Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 František GÖTZ

* 1. 1. 1894, Kojátky (u Vyškova) 
† 7. 7. 1974, Praha 
 
Literární historik a kritik
 Narodil se v rodině hospodářského správce. Byl manželem dramatičky a překladatelky divadelních her Joži Götzové (roz. Thelenová, 1898–1989) a otcem herečky Národního divadla Evy Klenové (* 1924–1998). V rodišti vychodil obecnou školu, v Bučovicích u Vyškova reálné gymnázium (maturita 1912). Po absolvování jednoročního učitelského kurzu v Brně postupně vyučoval na školách v Habrovanech, Rousínově a Brně, kde pak 1918–1923 pracoval jako úředník zemské školní správy. Na zlomu válečných a poválečných let se představil jako divadelní a literární kritik, 1921 se stal zakládajícím členem brněnské Literární skupiny a spolutvůrcem jejího programu. 1923 se přestěhoval do Prahy; zprvu pracoval jako lektor, od 1927 jako dramaturg Národního divadla. 1944–1947 byl uměleckým ředitelem Městských divadel pražských. Po návratu do Národního divadla postupně působil ve funkci šéfa činohry (1947–1948), náměstka uměleckého ředitele (1948–1950) a posléze šéfdramaturga (1965–1969). Souběžně byl od 1946 profesorem a do 1957 i vedoucím katedry dramaturgie a divadelní vědy na DAMU (1949–1950 a 1952–1953 ve funkci děkana). 1960 byl obor převeden na FF UK, kde Götz působil až po odchod do důchodu 1969 (do 1971 jako profesor konzultant).
 Publikoval od 1917. Dlouhodobou a zvláště intenzivní spolupráci navázal s deníkem Národní osvobození, pro nějž 1924–1939 a znovu pak 1945–1948 soustavně psal literární kritiky. Jinak postupně přispíval do Lípy, Nivy, Socialistické budoucnosti, Moravskoslezské revue (Ostrava), Hosta, Pásma, Rozprav Aventina, Panorámy, Literárního světa, Národních listů, Literárních novin, Čteme, Lidových novin, Národního a Stavovského divadla, Národního divadla aj. a od počátku 50. let do Nového života, Divadla, Literárních novin, Divadelních novin a nejrůznějších denních listů. Redigoval časopisy: Host (1921–1927, s přestávkou 1925–1926; 1922 spolu s Čestmírem Jeřábkem, později i s LvemBlatným, Zdeňkem Kalistou, 1924–1925 a dalšími; 1926–1927 s A. C. Norem), Literární svět (1927–1928, s JiřímJežkem), Národní a Stavovské divadlo (1926–1929), pokračování Národní divadlo (1930–1943); knižnice: Pražské saturnálie (1924), Knihovna Hosta (1925). Je autorem původních dramat, dramatizací děl světové literatury a námětů ke dvěma filmům (Okouzlená, režie Otakar Vávra 1942; V horách duní, režie Václav Kubásek za spolupráce Josefa Macha 1946). Věnoval se i románové tvorbě. Časopisecké a novinové recenze často publikoval pod šiframi F. G., Fr. G., G.
 Götz reprezentoval univerzální tvůrčí typ. Jeho od mládí projevované literární ambice sice na čas ustoupily tvorbě kritické, pro potřeby soudobého jeviště však dramatizoval klasické prózy českých i světových spisovatelů, upravoval překlady divadelních her a posléze sám vystoupil i jako dramatik. Psal filmové scénáře a ve zralém věku vydal několik románů (převážně s divadelní tematikou). Těžiště Götzovy tvůrčí aktivity ovšem vždy spočívalo v kritice. Zpočátku pěstoval kritiku nejen literární, ale i divadelní, které však po příchodu do Národního divadla zanechal a divadelní problematice propříště věnoval především souhrnnější úvahy o soudobém dramatu či českém divadelnictví (Boj o český divadelní sloh). Po druhé světové válce se soustředil k monografickým pojednáním o výrazných osobnostech českého dramatu a divadla (JaroslavKvapil) i herectví (ZdeněkŠtěpánek, VlastaFabiánová).
Götzovy literární i divadelní kritiky se vyznačovaly přehlednou stavbou, argumentativní povahou kritického referátu, ústícího v nerozkolísaný souhrnný soud, a stálým směřováním k ucelenějšímu portrétu autora posuzovaného díla. Menší pozornost již věnoval péči o pevná a sourodá estetická a metodologická východiska. Stejně jako se v Götzově slovesném projevu mísila terminologická přesnost, výstižnost a jadrnost vyjádření s verbalismem, i v jeho celkovém kritickém postoji se postupně či současně prosazovala různorodá hlediska kritiky dojmové, psychologické, sociologické, ideografické a nejrůznější myšlenkové dobové podněty. Zřetelné je kritikovo úsilí o včlenění recenzovaných děl do širších literárních tendencí, o klasifikaci celkové literární situace, o odhalování společensko-duchovních procesů, které tvorba v sobě zračí, jimž pasivně podléhá, anebo naopak vzdoruje či má vzdorovat. S tím souvisejí Götzovy vytrvalé pokusy stavět před literaturu varovné výzvy či perspektivy náležitého usilování. Již v publikaci Anarchie v nejmladší české poezii, zhodnocující stav české literatury těsně po první světové válce z hlediska eticko-sociálního, usoudil, že roztříštěnost tehdejší poezie je výrazem dezintegrace doby a jejího nihilismu; vykoupení z krize doby i literatury spatřoval v „poezii sociální víry“ (Josef Hora, Jaroslav Seifert aj.). Obdobně jako F. X. Šalda, ke kterému se jako k učiteli hlásil, zdůrazňoval povinnost literatury překonávat hodnotový a duchovní chaos doby, směřovat k totálnímu pohledu na skutečnost a napomáhat sjednocení světa i člověka. V knize Jasnící se horizont přinesl (vedle série portrétů českých básníků od 90. let 19. století po 20. léta století následujícího) i úvahy, vyjadřující naději na zrod nového evropského duchovního řádu. Pesimističtěji vyzněla Tvář století, věnovaná analýzám evropské literatury a duchovní atmosféry. Svorníkem výkladu se zde stal deprimující pojem tzv. lidské depersonalizace, označující člověka zbaveného jistoty a vnitřní soudržnosti. V Básnickém dnešku se Götz vrátil k české literatuře a soudobou literární produkci utřídil a zhodnotil podle stupně, v jakém je tvůrce schopen zintegrovat skutečnost v celistvý obraz. Věcně a bez násilných konstrukcí je založena knižní studie Český román po válce, usilující o typologii románové tvorby 30. let. Nejcennější z Götzových monografií je portrétní studie F. X.Šalda, která se jako vůbec první ucelená šaldovská monografie pokusila položit reálné základy k periodizaci a rámcovému objasnění jeho tvorby. Pojmovou vágností a odtažitostí výkladu naproti tomu trpí monografie VáclavŘezáč, psaná v druhé polovině 50. let z hlediska kritikem čerstvě osvojovaného marxistického historismu. Ze svého někdejšího působení odborného učitele vytěžil na počátku 20. let popularizační publikace pro školní a jiné účely (Stručné dějiny literatury české, Novodobá literatura česká ve škole, Úvod do poezie), v souvislosti s vysokoškolskou činností v 50. a 60. letech pak napsal řadu skript z teorie a dějin českého i světového dramatu.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie a práce o literatuře: Stručné dějiny literatury české (1920; 1. přeprac. 1922; 2. přeprac. 1946; 3. přeprac. 1947); Novodobá literatura česká ve škole (1920; 1. přeprac. 1921; 2. přeprac. 1924; 3. přeprac. 1927; 4. přeprac. 1947); Anarchie v nejmladší české poezii (kritiky, 1922); Úvod do poezie (1923; přeprac. s titulem Cesta k našim básníkům, 1933); Jasnící se horizont (EE 1926); Krátke dejiny literatúry česko-slovenskej (1926 s K. Polmanem); Tvář století (EE 1929); Básnický dnešek (kritiky, 1931); Zrada dramatiků (EE 1931); Padající hvězdy (R 1932); Osudná česká otázka (E 1934); Boj o český divadelní sloh (studie, 1934); Český román po válce (studie, 1936); Muž bez vlasti (R 1936); F. X. Šalda (monografie, 1937); První rota (D 1938, i prem.); Soupeři (D 1940, i prem.); Paní našich snů (R 1942); Světelný gejzír (D 1943); Na předělu (kritiky, 1946); Jaroslav Kvapil (monografie, 1948); Vývoj světového dramatu (skripta, 1950); Dějiny zahraničního divadla po Velké francouzské revoluci (skripta, 1951); E. F. Burian. Život bohatě naplněný (propagační nakl. tisk 1954); Václav Řezáč (monografie, 1957); Divadlo od 90. let k dnešku (skripta, 1959); Teorie dramatu (skripta, 1959); Národní umělec Zdeněk Štěpánek (monografie, 1962); Vlasta Fabianová (monografie, 1963); Obrazy z dějin světové kritiky (skripta, 1964); F. X. Šalda (studie, 1994; přetisk ze sborníku O literární českou kritiku).
Výbor: Literatura mezi dvěma válkami (1984, ed. J. Brabec a M. Chlíbcová, pod jm. M. Chlíbcové).
Příspěvky ve sbornících: O českou literární kritiku (1940).
Úprava: G. Flaubert – G. Baty: Paní Bovaryová (1938); C. Goldoni: Loď do Smyrny (1943).
Dramatizace
: Sestřenice Běta (1936, i prem., podle H. de Balzaka); Malostranská humoreska (1942, i prem.; přeprac. 1948, podle povídky J. Nerudy Figurky); scénicky: Idiot (1928) + Běsi (1929) + Výrostek (1934, vše podle F. M. Dostojevského).
Překlady: E. O’Neill: Chlupatá opice (1934, s J. Schubertovou); G. Hauptmann: Kolega Crampton (1940).
Ostatní práce
: Tatíček osvoboditel. K 70. narozeninám našeho prezidenta (1920).
Uspořádal a vydal: Sborník Literární skupiny (1923, s dalšími); Nové české divadlo 1930–1932 (sb., 1932, s M. Ruttem); Národní divadlo k svému padesátému výročí (sb., 1933); J. Chaloupka: Poslední melodie. Verše z pozůstalosti (1938); České umění dramatické 1. Činohra (slovníková příručka, 1941, s F. Tetauerem); Václav Vydra (sborník k 70. narozeninám, 1946); Tam a zpátky: 15 próz o první světové válce (1964).

LITERATURA

Studie a články: Š. Vlašín in sb. K tradicím moderní české lyriky (Václavkova Olomouc 1967; 1970); J. Brabec (podepsáno M. Chlíbcová): doslov, in Literatura mezi dvěma válkami (1984); N. Macurová: Francouzské kulturní podněty v teoretických sporech počátku 20. let, ČL 1986, s. 137.
Recenze: Anarchie v nejmladší české poezii: A. M. Píša, Host 1, 1921/22, č. 10–11; F. X. Šalda, Tribuna 1922, č. 117 * Jasnící se horizont: B. V. (= B. Václavek), RP 12. 12. 1926; F. X. Šalda, Tribuna 1927, č. 1 * Tvář století: A. M. Píša, PL 17. 10. 1929; B. Václavek, ReD 3, 1929/30, č. 9 * Básnický dnešek: AMP (= A. M. Píša), PL 13. 12. 1931 * O český divadelní sloh: J. Frejka, Panoráma 1934, č. 4 * F. X. Šalda: V. P. (= V. Pekárek), U 1937, č. 4; A. M. Píša, PL 14. 5. 1937 * Na předělu: jšk (= J. Š. Kubín) , Naše doba 53, 1946/47, s.427 * Václav Řezáč: P. Blažíček, Květen 3, 1957/1958, č. 6 * Zdeněk Štěpánek + Vlasta Fabiánová: J. Kopecký, Divadlo 1964, č. 1 * Literatura mezi dvěma válkami: M. Blahynka, Tvorba, příl. Kmen 1987, č. 12; L. Soldán, LM 1985, č. 10; J. Taufer, RP 18. 1. 1986; E. Taxová, ČL 1985, s. 561.
K životním jubileím: jtg (= J. Träger), SvSl 31. 12. 1958; F. Černý, LitN 1959, č. 1; Černý, LitN 1964, č. 1; Š. Vlašín, Tvorba 1974, č. 1; Š. Vlašín, ČL 1974, s. 190; F. Černý, Tvar 1994, č. 1.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (soupis: J. Kirschnerová 1981; dodatky neuspořádány).
Autor hesla: Bohumil Svozil (1995)
Aktualizace hesla: 31. 5. 2006 (kb)
 
zpět na hlavní stranu