Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Edmond  KONRÁD

* 30. 5. 1889, Praha  
† 9. 5. 1957, Praha 
 
Dramatik, prozaik, divadelní kritik
 Pocházel z pražské měšťanské, kulturně orientované rodiny: otec Gustav Konrád, povoláním advokát, se od mládí přátelil s literáty a divadelníky (mj. s Emanuelem Bozděchem, Josefem Štolbou), matka Helena Konrádová (rozená Röslerová), spřízněná s rodinou Náprstkovou, byla klavíristka a stýkala se s řadou předních hudebních umělců. Konrád navštěvoval od 1899 gymnázium v Křemencově ulici na Novém Městě, po maturitě (1907) studoval na pražské filozofické fakultě historii (zejména u Václava Novotného a Josefa Pekaře); PhDr. 1912 prací O správním rozdělení českém ve století čtrnáctém). Po krátkém působení v knihovně Národního muzea a po vojenské službě (1915–18) nastoupil 1919 do tiskového odboru Čs. červeného kříže, ale ještě téhož roku se stal knihovníkem Univerzitní knihovny (do 1925). Poté se plně věnoval dramatické tvorbě a divadelní kritice (1929–37 byl referentem v Národním osvobození, v Lidových novinách působil od června 1937 do 1940, kdy byl z politických důvodů propuštěn). Přátelsky se stýkal s Karlem Čapkem (byl členem kroužku pátečníků), po 1945 absolvoval řadu přednášek o osobnosti a díle Karla Čapka; jako představitel čs. centra PEN-klubu často cestoval do ciziny (1937 přednášel o českém divadle v Holandsku, zúčastnil se zasedání a kongresů v Římě, Varšavě, Budapešti aj.). Byl rovněž funkcionářem Dramatického svazu a 1939 byl zvolen do výboru nově se tvořícího Kruhu spisovatelů. Jako představitel demokratické kultury a částečně též jako neárijský míšenec nesměl během okupace publikovat a veřejně vystupovat: už v říjnu 1938 mu byla cenzurou po generální zkoušce na Národním divadle stažena hra Císař dětí, další Konrádova dramata (Bohatec Kramerius aneb Vlastenec má mít existenci, Každý své peklíčko, Figaro napálený) zůstala v rukopise. Knížka Příklad Františka Křižíka vyšla pod jménem Václava Gutwirtha, který k ní dodal materiál. Konrád byl v této době pracovně nasazen jako pomocný dělník v Praze-Libni (po čase byl ze zdravotních důvodů uvolněn). 1945 se ve funkci divadelního referenta vrátil do Lidových novin, v témže roce se oženil s Boženou Scheinpflugovou, dcerou spisovatele a novináře Karla Scheinpfluga a starší sestrou herečky a spisovatelky Olgy Scheinpflugové. Po únoru 1948 mohl v nakladatelství Čs. spisovatel pracovat pouze jako knihovník a od 1949 jako korektor. Přestože opět nesměl publikovat, nadále psal: některé jeho práce vyšly posmrtně, v rukopisné pozůstalosti se zachovaly mj. hry Lidská práva čili Střední Evropa, Vlk v ovčinci, V tomto znamení zvítězíš čili Dějiny zdola, Les ardenský.
 Debutoval v České revue (1912, 1921–23, zde divadelní referáty), dále přispíval zejména do časopisů: Květy (1914 zde aktovky Strom vědění, Zlatá rybkaBlýskavice pod společným titulem Rajka, premiéra 1920), Lípa, Kmen, Jeviště, Zvon, Tribuna, Cesta (1923–28, zde divadelní referáty), Kritika, Národní osvobození (1929–37, zde divadelní referáty, 1937 zde na pokračování první verze románu Mámení po převratu s titulem Čeho bylo třeba), Přítomnost, Rozpravy Aventina, Lidové noviny (od 1937, zde divadelní referáty), Panoráma, Literární noviny, Lidová demokracie (1956–57 zde na pokračování memoáry Nač vzpomenu); posmrtně ve Zpravodaji Společnosti bratří Čapků (1986, 1991). Zfilmována byla jeho dramata Kvočna (1937, režie Hugo Haas) a Kde se žebrá (1938, režie Miroslav Cikán). Používal pseudonymů Adam Zima, Beneš Musil, Emil Kolda, Iček a šifer Delta, kd, kd., -kd-, Kd.
 Jako příslušník tzv. čapkovské generace se Konrád téměř výhradně orientoval na drama, které pokládal – ve shodě s názory svých generačních druhů – za žánr obzvlášť schopný adekvátně pojednat morální a ideový stav soudobé společnosti. Ještě výrazněji než např. František Langer nebo Karel Čapek přitom spojoval vlastní dramatickou tvorbu se zájmem o divadelní praxi: hry psal často s konkrétními představami o jejich divadelní realizaci a některé role přímo pro určité herce Národního divadla, k jehož kmenovým autorům patřil. Od 20. let soustavně sledoval pražské divadelní dění; jeho kritiky, v nichž projevoval zájem o specifiku inscenačních složek (zejména režijní a herecké), byly duchaplným, literárně poučeným i divadelního provozu znalým glosováním inscenací. Výstižně charakterizovaly vlastnosti dramatického textu a podíl režijní práce, hlavně však dokázaly vystihnout podstatné rysy hercova výkonu. Soustřeďovaly se jak k jedinečnosti interpretova podílu na jevištní postavě, tak k definování jeho hereckého typu (z rozboru typu vychází i Konrádova monografie O Anně Sedláčkové). – Pro Konráda dramatika bylo charakteristické s důsledností uplatňované úsilí o duchaplně pointovaný dialog a o intelektuální „vyšlechtění“ české činohry. Vzdáleně se přitom někdy inspiroval Georgem Bernardem Shawem a jeho ironizujícím odstupem k dramatickému ději. Náměty svých her zaměřoval Konrád k diagnóze širších sociálních problémů, které opakovaně nacházel především v oblasti společenské morálky: vracel se zejména k ideové a mravní situaci měšťanské vrstvy v poválečném rozkladu tradičních jistot. Toto své téma realizoval na půdorysu rodinného dramatu (Širočina, Rodinná záležitost), někdy nevylučujícího senzační prvky (Návrat mládí); pokusil se však i o odpsychologizování milostného konfliktu využitím postupů commedie dell’arte (Komedie v kostce). S ideovým ovzduším relativistické dramatiky čapkovské generace ve 20. letech souvisely jeho dramatické úvahy o iluzornosti revolučních zvratů v lidských dějinách (utopická hra Olbřím) i o poměru ducha a společenské morálky k rozmachu technické civilizace (pozdější „dramatická legenda“ motivicky vycházející ze života Thomase Alvy Edisona Čaroděj z Menlo). Ve 30. letech se pod vlivem civilismu Konrádova dramata proměňovala spíš v žánrově realistickou veselohru (úspěšná komedie Kvočna, původně psaná pro Marii Hübnerovou, a Kde se žebrá). Po válce byla v Národním divadle uvedena jinotajná komedie situovaná do doby Robespierrova teroru Skřivan a smršť (hlavní role temperamentní herečky byla psána pro Olgu Scheinpflugovou), další Konrádovy hry už nemohly být provozovány (Komedie o počasí, Student Jan). – Zájem o divadelní svět a o sociální prostředí intelektuální elity a vyšší pražské buržoazie se projevil i v Konrádově pokusu o generační román Mámení po převratu. Autor v něm usiloval zachytit vnitřní krize a názorovou krystalizaci pokolení, do jehož života zasáhla první světová válka. Postavy díla přecházejí i do druhého, už z pozůstalosti vydaného románu Duše v očistci, který chce v širokém záběru zobrazit diferenciaci měšťanské inteligence v letech nacistické okupace (syžetově vychází z tematizovaného paradoxu: kolaborující mladý vědec, náhodou zabitý gestapem, se v představách lidí mění v hrdinu). Dokumentární hodnotu mají Konrádovy memoáry Nač vzpomenu.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie a práce o literatuře a divadle: Javor čili Děti a smrt (D, b. d., 1922, i prem.); Návrat mládí (D 1923, prem. 1920, pod pseudonymem Adam Zima); Širočina (D 1923, i prem.); Komedie v kostce (D 1925, prem. 1926); Rodinná záležitost (D 1927, i prem.); Olbřím (D 1928, i prem.); O Anně Sedláčkové (monografie, 1928); Nahý v trní (D 1930, i prem.); Kvočna (D 1932, i prem.); Čaroděj z Menlo aneb Pokolení prvních věcí (D 1934, i prem. s tit. Edison); Mámení po převratu (R 1935); Ráj srdce (D 1937, i prem.); Kde se žebrá (D 1937, i prem.); Příklad Františka Křižíka (životopis, 1941, pod jménem V. Gutwirtha); Skřivan a smršť (D 1946, i prem.); Komedie o počasí (D 1947); Student Jan (D 1948); František Langer (E 1949); Nač vzpomenu (memoáry, 1957; rozšíř. 1967, ed. M. Halík); Duše v očistci (R 1970); scénicky: Žluté růže (1911).
Překlad (scénicky): H. Duvernois – M. Maurey: Věčné mládí (1926).
Příspěvky ve sbornících: Nové české divadlo (1928, 1932); K. H. Hilar. Čtvrt století české činohry (1936); Zborov 1917–1937 (1937); České umění dramatické. Činohra (1941); Sborník Masarykova reálného gymnázia v Praze 2, Křemencova ul. 1871–1946 (1946).

LITERATURA

Studie a články: M. Rutte: K problému obnovené commedie dell’arte, Cesta 9, 1926/27, s. 65; P. Buzková in České drama (1932); J. Träger: O naší divadelní kritice, Nová svoboda 1933, s. 126; F. Götz in sb. České umění dramatické (1941); J. Träger: Doslov, in E. K., Nač vzpomenu (1957); F. Černý: České utopické drama mezi dvěma světovými válkami, in Přednášky z 26. běhu Letní školy slovanských studií v roce 1982 (1983).
Recenze: Žluté růže: an. (J. Vodák), Čas 31. 5. 1911 * Rajka: Čes. revue 13, 1919/20, s. 499 * Javor čili Děti a smrt: M. Novotný, Cesta 4, 1921/22, s. 562; Kazetka (K. Z. Klíma), LidN 12. 2. 1922 * Komedie v kostce: AMP (A. M. Píša), Večerní PL 20. 10. 1926, též in Stopami dramatu a divadla (1967); -FR- (J. Frejka), Národní osvobození 21. 10. 1926; E. Konrád, Cesta 9, 1926/27, s. 82 * Rodinná záležitost: O. Š. M. (O. Štorch-Marien), Rozpravy Aventina 2, 1926/27, s. 195; B. (E. Bass), LidN 24. 4. 1927 * Olbřím: AMP (A. M. Píša), Večerní PL 5. 5. 1928 * Nahý v trní: Ot. F. (O. Fischer), LidN 16. 2. 1930; -jef- (J. Fučík), Tvorba 1930, s. 112, též in Divadelní kritiky (1984); AMP (A. M. Píša), PL 16. 2. 1930 * Kvočna: J. L. F. (J. L. Fischer), Index 1932, s. 55; Ot. F. (O. Fischer), LidN 3. 3. 1932; J. Träger, LitN 1932, č. 4 * Edison: AMP (A. M. Píša), PL 15. 2. 1934, též in Stopami dramatu a divadla (1967) * Ráj srdce: V. Tille, LitN 9, 1936/37, č. 12; B. (E. Bass), LidN 12. 2. 1937; AMP (A. M. Píša), PL 12. 2. 1937, též in Stopami dramatu a divadla (1967) * Mámení po převratu: O. Srbová, Listy pro umění a kritiku 1935, s. 620; L. J. (E. Konrád o svém prvním románu), Rozhledy 1935, s. 213; F. X. Šalda, ŠZáp 8, 1935/36, s. 127, též in Kritické glosy k nové poezii české (1939) * Skřivan a smršť: kp (K. Polák), PL 21. 5. 1946; jtg (J. Träger), SvSl 21. 5. 1946; A. M. Brousil, ZN 21. 5. 1946; Břz (B. Březovský), Národní osvobození 23. 5. 1946; J. H. (J. Hájek), RP 28. 5. 1946 * Nač vzpomenu: F. Götz, DivN 1958, č. 16; I. Klíma, LitN 1958, č. 5 * Duše v očistci: V. Běhounek, Práce 3. 7. 1970; H. Hrzalová, Tvorba 1970, č. 43.
Rozhovory: V. Závada (o hře Kvočna), Rozpravy Aventina 7, 1931/32, s. 133; -ger (J. Träger) (rozhovor s B. Konrádovou), SvSl 13. 6. 1970.
K životním jubileím: jtg (J. Träger), Práce 29. 5. 1949; b. s. (B. Slavík), Nová Praha 1969, s. 14; F. Knopp, LD 8. 5. 1982 + LD 24. 11. 1984, L. Soldán, LM 1989, č. 5.
Nekrology: jtg (J. Träger), SvSl 11. 5. 1957; F. Langer, LD 12. 5. 1957.
Vzpomínky: F. Langer in Byli a bylo (2003, pův. vyd. 1963).
Archiv: LA PNP: Osobní fond, nezpracováno.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Památník národního písemnictví (průvodce po fondech)
Lexikon české literatury
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945–1963
Autor hesla: Ludmila Lantová (1994)
Aktualizace hesla: 24. 10. 2007 (mvo)
Aktualizace bibliografie: 24. 10. 2007 (mvo)
 
zpět na hlavní stranu