Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Eda KRISEOVÁ

* 18. 7. 1940, Praha 
 
 
Prozaička, reportérka
 Otec Jindřich Krise (1908–1989) byl architektem a profesorem urbanistiky, matka Zdenka Schwarzerová-Kriseová (1908–1997) sochařkou. Manžel Josef Platz (* 1937) je filmovým a televizním režisérem. Dcera Magdaléna Platzová (* 1972) je prozaička, překladatelka a publicistka.
Po maturitě na jedenáctileté střední škole (1957) spolupracovala Eda Kriseová s týdeníkem Svět v obrazech. 1958–62 studovala na Institutu osvěty a novinářství při Filozofické fakultě UK, po studiu byla krátce zaměstnána v deníku Mladá fronta. 1963 se stala reportérkou Mladého světa a od roku 1967 byla reportérkou Literárních novin (publikovala zde především reportáže o domácí sociální problematice). 1965–69 navštívila v rámci projektů mezinárodních organizací pro dobrovolnou pomoc rozvojovým zemím řadu států: s americkými Quakers pracovala 1965 v Turecku, se Service Civil International 1966 v Japonsku a 1969 na Sicilii, 1968 pracovala spolu s mladými tvůrci, studenty a intelektuály v kibucu v Izraeli aj.; zážitky z kulturně odlišných prostředí se pak staly tématem jejích reportáží (1966 Cena Julia Fučíka) i inspiračním zdrojem některých jejích próz. 1968 začala pracovat jako redaktorka Listů, působila zde do jejich zákazu 1969; poté, stejně jako další členové redakce, nemohla nadále publikovat ani vykonávat novinářskou profesi. 1969 nastoupila jako odborná asistentka do Ústavu pro teorii a dějiny hromadných sdělovacích prostředků Univerzity Karlovy, v letech 1974–76 pracovala v Archivu Univerzity Karlovy, poté byla v domácnosti. Od poloviny 70. let patřila k okruhu pražského disentu; své prózy publikovala v ineditních edicích i v exilových nakladatelstvích, od začátku 80. let vycházely též jejich překlady. V listopadu 1989 pracovala v Koordinačním centu Občanského fóra a byla mluvčí Václava Havla. Od ledna 1990 do Havlovy rezignace na prezidentský úřad v červenci 1992 působila Kriseová jako poradkyně prezidenta republiky. 1991 se stala ředitelkou sekce stížností a milostí Kanceláře prezidenta republiky a byla zde též neformální mluvčí genderové problematiky; účastnila se světových ženských kongresů v irském Dublinu a tchaiwanském Tai- pei. Od července roku 1992 je ve svobodném povolání.
Přednášela na George Washington University ve Washingtonu a hostovala na dalších univerzitách (mj. v Kalifornii, Torontu, New Yorku, v Texasu, na Harvardské Univerzitě v Bostonu). V letech 1990–2008 byla členkou správní rady CEEBP (Central and Eastern European Book Project, Oxford, od 1994 Amsterodam). Po roce 1990 absolvovala autorská čtení v USA, Německu, Holandsku, Francii, Rakousku, JAR, Zambii, Keni aj. a opakované tvůrčí pobyty v Německu a ve Švýcarsku. Třicetileté praktikování jógy podnítilo po roce 2000 delší pobyty Edy Kriseové v různých centrech jógy v Indii, které výrazně ovlivnily její literární tvorbu, stejně jako pobyt v subsaharské Africe (2008 a 2009).
 

V době studií řídce publikovala v časopisech KvětyZápisník, poté přispívala do časopisů, ve kterých působila, a do Literárních novin; krátce před převratem v roce 1989 publikovala ve čtvrtletníku Um, v 90. letech otiskovaly její články i prózy Český deník, Výběr z nejzajímavějších knih, Literární noviny, Tvar (1995 zde v příloze Tvary próza Jméno) aj. – Literatuře se Eda Kriseová začala soustavně věnovat na začátku 70. let, poté co jako dobrovolnice bezplatně vypomáhala v psychiatrické léčebně v Želivě. Od 1981 publikovala v ineditním časopise Obsah (mj. povídky později vydané s tit. Co se stalo...), po 1988 příležitostně v amerických a anglických periodikách a literárních časopisech, např. Partisan Revue (New York, 1992, 2001). – V samizdatu vydala prózy Křížová cesta kočárového kočího (1977), Sluneční hodiny, Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní (obě 1978), Klíční kůstka netopýra (1979); Pompejanka (1979), Prázdniny s Bosonožkou (pro děti, 1984), Ryby raky (1983; přeprac. 1985), Bratři (1985), Sedm lásek (1985, rozšíř. s tit. Arboretum, 1987), Terezka a Majda na horách (pro děti, 1987), Co se stalo... (1988). Je zastoupena v řadě samizdatových sborníků: Hodina naděje. Almanach české literatury 1968–1978 (1978), Hlasy nad rukopisem Českého snáře (1981); Danny je náš (Josefu Škvoreckému, 1984); Světlá lhůta (Jiřímu Grušovi, 1988) aj. Za soubor próz Křížová cesta kočárového kočího (1979) obdržela Cenu Egona Hostovského. – Pro Československou televizi napsala pod manželovým jménem sedmidílný seriál Piesočná potvorka (Bratislava 1979, na námět Edith Nesbitové) a inscenaci pro děti Petra a Pavla (1983, literární scénář rovněž pod jménem režiséra Josefa Platze). Účinkovala v řadě dokumentárních filmů, mj. ve třech částech volné dokumentární tetralogie režiséra Karla Vachka Malý kapitalista (Co dělat? Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu, 1996; Bohemia docta. Božská komedie aneb Labyrint světa a lusthaus srdce, 2000; Kdo bude dělat hlídače? Dalibor aneb Klíč k Chaloupce strýčka Toma, 2003) a v dokumentech Nesmrtelná hvězda Boženy Němcové (1997, režie Olga Sommerová), Osudy: Gabriela Wilhelmová (2006, režie Karel Čtveráček). – Úvodní kapitolou přispěla do publikace Petra Příhody Ztracené dějiny, česky 1990 (zkrácené vyd. z něm., zde s tit. Verlorene Geschichte, Köln am Rhein 1985, foto J. Platz), podepsané společným pseudonymem František Jedermann.

 Celek tvorby Edy Kriseové se vztahuje k uchopení lidského údělu v osobní i společenské rovině. Autorka vnímá život v setrvalosti i v proměnlivosti, v jeho ukotvenosti pamětí a současně jako součást rozumem nedohlédnutého bytí; pozoruje při tom jeho svévolnou deformaci společenskými tlaky. Výchozí námětovou rovinu zralého prozaického debutu Křížová cesta kočárového kočího (napsán 1971) a řady dalších próz poskytla Kriseové práce v psychiatrické léčebně. Zajímají ji osudy lidí dožívajících v izolaci a na okraji zájmu svého okolí, které líčí nejen jako groteskní figurky, ale především jako postavy s osobní důstojností, jejichž duševní labilita a psychická vyšinutost je důsledkem obecné ztráty mravního řádu ve společnosti. Od dílčího údělu směřuje k příčinám opuštěnosti a s laskavým humorem povyšuje individuální osudy do nadčasové roviny, v níž se absurdita paradoxně stává realitou, a ti, kteří neunesou hranice totalitního mechanismu, se mohou jako blázni cítit svobodnější. Možnost vykoupení pak autorka nachází v empatii, stojící v opozici k pragmatické malosti, společensky tolerovaném pachtění po materiálních statcích a osobních výhodách. Střídáním různých vypravěčských, jazykových a stylových rovin, mísením reálného a fantaskního světa Kriseová už ve své povídkové prvotině podává výpověd téměř dokumentární, zároveň však velmi stylizovanou a plnou básnivosti. S využitím slovní komiky, volného asociativního řazení představ, vědomí a podvědomí, se autorka ke stejnému námětu a tematice obrací i v knihách Klíční kůstka netopýraSluneční hodiny i v pozdějším souboru próz Co se stalo.... Ireálný svět, romantizující tajemství hrůzy, smrt a zánik i reminiscence z dětství charakterizují prózy, v nichž se Kriseová soustředí na postihnutí emocionální rozkolísanosti milostných snů a citových krizí (Ryby raky, Pompejanka, Arboretum) a vypráví příběhy o erozi vztahů mezi mužem a ženou, o nenaplněných ženských životech, o chápající láskou vyrovnávaných zklamáních, překračujícím hranice času (Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní) i jednotlivých zemí a národností (Misericordia, Kočičí životy). Citové a mravní ovzduší dětství a dospívání evokují knihy, v nichž se autorka snaží vést dětské čtenáře k přemýšlení o smyslu života, k vzájemné toleranci a solidaritě a vztahu k přírodnímu řádu (Prázdniny s Bosonožkou, Terezka a Majda na horách). Způsob zachycení skutečnosti, který skládá kaleidoskop osobních postřehů a v charakteristickém detailu předvádí celek sledovaného, je příznačný už pro první cestopis Edy Kriseové (Já & ponsko); obohacen o úvahové pasáže a reminiscence se vztahem k vlastnímu životu i k dějinným peripetiím se tento přístup projevuje i v cestopisných esejích, čerpajících z pobytů Edy Kriseové v Indii (Čísi svět). V monografii Václav Havel, přeložené do mnoha jazyků, se Kriseová rovněž pokusila propojit reportážní a literární formu a položit důraz na autenticitu vypovídajícího subjektu.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Já & ponsko (cestopis, 1968, in Putování bez fraku, + O. Mohyla: Belgická skripta + V. Miltner: Z Púny do Púny); Křížová cesta kočárového kočího (PP, Toronto 1979; 1990); Klíční kůstka netopýra a jiné povídky (Toronto 1982, obsahuje PP ze smz. souborů Klíční kůstka netopýra a Sluneční hodiny; 1994 rozšíř. o PP Bratři a Milost s tit. Klíční kůstka netopýra); Prázdniny s Bosonožkou (P pro děti, Londýn 1985; 2007); Arboretum (PP, Kolín n. R. 1987; rozšíř. 1991); Terezka a Majda na horách (P pro děti, Londýn 1988; 1992); Pompejanka (P 1991, něm. s tit. Die Pompejanerin, Hamburg 1980); Ryby raky (P 1991); Co se stalo... (PP, Toronto 1991; 1994); Sluneční hodiny (PP 1992); Kočičí životy (R 1997); Misericordia (P 1999); Perchta z Rožmberka aneb Bílá Paní (přeprac. stenojmenného smz. titulu, 2001); Čísi svět (EE 2004); Jméno, Milost, Ráchel. Tři novely (PP 2007, s tit. Tři novely 2008).
Ostatní práce: Prag (něm., průvodce, München 1984, s P. Kohoutem, pod pseud. Albert Neumann; přeprac. a vyd. pod vlastním jm. 1991); F. Jederman (společný pseudonym): Ztracené dějiny (něm s tit. Verlorene Geschichtre, Köln 1985, s P. Příhodou, foto J. Platz, ed. J. Gruša, české zkrác.vydání 1990); Václav Havel: Životopis (1991); Prag. Einst Stadt der Tschechen, Deutschen und Juden (něm., soubor textů a fotografií, München 1993, s J. Grušou a P. Pithartem); Praha–Lucern, kronika jednoho přátelství /Prag–Luzern 1968–1989, Chronik einer Freundschaft/ (fotografická publikace, 1996, foto O. Škácha, text B. Leuthold, A. Kliment, J. Gruša aj.).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Hodina naděje. Almanach české literatury 1968–1978 (něm. s tit. Stunde namens Hoffnung. Almanach tschechischer Literatur, Luzern 1978, ed. J. Gruša s dalšími; česky: Toronto 1980); The Writing on the wall (Princeton 1983, ed. P. Kussi, A. J. Liehm); Mein Lesebuch (Frankfurt am Main 1983, ed. P. Kohout); Verfemte Dichter (antologie české lyriky, Köln am Rhein 1983, ed. J. Gruša); Doba páření (PP, Toronto 1986); Generace 35–45 (Mnichov 1986); Aus zwanzig Jahren Finsternis. Tschechische und slowakische Erzählungen 1970–1990 (Wien 1991, ed. P. Kruntorad; Amsterdam 1991); Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře (1991, ed. L. Vaculík); Zur Poetik und Rezeption von Božena Němcovás "Babička" (Wiesbaden 1991, ed. A. Guski); Good-bye, Samizdat (Evanston 1992, ed. M. Goetz-Stankiewicz); Slepice v klubu (srbsky, Beograd 1994, překl. a ed. S. Marinković); Pragerinnen. Texte von Prager Autorinnen aus dem 19. und 20. Jahrhundert (antologie, Praha 1997); Deutsch-Tschechischer Almanach 2000/Česko-německý almanach 2000, sv. 2 (2000, ed. P. Becher, I. Binar); Možná mi porozumíš (PP 2004); Neviditelné příběhy (PP 2007).
Uspořádala a vydala: Encyklopedie mladé ženy (1972, přepr. a dopl. 1978).

LITERATURA

Studie a články: Z. Rotrekl: Danse macabre. Zamyšlení nad problematikou jedné knihy (z ineditně vyd. rkp. Barokní fenomén v současnosti a jiné úvahy), Akord 16, 1990/1991, č. 1, též in Z. R., Barokní fenomén v současnosti (1995), též in Z. R., Skryté tváře (2005); J. Hrabáková: E. K. – Křížová cesta kočárového kočího, in Český dekameron (1994); R. Sarah: E. K. From Nonperson to Presidential Biographer, The Prague Post 1994, č. 45, příl. Night & Day, s. 20; J. Zizler: E. K.: Klíční kůstka netopýra, ČL 1994, č. 5 (nezařazená interpretace pro sb. Český Parnas); H. Kosková in Hledání ztracené generace (1996; přeprac a doplněné vyd.); J. Pechar: Hranice lidského rozumu v prózách E. K., in Nad knihami a rukopisy (1996); S. Machonin: „Jak jsem to četl já“ (výběr z dopisů S. M. L. Procházkové a E. K. k jejich prózám), Revolver Revue 1997, č. 34; A Zachová: "Dcery otcovy" a ztracené matky. Hledání matek v české próze posledních desetiletí psané ženami, in sb. V bludném kruhu. Mateřství a vychovatelství jako paradoxy modernity (2006, ed. P. Hanáková, L. Heczková, E. Kalivodová).
Recenze: Prázdniny s Bosonožkou: A. Veselá, Tvar 1990, č. 27 * Terezka a Majda na horách: N. Sieglová, Komenský 115, 1990/1991, č. 2 (též Prázdniny s Bosonožkou); J. Wiendl, NK 1993, č. 6; T. Randák, LidN 1. 4. 1993, příl. Národní 9; K. Steinhauserová, LitN 1993, č. 26; H. Šmahelová, ZM 1993, č. 2 * Křížová cesta kočárového kočího: P. Bílek, LidN 18. 7. 1990; (va) (= V. Šibrava), LD 18. 7. 1990; J. Hájková, Svobodný zítřek 12. 11. 1990; J. Přibáň, Tvar 1990, č. 35; B. Dokoupil, Tvorba 1990, č. 41; K. Komárek, Akord 16, 1990/1991, č. 7; J. Olič, Fragment K, 1991, č. 1; J. Temme, Prager Zeitung 1992, č. 1/2 * Arboretum: V. Novotný, MFD 8. 11. 1991; M. Petříček, NK 1991, č. 42; J. Zizler, Tvar 1991, č. 24; M. Exner, SvSl 5. 3. 1992 * Co se stalo: J. Lukeš: LidN 9. 4. 1991, příloha Národní 9, č. 15; A. Haman, LitN 1994, č. 16 * Pompejanka: (luk) (= J. Lukeš), LidN 16. 12. 1991; V. Píša, Tvar 1991, č. 51–52 (též o Arboretu) * Ryby raky: V. Novotný, MFD 18. 7. 1991; P. Švanda, LD 27. 7. 1991 * Václav Havel: P. Janáček, LidN 5. 6. 1991; P. Nový, MFD 17. 5. 1991; J. Peňás, Občanský deník 20. 6. 1991; J. Chuchma, Tvar 1991, č. 28; S. Machonin + V. Prečan + V. Just, LitN 1991, č. 33, V. Prečan též in V. P., V kradeném čase (1994), polemicky s nimi R. Krejčík, Tvar 1991, č. 36 ; K. Komárek, Akord 17, 1991/92, č. 5; L. Zimskind, Prognosis Weekly 1994, č. 20, příl. Rewiew * Sluneční hodiny: M. Petříček, NK 1993, č. 4; B. Svadbová, Tvar 1993, č. 33–34; V. Střebský, Prager Zeitung 1993, č. 7 * Prag - Stadt mit einer lebendingen Vergangenheit: T. Krzenck, Prager Zeitung 1993, č. 20 * Klíční kůstka netopýra: J. Wiendl, SvSl 21. 6. 1994; J. Beneš, Denní Telegraf 9. 7. 1994, příl Telegraf na neděli; J. Peňás, MFD 19. 7. 1994; B. Svadbová, Tvar 1994, č. 17 * Kočičí životy: J. Mlejnek, LidN 16. 8. 1997, příl Národní, č. 33; J. Chuchma, MFD 2. 7. 1997; P. Hanuška, Tvar 1997, č. 15; J. Lukeš, Týden 1997, č. 22; J. Peňás, Respekt 1997, č. 32 * Misericordia: A. Haman, LidN 1. 9. 2000, s. 20; F. Tomáš, Právo 1. 3. 2000, s. 5; Z. Štipl, Tvar 2000, č. 5 * Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní: A. Haman, LidN 14. 3. 2001; J. Šiklová, Mosty 2001, č. 10 * Čísi svět: A. Haman, LidN 10. 11. 2004; M. Jungmann, LitN 2004, č. 46 * Jméno. Milost. Ráchel. Tři novely: V. Karfík, Respekt 2007, č. 46; A. Burda (pseud.), Tvar 2007, č. 17; M. Ljubková, A2 2008, č. 2; J. Milon, LitN 2007, č. 51.
Rozhovory: J. Čulík ml., Proměny (New York) 1990, č. 4; P. Flanderková, Studentské listy 1990, č. 14; L. Svobodová, NK 1990, č. 12; I. Gerová, Svobodný zítřek 1990, č. 17; E. Střížkovská, Český dialog 1991, č. 12; M. Tyrlík, Moravskoslezský den, 18. 1. 1992, příl. Na víkend; J. Rejžek, Tvar 1993, č. 31–32; N. Macurová, Tvar 1995, č. 5; M. Marková in Olga Havlová a ty druhé (1996); Tvar 1999, č. 20 (k novele Misericordia); J. Kašpar, Právo 3. 8. 2000, příl Salon, č. 178; M. Platzová, Xantypa 2001, květen, s. 50; L. Bělunková, LitN 2004, č. 14; M. Haugová, Mosty 2005, č. 2; P. Kotyk in Deset tisíc změn se znovu mění. Dno všeho vrchol prázdnoty. Rozhovory a promluvy českých literátů z let 1990–1995 (2008).
Archiv: LA PNP: Osobní fond. Zpracováno v 1. stupni evidence.
Autor hesla: Blanka Svadbová (1995); Věra Brožová (2008)
Aktualizace hesla: 7. 1. 2009 (vbr)
 
zpět na hlavní stranu