo, 1981, prem. 1980) + Othello (rozmnoženo, 1982, prem. 1981); Molière: Tartuffe (rozmnoženo, 1981, prem. 1980); J. Heller: Něco se stalo (1982 pod jménem M. Čejky, 1998) + Bůh ví (1991); J. Updike: Milenci a manželé (1984) + Králík je bohatý (1990); R. Lowell: Zjizvené nebe (výbor, 1983, též ed.); E. Lear: Kniha třesků a plesků (1984) + Velká kniha nesmyslů (1998) + Sviňule pyramidální a jiné nesmysly (2007); G. Kinnell: Věci, o kterých s nikým nemluvím (1986); F. García Lorca: Krvavá svatba (1983 i prem.) + Hry a hříčky (1986, s M. Uličným, obs. mj.: Dům Bernardy Alby, prem. 1986; Fantastická ševcová, prem. 1987; Yerma, prem. 1990; Tragikomedie o donu Kryštofousovi, prem. 1994); K. Rexroth: Spirály času (1989); L. Rosten: Pan Kaplan má stále třídu rád (1987); I. B. Singer: Stará láska a jiné povídky (1987) + Rabín a čarodějnice (1997) + Korunka z peří a jiné povídky (1998, s dalšími) + Vášně a jiné povídky (2000, s dalšími) + Obraz a jiné povídky (2005, s L. Urbanovou); D. Thomas: Pod Mléčným lesem (rozmnoženo, 1992); J. J. Padrón: Kruhy pekla (1996); scénicky: E. Lear: Příběhy dlouhého nosu (1982).
Příspěvky ve sbornících: Mladé víno (1961); Tvář. Almanach mladých (1963); Rozhlasové hry (1969, zde hra Všechny moje hlasy); Pocta dělníku knihy (1985); Divadelní studie 1,2 (JAMU, Brno 1991, 1992); „Kam míří rozhlasová hra?“ (1992, zde hra Pěnkava s loutnou); Od Poea k postmodernismu. Proměny americké prózy (1993); Bylo nebylo Satirické divadlo Večerní Brno (1999); Jestřábe, díky (2000); Krok k autorské existenci (2002); Ludvíku Kunderovi k pětaosmdesátinám (2005); Přednášky o divadle a umění (2007).
Uspořádal: Český brevíř lásky (1966, s J. Skácelem); K. J. Erben: Mateří doušky (1969); W. Shakespeare: Dvojí majestát (výbor veršů ze Shakespearových dramat, 1970); Horoskop orloje: 14 amerických básníků (1987, ed. J. Zábrana, doplňky A. P.); J. Zábrana: Potkat básníka (1989, s V. Novotným); Zamlčovaní překladatelé (bibliografie, 1992); Takový byl Matal (1998); Kouzlo nechtěného (2007); scénicky: J. Šafařík: Průkaz totožnosti (scénické čtení, 1991).

LITERATURA

Studie: B. Srba: Dramatická tvorba Antonína Přidala, in A. Přidal: Noc potom (1999, program Národního divadla Praha, ed. J. Kudláčková, obs. bibliografii); A. Štěrbová: Rozhlasová hra jako dramatický text, ČL 2001, č. 6; J. Hoffmannová: Čechy a Morava v televizních debatách a interview Antonína Přidala, in Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Moravica, sv. 1. Studia Moravica, sv. 1 (2004); D. Dolenský: V přeneseném slova nesmyslu. Přidalovy překlady Edwarda Leara, Plav 2008, č. 5.
Recenze: Neznámí ve městě: Z. Kožmín, LitN 1966, č. 26 * Všechny moje hlasy: S. Ochová, RP 30. 6. 1967 * Smrt na ostrově: M. Blahynka, KT 1966, č. 43; O. Sus, Rt 24. 1. 1967 * Slovník do hrsti: J. Slomek, LidN 13. 6. 1991, příloha LN, č. 24 * Políček číslo 111: L. Chytilová, LitN 1992, č. 6 * Sbohem ale čemu: L. Soldán, LD 24. 9. 1992; P. Král, LitN 1992, č. 33; J. Rulf, LidN 10. 9. 1992; A. Blažejovská, Tvar 1992, č. 39 * Sáňky se zvonci: K. Štěpánová, LidN 19. 11. 1993 * Oblak a valčík: Z. Hořínek, LidN 16. 11. 1993 * Všechny moje hlasy a jiné hry: P. Švanda, Rt 21. 1. 1995; J. Machalická, NK 25. 1. 1995, č. 3 * Kouzlo nechtěného: J. Slomek, Týden 2008, č. 11; M. M. Marešová, Host 2008, č. 5; P. Šimák, Tvar 2008, č. 12; R. Kopáč, Portál české literatury.
Rozhovory: J. Bednářová, MS 1993, č. 21; J. Rulf, Reflex 1995, č. 10; M. Růžička, Týden 1996, č. 3; M. Balaštík, Host 2003, č. 5.
Autor hesla: Petr Hruška (1998); Karel Piorecký (2008)
Aktualizace hesla: 18. 7. 2008 (kp)
 
zpět na hlavní stranu