Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Jan KOPECKÝ

* 13. 10. 1919, Habrkovice (Záboří nad Labem-Habrkovice)  
 
Teatrolog
 Syn úředníka. ZŠ vychodil Kopecký v Mladé Boleslavi, pak studoval na reálném gymnáziu v Praze (maturita 1938) a do uzavření vysokých škol na FF UK estetiku, srovnávací dějiny literatur a českou literaturu (PhDr. 1946 prací Dramatická postava v zrcadle referátů J.Vodáka). Po uzavření vysokých škol 1939 byl prodavačem v knihkupectví, 1940 redaktorem nakladatelství F. Borový, 1941–1942 redaktorem Lidových novin, 1943–1945 dramaturgem a režisérem Městského divadla v Kladně; 1945–1946 byl dramaturgem Divadla 5. května v Praze, 1947–1950 dramaturgem činohry Národního divadla. Poté učil na DAMU (1950 docent, 1959 profesor) a od 1960 byl profesorem a vedoucím katedry dějin a teorie divadla na FF UK (DrSc. 1967 prací České lidové divadlo pobělohorské), 1968–69 náměstkem ministra kultury. 1966–1969 působil jako viceprezident International Theatre Institute. 1971 musel FF opustit a byl dva roky nezaměstnaný. Od 1973 do odchodu do důchodu v roce 1982 pracoval jako čerpač n. p. Vodní zdroje. 1990 se vrátil jako profesor na FF UK.
 Publikoval v periodikách: Studentský časopis, Volnost, Kritický měsíčník, Divadelní zápisník, Kulturní politika, Otázky divadla a filmu, Literární noviny, Rudé právo, Kulturní tvorba, Tvorba, Divadlo, Nový život, Lidová tvořivost aj. Redigoval časopisy: Národní divadlo (1947–1949, 1947–1948 s Hanušem Theinem a Zdeňkem Chalabalou), Divadelní noviny (1957–1960). Od 1936 spolupracoval pravidelně s Čs. rozhlasem (přednášky, diskuse, rozhovory), později příležitostně též s Čs. televizí. – Přispěl do samizdatového sborníku Miroslavu Drozdovi a Jiřímu Honzíkovi k šedesátinám (ed. J. Franěk, 1984). – Kopeckého rukopisná pozůstalost je uložena v Divadelním ústavu v Praze. – Úryvky z deníků z normalizačního období publikovány pod názvem Čerpačem u Vodních zdrojů v Divadelních novinách 2006, č. 1–5. – Užíval pseudonymů a šifer: Prubík, Tomáš Záruba, Vocilka (Divadelní noviny); J. K., jk., JK. S Jiřím Seydlerem užil 1979 společný pseudonym Jiří Poch. V 70. letech jeho díla svými jmény kryli Václav Štěpán, Jan Bernard, Jaroslav Kolár a Ivana Vadlejchová.
 Kromě knih fejetonů, které s optimismem i nabádavými výzvami rozvažují o protikladech mezi starým a novým, se všechny Kopeckého publikace zabývají dramatickou tvorbou a divadlem v širokém smyslu. Kopecký usiluje o sloučení dvou základních pohledů: jeho teoretizující práce či takové, které se věnují tradici českého dramatu (Tvrdohlavá knížka), jsou zároveň pojaty jako příspěvek k diskusím o současném divadle, a naopak rozbory současných dramat jsou podloženy teoretickými úvahami a historickými exkurzy. Své pojetí dramatu, v němž požaduje kritický pohled na skutečnost, konkrétní příběh a koncizně předvedený konflikt, podal nejuceleněji v knize Dramatický paradox. Zatímco v 50. letech Kopecký prosazoval ideu společensky angažovaného „divadla socialistické revoluce“ (podtitul souboru Nedokončené zápasy), pro něž nacházel historickou oporu v dramatice Josefa Kajetána Tyla, později se jeho pohled postupně prohluboval a rozšiřoval. V druhé polovině 60. let Kopeckého tvorba vyvrcholila objevením životnosti lidových barokních her, o nichž psal podrobně zvláště v Dějinách českého divadla 1 (je autorem kapitol České barokní divadlo lidové, s Milenou Cesnakovou-Michalcovou napsal kapitolu Osudy humanistické divadelní tradice v emigraci a doma). Jeho autorské úpravy původních textů se staly významným impulzem pro soudobé divadlo (Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista aj.). Kopecký v nich navazuje na tradici adaptací E. F. Buriana, na rozdíl od nich však podtrhuje pevnou dramatickou kompozici díla. Hlavně od konce 60. let upravoval dramata a dramatizoval i prózy novějších autorů (Ernst Raupach, Jaroslav Vrchlický, František Ferdinand Šamberk); jeho osobní přínos dosahuje v některých adaptacích takové míry, že je lze považovat za původní díla. Také v překladatelské činnosti se věnoval dramatům či pracím z oboru divadelnictví. Kromě množství příspěvků pro časopisy a sborníky napsal řadu předmluv, především ke klasikům českého dramatu.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie, práce o literatuře a divadle: Divákovy zápisky (studie, 1944); O nové české divadlo (studie, 1945); O divadelní kritice (přednáška, 1945); Růžena Nasková (monografie, 1948); Kapitoly z dějin českého divadla 1850–1890 (skripta, b. d., 1951, přednáška v zimním semestru 1950/1951; přeprac. jako 4. díl Nástinu dějin českého divadla); Kapitoly z dějin českého divadla 1890–1918 (skripta, 1951; část přeprac. jako 5. díl Nástinu dějin českého divadla); České divadlo v počátcích obrození (skripta, 1951; část přeprac. jako 2. díl Nástinu dějin českého divadla); Nástin dějin českého divadla (skripta, 4. díl: 1851–1890, 1951; 2. díl: Doba „Temna“, 1953; 5. díl: 1890–1918, 1953); Jiráskův Jan Roháč (studie, 1953); Sovětské zápisky (RpRp 1953); Zápisníček (FF 1958); Knížka o Tylovi (studie, 1959); Česká země – matka chleba (FF 1960); Nedokončené zápasy (soubor divadelních studií, 1961); Dramatický paradox (divadelní E a studie, 1963); Tvrdohlavá knížka (soubor studií, 1963); Zapomenuté dílo Shakespearovo (studie, 1966); Teatralia zámecké knihovny na Kačině (soupis pramenů, 1973, pod jm. V. Štěpána); Co je divadlo (studie, 1983, pod jm. J. Bernarda); Čtení o Národním divadle (studie, 1983, s dalšími, podepsáno Hana Konečná a kolektiv); Divadlo A. Artauda (studie, rozmnož., 1987); Neobyčený život. Svět podle K. Čapka (D, rozmnož., 1989); Antonin Artaud – poslední z prokletých (studie, 1994); scénicky: Kočka ve vile (1979, s J. Seidlerem pod společným pseud. Jiří Poch).
Adaptace, úpravy a dramatizace: J. K. Tyl: Lesní panna (1948, s F. Rachlíkem); E. Rostand: Cyrano z Bergeraku (rozmnož., 1953, úprava překladu J. Vrchlického); Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista (kompozice z lidových her, rozmnož., 1965, i prem.); E. F. Burian: Rozcestí (uprav., rozmnož. 1966); Komedie o Anešce, královně siciliánské. Z dob, kdy ještě rytíři pro dosažení slavného jména a cti po světě putovali (adaptace lidové hry, 1967, i prem.); Komedie o hvězdě (kompozice z lidových her, rozmnož., 1967, i prem.); E. Raupach: Mlynář a jeho dítě (rozmnož., 1967, prem. 1969); Vypodobnění s osobami narození Krista Pána... (1967); J. Vrchlický: Soud lásky (rozmnož., 1968); Píseň písní (scénická rekonstrukce z fragmentů Písně Šalamounovy podle překladu Bible kralické, rozmnož., 1968, prem. 1969); Komedie o Davidovi (D na motivy české lidové hry a Starého zákona, 1969); F. F. Šamberk: Drmola to zařídí aneb Ať žije otec národa (rozmnož., 1970, i prem., přeprac. s původním tit. Palackého třída č. 27); Větší město pražské (D, rozmnož., 1970, i prem., na motivy J. K. Tyla); Veselé pražské paničky (D, rozmnož., 1971, i prem. s tit. Přej a bude ti přáno, na motivy V. K. Klicpery); A. Stašek: Švec Matouš a jeho přátelé (rozmnož., 1971, i prem.); Žák Partéka, též Nezbeda zvaný (rozmnož., 1972, i prem., podle staročeského textu, pod pseud. Tomáš Záruba); F. Vodseďálek: Nová komedie o Libuši a dívčí vojně v Čechách (rekonstrukce a adaptace lidové hry z 1816, 1987, prem. 1986); Síň obou pravd (rozmnož., 1989, s použitím staroegypt. textů); Blázni krásní (Ludus, rozmnož., 1990, podle středověkých her a divadelních zlomků 13.–16. století); Hra o království. České drama (rozmnož., 1994, na motivy J. K. Tyla);
scénicky
: A. Artaud: Cenci (1967; i přel.); Mastičkář (1971, podle staročeského textu); Radosti garnizony (1971, podle povídek G. Courtelina, s R. Žákem, pod pseud. Tomáš Záruba); G. Courteline: Radosti garnizóny aneb Vojna jako řemen (1971, pod jm. Tomáše Záruby; i přel.) + Manželství po francouzsku (1973, pod jm. I. Vadlejchové; i přel.); H. Monnier: Pan Prudhomme a ten rod (úprava pro rozhlas, 1976, pod jm. I. Vadlejchové); Knihy mrtvých (1979, podle staroegypt. mýtu); Komedyje o dvouch kupcích a Židoj Šilokoj (1982, podle lidové hry, pod jm. J. Kolára).
Překlady: R. Rolland: Divadlo lidu (1946, s K. Krausem) + Liluli (1948, s N. Neumannovou); L. N. Rachmanov: Neklidné stáří (1949, s J. Grossmanem); A. N. Ostrovskij: Hry 1–4 (Chudá nevěsta, 1950, s J. Kmoníčkem; I chytrák se spálí, 1951; Vlci a ovce, 1953, samostatně 1952; Bez věna + Krasavec, 1955, s J. Kmoníčkem, i ed.); I. Lukovskij: Tajemství věčné noci (1951, s J. Kmoníčkem); L. N. Tolstoj: Anna Kareninová (1953, s J. Kmoníčkem); A. Adamov: Ping-pong (1966); J. Vilar: Tajemství divadla (1966); J. Anouilh: Miláček Ornifle (1968); C. A. Puget: Bláhový čas (1970, pod jm. Tomáše Záruby, prem. s tit. Šťastné dny, 1971); G. Coureline: Husička (rozmnož., 1971, pod. jm. J. Komoníčka); G. Gélinas: Spravedliví a pytel dobroty (rozmnož., 1972, i prem., pod jm. I. Vadlejchové); E. Labiche: Písek do očí (rozmnož., 1972, prem. 1974, pod jm. I. Vadlejchové); A. Artaud: Divadlo a jeho dvojenec (1994, s J. Šerým).
Účast v týmové praci: Dějiny českého divadla 1 (1968).
Příspěvky ve sbornících: Kdo vytváří divadlo (1944); Úkoly československého divadelnictví (1950); Náš učitel Stanislavskij (1952); Listy z dějin českého divadla 1, 2 (1954); Problémy zábavného hudebního divadla (1958); Umění a kritika (1961); Divadelní umění pro mládež (1963); O barokní kultuře (1968); Miroslavu Kouřilovi k šedesátinám (1971); Co je divadlo (1983); Čtení o Národním divadle (1983).
Uspořádal a vydal: Chvála slova (sb., 1940, s A. Vrbovou a J. Šedivým); Účtování a výhledy (sb. z 1. sjezdu SČSS, 1948); Nevyúčtován zůstává život (sb. prací G. Schorsche a vzpomínek jeho přátel, 1948); J. Anouilh: Antigona (1948); L. Stroupežnický: Naši furianti (1950, s F. Salzrem); Živý odkaz J. K. Tyla (sb., 1952); Listy z dějin českého divadla 1, 2 (sb., 1954, 1956); J. K. Tyl: Strakonický dudák (1955, s A. Jedličkou); E. F. Burian: Divadlo za našich dnů (výbor, 1962); Divadlo Antonina Artauda 2: Texty (rozmnož., 1988, též přel.).
Zvukové nosiče: Komedie o hvězdě: Lidová hra o narození páně (1990, 2000).
Vzpomínky: Čerpačem u vodních zdrojů, Divadelní noviny 2006, č. 1–5.

LITERATURA

Bibliografie: I. Vadlejchová: Dramatická tvorba J. K. (1993, uloženo v Divadelním ústavu v Praze); R. Hrdinová – J. Herman: Výběr z dramatického odkazu J. K. Divadlo 1995, č. 1.
Knižně: Sborník k sedmdesátinám (rkp., b. d., 1989, red. F. Černý, uloženo v divadelním oddělení Národního muzea); M. Boková: J. K.: Portrét dramatika (rozmnož., 1994).
Studie a články: J. Hyvnar: Artaud v pojetí Kopeckého, Divadelní revue 1995, č. 2; V. Ron: Zakázaná edice, Divadelní revue 1995, č. 2.
Recenze: Česká země – matka chleba: S. Machonin, LitN 1960, č. 52 * Nedokončené zápasy: F. Černý, Divadelní noviny 5, 1961/1962, č. 15 * Dramatický paradox: M. Obst, ČL 1965, s. 179 * Komedie o umučení...: M. Lukeš, LitN 1966, č. 24; sb. Komedie o umučení..., Rozbor inscenace Státního divadla v Brně (1968).
K životním jubileím: J. Opavský: J. K., Divadelní noviny 13, 1969/1970, č. 3; R. Hrdinová – J. Herman, Divadlo 1995, č. 1; O. Hučín, Divadelní noviny 2000, č. 1.
Nekrology: F. Černý, Tvar 1993, č. 2 + LidN 7. 1. 1993, příloha Národní 9, č. 1; J. Kolár, Divadelní noviny 1993, č. 2; B. Baránek, Národní divadlo informuje 1993, č. 3.
Autor hesla: Přemysl Blažíček (1994)
Aktualizace hesla: 4. 9. 2006 (kb)
 
zpět na hlavní stranu